sobota 29. března 2014

Houpi vic!!

Už vím kdo je Moris. Nejmenuje se Moris, ale jmenuje se Jana. Přijely za námi dvě tety toho jména a šly běhat proti a pak po proudu řeky. Jedna pak odešla a druhá zůstala. Vyrazili jsme na hřiště zvané Kaštánek a to i s picnicovou dekou a batohem plným svačiny. Cestou došlo i na zmrzlinu mrože a pak se houpalo a klouzalo, pozorovali jsme vlaky a bylo nám dobře. Hráli jsme i tenis a pak jsme míčky zahrabávali do písku a zase je hledali. Snažil jsme se navázat konverzaci s holčičkou, kterou Vincent galantně pustil na houpačku. Nešlo to. Dostalo se mi poučení, že dotyčná nemluví česky, ale rusky a to já vím, jak se zeptat na jméno. Dělala, že neslyší. Hmm. Cestou domů Vincent najel předním kolečkem motorky do díry v povrchu, přeletěl přes řídítka a rozsekl si ret zepředu i zezadu. Teklo z něj dost krve a plakal.

Ujo na picniku

Ve Ctěnicích jsme zavzpomínali na loňský prvomájový picnic a podnikli jsme snahu svolat něco obdobného na tento ted. Později se ale ukázalo, že ujo picnicuje bez nás v neznámém prostředí, dostal se nám do rukou i fotoreport, který přikládám.

čtvrtek 27. března 2014

Hrabeme

Další krásný den a nám se nechce být v Praze. Zmermomocnil jsem Stáňu, abychom ji mohli navštívit. Taková návštěva totiž obvykle zahrnuje i to, že se chopím jednoho či více aut na dálkové ovládání a jsem jako v ráji. To sluníčko nás ale vypudilo ven a krom písku jsme hrabali i piliny. Stáně na zahradě pořád roste obrovská sekvoj, kterou si jako sazeničku přivezla a cestě po Americe někdy na začátku tohoto století. V Boleslavi a v Hlavenci byly tou dobou zasazeny podobné, dokonce i červená sekvoj, ale neujaly se. Prý budeme muset zaletět pro další za

Ctěnice

Už jsme si ověřili, že do zámeckých parků v pěkném počasí je nejvýhodnější chodit od pondělí do čtvrtka včetně. Dnes je čtvrtek a jsme v celém areálu sami. Tedy jako návštěvníci. Obsluhujícího personálu a koní je tu dost. Vlastně jsem sem dnes vůbec neměli jít. Ráno táta hlásil, že naše modré autíčko na nás čeká ve Vinoři a má nové brzdy, rozvody, čerpadlo, technické kapaliny, filtry a zbrusu nový olej v motoru. Prošlo důkladnou jarní opravou. Akorát si ho nějak musíme vyzvednout. Je krásně a tak nenecháváme tátu jet samotného a vyrážíme celá rodinka. Jde to hladce tramvají do Holešovic a metrem do Letňan. Tam nastala zmatečná situace ohledně autobusů jedoucích do Vinoře. Do kterého může táta s esemeskovou jízdenkou? Jeden takový přijel, ale ve Vinoři se otočil a vysadil nás ve Kbelech. Malé přehlédnutní v jizním řádu. Čekáme na další a rodičové jsou lehce nervní. Tátá s Madlou v náručí naháněl Vincenta i mě do autobusu a pak zmateně hledal Madlu. Měl jí v náručí. Pochopil jsem, že situace je vážná. Tenhla pan řidič tátovu smskovou jízdenku taky neuznal, tak jsme vyplatili další cash a neuvěřitelnou oklikou jsme se začali Vinoři přibližovat. Když bylo jasné, že pojedeme přes Ctěnice, máma s náma vystoupila a dál pro auto jel táta sám. Počkáme na hřišti. Když se táta vrátil s autíčkem i s úsměvem na tváři, prošli jsme se zámeckou zahradou a poobědvali v zámecké restauraci. Kavárna je zatím mimo provoz. 

sobota 22. března 2014

U Oli


Krásně se nám spalo v autě a probudili jsme se na Boučkově statku. Byl tam docela frmol a pochutnali jsme si na jelenovi v delikátní perníkové omáčce. Pak jsme se váleli u vody a koukali na bílého poníka. Nevím jestli se opravdu jmenuje Toník. Na zastávku na Komárově nebyl čas, jeli jsme pozdravit Oli a Béďu do Loužnice. Bylo tam tak milo, že jsme zůstali přes noc, abychom si je mohli víc užít. Jo, a kvetou bledule.

pátek 21. března 2014

První jarní den

Dnes má svátek táta Ráďa, je krásně, jarní sluníčko a za námi dorazili Hana s Petrem z Kolína. Plán zněl jasně, dovést nás na hřiště, usednout k jednomu ze stolků na předzahrádce přilehlé hospůdky a povídat si. Cestou jsme se bratrsky podělili o gumové žížaly a kreslili jsme křídami po zemi. Na skok se stavil i kolembežící strejda Jiří při svém půlmaratonském tréninku. Na hřišti jsme zůstali do pozdních večerních hodin, houpali jsme se do aleluja a nechtělo se nám domů. Když jsme se ale už odhodlali, beželi jsme domů úprkem a spát se šlo pěkně pozdě. Přesně tak to máme rádi. 

čtvrtek 20. března 2014

Mcely


Cestou domů dostaly matky chuť na kávu. Cedule Mcely 5km rozhodla o tom, kde si jí dají. Těšil jsem se na zmrzlinu. Vstoupili jsme do luxusního zámku. Vlastně ne, nejdřív jsme se museli dostat přes automaticky otvíranou bránu. Obdivovali jsem robotickou sekačku na trávu a dřevěné ovečky. Pak jsme nasedli na stroje, které jsme nechali portýra zaparkovat u vchodu do zámku. Uvedli nás k dětskému koutku vedle zimní zahrady s okrasným ptactvem. Objednal jsem si zmrzlinu a byl jsem tak nějak spokojen. Dřív než obsluha ale mámě kafíčko uvařil Vincent. Okamžitě okupovat zámeckou kuchyňku a šlo mu to pěkně od ruky.



Loučeň


Jarní sluníčko nás vybudilo k výletu. Operativně jsem se domluvil se Stáňou, v Boleslavi jsme naložili babi Mirku a frnk do zámeckého parku zámku Loučeň. Mají tu spoustu labyrintů. Nejsou to bludiště. Jak jsem se dočetl, mezi bludištěm a a labyrintem je rozdíl v tom, že bludiště má slepé cesty, ale labyrint ne. Nejdřív jsme načerpali síly v místní obecní restauraci nad bramboračkou a prejtem se zelím a pak hurá do parku. Babi obdivovala stromy, my s mámou zaboudili v tisovém labyrintu a dostali jsme se ven jen díky díře v plotě. Pak jsme se chvíli slunili a čekali na Stáňu s Martinem. Procházeli jsme pak kolem provazového, palisádového, dlážděného a kdo ví jakého labyrintu. Házeli jsme kameny do vody a hledali zlatou rybku. Byla tam, ale nechtělo se jí k nám.




Moderní umění podle Kotíka

„Umění neznamená nic jiného, než co znamená žít," napsal v roce 1964 v dopise Jan Kotík. Umělec široce rozpřažený k malbě, grafice, kolážím i designu nebo teorii byl celoživotně zaujatý tématem podstaty uměleckého díla a jeho rolí ve společnosti. Stejně tak naše rodina. Na výtvarných dílnách v Národní galerii jsme tvořili právě inspirovaní Kotíkovým dílem. Leckterá naše díla by z fleku mohla viset na té zdi hned vedle jeho. Myslím, že by to ocenil. 

středa 19. března 2014

Podprahové vnímání

Madla si vysmlouvala odchod do Stromovky na hřiště s houpačkama. Pozoroval jsem tam pána, jehož dcera se opakovaně snažila uzmout Madle panenku Áju v kočárku po dobu Madlina houpání. Oba jsme s Vincentem vyrazili Madlinu Áju bránit. Pán dceři vysvětloval, že ji nemůže Madle brát a nakonec jsme se domluvili, že si ji holčička půjčí. Pak jsem zvídavě položil páni otázku, jestli mluví česky. Byl překvapen a řekl, že ano. "Víděl jsem tu dva rusány" povídám mu. A ti česky nemluvili. Chvíli to vypadalo na slibnou debatu na téma politického vývoje na Krymu, ale nakonec na to pán neměl odvahu. Ono se to na tom hřišti fešnýma rusky mluvícíma maminkama jen hemží. Pak jedna paní začala volat:"Bivoji! Bivoji!" Zvědavě jsem se otáčel, kdo z těch kluků zareaguje. Přiběhl maličký bílý pes. Pak jsme se šli ohřát do hospůdky. Mají tam akvárium s rybama, aby se děti zabavily, zatímco rodičové platí u pokladny. U vstupu jsme nafasovali lízátka na účet podniku. Pak jsem objevil ve výšce svých i bejby očí vitrínu s dortama. A bylo rozhodnuto, posedíme tu, jinak to nepůjde. Vymyšleno je to tu dobře, jen ty ryby jsou poněkud neurotické.
Před 21 lety se narodil Best, černý pes.

pondělí 17. března 2014

Vydrhni ten hrnec! Umyj to umyvadlo!

Právě jsou v období fascinace tekoucí vodou a jsou štastni, když mohou být zapojeni do domácích prací. Je pravda, že kvůli luxování jsme se schopni i poprat, protože to máme rádi všichni. Já zase preferuji práci s mopem. Je k tomu potřeba zodpovědnost, aby na podlaze nezůstaly louže. Většinou se k vytírání podlahy dostanu hned po té, co bejby skončí s mytím nádobí a koupelny. Asi se k nim dostalo, že co je mokrý, to je čistý. Sehranější jsou snad už jen akvabely.

Nudný otec


















Táta nás vyvenčil do kavárny Nudný otec, kde jsem byl focen a natáčen televizí Barrandov při hrátkách s jakousi Natálkou. O nudě to tu rozhodně nebylo. Skákali jsme až do páté odpolední a asi jsme byli drobet hlučnější, Vincent pak usnul u polévky v indické restauraci a táta ho nesl až domů. Madla vydržela dojít domů po svých, ale pak to taky zalomila do postele. Potřebujeme trampolínu a taky televizi, abych viděl tu reportáž. Zatím jsem jen hvězdou facebooku.

neděle 16. března 2014

Meleme, meleme


Bydlení u tržnice sebou přináší výhody. Třeba to, že když se táta s Vincentem domluví na nákupní akci, osedlají Vincentovu motoru a přinesou pytel zeleniny, ze které pak meleme šťávičku. Je to takové romantické vzpomínání na ovocné a zeleninové šťávy, které jsme si kupovali v Mexiku u pouličních stánků. Na jejich chuť v kombinaci s tacos a čerstvými avokády nemůžeme zapomenout. Je nevyšší čas napsat tetě Nayeli jak se mají.



sobota 15. března 2014

Vývoj

Je zajímavé, jak jsou dvojčata neohrožená. Dnes jsme s tátou vyrazili do města a hledali jsme tu správnou autodráhu. Máma s dvojčatama vyrazili do galerie a následně na hřiště. Bylo po dešti a nebyla tam skoro ani noha. Madla se naučila pragmaticky houpat na houpačce pro větší děti, protože zaznamenala, že na tý pro prťouse je pořád fronta. Vincent se to naučil dneska. Pevně se drží a neohroženě se houpají tak, že já sám bych se bál. Autodráhu jsme pořídili. Vystřelovací a doma jsme jí posypali moukou, aby se za auty prášilo. Jsem v sedmém nebi.

pátek 14. března 2014

Stromovka

Vcelku pravidelně docházíme do Stromovky, nejčastější trasa vede kolem Planetária k hřišti se zázemím restaurace Vozovna. Mají tam veliké akvárium se zlatýma rybkama. Jedna je velká jako malej kapr. Zrovinka jsem zkoušel trampolínu a pak jsem vyběhl ke stromu a schoval jsem se. Celou cestu domů jsme pak hráli s tátou a s Vincentem na schovávanou a kukali jsme na sebe jako kukačky. Asi bych se měl to "K" přece jen naučit vyslovovat, protože na moje "tutu, tutu" ostatní neslyší.

čtvrtek 13. března 2014

V dědově tabletu

Našel jsem zajímavou rodinnou fotogalerii v dědově tabletu. Zatím jsme to s mámou prolistovali jen tak na rychlo, ale něco zajímavého se z toho určitě ještě vyklube. Prozatím si musím zapamatovat povídání o Henrymu Zehrovi, co žil v Austrálii a jsme pokrevně příbuzní.

Vzkaz pro Pavla a Veroniku v tramvaji číslo 3, co brázdí Liberec

Nové Nové hrady

Na vegetačním pahorku jsme vybudovali se vší odbornou péčí vodní dílo přepouštěcí nádrže s odtokem do všech světových stran. Škoda, že bejby nejsou trochu starší a silnější, protože vázlo zásobování vodou. Je suchu a zdroj z hadice neni neomezený.

středa 12. března 2014

Biomasa


Děda topí dřevem. Před časem se na zahradě objevila hromada štěpky, drcených větví. Až to pořádně proschne, bude z toho v zimě teplo. Nás ta štěpka ale zahřála i bez ohně. Váleli jsme z ní s Martínkem a s Vincentem sudy a Madla odvážně skákala mámě do náruče.




Dort s McQueenem

 Máma dluží prý omluvu stejdovi Béďovi, protože si před pár lety myslela, že blázní, když pro Bedříška velmi usilovně sháněl autíčko Buráka. Mám teď období, ve kterém opouštím lokomotivu Tomáše a věnuji čas Bleskovi McQueenovi. Na zahradní párty u příležitosti mého kulatého životního jubilea se Blesk dokonce zmotnil do marcipánu na mém dortu. V krabici s písmeny EMIL a srdíčkem byla zabalená bájná pirátská plachetnice. Musím vyzkoušet jak pluje na vodě, a to co nejdřív. Madlenka načnutí dortu prospala, vrhli jsme se na něj s Vincentem a bylo to poprvé v histori, kdy k porcování dortu nebyl potřeba nůž. Sebrali jsme auta a jezdlili s nimi brm brm po marcipánové silnici. Blesk se na tom sluníčku trochu přilepil na trávu pod sebou, a od té jsem pak měl zelenou pusu. Vincent zase modrou, od svého autíčka.


 

úterý 11. března 2014

Klobouk versus sombréro

Je to už tři roky, co jsem si v mexickém městě Patzquaro koupil od jednoho starého pána své oblíbené sombréro. Za ta léta ale nitky trochu zpuchřely a pomalu se mi začínalo trhat. Ale třeba ve školce jsem s ním udělal velkou parádu. Nastal čas posunout se dál a tak jsem k narozeninám dostal klobouk na jaro, podzim a zimu a jeden slamák na letní horké dny. Ten mi věnovala teta Moris. Asi budu kloboukový typ po tátovi. Oslava pokračovala ve Stromovce nad tvarohovými knedlíky s jahodami a rozhodl jsem, že tenhle podnik (tj hřiště) dnes zavřeme a půjdeme domů jako poslední. Vydrželi jsme to a přiběhl za námi i táta.

Výtopna

Moje páte narozeniny jsem začali důstojně oslavovat hned dopoledne. Vyrazili jsme s mámou a s Madlou do centra metropole přímo na Václavské náměstí do restaurace Výtopna, kde mašinky vozí hostům pití až na stůl. Táta s Vincen      tem šli na kávu s Leošem a dorazili za námi později. Byl jsem v sedmém nebi a s Vincentem jsem si objednávali další a další pití, aby nám to mohla mašinka přivézt a pak aby se pro prázdné sklenice mohla zase vrátit. Lehce jsme poobědvali, ale kvůli jídlu se sem přece nechodí!

pondělí 10. března 2014

Bláto a malta

Při naší první jarní návštěvě Vysočiny se udělalo tak krásně, že vyletěly i včelky. A my, stejně jako ony, jsme se pustili pilně do díla. Táta poskytl kýbl, hromadu pilin, popel, kopeček navozené hlíny a o zbytek už se starat nemusel. Kochal se pohledem na včelky a na nás. Byli jsme šťastní a od hlavy až k patě. Spolupráce s bejbyma fungovala báječně, já tomu velel a bejby kmitali.

Autodráha pro Bleska

Objevil ji Vincent, zatímco já jsem měl spoustu práce s vyráběním malty. Táta se stavění tohoto domečku kdysi jako malý kluk taky účastnil. Do nosných sloupků zazdil skleněné panáčky. Prý velmi vzácné a drahé...