úterý 29. října 2013

Kulickodraha na baterky

Cestou z Vysočiny jsme se zasekli na dálnici a jeli jsme hodně dlouho. Tátovi se nás zželelo a domluvil nám exkurzi máminy kanceláře. Naše shledání s mámou bylo dojemné a já byl z její kanceláře v rauši. Přesněji řečeno jsem byl v rauši z kanceláře vedlejší, nějakého Štěpána, který má nejen stolní fotbal, ale i báječnou kuličkodráhu s výhybkama. Byl jsem fascinován a uchvácen. Pak nás máma uklidila do odpočinkového prostoru firmy, kde je ještě jedna menší kuličkodráha a prapodivně baculaté sedací vaky. Juchali jsme mocně a když se Vincent s Madlou svorně vyjádřili, že jdou čůrat a rozdělili si rodiče, zůstal jsem na chvíli sám a vydal jsem se je hledat. Došel jsem až do redakce Aktuálně.cz a tam jsem byl odchycen a předán zpátky mámě. Madlenka pak uchvátila paní uklízečku a nelibě jsem nesl puzení k odchodu. Prý čeká komárovský domeček... to jsme ještě nikdo nevěděl, že dvě noci strávíme u babi Mirky a dědy Emila.

Příjemná změna

Na Vysočinu jsme jeli pod tlakem událostí. Atmosféra na Komárově se v posledních dnech dala krájet asi jako místní mlhy. Máma věčně nevyspalá, bejby jí visí na bebe, já mydlím Vincenta, táta dělá, že tu není. Na Vysočině panuje životní strategie "pořádně se nažrat a hlavně nohy v teple." Šlo nám to na výbornou. Babi vaří až se z ní kouří, děda Jára protáčí plynoměr do vysokých otáček a my máme prostor řádit. Nikdo nikoho nebije, nikdo nekřičí a nepláče. Jen první noc bez mámy byla pro bejby nezvyklá. Absolvovaly ji o pár měsíců dříve než kdysi já a shodou okolností taky ve Štěpánově. Dnešní noc jsem se dokonce osmělil i já a vydal se spát do Bystřice bez táty. Náruč tety Dady je taková hřejivá. Při loučení s tátou jsem smutně tvrdil, že se mi bude stýskat, ale nechtěl jsem couvnout: "já tam potřebuju" ubezpečoval jsem tátu. Odpočinuli jsme si všichni a taky jsme trochu dospěli. Jen máma podávala tátovi bolestivý obrazový report jejích bebe, které nechápaly, že je tři noci nebude mít kdo odsát. Ačkoliv je to lákavé onu dokumentaci přiložit, neudělám to. S ohledem na bejby. Přikládám fotku Fífova Lukeho, kterého jsem zodpovědně krmil sedmikráskama.

pondělí 28. října 2013

Na babu

Od Filipa už vím, jak se hraje na babu se zavřenýma očima a jak u toho mistrně podvádět. Taky jsem pochytil vtip, kde se jeden jmenuje "jdi do prd..." a druhý "mozek" a jdou na nákup. Táta se zlobí, že sem už jezdit nebudeme a že u nás ani na pražském večírku ve tři ráno se takhle sprostě nemluví. Vincent na hřišti bravurně lezl na skluzavku i frčel dolů a Madla se jako dáma houpala a nezúčastněně koukala na naše dovádění. Táta žasne, jak se ty role přirozeně rozdělují už v takto ranném dětství. Aby si nemyslel, že si moc odpočine a bude jen rozjímat, jednu roli mu s motykou v ruce přidělil i strejda Lejda. Prý je třeba myslet na padesát let dopředu a šli spolu sázet stromky.

V Hliníku

Další noc bez mámy proběhla zas o něco klidněji a od rána panovala dobrá nálada. Dědeček Jára si chtěl vést monolog o politice, a tak jsme vyrazili do Hliníku. Už znám místní názvy a na sousedky volám "ahoj, jdeme do Hliníku... já jsem Emil." Koukají lehce zaskočeny. V Hliníku jsem popadl dědem Jarou vlastnoručně vyrobenou pilu a šel na smrčky. Vybíral jsem, který bude nejvhodnější a snažil se jej tátovi prodat, aby mi dovolil jej pokácet. Bejby prošly zkouškou odvahy a rejdily po popelu. Trhaly borůvky a našly i uschovaná jablka, která marně hledal i táta. Jsme zde jako doma.

neděle 27. října 2013

Umění v Rudolfinu

Dílo bratří Chapmanů, vysoce oceňované dvojice, jež tvoří nedílnou a velmi zřetelně čitelnou součást mezinárodní umělecké scény, má naprosto různorodý charakter, a to nejen díky celé škále uměleckých technik, kterými se vyjadřují, ale také rozmanitostí námětů a témat, jimž se věnují s ironií a sarkasmem sobě vlastním. Ujo Braňo a strejda Filip se starají o mámin program. Po včerejší exkurzi v saunovém světě hotelu Step následuje dnes výše uvedená výstava, káva a dort v kafé Mistral na Starém městě, večer v Cinema City při promítání filmu Prisoners (o únosu malých dětí s Jakem v hlavní roli) a piňa coladou v baru Jet set na Smíchově. Kulturní deficit se vyrovnává.


Spánek? Co to je?

Mámu jsme zanechali v dobrých rukou dvou urostlých chlapů v Praze. Prý aby si zase užila toho, co znamená pořádně se vyspat. Zato táta po dnešní noci marně vzpomíná, co to je spánek? Asi ty přestávky bezvědomí mezi běháním od jednoho k druhému. Ale což? Stačí dvě tři noci a bejby se odnaučí Pavlovovskému reflexu nočního šátrání po "bebe" a já mohutného pití na noc. O nic víc vlastně ani nešlo. My děti jsme po ránu v pohodě s dobrou náladou. Co máma Miri? Ujal se někdo statečně odsávání?

sobota 26. října 2013

Podařená oslava

Máma měla narozeniny. Na oslavu došlo ale až v pátek večer díky pozvání ujo Braňa a Filipa. Budou se stěhovat, takže jsme mohli z bytu udělat kůlničku na dříví. Snažili jsme se až do brzkých ranních hodin. A soudě podle fotek, tak podařeně. Máma se nanominovala jako stěhovací četa. Zanechali jsme ji jejímu osudu a vyrazili v sobotním poledni sami s tátou na Vysočinu. Bude to tak prý lepší. Pro všechny. Myslí si máma...

pátek 25. října 2013

Pugetový den


Velký cestovatelský den začíná. Ráno balíme vše potřebné pro několikadenní cestu a vyrážíme. První zastávka je u babi Mirky a dědy Emila. Vystupujeme a rodičové pokračují ku Praze pracovat a prodávat med. Táta se pro nás pak vrátí s přezutým autem do zimního obutí a hurá pro mámu. Plánujeme překvapit jí krásnou kyticí. Jak šla předávka nevím, protože jsme kolektivně v autě usnuli a táta to musel zvládnout sám. Probudil jsem se před domem, ve kterém bydlí ujo Braňo a prý nás čeká večírek!

čtvrtek 24. října 2013

Slavíme mámu a hrajeme na schovávanou


Dnešní slavnostní den zahajujeme plápolající svíčkou a přáním mámě k narozeninám. Pak jsme pokračovali ranní relaxační koupelí a klasickým běžným ruchem. Odpoledne jsme šli tátovi pomoci se zastřešením dřevníku a mámě se sbíráním ořechů. Procházkou jsme došli skoro až k jeřabinové aleji a pak zase zpátky. Pozorovali jsme další sousedovic barák. Není sice nijak pěkný, ale je na úžasném místě pod naším domem a není u silnice, trochu ho přestavět a vyhnat o štok a využít potenciál pro kochání se výhledem. Na zahradě jsem mámu přemluvil k několika hrám na schovávanou, dvojčata pro to ještě nejsou použitelná.


Dřevník roste

Táta staví dřevník. Stojí zády k sousedovic dřevníku a dnes dostal střechu. Padla mu za oběť část větví naší lípy Emilky, které bylo pak potřeba rozřezat na malé kousky do kamen. To je přesně úkol pro pracanta mého kalibru.


středa 23. října 2013

Přes Malou skálu

Plán byl jasný, sejdeme se se Stáňou na Boučkově statku, poobědváme a půjdeme na krátkou procházku. Přijeli jsme pozdě, protože se Vincent v kritickou chvíli odjezdu...no to sem nepatří. Zavedli jsme je k řece a dali jsme si tam borůvkový knedlík. Martin se v řece i vykoupal.

 








Krátkou procházku jsme šli do Žluté plovárny opravdu dlouho. Kluci si vzájemně ukazovali zuby, uhýbali jsme autům. Šel jsem s tátou napřed, nasedl do lokomotivy a tátu jsem naložil do vagonu. Cítil se v bezpečí, protože za chvilku na tom příjemném sluníčku ve vagonku usnul. Pak se máma vytasila s nafukovacíma balonkama a jezdlilo se po skluzavce, co z dálky vypadá jako kostra dinosaura. Okukovali jsem zahrady místních roubenek zalité podzimním sluníčkem a pak jsme prozkoumali jeden malý rodinný podnik, ve kterém uměli vařit kávu a měli na zahradě skluzavku, což je ideální kombinace v nabídce podniku, který by aspiroval na to nás zaujmout. A pak najednou koukám, jak Martínek nese mámě obrovský puget lilií, no jo, vždyť ona bude mít ty narozeniny!








neděle 20. října 2013

S aparátem

Fotím moc rád a nejraději mám mámin přístroj. Je totiž největší a umí vytáhnout objektiv tákhle daleko. Fotím všechno a ve velkých seriích. Dnes jsem objevil funkci, která umožní udělat až dvanáct záběrů jedním stisknutím spouště. Proč máme tak malou paměťovou kartu a co je to kinofilm?

Sbírání ořechů

Podzimní sluníčko vylákalo na pastvu kravičky pod naší zahradu a nás vylákalo na sbírání ořechů. Bavilo mě to asi tak tři minuty. Rodičové u toho vydrželi poněkud déle, což jsem obdivoval. Lezli jsme s Vincentem na hromadu hlíny a já to z ní strkal dolů, což mě bavilo o hodně víc. Máme několik kyblíků a sušíme je u/na/nad Klaudií. Louskáme je na zemi pomocí kladívka a krájecího prkýnka. Tmavá jádra jíme, světlá sušíme na horší časy. Je krásně.

sobota 19. října 2013

Vosy a statečnosti

Není nad to být na správném místě ve správnou chvíli. Hlad nás dovedl zase na Boučkův statek a já se vesele družil se skupinkou dětí, které přijely na koloběžkách. Ukazoval jsem jim jak umím skákat a jak rychle běhám. Pak se jejich skupina začala organizovat a děti dostávaly diplomy. Pán se ptal jak se jmenuju a pak mi řekl: "gratuluju Ti, Emile, dostáváš diplom za statečnost". Vzal jsem si ho a ignoroval volání někoho z té skupiny, že prý nejsem jejich. Takže mám oficiální lejstro o absolvování programu expedice Apalucha. I Madla se po mém vzoru snažila družit s podobně starou holčičkou Adélkou, ale moc toho spolu nenamluvily.

 

Family event

 Komárovská koupelna je známá tím, že se málokdy má někdo možost vykoupat sám. Ono taky koupat se sám není taková sranda. Většinou se koupeme tři a máma běhá okolo, utírá vodu na zemi a pokaždé nám vypráví něco o tom, že těm prknům pod vanou to nedělá dobře. Je to moc zajímavá teorie a při každém koupání si ji rád poslechnu zas. Dnes se ale úplně nejvíc zadařilo, protože jsme udělali vanový rekord, který je určitě hoden zápisu v Guinessově knize rekordů. Slavnostní okamžik se nám podařilo i zachytit teleobjektivem, neboť mámin stroj má báječnou samospoušť. Máma ho postavila na hromadu ručníků, něco pomačkala a hnala se velkou rychlostí do vody. Fotka se povedla a není vůbec hanbatá. Máme obecně málo celorodinných fotografií.

Nastydlo nam domaci stesti

Mezi okny je pruvan a prvni mraziky nam zautocily na domaci stesti. Privezly nam ho Aja s Julinkou pred dvema lety a od to doby prezivalo na okne tatovy pracovny. Pak to vypadalo, ze se mu na Komarovskom okne moc libi a ted najednou tohle. Prezije?

Václav


Václav má stále zdobnější zbroj, šat, vlas i vous. Děda s ním pomalu finišuje, ještě ho bude trochu sochat zezadu a pak ho ještě něčím nabarví. Zdokumentuji tento proces, protože se na Václava rád chodím do dílny dívat. Děda mi tam ukazuje i ty ostatní stroje, co mají páky a hučí. Děda si svojí dílnu hlídá jako ostříž a mám pocit, že je při práci nerad rušen. Na sochání je potřeba se soustředit

pátek 18. října 2013

Babí léto

Konečně je tepleji. Odpoledne jsme čekali, až se bejby probudí, abychom mohli odjet na výlet. Tátu se podařilo zachytit v naprosto unikátní situaci, kdy si na balokoně v křesle četl knihu. Moc často se mu to nepovede, většinou po domě chodí v pracovním a s metrem v kapse.

čtvrtek 17. října 2013

Rozbil jsem okno pesti

Jsem ve stresu, vsechno a vsichni me stvou. Citim silnou frustraci a neumim ji pojmenovat. Nikdo me nechape. Chtel bych zase do skolky za detickama a za Veronikou. Doma pry mame nemoc, co mivaji marinaci. Teda submarinaci. Mydlim Vincenta hlava nehlava a sem tam necim mrstim. A ke vsemu jsou moje narozeniny jeste daleko.

středa 16. října 2013

Slavnost stromů

Ve mé školce v Liberci se dnes konala slavnost stromů. Táta mluví o tom, že bude vhodné, abych zase začal chodit do nějaké školky. Měl bych přijít do kontaktu s mými vrstevníky a staršími dětmi. Na Komárově pár dětí je, ale jsou starší a den tráví ve školkách a školách. A s bejbyma to je v poslední době na ostří nože. Tudíž výlet mezi bývalé kamarády byl skvělý nápad. Ožil jsem, radoval se, hladil Veroniku a pomáhal jí, objímal Pavla a vůbec mě bylo slyšet ze všech dětí na slavnosti nejvíce. Ema z dvojčat povídala bráchovi Oskarovi, že "ten Emil ale vyrostl." A já koukal na svět zase na chvíli přes okno školky, jako za starých časů. To už je tak dávno a já byl tak malý.

pondělí 14. října 2013

Doma

Jsme doma s tátou. Máma jezdí do práce brzy ráno a vrací se většinou pozdě večer. Co dělat? Hraju si s mašinkama, stavím nekonečné železniční konstrukce a nechávám lokomotivy zdolávat překážky a vykolejit. Vydržím u toho hodiny. Tedy většinou jen do chvíle, než se objeví v blízkosti Vincent nebo Madla. Zaháním je a preventivně tluču. Táta už komentuje jen situace, kdy hrozí podle něj vážné zranění. V ostatních případech usoudil, že domluva nezabírá a oplácet zlo zlem nehodlá. Snaží se nás separovat. Bejby dostaly kladiva a tloukly ořechy. Sušíme je na kamnech i uvnitř, až jsou z nich sušenky. Madla si je nacpala do pusy, rožvýkala a plivala kolem sebe. Občas to tak dělá. Proč? Táta neví. Dumá. Pořád nad něčím dumá.

neděle 13. října 2013

Já se na to...

Neshody s bejby a hlavně Vincentem vrcholí. Někdy nemám klid ani na záchodě. Narušují mi soukromí a chodí se na mě dívat, když dělám bobek. Až si táta udělá čas, přibude ještě bidetová sprška na studenou vodu. Budeme dostávat "klystýr", jak se s oblibou říká na Vysočině. Studená je prý dobrá na hemeroidy. Táta bude nejspíš litovat, protože tekoucí a navíc stříkající voda je můj a Madlin živel.

středa 9. října 2013

Oslavili jsme dinosaura

Destička s dinosaurem nám tu ležela už drahnou dobu. Pár miliónů let to nebylo, ale i tak si musel dinosaurus počkat. U příležitosti narozenin strejdy Lejdy jsme se na tu vykopávku vrhli právě dnes. Nevím, zda má stáří dinosaura něco společného s věkem Lejdy, každopádně v obou případech to táta odhaduje plus mínus. Bouchal jsem do desky jak blázen a táta pořád vykřikoval "pozor, ať ho nerozklepneš." Když se objevilo cosi, co vypadalo jako žebro, nechal jsem se tátou vystřídat. Hledali jsme, kterým směrem je hlava, až to vypadalo, že má dinosaurus dva ocasy. Nakonec jsme společným úsilím dosáhli odhalení celé kostry. Měl tu hlavu nějakou zkroucenou, či co. Lejda radil, ať ho kopeme venku, ale to by se u té práce táta těžko mohl natáhnout. Alespoň jsem si užil závěrečné vysávání. Hotovo a je to.