středa 30. dubna 2014

Sériová výroba

Sluníčko vylákalo Madlu s Vincentem na zahradu. Já zůstávám věren přítmí dědova pokoje a hlavně jeho tabletu. Ti dva se zase ukázali jako naprosto sehraná a časově koordinovaná dvojka. Něco jako akvabely, ale nebylo to ve finále ani pěkné ani voňavé, zato se to v obou případech povedlo. Pak se chopili hadice s střídali se v zalévání květin. Postupně jak rostla teplota na sluníčku si odkládali svršky až nakonec běhali po zahradě zase nahatí a Madla se dožadovala skotských střiků, které jí Vincent rád dopřál. Dělali u toho takový lomoz, že jsem se musel jít podívat a pak už jsem taky běhal nahatej a stříkal jsem hadicí na Vincenta. Ale opovažte se mě někdo tou studenou studniční vodou namočit!

neděle 27. dubna 2014

Úlovek

Triga přinesla babi Mirce darem ještěrku, aby si s ní mohla hrát. Babi si s ní ale moc hrát nechtěla, tak ten krásný exemplář ještěrky obecné zelené přinesla teta Lucka na zahradu a společně jsme vybírali místo, kde ji pustíme zpět do porostu. Dostali jsem přednášku na téma ještěrčí kousnutí a jejich ocásky, bylo to docela zajímavé. A pak frnk a byla pryč. 

Pasažér

Ten vertikutátor šel pak děda Emil vrátit tetě Dáše, co bydlí za rohem. Jezdil jsem pilně na kole a dvojčata na motorkách. Kolem jezdila ještě sousedovic Terezka a její táta za ní běhal asi tak jako můj táta za mnou ve Štěpánově. Abych mu ulehčil ten úděl, jezdil jsem chvíli s nimi. Pak máma s dvojčatama zapluli za tátou do vrat a já šel taky pozdravit Dášu a Matěje. Ihned jsme zkušeně obsadili houpačku, klouzačku a tenisový trenažér. Pak se ale Dáša vytasila s naprostým unikátem. Jezdil jsem na terénní čtyřkolce. Aby to nebylo Vincentovi líto, nasedl a držel se mého trika. Vozil jsem ho tam a zpátky, naučil jsem se na dvoře i otočit. Kritický moment nastala, když stroji došly baterie a bylo ho potřeba nabít. Nasadil jsem nekompromisní vyjednávací výraz a výsledkem byla velkorysá nabídky, abych si po obědě přijel zajezdit, že stroj bude připraven s takřka plnou nádrží a že se bude jezdit po silnici. Čas ubíhal setsakra pomalu. Vyrazil jsem s mámou na cyklovýlet ke pštrosům, zvládli jsem i průjezd nepřehlednou křižovatkou současně s autem a otočku v lese. Tam jsme potkali i dědu Emila na motorce. Pak jsme úderem druhé hodiny (ani o minutu později) zabušili na vrata a já už zase seděl za řídítky toho žlutého stroje. Vozil jsem Vincenta, ale byl unavenej a Madla taky. Nakonec usnuli v sedačkách v autě a já to taky zalomil. 

pátek 25. dubna 2014

Rajská zahrada u babi Mirky, vystupovat!

Zapřáhli jsme babi i dědu a ustlali jsme si v kolečku s čerstvě nasekanou trávou. Ostře s námi řezali zatáčky. Po rámuseni se sekačkou nastalo rámusení s vertikutátorem. To je taková podivná mašina, co prořezává trávník. Pak jsme na ten trávník hodili deku a opalovali jsem se. Proč létá tudy tolik letadel?

středa 23. dubna 2014

Kuřátka

U babi Jíti se objevila kuřátka. "Ty jsou tak krásný," snažím se je ulovit a hladit. Nejdříve se lekám víc než oni mě, ale postupně jsem se naučil je chytit. Od té chvíle se z jejich výběhu nechci ani hnout. Když nikdo neví, kde jsem, najdou mě u u kurníku. A postupně se přidal i Vincent a Madla. Vinci se naučil chytat kuřátka stejně bravurně jako já. A táta ho přistihl, jak podával kuře dírou v plotě masa chtivému Číkimu. Večer pak našla babi jedno kuřátko pípající a pajdající pod kurníkem. Strachovali jsme se celou noc o jeho zdraví, ale ráno babi hlásí, že žere a že snad bude v pořádku. Máme o zábavu postaráno. A babi o úklid. Slepičí bobky se do našich podrážek nalepí vždycky jako lepidlem.

úterý 22. dubna 2014

Kroupy v Holešovicích

Taková krátká bouřka a najednou tolik bílé hmoty na dvorečku u popelnic. Jak je na Vysočině?

A jak jsem to ježdění komentoval


Zůstali jsme s tátou po zbytek týdne na Vysočině, abych novou dovednost řádně potrénoval. Táta měl bolestivě nataženou šlachu ze sprintů do kopce v nové bezpodrážkové obuvi a místo pokulhávání za mnou nasedl na kolo babi Jíti a jezdili jsme spolu po Štěpánově. Nejdříve po ulici nahoru až k "Libeňskému" mostu a pak rychle dolů. Táta se mě snažil usměrňovat: "brzdí se dozadu, Emi, takhle, zkus to taky..." "Ne, to já nemůžu, to bych upadl," a přidávám na šlapání, až se mi nohy míhají sem a tam, že je nestíhám sledovat, "brzdit budeš ty, taťuldo, a já budu šlapat, jo?" A frčím si to rovnou na popelnici. Na poslední chvíli mě táta stihl varovat. Moje snažení komentovali i okolostojící sousedé: "šlapej rychleji... a teď prudce otoč řidítka," povzbuzovali mě k adrenalinovým zážitkům. Na pánovi jsem vyzvěděl, že se jmenuje Pavel a dodával: "já, já jsem Pavel, pro příště..." "Aha, Pavel Propříště," a frčím dál dolů, kde zase nějaký klučina proháněl auto na ovládání. Jmenoval se Pepa a auto mi půjčil. Na kole člověk objeví úplně nový svět.

neděle 20. dubna 2014

Šlapací kolo

Dada ukazovala historické kolo, na kterém se učila jezdit  před cca třema dekádama v minuém tisíciletí. Je to starožitnost. Prý se na něm naučil i strejda Lejda. No tak jsme ho s mámou vzali na zahradu a rozjezdili jsme to. Šlapal jsem od sousedovic plotu ke keři zlatého deště a zpátky. Filip zatím stavěl přehradu na Hodůnce, stál v holinách v potoku a operoval hráběmi. Po intenzivním tréninku jsme se s mámou domluvili, že se přesuneme před dům na asfalt a hlavně, že to moje ježdění musíme ukázat tátovi. Jenže pak se to stalo. Nějak jsem neuhlídal řízení a práááásk do sousedovic vrat. Moji autodiagnózu o zlomené kosti v ruce nikdo nebral vážně. O to usedavěji jsem plakal. Pak to nějak přešlo a vyrazili jsem s řece, jenom Vincent zůstal doma. Spal se strejdou Lejdou, byli po včerejšku unaveni. Madla vyrazila na své nové červené motorce od Áji a při sjezdu z kopečka nejevila žádné známky pudu sebezáchovy. Po dnešku se dá oficiálně konstatovat, že umím jezdit na šlapacím kole.

sobota 19. dubna 2014

Košťátko, Lili a čerti

Usadili jsme se v hospodě jménem Šelebka, abychom mohli prozkoumat všechny místní atrakce. Půjčil jsem si od Lili kolo i s růžovou přilbou a drandil po okolí. Dvojčata se spolu zavřela k houpadlům a rodičovstvo diskutovalo o obecným problémech a ochutnávalo zelené pivo. Pak jsme se vmezeřili ke Košťátku domů na návštěvu a zůstali až do večera. S Lili jsme se uklidili do jejího pokojíčku a dvojčata do herny. Jsme čerti!

Po závodě

Po závodě zavládla uvolněná atmosféra a došlo na pusinkování i pivko.

Brněnský půlmaraton

Od rána nám táta přednáší o krásách Brna. Když se nám už konečně podařilo vyrazit ze Štěpánova, měl strejda Lejda už půlku té půmaratónské trasy za sebou. Vzdali jsme se šance vidět do finišovat už cestou, když jsem narazili na neplánovanou objížďku a díky tomu našemu časovému skluzu jsme se na svoboďáku objevili až po strejdově doběhu. Doběhl zase v úžasném čase, moc se to od slavného pražského rekordu nelišilo. Chvíli jsme pozorovali bzukot, oblíbíl jsem si kašnu, která nás čas od času pěkně zkropila a povídal jsem si s místním černochem, co mluvil česky. Pak jsme hledali delegaci s tetou Dadou, pak se čekalo na strejdu Lejdu a nakonec jsme se u té kašny potkali s tetou Košťátkem, strejdou Pavlem a blonďatou Lili. 

čtvrtek 17. dubna 2014

Supervýrobky

Dnešní výtvarná dílna je o minulosti tohoto paláce. Ono to tu bylo výstavním prostorem pro spoustu českých výrobců. Vytvářeli jsme super výrobky a hlavně obchodní centrum pro mravenečky. Taky jsme kreslili po sloupech galerie. Pak jsme se honili dokola s Emou.

středa 16. dubna 2014

U jelena

Improvizavaná zastávka u Áji v Hlavenci. Zrovinka nacvičovali lidový tanec v hospodě U jelena, tak jsme šli na krátkou procházku kolem vesnice a pak na chmelovou limonádu. Před hospodou jsem se chtěl seznámit s dvěma místními děvčaty, ale místo konverzace na mě plazily jazyky. Pak vyšel jejich tatínek z hospody a dámy začaly škubat místní růžové tulipány v květu. Rodičové na ně vrhali ošklivé pohledy a holky vzaly roha. Pak už jsem se vmezeřili k Áje domů a rozdělili jsme si sféry vlivu. Madla panenku, Vincent autíčko a já všechno ostatní. Vrťa vyklopil nádherně vonící bábovku a tak jsme jim s ní pomohli. Plánování nám nejde, ale tyhle neplánované přepadovky se nám daří báječně. 

S dědou ve Stromovce

Povedlo se nám vylákat dědu Emila k výletu na motorce. Dorazil za námi odpoledne a my jsme ho za odměnu vzali do Stromovky ukázat mu hřiště, Vozovnu, rybičky v akváriu a čokoládový dort. Prý tam naposledy byl před cca šedesáti lety jako malej. Paní ve Vozovně dokonce dědovi na přání uvařila turka a já jsem si užíval lanovky a děda pochopil, že jít s námi na hřiště není žádný odpočinek, ale silové posilování v kombinaci s udržováním mysli ve střehu, protože běháme do všech stran a pro netrénovaného jedince je složité náš pohyb monitorovat. Cestou domů jsme spěchali, aby děda nejel úplně večer, protože by mu mohla být zima. Stejně jsme se ale zastavili s malým psíkem, který chtěl házet míčky. Děda se optimisticky připravoval na možnost, že jeho motorka z chodníku pod našimi okny zmizí a už se těšil, že si koupí novou. Ale ne, zůstala tam. Mohutně jsme mu mávali přes okno při prvním odjezdu, a pak ještě jednou, když se vrátil pro baťůžek. Šťastnou cestu, dědo!

neděle 13. dubna 2014

Neděle

Setkání s Mácou se nám zase nepovedlo. Nedaří se nám odjíždět z domova včas, abychom do Liberce stihli dojet. Včera jsme stihli dojet tak akorát do IKEA na večeři, masové kuličky s brkaší a kukuřičným klasem. Ale dnes jsme vyrazili. Po dobu podleního šlofíčka dvojčat jsem s mámou šel kupovat plavky a moje boty. Máma si koupila plavky dvoje, jedny koupila Madlence, ale na moji nohu tam toho moc neměli. Během zkoušení plavek jsem se zaběhl a mezi regály jsem plakal. Máma si mě našla a na uklidněnou jsem ozkoušel venkovní trampolínu. To už se přidala Madla a Vincent a mohli jsme hurá do bazénu. Nebyli jsme tu dost dlouho. Usídlili jsme se v sauně, četli si tam pohádku a polévali se vodou. Pak jsme šli na skluzavku a na červený tobogán. Jednou s námi dokonce jela i Madla. Seděla mezi mámou a mnou, držela se mých zad a máma zas těch Madliných. Cestou se v zatáčkách smála, ale dodatečně hlásila, že se vlastně bála. To bylo poprvé, co meldovala svůj strach, už jsem skoro myslel, že je to nebojsa. Nemám obrazovou dokumentaci.

čtvrtek 10. dubna 2014

Hlava nehlava


To bylo téma dnešní dopolední výtvarné dílny v Národní galerii. Inspirováno pánem jménem Rudolf Volráb. Malíř, kreslíř a grafik Rudolf Volráb, kterému bohužel smrt v roce 1969 zabránila rozvíjet tvůrčí schopnosti, dospěl v obsáhlém souboru kreseb, obrazů a objektů z let 1966–1969 k originálnímu řešení práce s tvarem a barvou. Tematicky by bylo možné mluvit o figuraci, ovšem v širším smyslu slova, kdy je figurální tvarosloví podkladem pro celou řadu nejrůznějších formálních i obsahových přístupů. Nečekaně barevná, provokující díla plná vnitřní dynamiky a pohybu odkazují k fascinaci a téměř obsesivnímu ohledávání těla a jeho detailů, často převedených do univerzálně srozumitelných symbolů, jež lze chápat jako autorovu reflexi archetypální duality mužského a ženského principu. Tak to máme podobné. Výstava trvá do 25.5., ale má díla budou k nahlédnutí i nadále. Jo, podepisuju si je. Pro jistotu.

středa 9. dubna 2014

Alenka s Vašíkem

S Alenkou jsme se dlouho neviděli, byla za námi v Liberci, ale to já byl ve školce a uživali si s ní procházku a kavárnu jen bejby a máma. Za pár týdnů se Alence narodí Vašík. Rád poslouchám jejich rozpravu, protože Alenka si s mámou vyká a máma vyká Alence, má to nějaké historické pozadí či co. Způsobně jsem poobědvali ve stylové kavárně, vylili jsme na zem jenom jednu skleničku s limonádou a snědli jsme mámě oběd. Pak ale nás osud zavál do papírnictví. Nasadil jsem si masku kravičky a bučel jsem. Prodavačce se to moc nelíbilo a hned prý ať ji nerozbiju. Nakonec jsem odešel středem s pytlíkem nafukovacích balonků, velkým lampionem a pytlem kuliček skleněnek, co se s nima dá cvrnkat do důlku. Díky!

pondělí 7. dubna 2014

Připrava u uja


Při pohledu na žižkovský vysílač zkušeně hlásím, že vidím ujovu věž. Dnes odpoledne se zabydlovala ujova terasa (jedna z teras, přesněji řečeno). Ujo byl celé odpoledne u plotny, pekl koláč a prý nevyndal ruce ze dřezu. Máma prý chce uja za ženu nebo co. Přetahoval jsem se s Filipem o jeho terénní auto na dálkové ovládání a krásně jsme se honili kolem dokola. Chystá se překvapení a víc nemůžu prozradit. Strejda Jiří nedorazil, asi ho po včerejšku trošku bolí nohy.

neděle 6. dubna 2014

Velké loučení


Dopoledne jsme se vydali na Hlavní nádraží užít si ještě trochu tetu Dadu a Filipa i strejdu Lejdu s Petrou. Seděli jsme v kavárně a hráli si v dětském koutku, pak nás táta vyhnal ven a stáli jsme v Sherwoodu před nádražím. Honil jsme se s Filipem a konzumoval pizzu se šunkou. Pak jsme šli vyprovodit tetu k vlaku. Odjížděla tím žlutým vlakem a Vincent byl v sedmém nebi, protože kolem jezdilo vlaků docela dost. Pak se chvilku mluvilo o tom, jestli nás děti v poslední minutě nešoupnout do posledního vagónu a nenapsat tetě sms, že má na konci vlaku překvapení. Rozloučili jsme se pak se strejdou Lejdou i s Petrou a odešli jsme domů dát si šlofíka.

sobota 5. dubna 2014

Po doběhu na dort a výšlap na Letnou






Máma uvízla s dvojkočárkem u Rudolfina, protože všude kolem byly zátarasy. Vlastně jsme se ztratili z dohledu někde u právnické fakulty. Potračoval jsme s tátou na místo určení tj ke Staroměstskému náměstí. Tam jsme se potkali s rodinou strejdy Václava, s tetou Dadou a Filipem, strejdou Lejdou a Petrou a tetou Gitou s Filípkem. Netušili jsme, že o pár ulic dál fandí i ujo Braňo. Vysočinská skupina se oddělila nejdřív, pak konečně dorazila máma a u Panerie v Dlouhé jsme se shledali i s Jiřím a s Luckou. Oslavili jsme sportovní výkon obou strejdů pořádnou dávkou dortů s jahodama a čokoládou. Pak jsme vycházkovým tempem vyšlápli na Letnou a v parku ve stínu stromů mí uletěl červenej balonek, Madle praskl ten její modrej. Červenej se zastavil v koruně stromů. Nikdo mi pro něj nechtěl vyšplhat. Vloudil jsem se na klín strejdy Václava, abych se necítil tak smutně. Zato strejda Jiří se nechal unášet na vlně sportovních endorfinů a všichni se krásně usmívali. 

Pražský půlmaraton



Od rána poslouchám silácké řeči rodičů jak prý za mlada běhávali půl i celé maratony. Letos teda skutek utek. Stáli jsme u trati a viděli jsme všechno: vrtulník, časomíru, motorky, policejní auta, vedoucí Keňany i bílé borce. Pochopil jsem, že Američan a černoch nejsou synonyma. Pak kolem nás běželo víc a víc lidí a já fandil a vyhlížel strejdu Lejdu. A pak najednou frnk, profičel kolem nás a byl fuč. Nemohli jsme odejít, protože dav běžců nás obtékal z obou stran. Pak jsme se propletli na druhou stranu a hele, strejda Jiří. Fandil jsem vícejazyčně, hulákal jsem s Vincentem:"go! go! go!" a pak taky:" faster! faster!".




čtvrtek 3. dubna 2014

Má nebo nemá..

Má mě ráda, nemá mě ráda, má mě ráda, nemá...zkoušel jsem to několikrát, odtrhával jsem lístečky a pokaždé to vyšlo stejně. Znovu si to raději ověřuju a zase. Stáňa se pak ptá, co prý mi vyšlo. "nahatá sedmikráska!" odpovídám.

Zátiší

Táta vyjel odzimovat Komárov a my jsem se na pár nocí přesídlili do Boleslavi. Zahradničíme a užíváme sluníčko na trávníku. Dneska si venku na dece dali poledni spaní i Vincent s Madlenkou. Barry na nás dohlíží a plete se před objektivem a pak to takhle dopadá.

Padá!