sobota 31. srpna 2013

Hraji na flašinet...a hned Radeckého marš

S postupujícím odpolednem se přidávala kořalka a nástroje. Pan Žloutek vytáhl nejdřív klarinet a pak nádherný flašinet. Vyzíval, ať jde někdo z dětí hrát. Chvilku jsme hledal kliku a pak jsem se do toho opřel. Hrálo to náramně a já sklízel potlesk. Flašinet má za sebou pohnutou minulost, Žloutkům jej prý někdo ukradl a po deseti letech se zase vynořil na světlo a oni si ho koupili zpátky. Chápu je, je to nejlepší flašinet na světě. Připadal jsem si jako jeden veterán. Taky budete!

Varhany

Přední český výrobce varhan, firma pánů Žloutků, nás pozvala na kolaudaci nově postavených varhan. Vyráběl je strejda Zbyněk a před tím, než je vysvětí v kostele, je potřeba nástroj naladit a zkolaudovat. Při té příležitosti je přímo nabízí na varhany zahrát kusy, které po vysvěcení težko někdo v kostele zahraje. Paní varhanice ze Sobotky sebou přivedla i kolegyni zpěvačku, která krásným hlasem přednesla kousky duchovní, barokní, pana Haydna a nakonec i něco lidových popěvků. Já byl šťasten za místo vedle Simči a dvojčata poslouchala nástroj i zpěv v první řadě s otevřenejma pusinkama. Varhanice při hraní používá všechny končetiny a i to je málo a někdo jiný jí otáčí noty a třetí člověk přepíná rejstříky. To jsou ty kulatý páčky po stranách. Varhany pak dokážou vyloudit neskutečnou kombinaci a množství zvuků v rozmanité hlasitosti. Šlapat měchy nemusel nikdo, nová doba naučila varhany používat elektrický pohon. Užírali jsme na zahradě borůvky a vytrhali kopřivy, které se následně ukázalo, že paní Žloutková cíleně pěstuje z léčebných důvodů. V listopadu se má narodit nejmladší Boban. Tešíme se a děkujeme na nevšední kulturní zážitek.


Zub

Tatuv vicezuby gen evidentne zdedila I Madlenka. Roste ji bonusovy zub mezi jednickou a dvojkou vlevo nahore a trojka tamtez. Takze trojka spicak je vlastne ctyrka. Uvidime, zda-li ten extra kousek bude tvarem vic jednicka ci dvojka. Jsou to zubati zraloci.

čtvrtek 29. srpna 2013

Hermiona

Vydali jsme se ke Kodrům. Je to jeden ze čtyř smlysluplných směrů pro procházku s kočárem. Jeden vede na rozhlednu, druhý do lesa, třetí do Chuchelny a ten poslední ke Kodrům na jedno. Měli sice zavřeno, ala pan Kodr nám nalil a pak jsem se osmělil a požádal, jestli se můžu jít podívat na prase. Hned za dveřma do chléva ležel přivázaný býk. Nemám k němu prý chodit blízko, varoval mě náčelník hospody. Pak začal se svou dcerou probírat, jestli mají prodat Hermionu. Pochopil jsem, že Hermiona je patnáct měsíců stará jalovička s dlouhejma nohama. Stát bude dvanáct tisíc. Já jsem ale skromější. Pomalu začínám mámu zpracovávat, že chci morče a pejska. Taky jsem se zamiloval. Dvakrát kolem nás dnes projel místní autobus a dvakrán nám z něm mávala krásná slečna, co měla na ruce dva náramky. Okamžitě jsem chtěl za ní, ale máma nevěděla ani kdo to je ani kde bydlí. Budu jí muset najít jinak. Celý večer jsem pak vyprávěl tátovi pohádku o té slečně, jak je zavřená ve vězení v hradu a jak jí se svou dřevěnou mečí půjdu vysvobodit. Ty spíš, táto?

úterý 27. srpna 2013

Opravář

Máma měla odjíždět do práce a místo toho kojila v kuchnyni na gauči Madlenku. Zazvonil jí telefon a na displeji se objevila fotka strejdy Nebesáka v kravatě. Hned volám:"mámo, volá pan opravář". A máma prosila, abych jí ten telefon přinesl. Rád vyhovím, že ano. Telefon byl v nabíječce a nešlo mi to vyndat. Vzal jsem proto nůžky a než bys řekl švec jsem udělal šmik a nesu mámě telefon i s kusem šňůry. Máma se pak snažila vysvětlit Nebesákovi, že je to jeho chyba a že má dovalit prostředky na novou nabiječku. A on jí povídá:"no já tuhle mluvil s Ráďou, kterej říkal, že se potřebuje od všeho odstřihnout a že potřebuje novou nabiječku, jestlipak to Emil nemá od něj". Tak nevím, zase jsem se snažil mámě udělat radost, jako tuhle s tím stromkem, a zase se to nějak nevydařilo. Táta byl nakonec rád, že jsem nepřešmik šňůru k vysavači, to by mě prý mohlo praštit, ta elektřina, víte?

sobota 24. srpna 2013

Jindřichové

Kolem poledního jsme udělali přepadovou návštěvu u Hororovic klanu. Doma byli všichni a čekalo se jen na dědu Emila, který měl v plánu nechat si tu opravit nosič na motorce nebo tak něco. Poseděli jsme a zahájili operaci "saranče". Nevím, jestli po našem odchodu ještě budou mít Hororovic dvojčata co jíst a pít. Vzali jsme to důkladně. Dostali jsme typ na jiného pana opraváře aut a strýc nám vyprávěl, jak to bylo onehdá na tom čundru, když bylo dědovi Emilovi šestnáct let. A zrovna, když byl v nejlepším a líčil nám, jak děda Emil chytil stopem náklaďák s vepři a nevešel se do kabiny k řidiči, se ukázal děda Emil a toto téma bylo násilně změněno. Musím si to časem poslechnout ještě jednou.

Rybičky

Vyrazili jsme poněkud nalehko. Tím myslím bez kočárku. Zdálo se, že jej nebudeme potřebovat. Ale ouha, naše modré auto má něco se spojkou, je to problém, o kterém víme už hodně dlouho a snažíme se ho vytěsnit. Bude muset do opravy. Když mámě v servisu sdělili cenu nové spojky se setrvačníkem dvojhmotou, nevěřila jim. No nevadí, alespoň jsme si nastudovali jak se vlastně má jezdit s dieslovým motorem. V sobotu nás zachránila teta Oli a děda Béďa. Stavili se na Komárově u táty a přivezli nám kočárek i moje kolečko. Vadou na kráse bylo, že kola kočárku byla silně podhuštěna. Vyzkoušeli jsme několik dědových pumpiček i kompresorů, ale nedařilo se je nafouknout. I s tímto stavem vozu jsme vyrazili za Stáňou. Teta Oli šla celou cestu s námi. V Houšťce jsme viděli zemědělce s traktorem jak kosí kosou kus pole. Přesně jako to dělal Maxipes Fík na vandru. O kousek dál zase traktor stavěl stoh slámy. Spousta zajímavých aktivit.  Na mostě nám máma koupila zmrzlinu a pak potkala nějakou rodinku, se kterou se zapovídala. Já v mezičase usnul na Vincentově místě v kočáře. U Stáni byl bazén a Michal měl dole v Labi dva pruty. Lovil ryby a tomu já jako rozumím. Nevěděl jsem co dřív. Koupal jsem se, opékal na ohni buřt a pak obdioval úlovky dočasně zaparkované v květníku. Domů jsme jeli v autě dědy Emila hezky vzadu a všichni mámě na klíně. To byla paráda, seděl jsem připásanej velkým pásem, žádná sedačka.



Hrad mnou postavený

Jsme stále evakuovaní v Boleslavi. Autem se prý nemá jezdit, dokud ho ten bodrý pán neopraví. Na zahradě se prohýbá broskvoň pod bohatou úrodou. Dorazila teta Lucka, protože budou přes víkend s babi Mirkou zavařovat a dělat kompoty. Tetu jsem asi dlouho neviděl, protože jsem si nemohl vzpomenout, jak že se to vlastně ta setra mámy Miri jmenuje. Přijela taky BaruškaBára a Barry měl o to veseleji. Myslím, že se přestávám bát kocourka Oskara. On občas v rámci hry skoči člověku po noze a to já nemám rád. Vincent rád chodí na procházky dokolečka dokola.

čtvrtek 22. srpna 2013

Komari jsou potvory!

Gang


Deda nebyl vcera doma, ale jeho motorky tu byly obe. Domahal jsem se jizdy jako na motorce, jinak to ani neslo. Nemeli jsme klic do zapalovani. Posekali jsme zahradu a ja nuzkama na vetve ucvakl maly stromek broskvon. Nesl jsem ho mame pro radost. Hned z prvniho pohledu jsem usoudil, ze radost nema a pro jistotu jsem dar predaval s informaci, ze ja to nebyl. Babi se zlobila. Na prochazce jsem utekl mame s dvojcatama a ztratil jsem se. Sedl jsem si do travy na rozcesti a plakal jsem. Pak tam zastavilo auto a koukam, ona to mama. Hledala me. To bylo shledani. Dovolila mi sednout si na predni sedadlo a s Vincentem jsme ji premlouvali at jeste nezastavuje.

úterý 20. srpna 2013

Létající Čestmír

Po přestěhování na Komárov nám chyběl internet. Deficit Mickey Mouse z Youtube jsem řešil vysedáváním u Létajícího Čestmíra uloženém na mém notebooku. Po těch hodinách nakoukaných dokola a dokola jsem v transu tancoval u závěrečné znělky a zpíval s Michalem Davidem:
"Létající Čestmír létá tam a zpět.
Já ho podezřívám, že zná jiný svět.
Svět zázračných možností dětských řas
a za pár chvil proletí kolem nás znenadání..."
Rodiče se nejdříve koukali shovívavě se mnou, ale pak došli k závěru, že ani tato na svoji pochybnou dobu veskrze apolitická a neideologická pohádka vykazuje závažná pochybení morálního charakteru a ukazuje narušené mezilidské vztahy odporující rodičovskému dogmatu "Respektování". Alespoň tak nějak ve stručnosti se vyjádřil táta. Pohádka se zařadila na seznam blbostí a na ty já koukám obzvláště rád. Na druhou stranu musí táta uznat, že jsem pochytil i vhodné příklady chování než jen, že Oskar je blbej a že zloděje vyhodíme z okna. Naprosto seriózně oslovuju tátu "pane docente, lehněte si, budu vás onizovat" a slušně se dovolím "teď mě prosím omluv, jdu se vyčurat" a nejraději ze všeho radím tátovi, ať tu práci dělá silou vůle a pořádně se mračí, to pak bude mít více energie, dodává děda Emil. Svět je plný zázračných souvislostí a možností. Jo a v němčině se létající Čestmír jmenuje Der Fliegende Ferdinand. Potřebuju minimálně ještě jednoho brášku, je to jasný.

neděle 18. srpna 2013

Vysočina, do prdele!

Tak jsme se konečně zase dostali na Vysočinu. Naposledy, ani nevím, kdy to bylo, jsem se zde naučil kouzelné slůvko "doprdele" a taky pochytil "vole". Táta doufal, že na to časem zapomenu. Ale zřejmě se někdo z rodičů občas uřekl a pozitivně posílil tento můj nový slovní spoj. Zatím jej používám ve variantě "dopedeje" a máma mě nabádá, ať vyslovuju zřetelné "r" a "l". No jo, však počkej. Taky babi se nemohla udržet a nabádala a radila, jak se máme a nemáme chovat a co dělat, až táta nevydržel a poslal "tam" i svoji mámu. Objektem sváru jsem byl jak jinak než já a tak mě táta popadl a šli jsme se svorně uklidňovat na dvorek. Následovalo usmíření. Babi za účasti tety Dady zamáčkly slzy, že jsme prý všichni blázni a měli bychom se společně léčit a jak k tomu přijdou ty děti. Děti, to jako my s bejbyma, jsme přišli ke koblížkům a pořádně jsme těsto váleli, až bylo hladké jako samet. Honili jsme se s Fífou dokola po bytě, schovávali jsme se dospělákům, trhali borůvky a mámu jsme nechali po tři dny dospávat pětiletý spánkový deficit.

sobota 17. srpna 2013

Strašidlo

Polštářová válka z včerejšího večera se po dnešním nočním zážitku jeví jako hra pro malé kluky. Zůstal jsem opět na noc s tátou v Hliníku a mámu jsme pro jistotu v dobré předtuše poslali k babi do domečku. To, co nastalo s příchodem noci, bylo jen pro silné povahy. Když Lejda vyzkoušel všechny domácí likéry a vína, zmizel kdesi ve tmě za chalupou. Vydali jsme se ho s Fífou neohroženě hledat vybaveni pouze baterkou. Hrůza, která nás polila, když se objevilo to strašidlo, neumím ani popsat. Ječeli jsme jako šílení na celou vesnici. Vzali jsme si na pomoc tetu Dadu, ale ani té se strašidlo neleklo. Skočilo na nás ze střechy a my se hnali zpátky k tátovi. Šel s námi táta, svítil bleskem foťáku do noci a na nebe a najednou se ta strašlivá nestvůra vynořila z kádě na děšťovou vodu. Třásla se a chtěla nás asi úplně sežrat. Dováděli jsme takto skoro do půlnoci a nemohl jsem pak spát. Usnuli jsme s tátou na horní palandě skoro v objetí až jako poslední. O strašidle se mi snad zdálo i v noci. Táta toho prý moc nenaspal.

Pěkně, ryby!

Na dnešek svolal strejda Lejda grilovačku. Dostali jsme s tátou úkol, obstarat ryby a grilovací žulovou desku. Jako průvodce jsme vzali Fífu, který prohlašoval, že cestu zná. Cestou jsme se s Fífou hádali, jestli pojedeme nejdříve pro desku nebo pro ryby. Čistě nestranně zvítězila moje volba deska. Teda strejda Pepek, který nám desku dal, mě pořádně polekal. Byl takový veliký. Utekl jsem na druhý konec auta a nesměle odpovídal, jak se já a sourozenci jmenují. A to jsem netušil, že na mě pořádné strašidlo ještě čeká. Cestou zpět nás Fífova navigace zavedla málem až na hrad Pernštejn. Nakonec jsme trefili a já se jal konverzace s rybářem. "Pěkně jste ji chytil. Pěkně. Pěkně jste ji tam hodil. Ukažte!" Pán nestíhal počítat a ryby se mu pletly pod rukama. "Ty jsi ale ukecanej," snažil se mě uzemnit rybář. Leč marně. "Pane, ukažte. Pěkně." "To je po mámě," bránil mě táta. Pozdravil jsem ještě rybářovic holky a slušně se jim představil. Byly ještě malý a dětinsky se na mě chichotaly.

čtvrtek 15. srpna 2013

Obuti

Vysocina bejby laka ke zkouseni maminych bot. Minule tu byla k videni Madla na vysokych podpatcich a dnes Vincent v apartnich letnich botickach a blystivou hvezdickou na nartu.

neděle 11. srpna 2013

Balón

Cestou domů jsme pozorovali horkovzdušný balón. Jeho pilot asi taky sledoval západ slunce a přidával oheň. Zrovna včera jsme si četli o zapadajícím sluníčku a vzpomínali jsme, že v Liberci sluníčko zapadá za Ještěd. Stoupal výš a výš až z toho byly kravičky dole na pastvě úplně zmatený. Kde asi přistane?

Posnídal jsem jako král


 A Madla jako královna. Podávaly se tátovy báječné palačinky se slavnou  marmeládou babi Mirky. Rodičové nás pozorovali a došli k závěru, že je na čase pořídit si stůl. Nejlépe oválný (ten nemá rohy, o které bychom se zranili) a rozkládací, protože už teď nás je jako psů a když budeme chtít posedět třeba s někým z našich návštěvníků u stolu, musíme na to mít místo. Taky počet židlí to bude chtít optimalizovat. Dvě jsou asi málo, ne? Následoval výsadek v břidlicovém lomu nedaleké obce. Zbyněk strašil, že tam bude narváno, ale díky místním hasičským závodům tam nebyla v poledne ani noha. Tak to máme rádi. Máma tátovi nakukala, že je voda studená a tak do ní nešel. Při odchodu zjistil, že není studená, ale to by ho zase neosvěžilo, tak do ní nešel. Nechápu. Já nazul křidýlka a kruh (sichr je sichr) a lovil jsem míčky, které mi Madla házela do vody. Máma měla hlad a snědla nám celou svačinu včetně tabulky čokolády, kterou si na tajňačku koupila u benzínky, zatímco já s tátou nafukoval kola auta, kočárku a mého kolečka. Pak přišel hlad a bylo třeba akutně situaci řešit. Široko daleko je ale jen jedna hospoda, které dokáže naše chuťové buňky bez zaváhání uspokojit a nejsme líní si těch pár kilometrů dojet. Voda v Jizeře už není červená jako včera. Táta se mnou pěkně zatočil a koukám, že na tom obrázku to skoro vypadá, jako kdyby mě do té vody házel. Ať žije kofola a borůvkový knedlík!




sobota 10. srpna 2013

Lokomotivou parničkou Kafemlejnkem do Semil

Kafemlejnek vyjíždí jen při slavnostních příležitostech. Táta to bedlivě sleduje a na dnešek nám naplánoval bojovou akci. Vyjeli jsme do Semil, zaparkovali a hupli na dopoledni spoj ČD na Malou Skálu. Ale pozor, mezi Semilama a Želbrodem jsou čtyři tunely a za Želbrodem je ještě jeden. Škoda jen, že ten moderní vlak svítí vnitřima světýlkama i přes den. Na Malé Skále jsme zase náhodou prošli kolem Boučkova statku a tak tam voněla polévka, že jsme se museli stavit na jedno. Vlastně na dvě kofoly. A pak po nově postavené Greenway Jizera směrem na Dolánky. Nedošli jsme, bylo to daleko a tak jsme se otačili a šup zpátky na nádraží, aby nám Kafemlejnek neujel. Tentokrát byla v tunelu tma jak v tunelu a já se trochu bál. Našli jsme i železnici místních skřítků i s tunelem, do kterého se před náma schovali. Byl jsem vysoký jako lampa pouličního osvětlení!

pátek 9. srpna 2013

Obligátní návštěva v hostinci U Kodrů

Ochadilo se a rozpršelo se. Šijou s náma doma všichni čerti a tak vyrážíme ven. Chci jet na kolečku a proto máma vybírá nenáročnou trasu ke Kodrům a zpátky. Cestou mokneme, ale Vincent přesto nechce sedět a jako správný turista většinu trasy odťapkal pěšky. V hostinci se napájíme malinovkou a nově čepují i kofolu. Vývoj nazastavíš a když ji miluješ, není co řešit. Společnost nám dělali Ronie a Ben. Kondrovic kravín neměl otevřeny vrata a tak jsme neviděli ani prase ani krávu

Petrův!


To bylo tak. Bylo vedro a máma nás nalákala na výlet k vodě.  Máma hupsla do vody jako první a snažila se mi ukázat mrtvého raka, který plaval u břehu. Děkuju, nechci, říkal jsem. Pak přijel pán a slušně se dovolil, jestli si může u nás rozbalit fidlátka, protože jsme na nejlepším rybářském fleku široko daleko a on s kamarády tu chtějí nocovat. No proč ne. Pak říkám tátovi, že bych se pána chtěl na něco zeptat. Pán říkal, ať se klidně ptám. Tak jsem se ptal, co to tam má a k čemu to slouží a následně jestli si to můžu zkusit. Základní postoj jsme zvládnul bravurně. Ulovil jsem obstojny trs rakosi. Pan vedle zatim chytil trumana tj sumecka americkeho. Pry ma lahodne maso a krom patere zadne kosti. Dostal jsem instruktaz o zachazeni s takovou rybou, aby me nepichla ani nekousla. Odchod jsem skoro oplakal, tak moc jsem chtel chytit rybu...

Padá!