sobota 30. listopadu 2013

Nosáč

Na Komárově napadl sníh. Konečně fajn změna a zase se dá pobýt venku. Vyrazili jsme hned ráno stavět sněhuláka. Koulel jsem koule kolem domu dolů a pak s funěním nahoru. Až už byla příliš velká, pokračoval táta. Hrubou stavbu bylo potřeba pořádně opracovat hladítkem. Zploštil jsem sněhulákovi břicho a koukal, jestli mu poteče krev. Tekla mu z nosu, ale voda. Dali jsme mu na závěr šálu kolem krku jako to dělal Trotro v pohádce. Když jsme měli sníh odklizen a sněhulák stál, šli jsme ještě koulet a odhazovat sníh k Havrdům. Byli jsme myslím jediní, koho ve vesnici sníh zajímal. Až do setmění jsem s tátou koulel obrovské koule dole pod zahradou a stavěl z nich mosty. Od toho dne už táta neotočí hlavou a při každém pohybu vyjekne bolestí. Máma ho utěšuje, že jestli se může otočit celej, tak prý v poho.

úterý 26. listopadu 2013

Mráz

Na Komárově přes noc sněžilo, auto nám ráno klouzalo jako težké sáňky. Silnice začala být upravená až od hlavní trasy z Jičína od lesa Řáhloce do Turnova. Vzpomínali jsme na léto a těšili jsme se za Barrym a kočkama. Jak nám bylo dobře za jeho láskyplného dohledu v létě na sluníčku.

pondělí 25. listopadu 2013

Vodní živel

Madla zdá se zdědila máminu lásku k vodě. Nejdřív si ve vaně polévala hlavu dobrovolně vodou, zůstává v koupeli nejdéle a nebojí se ani studeného bazénu v saunovém světě. Pobyt v sauně jí nevadí, sedne si na zem a hraje si s hračkama, které si sama vybere a přinese. Vincent se prozatím vodě vyhýbá jak čert kříži, i malé ochlazení sprchou mu nedělá dobře. V sauně mu krásně červenají tváře. Nechce opouštět mámu, i na odchodu šel s ní rovnou do šaten. My s Madlou jsme zůstali déle a táta nás mámě předal mokré v bazénové restauraci, abychom byli ušetřeni stresujícího hromadného průchodu šatnou přes sprchy. Povečeřeli jsme noky a užívali v dětském koutku. Rodičové zase velebí Liberec jako nejúžasnější místo pro rodinu s dětmi. Nastěhujeme se sem zase někdy?

Medová lízátka v Hrádku

Plánování je u nás takové operativní a když máma ráno zavelela, že nejede do práce, přifařili jsme se k tátovi na cestě do Liberce, kde jsem ho vysadili, navštívili Pavla a Veroniku ve školce, vyzvedli svářečku na plast pro dědu Emila a frčeli jsem do Hrádku, aby tam Márinka s Mácou nebyly samy a abychom si mohli dát hromadně medová lízátka. Mňam!

středa 20. listopadu 2013

Duhové bonbóny

Nad ránem k sobě obyčejně přivolám tátu, který buď ještě spí u bejby nebo už pracuje ve světle lampičky na verandě a sdílím s ním své snové zážitky. Třeba návod na vytvoření duhových bonbónů: "žirafa ukousne duhu. Má vemínko, dáš tam takovou nádobu a do ní budou padat duhové bonbóny." Jindy se zase vzbudím hrůzou, protože jedna holka vzala tátu a praštila s ním o silnici, až se zranil. A dneska jsem pořád upomínal tátu, že nesmí mít na mostě zavřené oči, protože spadne dolů, když tam nejsou zábrany. Trochu už mi chybí máma, už se těším. Včera jsme strávili den v Bystřici a já usnul s vodníma pistolkama v křesle. A děda Jara a babi Jíťa jsou pořád ve při. Děda něco počítá a zapisuje do tabulek, všem to ukazuje, i mně a babi to už nemůže ani vidět ani slyšet. Když už je nejhůř, vytáhne děda foukací harmoniku a hraje písničky na vyžádání. Občas se přidá i Madla na svoji harmoniku a Vincent se svým zvučným zpěvem. Máme to dobře zařízeno.

úterý 19. listopadu 2013

Bezdomovec

Máma bez nás pracuje a bivakuje v Praze, ubytování si shání operativně. Zavítala k tetě Lucce do Vršovic, kde se odehrála jakási zajímavá humorná scénka, ve které hlavní roli hrálo zelené saténové povlečení a ještě nějaký kus prádla. Nechám si to časem vyprávět ještě jednou, protože jsem to úplně nepochopil, ale teta Lucka byla prý ráda, že u ní máma v ten moment byla. I Baruška se smála bestím úsměvem od ucha k uchu.

pondělí 18. listopadu 2013

Táta v zoufalé naději

Při spaní na Komárově vládnou nové pořádky. Já konečně po letech spím zase s mámou a táta se vměstnal do Ludvíka k dvojčatům. Strategie je prý ta, aby se máma vyspala a koza zůstala celá. Průběžný výsledek: na zhroucení je táta, bejby křičí v noci co dvě hodiny a od čtyř se prý už stejně nevyplatí spát, když ho čeká dřina se dřevem. V zoufalé naději nás odvezl dnes na Vysočinu. Mámu jsme vysadili v práci. Večer jsme běželi na dlouhou procházku s Číkim, aby se nám dobře spalo. Já se vzbudil z podivného snu jen jednou a bejby, až na "situaci", kdy Vincent v otočkách nakopal Madlu do hlavy, prý prospaly v klidu až do rána. Ale táta... Od půlnoci co půl hodinu se marně snažil vypnout alarm na super inteligentním sporáku babi Jíti. Co je na tom tak složitého, nechápu? Vždyť nám stačila večer chvilka a provedli jsme s bejbyma zručně nastavení raz dva. Jestli si to rodičové nedělají složité tak nějak sami?

neděle 17. listopadu 2013

Ovocný sad

Přišel čas obnovit výsadbu na zahradě. Před nělika lety strejda Lejda s tátou pomocí mohutné pily pokáceli staré stromy na zahradě a bylo tam tak nějak neútulno. Zůstala jen jedna třešeň a dva ořechy, japonská vrba, co má kroucené listí a lípa, co jí říkáme Emilka. Po dnešní akci už máme hrušku, švestku, tři jabloně, rybíz červený i černý a asi dvacet keřů malin. Ostružiny k nám nalezou od sousedů přes plot a borůvky zasadíme na jaře. Za jak dlouho budou ty stromy plodit? Odbournou výsadbu provedla Ája s Jurášem a Jůlinkou. Přivezli bábovku a něco medu na porovnání výměnou. Jůlinka trochu plakala a tak jsem jí uklidňoval slovy: "neboj, já jsem hodnej kluk". Plakala dál, možná jsem jí u toho neměl sahat na zadek...

sobota 16. listopadu 2013

Unschooling

 
Díky jakési konferenci o unschoolingu k nám osud zavál Mácu s Pavlem a Márinkou. Vyslyšeli jsme výzvu a vyrazili za nimi hbitě na Boučkův statek. Spořádal jsem obligátní borůvkové knedlíky a pak jsme se přesunuli k nám domů. Byl jsem úplně v rauši z toho, že u nás jsou a že tu přespí a zůstanou do neděle. Večer byl náš. Stavěli jsme most přes rozbouřenou řeku a po ní jezdil Dougles a Benkei. Oba se nělikokrát vykoupali a kolečka se jim otáčela i pod vodou. Lákal jsem Márinku na společnou koupel, ale moc se jí to nepozdávalo a neuspěl jsem. Asistovali jsme u koupele Madlence a byla docela legrace.





Pak jsme všichni s Pavlem zalehli a nechali jsme si číst pohádku. Kupodivu první měli tendenci usnout rodičové. Ráno jsme se hromadně domáhali palačinek a tak se taky stalo. Klaudie se činila, holky míchaly těsto a kdo šel kolem ploty obracel. Já jsem je mazal marmeládou a jedl. Nedělní ranní sluníčko nás pak vylákalo ven na procházku a ochutnávku jeřabin. Trochu promrzly, dozrály a jsou krásně sladké. Dolů to šlo dobře, šli jsme s Márinko ruku v ruce a přiváděli tím Máce takovou sentimentálně melancholickou náladu, protože byla konfrontována s holou pravdou. Márinka rodičům oficiálně oznámila:"Emil je můj přítel". Taky je z ní už dospělá ženská a žádný mimi.  


 

pátek 15. listopadu 2013

Hledáme cestu domů

Máma má office day a táta nás i přes můj odpor vytáhl na procházku. Prý dokud je hezky. Byla zima, jak tomu může říkat hezky. Na staré německé cestě jsem se chtěl už obrátit směrem domů. Čekají mě mašinky a máma. Táta ale pořád, že musíme prozkoumat cestu, co vede do pole, po které jsme nikdy nešli. Potkali jsme tam paní s pejskem, co nás znalecky ohodnotila: "vy jste z Komárova, že? Od Pastorků, že?" Vincent jí ukazoval bílé kuličky, co natrhal na ptačím bobu a paní valila oči, kolik jich v té kapsičce má. Táta nám cestou do pole vyprávěl, že náš dům postavil kdysi zedník Pastorek, on že ho nezná, ale místní, že si jej asi ještě pamatují a taky jeho zeťe Zelenku, co sem přitáhl cikánskou famílii. A po nich to koupila máma. Až jsem ztratil představu, kde jsme se ocitli a žadonil, že chci domů k mamince, že mě bolí nožičky. Táta se rozhlížel a povzbuzoval mě, ať ukážu směr, kudy domů. Všude samý kravinec, Madla ruce v kapsách a křičí, že do bobků nechce. Musel ji vzít za ruku Vincent a převézt jako princ. S malou nápovědou jsem usoudil, že budeme hledat Komárovský domeček tam, co vykukují chalupy. A vida, přišli jsme od jeřabin, já to poznal a běžel napřed.

čtvrtek 14. listopadu 2013

Zima

DrVostěp

Strejda Lejda po dva dny a skoro i dvě noci řezal, štípal a rubal dříví na polínka, at má čím topit maminka. Bylo toho osm kubiku, jinými slovy hodně. Táta to nakládal, vozil a skládal pod střechu. Bude to pár let vysychat a pak nás to dřevo bude hřát. Díky, Lejdo!

Štětec není

Rozhodli jsme se malovat, ve sklepě jsme našli barvy vodovky a jeden štětec. My jsme na to tři. Barvy ležely od posledního použití dnem vzhůru, takže s nimi šlo pracovat jen obtížně. Ale poradili jsme si a výsledkem je unikátní kolekce rukodělných maleb na papíru, utěrkách, oblečení, na podlaze, na stěnách, na stolečku a na židličkách, na dřezu, na lednici, na myčce, na dveřích od kuchyně i od záchodu a něco málo barvy zůstalo i na naše prstíky.

pondělí 11. listopadu 2013

Svatomartinská slavnost

Už od včerejška táta hlásí, že dnes pofrčíme do Liberce na svatomartinskou slavnost do školičky. Loni se nám příběh s živým žebrákem, sv. Martinem na koni, lucerničkama a podkovou pro štěstí náramně zalíbil. Letos jsem sliboval, že když najdeme druhou podkovu, budeme mít dvakrát štěstí (našli jsme). Dopoledne jsme ve Štěpánově ještě pozorovali zblízka traktoristu, jak orá pole. Pluh se zavrtával hluboko do země a kola se traktoru téměř protáčela. Na frňákovníku u silnice jsem natrhal tři jablíčka a rozdělil mezi nás bejby. Byla ledová zimou. Ta jablíčka. Po polévce z krup jsme nasedli do autíčka a frčeli k Liberci. U Jičína po čurací pauze jsme na tátu zezadu volali "ham" a táta se ohýbal pod volant a tahal štrůdl a podával nám dozadu. Frekvence volání "ham" se zvyšovala, až to začalo být tátovi divné a koukal na nás zpětným zrcátkem. Smáli jsme se s plnou pusou a v každé ruce aspoň dva kousky štrůdlu. Táta hudroval, že jsme rošťáci a že ho klamame. Na slavnost jsme dorazili se zpožděním. Každopádně Veroniku jsem zastihl a vyznával jí, jak je krásná. Vincenta chytla asi taky, protože jak ji uviděl, začal rovnou notovat a podupávat do rytmu nohou. Vytáhli jsme Mácu s Márinkou a Pavlem do kavárny na dort. Pavel kavárník se svěřil tátovi, že čekají holčičku v lednu. Táta ho utěšoval, že to nevadí. Dorazili jsme po týdnu na Komárov. Museli jsme běhat s Vincentem dokolečka dokola, abychom se zahřáli. Zima přišla.

sobota 9. listopadu 2013

Husí hody

Dnes je od rána ve Štěpánově nějak halasno. Děti bečí, včera večer totiž přijela přímým vláčkem máma a je potřeba připomenout staré pořádky. Dovezla celou tašku kolejnic včetně odboček, boží. Babi se snaží uorganizovat odchod a odjezd na svatomartinské posvícení do místní hospody, jenže nikdo nechce spolupracovat. Všichni se už vidí u své kachny či husy. Vyrazili jsme nakonec pěšky s Filipem a Dadou a zasedli nejlepší místa, než nás o ně připravil děda Luboš s Milanem. Tak jsme aspoň stavěli hrady s tácků a já je Filipovi boural k jeho nelibosti. A cestou jsme pozorovali ježka a toho stejného viděli i Vincent s Madlou a mámou, kteří šli za námi. Filip měl velkou flintu a s místním klukem, co měl ještě větší, hráli střílečku. Snažil jsem se připojit, ale moc těmto vojenským akcím ještě nerozumím.

pátek 8. listopadu 2013

Zachránce

Máma se za námi vydala vlakem. Trávíme čas u babi Jíti a táta se začal věnovat tradingu. Díky maratonskému treninku se mámě podařilo doběhnout spoj společnosti České dráhy v 17:06 na nádraží Praha Libeň. Cesta šla dobře, sedělo se pohodlně, máma pracovala, telefonovala, psala emaily, studovala kuchyně v katalogu Ikea a věnovala se dalším zajímavým záležitostem, když v Havlbrodě přistoupil nový pan průvodčí, vyžádal si jízdenku, chvíli pokyvoval hlavnou a na máminu otázku co je jako špatně odpověděl:"Vy chcete jet do Žďáru?" máma přitakala a pán povídá:"ale nejedete, jedete do Jihlavy". Mámě chvilku trvalo, než pochopila, že měla na jedné temné zastávce přestoupit na jinou drožku. Všechny vlaky přes den přes Žďár jedou, jen tenhle končí v Jihlavě. V Jihlavě na peróně bylo pusto, máma byla pána průvodčího gusto a tak jí nabídl svezení soukromým autem do Přibyslavi. Záchranář táta byl ale už na cestě a tento riskantní krok mámě vymluvil. Usedla do tiché tmavé vyhřívané čekárny mezi místní bezdomovce a čekala. Nádražní putyka prý před lety zkrachovala, víceméně v době, kdy přestaly akce s obsluhou nahoře bez. Říkal pán před nádražím. Táta přijel právě včas!

středa 6. listopadu 2013

Mámina bebe jsou ze železa

Druhou a třetí noc prospaly bejby na Vysočině od večera až do rána bez přestávky a vstávaly až na ranní čurání. Máma tátovi nevěří, že je to možné. Ony ty noci poblíž mámina bebe nedají dětem spát a mámě už vůbec ne. Máma opatrně připouští, že ji odloučení svědčí. My neříkáme tak ani tak, ale klid tu je. Sourozenecké sváry jsou minimální, Vincent se pořád cpe a Madla vydrží u kuchyňského dřezu hodiny a hodiny. A já frčím s mašinkama a stavím jednu dráhu za druhou. S tátou vymýšlíme opravdový shake bridge zavěšený na gumičce. Chodíme pravidelně dvakrát denně na dlouhé procházky po Štěpánově. K vidění je leccos a máma na každém rohu. Táta se každé odpoledne zašije nahoru. Nikdo ho neruší a on se vrací usměvavý jak sluníčko. Děda hudruje, že tam prý chrápe, až se lesy zelenají. Vincent dědu okřikuje "deda", jakmile promluví. Nemá to jednoduchý, děda, on totiž, jakmile promluví, tak jen o Babišovi a politice a to už nechce nikdo slyšet. Taky pořád vyzvídá, jestli už je mámin podnik v černých a zda máma to účetnictví nějak může zlepšit. Jak by mohla, když děda čte místo Hospodářek Právo.

úterý 5. listopadu 2013

Jedeme na Vysočinu podruhé

Včerejšek jsme strávili v Boleslavi a večer si nás táta nalodil na noční jízdu na Vysočinu. Na Komárově s příchodem zimy moc nepobýváme. Vincent chvíli nelibě nesl loučení s mámou, ale pak nás táta ubezpečil, že máma přijede vláčkem. Spustili jsme svorně "huhu" a "šššš" a Vincent přidal i svůj popěvek a byl klid. Cesta byla rychlá a probudil jsem se až ráno ve Štěpánově na gauči. Svorně jsme udělali všichni smradlavé bobky a já hlásil ze záchoda: "babi, ten smrad je absolutně k nevydržení." Přivezl jsem si svoji vlastní železnici s vláčky, ale kus mi chybí k úplné spokojenosti. Doufám, že máma si s vláčkama poradí a doveze mi pár kolejí.

neděle 3. listopadu 2013

Vyvoj nezastavis


Tak Madla uz kadi na mem sedatku a Vincent si sam otevre dvere. Vcera na sebe strhaval v Louznici pozornost hlasitym volanim "Oli" a dnes tohle. Roznaseli jsme po sousedech med a vsude jsme dostali cokoladovou vysluzku. Tata kroutil snad i palcema u nohou. Prselo a byli jsme na prochazce v mraku a pak jsme hrali s tatou fotbal mezi krtinama. Postavil jsem vlackodrahu a zkousel jsem x variaci zeleznicniho nestesti vcetne zname "stop, diesel, stop!" sceny. Potrebujuvic koleji a hlavne vyhybky!

sobota 2. listopadu 2013

Na rybách v Loužnici

Loužnice má svůj svéráz, téměř národního rybolovu. Onehdá sice jeden Pražák volal na strejdu Béďu, když ho viděl s kosou a v širáku "Praha zdraví Prdel", ale chlapi v Loužnici nejsou žádná ořezávátka. Ilegálními rybníky se to tu jen hemží a navíc bývají břehy porostlé místně nepříslušnými rostlinami. Však taky v nedávných volbách volilo bezmála deset procent obyvatelstva Pirátskou stranu. Já byl dnes na lovu u Simči v pokoji. Měl jsem situaci ulehčenou v tom, že rybičky neměly kam pláchnout a ony v tom, že jsem na udici neměl háček ani žížalu. Návštěva byla podařená. Vincent volal na tetu "Oli" a zkoušel i "Béďa". Jako obyčejně jsem žadonil, ať zde přespíme. Tak snad příště.