pátek 27. září 2013

Výprava

Máma si dnes odskočila z Vysočiny do Prahy a nám začalo svítit krásně sluníčko. Ideální čas nechat babi pro změnu zase něco uvařit a vyrazit na výpravu kolem Hodůnky. Táta nás nešetřil a nechal nás jít téměř až po Vysokou skálu, na kterou rádi lezou horolezci a občas někdo upadne. Házeli jsme do vody jablíčka padanky, přičemž férově vítězil ten, kdo měl ostřejší lokty a byl tátovu nadhozu blíž. Jinak se ale máme rádi a vzájemně na sebe povykujeme, když se někdo opozdí. Já fotil krásy krajiny na sekvenční režim a bejby pózovaly. Ušli jsme to krásně celé a na zpáteční cestě mávali přes řeku dědovi Járovi a pak padli všichni únavou včetně mě.

čtvrtek 26. září 2013

O zábavu není nouze

Včera jsme dorazili na návštěvu Vysočiny. Je to tu takové typické. Vše se točí kolem jídla, přípravy a smažení koblížků, kuličkodráhy v posteli, honění se dokolečka po domě, dědy Járy, který si nás vytrvale plete, čtení starých leporel po tátovi. Bejby tradičně zaujaly pozici na kuchyňské lince a pomáhaly s těstem, já jsem uzurpoval všechna autíčka, co přivezl Lejda Vincentovi a táta si vysloužil přednášku od babi, jak nás má vychovávat, abychom si byli rovni jako bratři a hlavně, aby neříkal Vincimu vole. Šli jsme to s tátou vyhoupat, vykolotočovat a vyjezdit na "stuvaštu". Přesně na ní dělal kdysi táta se mnou "umělecké" snímky. Jestli se mu je podaří dohledat, přidám pro srovnání.

úterý 24. září 2013

Tři čuníci

"V řadě za sebou
tři čuníci jdou
ťápají si v blátě
cestou necestou
kufry nemají
cestu neznají
vyšli prostě do světa
a vesele si zpívají..."
Tento popěvek vnukla mámě prý Máca a od mámy se rozšířil do celé naší rodiny jako Márinčina rýma. A já pořád dumám, co to Vincent celý den prozpěvuje a dožaduju se písně neznalého táty, ať mi zazpívá, jak je to na konci.
"Za tu spoustu let
co je světem svět
přešli zeměkouli
třikrát tam a zpět
v řadě za sebou
hele - támhle jdou
pojďme s nima zazpívat si
jejich píseň veselou..."
Hrát si na čuníky ze školky nám vydrželo dneska pěkně dlouho. Táta za tu dobu stihl nainstalovat starou retro lampičku k nově pověšeným policím v kuchyni. Při pokusu rozsvítit se zajiskřilo, bouchlo to a byla tma. Po lampičce zůstala očouzená stěna a táta lituje, že si s námi raději nesedl ke studánce a nesmočil kopýtka.

Moji virtuální kamarádi



Pou - screenshotPůvodně jsem se začal starat o mimozemského digitálního mazlíka Poua. Koukal jsem jak roste a s péčí o něj mi vydatně pomáhá Vincent, Poua krmí a překrmuje a taky ho myje mýdlem. Nedaří se mu ho ale pak osprchovat, takže je Pou často pokryt mýdlovými bublinami. Postupně ho Vincentovi asi přenechám, protože jsem našel něco lepšího.
My Horse (mobilní)
Tenhle koník je hra do určité míry podobná starému digitálnímu Tamagotchi, jelikož v ní jde přesně o stejnou činnost – péče. Buduju vlastní stáj. Na výběr kromě klasických koní jsou také zebry a jednorožci (ti jsou znatelně dražší). Koníka je třeba pravidelně krmit. Krmivo se nasype do nádoby, kde jej můžu prstem míchat. Mohu své koníky taky rozmazlovat různými pamlsky jako třeba cukříky, mrkví. Důležité je také pečovat o jeho zevnějšek. Pravidelně ho kartáčovat a umývat, aby vypadal jako ze škatulky. Máma koníka už připravuje na závody, skáčou přes překážky a vyhýbají se kuželům.

pondělí 23. září 2013

Dalího hořící žirafy

"Táto, na, vem si Ferdinanda na ruku, ať může lízat zmrzlinu." "Ale to byl ještě před chvílí hrad, přece." "Ne, to je zmrzlina pro Ferdinanda." "A hele, a má tam žirafy," táta se evidentně stále nechytá. "To nejsou žirafy, to jsou jahody." Je ještě nějaká šance, že bude táta po té rodičovské zase "normální"?

Zbyněk

Neohlášená přepadovka u Zbyňka. Zrovna uklízel a chystal se na večerní oslavu narozenin své nejlepší kamarádky.

neděle 22. září 2013

Vodní sloupec

Po vydatné večeři u Boučků jsem si zaběhal s klukama od vedlejšího stolu a když odešli, šel jsem meditovat pod most. Je tam dost kamenů na házení a aspoň jsem odzkoušel voděodolnost svého nového obutí. Nožky mé zůstaly v suchu. Zato Madla neuchovala suchého vůbec nic. Byla pořádně rozdováděná z vynikající Boučkovic zelňačky.

Rostou!

Respective roste. Krom krásných mochomůrek jsme našli jen jeden hříbek. Neměli jsme možnost projít moc velký kus lesa, protože Vincent nechtěl  chodit skoro vůbec a Madle chodila jen dokopce. Dolů se už nesli. Schovával jsem se za stromy a sbíral šišky. U silnice táta natrhal celý košík švestek a pak je doma nakrájel, vypeckoval a suší se nad kamny. V zimě se budou hodit.

sobota 21. září 2013

Energie

Po náročném sportovním výkonu a převlékání u červených skříněk jsme si dali ještě dostaveníčko v restauraci s výhledem do bazénu. Dobře tu po italsku vaří a mají zázemí pro hosty mé generace. Tím nemyslím jen prodej kofoly a zmrzliny všeho druhu, ale hlavně dětský koutek za zřejmě neprůstřelným sklem. Je to báječná zvuková izolace a tak nejsme rušeni pokyny rodičů, protože je prostě neslyšíme.


Skluzavka





Sice je v tomto bazénu nejdelší tobogán mezi Mnichovem a Moskvou, ale já na něj už nechci chodit. Při poslední jízdě jsem zahučel hlavou pod vodu a od té doby preferuji skluzavku v dětském brouzdališti.  Ukázal jsem jí i Filipovi a dvojčatům. Vincent do vody vůbec nechtěl a tvářil se, že každou chvíli usne, ale Madla koukala celkem zvídavě. Jen koukala, k akci nebyla připuštěna. Však on její čas přijde.



Ano, pane učiteli!

Dnešní den zahajujeme mícháním těsta na palačinky. Otvíráme meruňkovou marmeládu a ještě než je první palačinka hotová, má Vincent z meruněk pleťovou masku a pročítá časopisy. Upozorňuje nás všechny na každkou fotografii jakéhokoli auta, kterou najde. A ještě si půjčil moje učitelské brýle.

čtvrtek 19. září 2013

Špulda

První den tohoto týdne, kdy máme doma mámu. Jako bonus přivezla máma včera cestou z práce sebou i babi Mirku. Počasí nijak nepřálo a seděli jsme u kamen. Když vykouklo na chvilku sluníčko vyrazili jsme na krátou procházku. Byla tak krátká, že jsme nedošli ani ke Kodrovi na jedno. Cestou jsme ale běhali a babi nás točila, až lítaly holinky na všechny strany. Pak ani nevím proč jsem se našpulil a vykouzlil tak úctyhodné našpulení, že se to prostě muselo zvěčnit. Klasická špulda!

středa 18. září 2013

Do krve

Dnes jsem opustil tátu s dvojčatama a nechal se mámou odvézt do Boleslavi. Prý jsem sourozencům a hlavně tátovi chyběl, protože beze mě nemají bejby dostatečný zdroj inspirace na blbnutí. Řádíme většinou tak, až teče i krev. Povětšinou Vincentovi z horního nebo dolního pysku, podle toho, který si při pádu prokousne. Madle začalo trochu předčasně období vzdoru a rezolutně neguje cokoliv takovým "ne", až se lekne i máma. Umí si u toho dupnout i nožičkou. Jako máma. A když se dají do sebe s Vincentem, lítají facky levá pravá. Rodičové se drží stranou, aby jich taky pár neschytali a doufají, že je to tak podle kánonu "respektování". Táta přichystal těsto na placky do třetice a k tomu řepový krém na mazání a bejby prý válely těsto tak, jak jsem je to naučil a mazaly řepu nejen kolem pusy. Nebojte, krev při tom prý netekla.

pondělí 16. září 2013

Madlin nový účes


Výhled

Výhled z okna na hory a Semily v údolí se mění každý den. Podobně se mění i výhled rodičů na náš další pobyt na Komárově. Čím častěji je máma z domu pryč, tím intenzivněji vyjadřuje potřebu tepla a klidu u kamen. Ten by i měla, nebýt naší hlučné přítomnosti. Táta naopak s přicházející zimou odpovídá na otázku mámy, co by si přál, že chce taky do tepla, ale na jih. Jaký máme výhled? Táta hodnotí zásobu dřeva a peněz tak do listopadu. Máma stěhování do Prahy za prací tak na 50 %. Situace se mění každým dnem, jako počasí. Jsme přece na horách a když zrovna není deštivo a mlhavo, máme výhled do dálky
.

neděle 15. září 2013

Rande s mámou


Ráno nám táta přivezl domů Drahoše, do naší chodby přihopsala malá žába a dostali jsme Deli tyčinku. Odpoledne jsme pak Drahoše vezli do Liberce a při té příležitosti jsme se s mámou vydali do našeho nejmilejšího bazénu. Nechal jsem mámu se saunovat i si mohla cca dvě stě metrů uplavat. Odmítal jsem červený tobogán a místo toho jsem přesvědčoval paní u baru, že potřebuju ještě fialový bonbon, protože ten minule byl fialový málo. Když zavírali a zhášeli světla, rozhodl jsem se pro velký životní krok a po zacpání nosu jsem se potopil sám dobrovolně do hloubky. Dobře já! Pak jsem oželel bagrování výměnou za možnost nakoupit si gumový medvídky. Máma mi do deště navlíkla přes batoh svou budu a byl jsem svědomitým nákupčím. V autě cestou domů jsem se mámě svěřil, že se chci naučit plavat.

Skejťáci

Na dolní cestě pod zahradou, co vede zkratkou do Chuchelny a Semil a říká se jí Hromovka se letos objevil nový asfalt. Začíná u silnice a končí po dvěstě metrech přímo pod naším domečkem. Pak už jsou jím jen zalepeny nejhorší díry. A na tom kousku od silnice, co vede ostrou zatáčkou z kopce dolů se objevili kamarádi. A rovnou na prkýnku. Dolů si dali trojúhelník jako výstrahu autům; teď už víme, že jeho majitelem je Boženka, sousedka, co u ní kdysi panáčkovali na Silvestra mámini strejdové. Prkýnku se říká skejt a kupuje se kdesi u Astry nebo kde a chci ho taky. Kamarádi se jmenujou Vojta, Ondra, Eliška, Natálka a Péťa. A nahoře u roubenek jsme dneska poznali Jakuba. Jakub létá na lyžích a bagrovali jsme na jeho pískovišti hrady. Nakonec jsme celá tlupa skončili v jeho dřevěném domečku a ládovali jsme se diskosušenkama. Když si pro mě táta přišel, byl jsem v sociálním rauši. Tolik dětí pohromadě po tak dlouhé době mě vybudilo k extatické monokonverzaci, přesně, jak to je v obdobných situacích vidět u mámy. Proč mi neznámí lidé na potkání říkají, že jsem ukecanej?

pátek 13. září 2013

Márinka


Po delší odmlce jsme zavítali do Hrádku, je tak nějak deštivo, ale náladu nám zvedala hudební vystoupení. Během relativně krátké chvilky jsme se sborově naučili tu píseň našeho předního autora o třech prasátkách, co šla do světa. Melodie se nás pak držela několik dní tak silně, že jsme mámě na chvíli přerušili zákaz zpěvu a píseň i nadále vyžadovali dalších několik dní. Honili jsme se s kalužích a přivodili jsme Máce několik perných chvil vzájemnými projevy náklonnosti s Márinkou. A máma s všudypřítomným fotoaparátem nevhodně šmírovala. Nechte nás být!

 

čtvrtek 12. září 2013

Psali v časopise Osobní rozvoj o mně?

A že o tom časopise nikdo neslyšel? Táta si ho vypůjčil v liberecké vědecké knihovně. Publikuje tam i rodičův oblíbený exkolega Miloň Čepelka. Ani jsem si neuvědomil, že jsem úspěšným koučem úspěšných managerů. Mohu jen potvrdit moudrou radu strýce Jiřího "je to každodenní práce s lidma, je je potřeba je.at,.....at, .....at!". Koučingu se věnuji celým srdcem a rodičové už  jeví sem tam známky kultivace. Hlavní bude nepolevit v úsilí a nechat si včas pomoci. Důležité je i vychovat další generace, aby mnou započaté dílo převzaly. Tak snad budeme mít s Madlou a Vincentem podobný názor na rodičovskou drezuru. Už aby začali oba mluvit. A proč k tomu článku dali vekou fotografii cizího chlapa s cizím dítětem a naše rodinná fotka byla tak maličká?

úterý 10. září 2013

Domácí práce

Léto pomalu odchází a s ním i práce na zahradě a kolem domu. V létě jsem i užil stavění vodovodního potrubí a hlavně jeho napouštění vodou a zkoušel jsem, co všechno potrubím proteče. Postupně jsem přestal tátu nutit nosit mi kyblíky s vodou a natáhl jsem si sám hadici až skoro na pískoviště. Ochladilo se a hrátky s vodou na zahradě vydrží tak na čtvrthodiny, než jsme všichni mokří a klepeme se zimou. Pak si zalezeme ke kamnům a děláme plackopalačinky. Vincent s Madlou dělají s těsta kolečka svými malými dlaněmi a já je válím na válu válečkem na tenké placky. Pak je s tátou pečeme na pánvi a mažeme třešňovou marmeládou. Táta v mezičase pořád něco maluje, řeže, brousí, instaluje a utrácí peníze, co máma dostane v práci. Jezdí si pro ně dvakrát až třikrát týdně a když ji ráno stihneme, stojíme všichni na balkóně a máváme a posíláme pusinky.

pondělí 9. září 2013

Jeřabiny

Hrášek jsme sklidili už dávno a přišlo období jeřabin. Tedy v mezičase jsme ještě chodili sousedům na rybíz a ostružiny. Volal jsem s oblibou na sousedku: "máte moc dobrý rybíz. Zase vám ho ukradnu." Táta využíval toho, jak mám úzkou ručičku a ukazoval mi, kam mám protáhnout ruku pletivem na nejlepší kousky. Rozděluju lup spravedlivě mezi nás všechny. Na jeřabiny jsme vyráželi většinou, když byla máma v práci a nosili jsme domů plné konvičky. Já pak jeřabiny mlel na našem robotu a táta plnil do lahví. Na jeřabinách jsem se seznámil s Prokopem, co bydlí dole u lesa. Hned jsem začal divoký monolog doplněný představováním rodinných členů a ukázkou, jak rychle umím běhat. Prokop "sbíral odvahu", jak říkal táta. Tu já zřejmě sbírat nemusím, mám jí plné konvičky.

neděle 8. září 2013

Agroturistika

Cestou ke Kodrům na jedno jsem neodolal
pokušení a projel jsem několikrát blátem tam a zpátky. Madla ve svém svátečním Nike golfovém oblečku nebyla do bláta připuštěna. U Kodra jsem měl pak velmi edukativní zážitek. Seděl tam vedle nás pán, kterýmu už ani Kodr nechtěl dát další pivo, protože pán byl přes časnou odpolední hodinu pod obraz. Byl vulgární, to jsem ještě neslyšel, a domáhal se rozpravy o životě s tátou Ráďou, který se ale k hovoru s ním neměl. Proto pán oslovil mámu a po dílčím neúspěchu i mě. Vyřešili jsme tuto situaci strategickou návštěvou stájí, kde je prasátko Piště, strakatá kráva, kterou právě dojili, hnědá kráva a nadrženej bejk. Na dvoře na haldě hnoje jsme pak viděli kohouty, pávy, krocany a kachny. Ideální destinace pro agroturistiku.

sobota 7. září 2013

Napoleon

To na střeše se jmenuje napoleon. Udělal nám to nějaký místní pan řemeslník a táta to tam přidělával. Je to velká paráda. Pořád jsem chodil kolem domu a hledal žebřík, po kterém by se táta mohl dostat dolů. Nenašel jsem a proto jsem se obrátil s tímto palčivým problémem na mámu. A teď už to všechno vím.
PS: malá revize: napoleona instaloval už více než před měsícem Zbyněk s Drahošem, táta na to jen koukal. Dnešní výjev je z natírání komínu bílou barvou, aby byl z dálky dobře vidět. A táta na mě ze střechy volal, že se spustí komínem a vyleze kamny, jako Santa Klaus. Tak teď už to konečně všechno vím.

Veteráni

Včera večer za námi přijela Andrea a tentokrát se synem Jakubem a dvěma fenkami, Lisou a Bonnie. Večer probíhal zdárně ve znamení lega, tentokrát požárnického a dalších zvířátek. Dopoledne všichni dlouho spali a pak slyším známé zvuky a ona to motorka dědy Emila. Vyrazili jsem procházkou na kopec a trefili jsme se do strazu veteránů VW, brouků i těch hippie autobusů. Okukovali jsem i motorky tovární značky Jawa a pak se ukázalo, že děda okukuje motorkáře, protože většina měla velmi prošedivělé skráně i vousy a že jedit na motorce v jeho věku není nic divného. Měl jsem po svém děsivém snu potřebu být u mámy a držel jsem se jí za nohu jako malý bejby. U oběda jsem chtěl sedět vedle ní a rozčilovalo mě, že se mi nevěnuje. Venkou jsem šel koupit zmrzlinu pro nás i pro dědu a po dezertu se dovádělo na dece. Tak to máme rádi.