neděle 30. listopadu 2014

Kouzelná ryba


Po výstavě se nám stejně ještě nechtělo domů, tak jsem se na náměstí pomazlil s kaprem a koukali na plamínky jak si to plavou po kádi. Prej budou vánoce nebo co...

Do pohádky


Zatímco máma s Vincentem vyjeli do Prahy rozvíjet naše mezinárodní hostitelství, my zůstali na odpoledního šlofíčka doma a pak jsme s tátou autobusem, co mu už říkáme Fokaloka, zajeli do Semil do oblastního regionálního muzea na výstavu sloučenou z expozic Lidové kultury Pojizeří s výstavou pohádkových kostýmů České televize. Nenechali jsme si ujím ani možnost vyzkoušet některé kostýmy. Byli jsme teoreticky dobře připraveni, protože Krkonošské pohádky a kostými z Lotranda a Zubejdy jsem odhalil na první dobrou. Poznali byste je taky?

pátek 28. listopadu 2014

Táta volá!

Jsem na tři dny bez táty jen sami s mámou. Stýská se nám, ale neseme to statečně. Dnes táta volal když jsme byli všichni ve vaně. Vrátili jsme se totiž z nákupní mise, na které se máma chtěla vybavit novou noční košilí pro události v budoucnu. Krom košile jsme ale pořídili i bublifuk, svítící kuličky, traktor s přívěsem a kládami a hlavně já získal jakousi poloautomatickou zbraň, u které se následně ukázalo, že bliká a a vydává výstřelové zvuky. Máma mi ji nechtěla koupit, ale když jsem ji řádně informoval, že jsem tak štasněj, že se mi chce brečet, pochopila, že tu zbraň musím mít. Zdravíme tátu do Prahy a moc se na něj těšíme.

středa 26. listopadu 2014

Plaváni v hloubce

Dlouho jsme dědu přemlouvali, aby s námi vyrazil do libereckého bazénu a saunového světa. Dnes se to povedlo a setkali jsme se v Ohrazenicích u silnice a zaskočili na nákupy do moštovny v Lažanech. To aby děda věděl kde to je. Pak jsem dojeli do Liberce a já dědu provedl labyrintem šaten a sprch až kolem velkého bazénu, kde jsme se potkali s mámou a dvojčatama. Pak hurá do sauny, pořádně jsme se vyhřáli a pak  jsme šli dědovi ukázat celý areál včetně dětského bazénu a brouzdaliště se skluzavkou. Pak šel děda napřed do sauny a my šli za ním. Máma vedla za ruce dvojčata a já jí pak řekl, že jdu plavat do hloubky a hups, už jsem byl ve velkém bazéně. Máma vypadala překvapeně, upustila dvojčata a vypadala, že skočí za mnou. To ale nemusela, protože já si tam v klidu plaval, hloubka nehloubka. Nadnášel mě trošku můj pás. Plaval jsem rukama i nohama to, co mě táta naučil na suchu a šlo to krásně. Pak jsme dědu vytáhli ze sauny, abych mu to mohl ukázat a pak jsme tam šli ještě jednou s mámou, aby byla pořízena fotodokumentace. Oslavili jsme to kofolou a šunkovou pizzou v restauraci a když se za námi stavil Pavel, byl jsem rád za kvalifikované publikum. Nabízel jsem shlédnutí svého plavacího videa předtím dětem v dětském koutku a moc je to nezajímalo. Pavel to uměl ocenit! I děda a máma. Už se moc těším, až to ukážu tátovi, ten se bude divit.

A jeste boleslavsky domecek


Ta nová tabule byl dobrý nápad. Vyučuji Vincenta a Madlu, kreslím jim listnaté i jehličnaté stromy. Poznají už smrk od borovice a od modřínu a dělají vcelku pokroky. Trénujeme malá tiskací písmena.

úterý 25. listopadu 2014

Vyznani, vyznanie, krasne zni...tato melodia ozaj zazracne...


Vypsal jsem si příruční seznam osob, které mám rád. 

Vláčkodráha

Konečně máme vše pohromadě! Myslím tím koleje, výhybky, točnu, zatáčky, mosty a vláčky. Zabrali jsme s tím celou kuchyňskou podlahu. Museli jsme srolovat koberec a odsunout židle. Místou koukání na srážky vláčků na youtube jsme došlí k závěru, že si je budeme vyrábět sami, natočíme na video a budeme si je pouštět při dlouhých přejezdech autem místo pohádek. 

pondělí 24. listopadu 2014

Žranice


Boučkův statek nikdy nezklame. Byla nám ukrutná zima a potřebovali jsme zahřát. Dorazili jsme dvě hodiny před zavíračkou, v hospodě byl půl volného stolu. Okamžitě jsem se k němu hnal za hlasitého "nazdar Luboši!", protože místního hospodského mám rád. Máma okamžitě vyzvěděla, že se mu před necelým měsícem narodila holčička Anička. Usedli jsme a jako štamgasti jsme okamžitě věděli co si dát. Vyfasovali jsme každej sklenici malinovky a borůvkový knedlík. Přejedli jsme se tak, že jsme z toho měli pořádně velká bříška. Při focení se hlásili i ostatní hosté, že s pupkem zapózují. Bylo to tááákle dobré.

Táta dostal ránu a našli jsme Samotoč


Museli jsme narychlo opustit dům. Přišla na nás asi něco jako ponorková nemoc. Já tloukl Vincenta, ten Madlenku, všichni vřískali a máma se né a né dostat z pyžama. Nevěděli jsme kam pojedeme, naskákali jsme do auta a vyrazili. V Kozákově, což je vesnička kousek od nás, táta zastavil a šli jsme si prohlédnout impozantní skot, který tu chovají na farmě pana Otakara. Pobyli bychom i déle, kdyby se neukázalo, že v tom zmatku si táta nevzal bundu a při krásných dvou stupních celsia mu asi bylo trochu zima. Jeho pokus zahřát se elektrickým proudem z ohradníku nás sice dostal do běhu, ale o nás nešlo, my bundy měli. Samotoč navštívíme v létě, je to zařízení kde si každý točí sobě sám pivo a nandavá jídlo. Teď ale už ale sezona fuč. Pak jsme našli báječná hřiště a dojeli až do Tatobit. Jenom jsme nechtěli, aby tam táta někdo zbil. Nebo co to jméno znamená?


pátek 21. listopadu 2014

Krmítka

Přátelské zpravodajské weby o mém výkonu píší cca toto:
"Tak dneska odpoledne (skoro podvečer )jsme s Pavlem nařezali a stloukli krmítko pro hladové ptáčky...Sýkorky už poletovaly kolem,šišky se semínkama už vyzobaly, tak jsme museli "obalit" další várku -na naší lísce visí šišky se sádlem a semínky. Bytelné dřevěné krmítko nakonec putuje do Komárova, tam prý taky mají hladové ptáčky..."
A je to taky pravda pravdoucí, musíme s tátou vymyslet tak to krmítko umístit strategicky, abychom k němu mohli a abychom ho dobře viděli. Taky musíme koupit nějakou vhodnou krmící směs, protože doma zásoby pro ptáčky nemáme.





čtvrtek 20. listopadu 2014

Promítání The babies

Pozoruhodný sběrný dokument režiséra Thomase Balmése mapuje souběžně život čtyř miminek z celého světa od narození po jejich první krůčky. Setkáme se tu se třemi holčičkami – Ponijao, která žije s rodinou a dalšími třemi sourozenci u Opuwo v Namibii; Mari z japonského Tokia a Hattie ze San Franciska – a s chlapcem Bayarjargalem z Mongolska. Režisér, který se pro všechny natáčené rodiny stal rodinným přítelem, zachytil nejen důležitou část života malých človíčků, ale také různorodé zvyky a prostředí, ve kterém tyto děti vyrůstají.
My okupovali obě hrací kuchyňky a po dobu celého filmu jsme mámě vařili a nosili kafíčko. Dnes asi neusne. Měli bychom se podívat do Namíbie.

úterý 18. listopadu 2014

ABC


Táta postřehl, že umím anglicky vyzpívat celou abecedu, ale že to jaksi nemám s těma písmenkama propojeno. Tak jsme psali a kreslili písmena, probírali dny v týdnu a číslovky do stovky. Taky "má to dvanáct měsíců - rok", taky 52 týdnů a 365 dnů. Dnes je úterý a to je školkový den, zítra středa a to není školkový den. Pojedeme do bazénu?
Now I know my ABC's....

Památka na strejdu Ondru

Vyfasovali jsme odpoledne doma po návratu ze školky sušenky s čokoládou, na kterých byly plachetnice. Svojí sušenku jsem systematicky okousal do oválu, aby tam zůstaly jen ty plachty a mámě jsem řekl, že to je památka na strejdu Ondru a že je mi líto, že od nás odešel. On měl plachetnice taky rád. 

neděle 16. listopadu 2014

Kachní, rybí a hlavně frgálové hody


 Dlouho plánovaná akce. V plánu bylo původně dle verze strýce Jiřího zamluvit stůl na Boučkově statku. Ukázalo se, že krom Jiřího a Stání s Martínkem se nikomu jinému termín nehodí a tak jsme dějiště převedli k nám. Kachnu se podařilo koupit na poslední chvíli a těšili jsme se na patlání těsta na bramborové knedlíky. Toho se nakonec ujala babi Mirka, kterou s dědou Emilem povolala máma do zálohy, protože když Stáňa odřekla účast, hrozilo, že nám zůstane doma moc a moc jídla. Uprostřed příprav dorazil strýc Jiří s frgálem, jaký svět neviděl. Něco tak velkého jsem nečekal a byli jsme z toho úplně paf. Samozřejmě nás pak nějaké čekání na kachnu nemohlo nadchnout, byť nám tvrdili jak to voní a tak dál. Frgál je frgál. Když byla sežrána kachna, došlo na ryby. Pekly se i smažily. To jsem taky nejedl. To byla pořádná žranice. Jen tak dál.


sobota 15. listopadu 2014

Amur



Plánuje se velká svatomartinská akce, které dle původních plánů měla zahrnovat kachnu tam či onde (buď námi udělanou nebou na Boučkově statku). Pak se domluvilo, že ji připravíme kolektivně v naší Klaudii a kolektivně si i uplácáme knedlíky se zelím. Plán dostal malou trhlinku v tom, že kachnu nešlo sehnat. Proběhali jsme s mámou tři řeznictví a nabízeli nám jenom jednu mraženou. A to nechceme. Dnes táta dopoledne odjel na nákupy a vrátil se s náručí plnou vykuchaného amura, který sebou ještě tak házel, že poskakoval u vchodu a pak se snažil dostat ven z vany. Táta si na něj vzal kudlu a paličku na maso. Pozorovali jsme jejich nerovný boj s velkým zaujetím a měli jsme k tomu spoustu doplňujících otázek. Pak jsme byli chvíli smutní, když jsme si uvědomili, že ta ryba umřela. To když dostala pár pěkných ran paličkou. K tomu jsme se dívali na Zlaté úhoře. Mámu to ale moc dojímalo k slzám, tak jsme to nedokoukali. Pak jsme nechali mámě čas na utření rybí krve ze vstuních dveří, z kliky, z podlahy před vchodem a v předsíni. Pak nastala zase jiná atrakce. Pán v náklaďáku nám přivezl naštípané dřevo na zimu. Táta mámu psychicky připravoval na fakt, že dřevo se bude muset vyklopit na čerstvě zbudovaný záhon s růžemi a levandulí. Naštěstí se ukázalo, že řidič nákladáku byl hecovací a na tátův pokyn ať ani nezkouší zacouvat k domu to vzal jako čestný úkol a s přesností na milimetr k nám zacouval. Táta skládal dřevo do dřevníku a za mohutného povzbuzování pana souseda a mámy celý náklad do večera uklidil. Pak se zase zavřel do koupelny a porcoval a porcoval. Ryba obsadila všechny pekáče a vypadá to na změnu v tradicích, na svatomartinkou rybku. 

pátek 14. listopadu 2014

Pavel

Dějiny se někdy opakují. V naší školičce zase v pátek působí chlap, jmenuje se Pavel a má s námi na starosti práce se dřevem, ke kterým nás vede. V Liberci v Lesmíru jsem si Pavla moc oblíbil a tohodle Pavla budu mít taky rád. Opravili jsme spolu výběh pro králíka a pro morčata a pak jsme řezali klády na topení na zimu.

úterý 11. listopadu 2014

Zkoumáme











Krasojízda


Po všem tom skládání nábytku a sledování Lotranda a Zubejdy jsme se vykoupali a ukazovali mámě, jak se nám podařilo zkrotit houpacího koně. Vincent si oblíbil dinosauří kůži, co ji nosí místo pyžama. Taky jsem ho nosíval. Má na zádech jedenáct červených bodlinek. Nejlepší jezdkyně je Madlenka, to se musí uznat.

Stavíme nábytek

Nastaly dlouhé zimní večery a já našel dřevěnou skládačku auta a nábytku pro panenky. Strávili jsme u toho s mámou celý večer, než se nám to podařilo všechno dát dohromady. Máme jídelnu, obývák s bimbacíma hodinama a s krbem, ložnici s kolíbkou a houpacím koněm, koupelnu s vanou, záchodem i umyvadlem. A taky to auto. Teď pro to musíme pořídit domeček, koberečky a polstrování.


pondělí 10. listopadu 2014

Pstruzi


Táta koupil pstruhy a dali jsme je hnedle do trouby s pár bylinkama a k nim jsme ohřáli pečené brambůrky od včera. Vznikla tak neplánovaná trachtace, na které jsme si všichni moc pochutnali. I máma. A pozor, ryby mají kosti. Táta nám u večeře vyprávěl trudný příběh dědy Luboše, kterému se onehdá zapíchla štědrovečerní kaprova kost do krku.

neděle 9. listopadu 2014

Čepice



Nechtělo se nám ještě domů a protože jsme se trefili do dne, kdy v Loužnici byla i Simonka, kterou mám rád, neváhali jsme a vzali to domů zkratkou přes Držkov. Tam jsme nakoupili místní luxusní chléb a makové makovky a hlavně koláče. Doma jsme zastihli všechny a během večera se ukázalo, že na místním bazaru našel děda Béďa poklad ve formě pytle různých žertovných čepic. Přehlídka byla náramná a tůze jsme se bavili. Seznámili jsme se i se Simčiným Lukášem.