čtvrtek 27. února 2014

v salonu




Madlenku a mámu si vzala do parády kadeřnice Lidia. Je původem z Ukrajiny a já jí moc nerozumím, když mluví. Máma taky ne, ale svěřuje se jí do odborné péče s bezmeznou důvěrou. S tátou jsme se evakuovali na tržnici na oběd a pak jsme tam zase došli s opraveným kočárkem. Táta se rozloučil a já tam zůstal čekat na mámu. Chvíli to vypadalo, že až ostříhají Madlu, vrhne se Lidia na moje vlásky. Protestoval jsem a vyjednal jsem si vyjímku, chtěl jsem ostříhat od mámy doma ve vaně. Mámě to trvá déle, nemá strojek, píchají mě pak vlásky do zad a bojím se o uši, ale v tu chvíli bych souhlasil se vším. Kadeřnice nemám rád.

ZOO koutek Radonice

První zastávkou byl zoo koutek. Zřejmě staré původní JZD na okraji Prahy někdo stále provozuje a mimochodem vybírá vstupné a prodává párky a možnost skákat na trampolíně rodinkám s dětmi z okolí. Dorazili jsme i se Stáňou a Martinem. Smlouvali jsme o vstupném a vypadalo to, že se dvojčata vetřou zadarmo, když jsme si všichni uvědomili, že Martinek je o hlavu větší, ale o pár měsíců mladší než dvojčata. Lístky prodávající mladík nevěděl co s náma a nakonec jsem z dětí platil vstup jen já coby nejstarší kousek. Vyrazili jsme dle plánku. Vyfasovali jsme i kyblík s krmivem. Nejdřív krůta. To byla dost hrůza. Pak spousta ovcí, koz, nutrií, králíků, morčat, divočáků, pašíků, hus, kachen, psík mývalovitý, mýval někam utekl, liška, jezevec, bažant, podivné krávy,







neděle 23. února 2014

Na sluníčku


Nedělní sluníčko nás vytáhlo do Loužnice, protože byla teta Oli sama doma. Táta vyrazil na Komárov obhlédnout stav po zimě a my na procházku na kopec nad domem. Místy byla louka rozrytá od divokých prasat. Trhali jsme kočičky a já se proměňoval v neviditelného, ale aby se nebáli, tak jsem si neproměnil čepici. Najít mě mohli jenom podle stínu, který se odpoledne pěkne prodlužoval. Děda Béďa začal malovat auta a táta se do nich zamiloval. Vyfasovali jsme na cestu krasohled a našli jsme srnčí bobky. Je jaro.

Vozovna

Kousek za planetáriem jsme objevili obstojně vybavené hřiště vedle restaurace Vozovna. Hřistě se od ostatních liší v tom, že má pravou tramvaj i s vagónkama a lanovkou. Obé bohatě využíváme. Trochu se ale obávám, že tu bude za pěkného počasí nepěkně narváno, už teď se občas tvoří u Madlina houpadla fronty.

úterý 18. února 2014

Zabydleli jsme patro na spaní


Je krásné mít byt s vysokými stropy. S prostorem jde vymyslet spoustu legrace. Třeba lezení do zapovězených koutů provázené kvalitní polštářovou válkou. Máma neměla šanci.

pátek 14. února 2014

Bosá noha

A teď trocha proma. Pavel otevřel prodejnu bot s názvem Bosá noha. Proč? Protože sehnat kolem Liberce a v širokém okolí minimalistické boty prostě nejde. Nejbližší možnost je na náměstí Míru v Praze. Nejde vlastně jen o minimalistické boty, ale to takové ty boty, co v nich člověk chodí vlastně skoro bos a jen ho to chrání proti vodě, zímě a popíchání. Stejně je nejlepší chodit bos. Vyčkáme na jarní kolekci a vyrazíme nakupovat. Potřebujeme boty běžecké. Na podpatcích ale takové boty nedělají. Zavítali jsme do školy, ale minuli jsme se s Veronikou, popovídal jsem si s Katkou a pak jsme našli Mácu u Fryče. Jenže koutek měli zavřený, kavárna v budově univerzity byla taky zavřená kvůli výpadku proudu a z restaurace ZOO nás vyprovodili, protože jsme neměli valentýnskou rezervaci. Chtěli jsme se všichni vozit v Márinčině kočárku. Kde je vlastně ten nás vysokokapacitní náklaďák?

neděle 9. února 2014

Autogram

Rozhodl jsem se být pravák po mámě. Vincent začal trénovat písmenka v sešitu, všichni tu chodili se svým písmenem na tváři a dnes ráno jsem se podepsal sám sobě na ruku. Na levou. Psal jsem od prstů k lokti. 

sobota 8. února 2014

Rodinka

Babi nám našila stádo zvířátek. Hned jsem veděl kdo je kdo. Máma, táta, dvojčata, já a ujo Braňo. Poznáte kdo je kdo? Taky našila dvě žirafky a Vincent dostal panáčka Toníka. 

Vincent rozvazuje

Za pár dní zvládl několik nových výrazů, které spojuje do vět např: "dost, dolu, moje, krtek". Madlenka je na slovo skoupá, tedy zatím. A máma k nám přijela s novým účesem. Viděl jsem ji ráno, a hned jsem hlásil, že je jiná. Akorát jsem to nějak neuměl pojmenovat. Z krabice s knoflíky vybírám ty největší zlaté a nosím je mámě, aby se jí udělalo líp.

pátek 7. února 2014

Vlaky

Máma už skoro umí jezdit vlakem, dojela za náma, bravurně zvládla přestup v Havlbrodě a dojela až do Nového města. Tam si ji vyzvedl táta.Byla pěkná mlha. Málem se to ale všechno zhatilo, protože jen velká klika mámě zabránila nasednout v Libni do rozjetého vlaku opačným směrem tj na Hlavní nádraží. No, hlavně, že to dobře dopadlo. My byli sami s babi ve Štěpánově, táta mámě uvařil večeři v Bystřici a rodičové byli v noci bez nás. Snad sami se moc nebáli a neplakali. Z nás tří neplakal nikdo.

Zamilovaná

Madlenka propadla kouzlu našeho bratrance Filipa. Culí se na něj, češe mu vlásky a dává mu do nich ozdobné gumičky. Tím si systematicky omotala okolo prstu všechny mužské členy rodiny. Druhou půlku rodiny zase Madlenka odzbrojuje tím, že si nechá sama česat všelijaké účesy. To děvče se v životě neztratí.

neděle 2. února 2014

Lyžníci

Vyrazili jsme na Vysočinu se zimní výbavou. V Novém městě na Moravě (které neleží na Moravě, alébrž na Vysočině) jsme sledovali, jak se Filip učí lyžovat. Výuky se ujal strejda Lejda a bylo to asi lepší, než když jsem já loni byl svěřen do péče profesionální instruktorky. Moje lyžování skončilo pádem na hlavu pozadu, o kterém jsem nechtěl dávat další report. Táta lyžoval a já ho jistil ze zálohy.

sobota 1. února 2014

Mořský svět

Na dopoledne jsem chtěl vymyslet Simče ještě zajímavý program, aby se jí u nás líbilo a aby zase přijela. Nakonec jsme vymysleli návštěvu mořského světa. Nedávno jim tam uhynulo dost ryb, ale rozhodně kvůli tomu nic nezlevnili. Mají zajímavě postavený marketing na informacích o cenách. Nechali jsme doma mámu, aby mohla chvíli spát a nebyla protivná. 

Z Loužnice

Přijela teta Oli a s ní i Simonka. Přivezly nám překvapení a perníčky na červené pentli. Čekal nás bohatý kulturní program. Lístky na lední revue se nepodařilo obstarat a tak místo toho jsme vyrazili na obchůzku a dostali úkol sehnat Simče čepici. To se povedlo v New Yorker na Můstku, kde krom čepice pořídila Simča i triko a kalhoty. Pobíhal jsem tam s ní po obchodě  a táta čekal a čekal. Aspoň mohl trochu potrénovat na to, jaký to bude až za pár let bude mít nakupovací potřeby Madla pradla. Nevynechali jsme ani čokoládovnu a pak jsme tátu se Símou večer poslali do planetária. Madla zkušela tetiny brýle, vypadá v nich úplně jinka, že jo?


Hlášení

"Když se do mě strčí bonbón, vydám krásný zvučný tón!" říkám mámě sedě na modrém prkénku na záchodě. A ono nic. Bonbón nebyl. Nechávám otevřené dveře a předem hlásím, že nechci mít soukromí.