středa 31. července 2013

Koprivy hlidaji nejsladci maliny. Ale proc?

Natrhali jsme půl hrnku malin, přesněji řečeno natrhala je máma. Než jsem ale došli domů tak maliny záhadně zmizely. Bude asi pršet. Do kopřiv jsme vyslali mámu, protože mimo kopřivy trhala maliny daleko pomaleji. Nestačila tempu našeho ujídání. V kopřivách jsem jí navigoval a odolával pobídkám k trhání. Nene, já si počkám na ty natrhané.

Vývoz černého zlata

Při poslední opravě našeho septiku před hodně lety se zjistilo, že jediné gumáky široko daleko jsou velikosti 36. Pro mámu to tenkrát znamenalo vlézt dovnitř a za použití šoufku odstranit pevné usazeniny ze dna a dopravit je na úroveň terénu. Přihlíželi a metodicky radili tehdá děda Emil, Ivan a soused. Žumpa se zdála znovu plná když v tom k sousedům přijel fekálvůz. Máma se tam vydala s dvojčatama na výzvědy, protože v tomto kraji fekálvůz řídívala velká celbrita. Milan Čurda (nar. cca 1966), soukromý autodopravce a zemědělec, řidič fekálního vozu a traktoru z Tuhaně (obec Stružinec v okrese Semily), se mediálně proslavil a stal legendou jako tzv. osmipromilový řidič. Toto označení vychází ze sklonu dotyčného opakovaně řídit vozidla s extrémně vysokou hladinou alkoholu ve své krvi, přestože maximální jemu naměřená hodnota 8 ‰ nebyla soudním znalcem ani soudem potvrzena.  Soudní projednávání jeho třetího medializovaného případu bylo přítomno několik televizních štábů z Česka i ze Slovenska. Čurda se k tomu vyjádřil: „Netušil jsem, jak snadno se člověk proslaví. Stačí se pořádně ožrat." Ale dnes to nebyl on. Vůz řídil velice milý mladý muž a prý přijede zítra. Na příště jsme se sousedy Havrdovými a Rybářovými domluvili společné vyvážení a sdílení nákladů. Budujeme vztahy. Na odsávání černého zlata dohlížela babi Mirka a báječně si s řidičem popovídala na téma motory 40 a více let staré. Žumpa je v pořádku a nikdo nemusí dovnitř. Hurá!

neděle 28. července 2013

Ujo na kameni

Ukázali jsem ujovi naše tajné místo, kde se dají přečkat největší vedra. Nosili jsme hromadně bejby přes vodu v náručí tam a zase zpátky a chladili se ve stínu. Našli jsme místo u tůňky, ve které se dalo plavat v protiproudu. Ideální tréninkový flek na přípravu na Bospor. Dodatečně ujovi a strejdovi Jiřímu vše nej k obhájení titulu národních šampionů v bosporském plavání. K obědu pak řízek a to byl panečku krásný letní den.

I tata se olizoval nad medovnikem

Zastávkou na Boučkově statku se nikdy nic nezkazilo. Jizera má málo vody, ale kamínků se ukázalo dost a dost. Táta se nechal přemluvit i na pivo a bylo nám všem dobře.

sobota 27. července 2013

Andrea a Lisa

Andrea dorazila až z Pezinku. Neviděli jsme se čtyři roky, což je dlouhá doba. Během té doby si založila vlastní firmu a držíme palce v mezinárodním rozmachu. Přijela i s Lisou, kterou jsem naposledy viděl, když byla štěňátko a já bejbátko. Dovezli nám báječné a oceněné i oceňované víno z Pezinku a hlavně spoustu lega. Lego vláček pro bejby a lego jeřáb pro mě. Příjemně jsem ji překvapil svým lingvistickým přehledem, neboť bravurně rozumím slovensky a to prý není mezi mými vrstevníky obvyklé. Máma a bejby vylákali Andreu nahoru k rozhledně a pozorovali (jak taky jinak) paraglidisty. Já zůstal doma s tátou, protože se mi něco nezdálo. Ještěže jsem tam byl! Tátovi se neudělalo dobře, vyskočil mu tlak tak vysoko, že volal mámě, ať se radeji rychle vrátí domů, že by nechtěl, abych tady zůstal sám. Divil jsem se tomu a táta mi vysvětloval, že se může stát, že třeba omdlí a bude ležet a dělat, že spí. A že mám počkat na mámu. Utěšoval jsem ho, dával mu léčivé pusinky a ujišťoval jsem ho, že teď už ho hlavu určitě nebolí. Máma dorazila a vzala náš ke kravičkám a pak jsme chodili tátu kontrolovat, jestli dýchá. Vyspal se a bylo mu líp. Večer dorazil i ujo Braňo s Filipem a dováděli jsme na koberci, pilo se víno a báječné Filipovy koktejly se zázvorem, okurkou a naší archivní vodkou. Andrea chtěla původně navečer odjet, ale copak to jde, opustit takovou zábavu? Zůstala u nás a by byli moc rádi. Ujo mě naučil dělat báječné sušenky ze žluté modelíny. Těšíme se na vinobraní v Pezinku!


středa 24. července 2013

Chlazení

Utíkáme před vedrem na to jediné spolehlivé místo. Jizera je chladná a proud vody mezi kameny dokonale namasíruje vedrem zmožené tělo. Nejsme tu už ale sami, chodí sem víc a víc lidí. Borůvky zrajou a kamení na házení je taky dost. Prostě ráj.

neděle 21. července 2013

Na Koze

Naše procházky mají jen málo možných destinací. Nejčastěji chodíme nahoru na kopec a cestou trháme lesní jahody. Madlenka neohroženě mává všem paraglidistům a letadlům.Nahoře si dáme kofolu a/nebo malinovku a zase šlapeme domů. Dneska jsem to domů vzali trasou po které budou jezdit závodníci Komárov downhill challenge. Už montujou stany a naváží balíky slámy do zatáček. To bude zase rodeo.

Dřevosochání


 V Loužnici žije občanská společnost. Na koupališti se konaly dřevosochařské závody, které odstartoval děda Béďa výstřelem z děla. Už začátek akce byl dramatický, protože na dědu s dělem organizátoři pozapoměni a tak málem střílel před domem. Dorazili jsme a hurá do vody. Pěkně to klouzalo a zahučel jsem do vody ani nevím jak. Máma mě zachránila a už jsem se moc do mokra nevydával. Seznámili jsme se s místním starostou, měl od nás zprávy od pana Grába, který nám včera přimontoval boiler. Naše pověst nás předchází. Vysomroval jsem limonádu, ale musel jsem si jí jít sám koupit. Když ji miluješ není co řešit.



čtvrtek 18. července 2013

Utržený ohradník

 To se v 5:53 najednou začaly ozývat podivné zvuky. Já spal jako dřevo, ale tátu probudilo, jak ten pán pohůnek stál u stáda kraviček a řval na ně: "co tam stojíš jako kráva, ty vole!". To se nám ještě nestalo, aby pod našimi okny někdo po ránu řval a ještě takhle. Táta nelenil a povedlo se mu získat unikátní serii snímků, které zachycují příchod stáda na naši zahrádku za východu slunce, kolektivní poradu nad dalším postupem ve vzorně vytvořené linii. Tu by snad záviděl i kdejaký římský vojevůdce. Nakoneci pozvolný odchod směr další zahrada. Zůstalo tu po kravičkách několik památek. Táta jásal, že to místí na kompost, máma navrhovala, ať to usušíme a postavíme z toho zahradní altánek. Neměl jsme preferenci, ale pro jistotu jsem si do dnešního teplého rána nasadil gumáky. Jeden nikdy neví.

pondělí 15. července 2013

Kolaudace

Zabydlování nebere konce, ale to nové pískoviště jsme zkolaudovat museli. Není nač čekat. Máca byla trochu překvapena, proč jsme začali zabydlování budováním pískoviště, a tak jsme jí názorně ukázali, kolik času mohou ostatní věnovat jíným věcem, když jsme zabráni do písku. Dokonce mi půjčila pytlík s deseti Pavlovýma kuličkama skleněnkama, které jsem zahrabával a pomocí chytrého přesýpacího nástroje zase nacházel. Nádhera!
 

neděle 14. července 2013

Na Kozákově

Odpoledne jsme se vydali nahoru na kopec. Musíme si taky od toho věčného vybalovnání odpočinout. Cestou za zatáčkou jsme našli úplnou plantáž lesních jahůdek a hrozilo, že nahoru vůbec nedojdeme. Došli jsme. Nikdo tam nebyl, paraglidisti nelítali a turisty asi odradil vítr. Nám bylo dobře a rozhodně jsme se tam nenudili.

sobota 13. července 2013

Vaříme

Vaříme polévku. Babi Jíťa říká, že pořádná polévka se vaří dlouho a pomalu. Přikládám a asistuji šéfkuchaři, kterým je samozřejmě táta. Máma se nám do toho nemíchá a občas na nás obdivně hledí z uctivé vzdálenosti. My u toho ještě plánujeme tajnou stavbu vylepšení rekreačních možností naší zahrady.

Pasu aneb komárovské ráno

Zase jsou tu, pasou se pod okny a chtějí si povídat. Proč nemají vemínka, ptám se táty. Pozoroval jsem, co s jejich zadnicí udělá kontakt s elektrickým ohradníkem. Myslím, že není úplně pravda, že zkušenost je nepřenosná. Vzhledem k tomu jak ta kráva poskočila a jakou sebou trhla, když jí to dalo ránu, je mi naprosto jasné, že já se k té věci nehodlám rozhodně ani přiblížit.

Prá tátu

Nerušit, trhám kytičku pro tátu. Jsem upracovanej ze stavby pískoviště a z jeho natírání. K věčeři nám táta uvařil mou oblíbenou rýžikuskus na ohni na zahradě. Včera jsme tam spolu takhle vařili polévku.

pátek 12. července 2013

Stýskalo se nám

Ano, stýskalo se nám po našem společném bezstarostném libereckém bytí, po kavárně, po Fryčovi, po školičce. To máma nechodila do práce a táta hodně četl. Máce s Márinkou se taky stýskalo. A tak slovo dalo slovo v najednou je tu máme, dokonce i s duem Honzíků tj staršího a mladšího. Užili jsme si nádhernou procházku od rozhledny dolů, nebo vlastně ne, já jel dolů autem. Márinka se parádně rozběhala a je důstojným patrnerem pro honičky. Spořádal jsem dvě koblihy. Pojedeme do Hrádku?

čtvrtek 11. července 2013

Dudlík přes palubu, v pivu a na Valdštejně

Dan vyčetl, že bude pěkné počasí, naložil Katku a Štěpáníčka i se svým jízním obrkolem a dorazili za námi. Máma slibovala výlet do Českého ráje, skály, hrady a zámky, hospůdky a zmrzlinu. No jo. Jenže od rána bylo zataženo a sem tam sprchlo. Vypravili jsme se do Sedmihorek.
Vypravování bylo poněkud chaotické, protože máma podnikala pár zoufalých pokusů o pracovní aktivity a pak zas nemohla najít boty, a tak jsme vyrazili s malým zdržením oproti plánu. V Sedmihorkách jsme nabrali směr Hrubá skála a oba kočárky dojely až ke sklalní soutěsce, do které by se náš dvojčecí prostě nevešel možná ani složený. Vyslali jsme proto na Hrubou skálu zvědy a já mezitím zdolával pár skal v okolí. Pak jsme se těšili na oběd a ouha, v Sedmihorkách chcíp pes. Říkala to máma. Měl jsem hlad, protože jsem u snídaně objevil krabili s kostkovým cukrem, která mi dosud nebyla známa, a posnídal jsem dvě kostky cukru. Hlad se dostavil neúprosně, ale nikde kolem žádná hospoda. Nechal jsem se dovézt do občerstvení U závory, kde jsem poobědvali a seznámili se s nejprotivnějším číšníkem šikoro daleko. Pak náš čekala cesta na Valdštejn, kterou jsem posílen borščem a rýží s omáčou z ledvinek zdolal na kolečku. Dvojčata chtěli jít pěšky a vypadalo to, že do večera ty tři kilomtery neurazíme. Ještě že nám Valštej nezavtřeli před nosem. Projížděl jsem areál a honil se s mámou a kočárem dokola kolem kaple. Sťepáníček se tak naklonil nad hradbami, že mu vypadl dudlík až úplně dolů. Byla proto vyhlášená záchranná akce a ta jehla v kupce sena byla nakonec nalezena. Taky jsem z cesty Danovi radil kde má hledat. Cestou zpátky jsme mazali jednak proto, že hrozil déšť, ale cesta vedla dolů z kopce a někde tam dole šel proti nám táta. Všichni jsme volali táto, táto až jsme ho našli. V hospůdce hráli na kytaru pánové, od kterých jsem se báječně naučil říkat: "ty vole!" což v kombinaci s mým:"do pldele" nenechává rodiče hladnými. Je to dokonalý způsob jak dostat jejich pozornost mým tedy žádoucím směrem. Štěpáníčka mám rád. Nakonec se Dan na to své obrkolo ani nedostal. Hm, škoda, ani ten výlet na rozhlednu nebyl úplně to pravý ořechový, protože bylo vidět jen tak na dvacet metrů.
Dane, Katko, Štěpáníčku, přijeďte ještě, ať vám můžeme ukázat jak krásně tu je. Tohle byl fakt pech na počasí.


středa 10. července 2013

Ortopedia

Opouštíme náš azyl na Vysočině. Nevím, jestli se nám vlastně povedlo zabalit do auta vše, co jsme zabalit chtěli. Těch věcí je kolem nějak hodně. Teprve při odjezdu si táta mohl prohlédnout oba provizorní mosty, které ve Štěpánově někdo postavil přes Svratku. Dokonce tam stojí dva mosty vedle sebe. O kousek dál, mezi Lesoňovicema a Bystřicí jsme předjížděli krásnou tříkolku, která měla vepředu nápis Ortopedia. Krásný stroj. Jedeme znovu směrem na Litomyšl, stejně jako v pondělí večer. To jsme si jeli pro tátu Ráďu, aby si letos mohl užít medování. Ale o tom jinde a jindy. Na první zastávce jsme vyfasovali zmrzlinu a na té druhé Madlenka objevila kouzlo houpání na houpačce. Budeme jí něco takového muset pořídit. S pusou od ucha k uchu jí to vydrželo skoro hodinu.

úterý 9. července 2013

Hana od Kolina

Máma nám vyprávěla, jak při odjezdu z Libně musela Haně típnout telefon, protože zkoumala, jestli sedí ve správném vlaku. Jel do Jihlavy a máma chtěla vyzvednout naše modré auto ve Žďářu nad Sázavou. Haně pak volala zpátky a pak se ukázalo, že sedí obě ve stejném vlaku pár vagonů od sebe. Tomu se říká prý telepatie. Kvůli této fotodokumentaci do blogu pak málem Hanka nestačila v Kolíně vystoupit. Máma to s tímto blogem myslí vážně. Uděláme si určitě v Kolíně někdy zastávku pří cestě na nebo z Vysočiny.

neděle 7. července 2013

Mohutné medování

Přijeli jsme na Vysočinu hledat azyl před stěhovacím běsněním. Ani nebyl plán ohledně délky našeho pobytu. Táta dodělával byteček v Liberci i komárovský domeček a týden jsme ho neviděli. Nakonec jsme ho přemluvili, aby zá náma dojel na medování. Z Komárova autobusem ani vlakem se na Vysočinu dostat nedá, ale táta našel spoj, který ho v deset večer vysadil v Litomyšli. Z té zprávy jsme nemohli usnout a jeli jsme si pro tátu všichni komplet. To bylo schledání! A pak jsme spolu medovali a medovali a medovali. Máma si sem tam odskočila vlakem do Prahy do práce a pak se k nám večer unavená vracela. Ale pohled na šťastného tátu je úplně nejlepší. Užívali jsem koláčů a potoka, tety Dady a strejdy Lejdy. Nakonec jsem se tak vášnivě čvachtal v bazénu, až jsem se z toho odřel. Medovali jsme a bravurně jsem obsluhoval medomet. Nevím, jestli má alergie na hmyzí štípance neohrozí mou slibně rozjetou včelařskou kariéru. Dědeček Jara by byl určitě rád, protože poslední dobou má starost kdo tu včelařskou farmu jednou převezme. Necháme se překvapit.






 

Padá!