neděle 30. června 2013

Přestěhováno

Po noci strávené u tety Oli v Loužnici jsme se vydali do Liberce rozloučit se s naším bytečkem. Usnul jsem cestou v autě a probudil jsem se u mámy v náručí v bytečku. Ukazovala mi, že je celý prázdný a říkala, že naše postele, šaty a hračky na nás už čekají v komárovském domečku. Nakonec jsem se rozhodl tvářit se že spím, protože jsem nechtěl mluvit s paní Kloučkovou. Vincent běhal po prázdných pokojích a smál se. Madla to prospala v autě. Já jsem se nesmál a máma taky ne. Táta musí prostudovat vyúčtování. Svou nostalgii jsme byli zajíst sladkým dortem a zmrzlinou v kavárně, kde jsme se Pavlovi kavárníkovi vypovídali o strastech našeho stěhování. A pak už tradá na Komárov. Čeká nás tu první společná noc a pro bejbíčka je to vůbec první přespání na Komárově. Musel jsem tátovi pomoci se sestavováním postele, aby máma s dvojčatama měli kam ulehnout a my, chlapi, jsme spali na matraci na zemi. Neboj mámo, říkám, ono se Ti uleví.

pátek 28. června 2013

Táta!!!!

Náš komárovský interier se díky tátovu počínání notně změnil. Přebroušené nalakované podlahy a čerstvá bílá výmalba úplně změnily atmosféru. Až umístíme nábytek na konečné místo, bude to tu opravdu zralé na několikastránkovou reportáž do Art&Decoration. Chybí k tomu několik postupných kroků, na kterých táta pracuje. Budeme stěhovat i vanu, aby se mohlo přistoupit k renovaci podlahy pod ní. Souběžně s tímto projektem táta vymaloval, vyklidil, olištoval a uklidil náš liberecký byteček, který připravuje na předávku paní Kloučkové. Táta je superman a já mu rád pomáhám. Třešně nějak letos nejdou, je jich na stromě pomálu. Paní Havrdová nás přišla pozdravit. Je tu klidno a milo.

čtvrtek 27. června 2013

Nově obuté

Nově jsem obul své červené holiny s jeřábem a proaktivně nabídll mámě, že s ní pojedu nechat přezout naše auto, aby po tom jejím incidentu na dálnici nejezdilo na protézu. Mělo vzadu nasazenou rezervu a moc mu to neslušelo. Bejby jsme nechali s dědou na zahradě a vyjeli za panem profesorem Bartákem. Zná mámu asi třicet let a jezdíme k němu rádi. Hned se našemu autu začal věnovat a já šel s mámou na špacír. Moc se mi tahle část Brandýsa nelíbila. Ve veterinární ordinaci pana Chrousta jsme chtěli pozdravit vzdálenou máminu sestřenku Petru, ale nezastihli jsme jí. Teď už vím i proč, v ten čas nám totiž domů přivezli zrzavé koťátko, ale o tom později. Pří výměně jsme auto pozorovali a pak jsme si krátili chvíli pozorováním pavouka, který si na pneumatikách s ojetým vzorkem šnažil uplést síť. Moc mu to nešlo a několikrát spadl. Pana Bartáka jsme rozesmáli fakty z našeho pozorování. A když jsem byli v nejlepším, zastavil za námi maskovaný cyklista v modrém a povídá: "ahoj Mirko". A máma kouká, kouká a pak říká:" jéé, ahoj Jirko!" a pak si povídali dál. Jirka jezdí na kole do Otradovic, tak to se musíme někde na trase potkat. Sportu zdar! A my s mámou a přezutým autem hurá na kávu ke Stáně a za Martínkem. Doma jsme se pak pustili do úklidu interiéru vozu. Pomáhal jsem stříkáním roztoku na okna, který máma následně utírala a okna tím leštila. Vincent pak objevil ve dveřich řidiče tlustý černý fix, který se nebál použít na palubní desku, volant, sedadlo a rádio v čase, který máma věnovala luxování zavazadlového prostoru. Nebyla moc ráda. 

středa 26. června 2013

Máma jede do práce

Ráno si máma dala práci, vyfoukala si vlásky a pečlivě upravila make up. Pro dnešek zvolila svoje botky s nejvyššími podpatky, protože jediné dlouhé kalhoty mají dlouhé nohavice. Zbytek šatů máme všichni na Komárově v bednách a sem jsme přijeli v naprosto letnoletním vybavení. Cesta krásně ubíhala až k odbočce na Černý most, kdy se ozvalo bum a auto se začalo podivně třást. Jelo v levém pruhu v zatáčce. Chvilku trvalo, než se mámě podařilo zastavit u krajnice,  ono parádně pršelo, máma vytáhla si skládací trojúhelník, rezervní kolo, hever a klíč a posadila se do kufru. Čekala na žlutého anděla tj na dědu Emila. Kolemjedoucím se tak naskytla podívaná na zmoklou manažerku na podpatcích zápasící s výměnou kola. Včera to Vincent předpovídal, protože mámu nutil do toho tanečku, co se u něj zpívá:" kolo se nám polámalo, mnoho škody nadělalo, udělalo bác". Děda kolo vyměnil a jede se dál. Máma pokračovala o poznání zmoklejší a s rukama nečistýma, aby stihla v práci přijímací pohovor nové podřízené na desátou hodinu.

úterý 25. června 2013

Google glass

Táta zkouší nové brýle. Nezavítal ale do optiky, kam by šel asi pro brýle nejširší vzorek populace, ale kamsi na tajné místo, kde zkoušel brýle, které vyvinuly šikovné ruce a hlavně hlavy v Googlu a které by do budoucna mohly způsobit revoluci. Tátovi sluší, měl by je nosit častěji.

Zkouška ohněm

Dneska prší, sedíme doma u babi a koukáme na pohádky. Počasí nepřeje venkovním aktivitám, byť od rána nosím doma červené holiny s bagrem. Když babi s mámou koukaly na Saturnina, přemluvil jsme Vincenta k troše běhání a báječně jsme se bavili. Jenže jsme byli hluční, a tak jsem byl separován k dědovi a probírali jsme pravidla fotbalu. Vzdělávám se. Nakonec to máma psychicky nevydržela a nasázela nás do auta. Vyrazili jsme na blint a plánovali program. Molíkovci jsou na Sicílii a Ája se nehlásí. Zachránila nás stará dobrá Ikea. Já usnul hned po příjezdu do podzemních garáží a byl jsem pak mámou přenesen do kočáru. Madla seděla na střeše. Probudil jsem se až v dětském oddělení když se mámě smečka rozutekla a podrobovala vystavené zboží zátěžovým testům. Už jsem se těšil na jídlo v restauraci, když se z rozhlasu ozvalo: "prosíme řidiče modrého fordu focus spz 1SJ....., ať se urychleně dostaví k vozidlu". Máma zpozorněla. Místo jídla jsem podnikli divoukou cestu výtahem do garáží, kde nás očekával policista a vyzval nás ke kontrole vozu. Auto totiž našli nejen odemčené, ale s otevřenými předními dveřmi na místě spolujezdce. Nechybělo nic, zůstalo vše, co jsme v autě nechali: pokaděná plenka, špinavé tepláky, boty, do kterých Vincent načůral..ne nic nechybí. Foťák a kabelku měla máma sebou. Oddychli jsme si a systémem výtahů dorazili do restaurace, kde jsem vyfasoval funkci hlídače dětí v dětském koutku zatímco máma vystála frontu na jídlo. Zapečená treska s bramborovou kaší. Pak jsem nakoupili zásobu čokolád a hurá domů. Zase prší.

pondělí 24. června 2013

Karolína

Usnul jsem v tom vedru jako dřevo. Dvojčata taky vypadala na časné usnutí a tak máma vyrazila na procházku s kočárem. Zastavila se hned za rohem u Henryho Horora, kterýžto zrovna očekával návrat rodiny z dovolené. Neusnul nikdo a Karolína s Jindříškem se konečně pěkně seznámili s Madlou a Vincentem. Ať žijí rodinné klany!

sobota 22. června 2013

Bicykl

Dějí se velké věci, i když já to zas tak moc nepociťuji. Tátu jsme už dlouho neviděli a stýská se nám. Jsme uklizení u babi Mirka a dědy Emila. Táta zatím přestěhoval náš liberecký byteček na Komárov. Je tam sám mezi krabicemi a připravuje se na náš výsadek. Potřebuje zprovoznit dřez, Klaudii, myčku, pračku, sestavit a sešroubovat nábytek, přenést vanu o patro dolů, předělat vodovodní baterie, vymalovat chodbu, předsíň a poslední pokoj, ze kterého je teď skladiště. Pak se věci prý vybalí z beden do skříní a začneme fungovat. V noci se mi stýská, mám děsné sny (zrovna dnes se mi zdálo, že se nám při nakupování ztratila máma). Svádím sám se sebou vnitřní boj, chtěl bych se projet s dědou Emilem na jeho motorce, ale trochu se bojím. Trápí mě to. Koukám v křesle na pohádky, Makovou panenku a Vílu Amálku, máma na zahradě prohání bejby. Spálila si záda, je červená, přesně mi demonstrovala to, před čím mě včera varovala. Učím se jezdit na kole, zatím s pomocnýma kolečkama. Když je děda Emil sundal, plakal jsem. Tak je děda zase namontoval zpátky. Nastavil mi sedlo výš a povolil zaseknutou přední brzdu a hned se na tom jezdí líp. To bude táta překvapenej, až mu to předvedu!

pátek 21. června 2013

Nostalgie

Dnes brzo ráno nás rodičové probudili, oblékli a posadili do sedaček v modrém autě. Při loučení s tátou jsem pochopil, že dnes jsme v našem milém a krásném libereckém bytečku spali naposledy. Mámu od včera jímá nostalgie. Pod oknem ložnice včera rozkvetla popínavá kytka, jejíž název zatím neznám, která pronikavě voní a provoní krásně celou místnost. Je to jasné znamení, že se s námi náš byteček loučí. V autě jsem z té nostalgie usnul a probudil se až u babi v posteli. Půjdeme s dvojčatama zkoumat co je na zahradě nového a užijeme dne s babi a dědou.

čtvrtek 20. června 2013

Vedro nás zmohlo

Máma balí vše do krabic, táta natírá komárovské podlahy a my musíme čekat jak to všechno dopadne u bazénku na zahradě. Diplomaticky jsme vyřešili problém se třema konvičkama k polévání, ráno byla kvůli nim skoro bitka. Paní sousedka Mašková mámě uvařila výbornou kávičku se zmrzlinou a nám to dala bez té kávičky. Mňam. Škoda, že se nám nepodařilo ty sousedské vztahy vybudovat dřív. Přijdeme někdy na návštěvu, a rádi.

pondělí 17. června 2013

Znovu s Elfama


 

 Při naší poslední návštěvě školičky jsme se domluvili, že se potkáme s elfama, až půjdou do lesa kolem našeho domu. Vyšli jsme před dům ve smluveném čase a už  jsme je viděli přicházet po pěšince. Běžel jsem jim naproti a byl jsem moc rád, že všechny kamarády zase vidím. Dostal jsem od nich spoustu dárků, od Jáchyma kámen, od Štěpánky kytičku a kapradí. A taky jsem dostal kytičku od Adélky. Od mojí Adélky, co mě má ráda. V lese jsme se vedli za ruku a já byl gentleman a pomáhal jsem mámě s kočárem přes kořeny. Zastavili jsme se u studánky a vylezli jsme i pomocí lana na skálu. Kolemjdoucí paní se mámy ptala, co že je to za skupinu dětí, jestli jsme z dětského domova nebo tak nějak. Asi třída Elfů na pochodu nevypadá jako úplně typická mateřská školka. V lese jsme i poseděli a spořádali svačinu.  Mám kamárády ze školičky moc rád, hlavně Pavla, Veroniku a Adélku.




sobota 15. června 2013

Geniální nápad

 Ten geniální nápad dostala Máca. Dnešek je dalším z dnů, které trávíme aktivním čekáním na tátu až se vrátí z Komárova. Máma se baví podivnými činnostmi, sundavá a pere záclony a závěsy, takže máme okna už taková nahatá a neútulná. Asi to s tím stěhováním myslí vážně. Říkám, že se mi tenhle byteček líbí, a nechci se stěhovat. Ale je pravda, že na Komárově se mi taky vždycky líbilo. Odpoledne volala Máca, co jako děláme a jestli se nechceme vidět. To my vždycky chceme, a tak slovo dalo slovo a domluvili jsme si radne v lese u ohniště. Mári s Pavlem nám šli naproti a tak jsme využili nosnost kočárku pro transport paliva a dorazili k nejkrásnějšímu ohništi v lese za naším domem. Máca už na místě rozbíjela tábor jak říkáme my, odborníci na tábornictví. Proaktivně jsem se přihlásil k rozdělávání ohně megadlouhou sirkou a pak si šla škrtnout i Márinka. Oheň bylo pak potřeba i odborně rozfoukat. Opékal se hermelín, papriky a chleba, k tomu jsme zakusovali rajčátka a okurku. Najednou kde se vzali tu se vzali přijeli policajti a namířili si to rovnou k nám. Dospělákům ztuhl úsměv a já jsem se rozhodl, že situaci zachráním. Takže když nám pánové smířlivě ba až omluvně říkali, že tohle ještě není veřejné tábořiště, ale les a tudíž že tu oheň dělat nesmíme, prohlásil jsem že máme velký hlad a je nám velká zima. Pán na to povídá, že si to dopéct můžeme. Když pak pánové odjížděli, Madlenka na ně dělala své drzé vzpupné pápá. Pavel v rámci prevence pádu dětí do potoka naučil dvojčata bezpečně překonat most a všichni z toho měli velký zážitek. Dorazil pak i táta a tím se to naše táboničení stalo dokonalým. Před odchodem jsem ohniště počůral z bezpečnostních důvodů.


pátek 14. června 2013

Madla na třešních

Třešně jsou teď aktuální téma. Na zahradě jich zrají dva stromy, ale než stačí pořádně dozrát tak je sežerou ptáci. To se jinak nedá popsat. Máma nás instruovala, ať tyhle třešně nejíme, protože nás čeká úroda komárovských třešní a ty bývají tradíčně úplně nejlepší. Madla se ale nedala zadržet a ani neskrývala tu neřízeno konzumaci. Vincent to pojal nenádpadně, ale prozradily ho pecky v kalhotech. A já to tradičně okecávám.

Na skok ve školičce

Kolem poledne je potřeba uspat bejbíčka v kočáře. Vyrazili jsme s mámou a nechali babi odpočinout. Před domem jsem souhlasil s máminým návrhem, že se zajdeme podívat do školky. Moc dlouho jsem tam nebyl a tešil jsem se na Veroniku, jak jí natrhám kytičky. Před dveřmi jsme potkali Pavla ale Veronika tam tento týden není. Přijdeme jindy. Opravil jsem venkovní kuchyňku, kterou jsme před rokem s tátou vytvořili a dvojčata jsme vypustili na písek. Zapovídala se s námi i Martina. Ve školce přibyly nové zahradní prvky a je to tam čím dál krásnější. Vlezl jsem si do stromů, do kterých jsem lezával, když jsem byl menší. Vyzvedli jsme si nostalgicky kapsář a můj soubor výkresů mi Pavel s dětma přinesou v pondělí, to s nimi plánujeme procházku lesem.


středa 12. června 2013

Stáňa

Slíbíli jsme před časem Stáně ukázat přehradu a další krásy Liberce. Ona sama to tu dobře zná, má tu  půl rodiny. Brouzdali jsme s mámou po městě a vstřebávali tu krásu kolem. Máma potřebovala slyšet: "nemáš žádnej problém, vole, posílám Ti Wolfa" a tak volala právě Stáně. Ta bude mít za pár dní narozeniny a proto jsme s mámou vymysleli plán, já ji a Martina zabavil na náměstí a máma utíkala do Fryče pro dárek. Přinesla krásně zabalené vydání "Respektovat a být respektován" s vlastnoručním věnováním. Přejeme Stáně vše nej a krásné počteníčko. V rámci procházky jsme pak zvládli vše od přehrady až po kavárnu. Mám Martínka rád.

Konec prvni lasky

Potkali jsme na hristi Adelku, mou Adelku kudrnatyho andelicka ze skolky. Malem jsem ji nepoznal, nevideli jsme se nekolik mesicu. Dal jsem ji pusu a pak jsme se honili. Jenze ve trech, protoze tam Adelka nebyla sama. Byl tam s ni Robin. Pak jsem se ptal: "Adelko, mas me rada?" a ona neodpovidala. Ptal jsem se asi dvacetkrat a pak jsem ji lakal na zmrzlinu. Nechtela se mnou jit. A jeste mi rekla, ze ma rada Robina...Sel jsem tedy za Robinem a po chlapsku jsem ho pozval na zmrzlinu. Sice nesel, ale jsem rad, ze jsem se k tomu postavil jako chlap.

Medicínské výpočty a porovnávací tabulky

Mámě ta Madlenčina podměrečnost nějak uvízla v hlavě. Při bedlivém studiu našich zdravotních průkazů objevila máma geniální výpočet předpokládané výšky dětí v dospělosti. V Madlenčině případě je to výška matky(160) plus výška otce minus třináct(185-13) a to celé vydělit dvěma. Výsledek 166cm. Na konci je ale ještě napsáno, že ta finální výška bude těch 166 plus mínus 8,5cm. Není to rozpětí veliké? To vše jsme vyčetli z dívčího zdravodního průkazu. Zajímavé je, že v mém a Vincentově tj chlapeckém průkazu je výpočet úplně stejný. Pak ale opravdu nechápu jak je možné, že je táta vyšší než děda Luboš. Údaje jsou čerpány z publikace "6. celostátní antropologický výzkum dětí a mládeže 2001, PIF UK v Praze a SŽÚ, Praha 2006". Kde udělali soudruzi chybu? Pro info, já měl ve dvojčecím věku 10,7kg a 82cm. Byl jsem proti nim štíhlounký čahoun!

Mimo grafy

Vincent vyrostl na 11,1kg a 77cm,Madlenka pouze na 9,1kg a 72cm coz Madlenku vyhodilo uplne mimo grafy. Je drobna, to ma oficialne zapsano v prukazu. Koukal jsem jak dvojcata meri, vazi, proklepavaji jim briska a koukaji na zoubky. Nabizel jsem, ze ukazu svoje zoubky a to pani doktorka nechtela. Pry je mam ukazat svoji pani doktorce zubarce. To bych mel, uz jsme u ni s tatou dlouho nebyli.

úterý 11. června 2013

Obchod

Na sousedovic Jarouška jsem dlouho žárlil. Neměl jsem rád, když s ním mluvila máma nebo když si půjčoval moje hračky. Dnes jsem ale využil nabídky, že když dodám tabuli, dodá Jarouš křídy a budeme moci kreslit. Kreslil jsem zezadu a obouruč jako Jiří Wolker. Ten tak prý uměl psát. Madlenka na písku evidentně vaříla.

neděle 9. června 2013

Ochočený dinosaurus


Dorazila Mufinka s Pavlem a Julinkou. Vyčasilo se s po malé zastávce u nás doma jsme vyrazili společně kolem zoo dolů do města. Cílem byla na jedné straně trampolína a na druhé přehrada. Táta sliboval trampolínu v zemi, co na ní tuhle vojáci metali přemety. Jenže máma alternovala trasu kvůli časové tísni a zastavili jsme se v Rybářské baště, protože tam mají taky trampolínu. Řádil jsem vedle Jůlinky jako pominutej. U vchodu do zoo jsme potkali dinosaura, na kterém seděl pán. A ten pán si s námi povídal. Trochu jsem se bál, ale pak nám pán dovolil si dinosaura pohladit a osmělil jsem se zeptat, proč má na nohou ten dinosaurus tenisky. Rozběhl se proti nám a pán se ho snažil zastavit. A prý je to proto, abych se měl na co ptát. To jsem se polekal a hned jsem hlásil, že jsem ještě malej.Došli jsme vycházkovým tempem k lunaparku, kde Jůlinka jezdila na autodromu, což já odmítal, ale ukecal jsem mámu, aby mi koupila balonek lítací, s plynem. Uvázal jsem si ho na ruku a poslouchal vyprávění pána o jeho neteři, která má trojčata. Moc mě to nezaujalo.  Na přehradě nás dohnala průtrž mračen. Seděli jsme v hospodě a táta pak naše návštěvníky odvezl. Vyloboval jsem si dvě zmrzliny a pak jsme procházkou v děšti pomalu kráčeli domů. Cestou nám nabídl svezení někdo v malém autíčku, což bylo moc humorné, protože náš kočár má určité prostorové nároky. Táta nám šel naproti a vzpomínal na naše procházky děštěm v zaplaveném Kotoru. To byly časy...

sobota 8. června 2013

Autodrom na jarmarku


Jarmark v Železném brodě je velká společenská událost. Sjede se tam tolik lidí, že se celým městem nedá pořádně projít s kočárem. Houpačky a kolotoče jsou rozsety všude možně, u kostela, na náměstí i na břehu Jizery. Nejdřív jsem hlásil, že chci na autíčka. Složitě jsme zaparkovali a pak jsme procházeli davem. Šlo to pomalu, protože Vincent šel po svých a držel se střídavě někoho za ruku a kočáru. Pod tou dřevěnou zvonicí, co ji před lety museli znovu postavit poté, co ji jeden spoluobčan podpálil, jsme potkali na chodníku zadumaného Zbyňka. A o kousek dál i tetu Oli a dědu Béďu. Procházeli jsme dál spolu a čekali na Simonku. Došli jsme k autodromu a táta se mnou nasedl do auta. Začalo mi to být nepříjemné a chtěl jsem odejít a v tom se to rozjelo. Držel jsem se tátovi za stehno a skovával jsem se pod volantem. Často jsme bourali. Pak naše jízda končila a já chtěl vystoupit, auto sebou cuklo a já dostal ránu do nosu o volant. Bolelo to moc, zajíkal jsem se pláčem dokud jsem neuviděl stánek s cukrovou vatou. Pak už jsem jen volal, že jí nutně potřebuju a to tak intenzivně, že pro ni táta svižně odběhl. Všude hrála hlasitá hudba a bylo i těch lidí na nás moc. Pak dorazila Simča se svým přítelem Honzou. Řekl jsem mu "ahoj Honzo, já jsem Emil", aby v tom měl jasno. Vyrazili jsme do Loužnice a Simča s Honzou šli na procházku do lesa. Zbyněk za nimi volal něco o fotopastích na posedu, což nedávalo moc smysl. Vypadá to, že v Loužnici mají všichni starosti, protože meze jsou ještě studené. Divím se, že je to trápí teď, za sněhu to přece bylo studenější, ne?

 V Loužnici jsme obsadili Zbyňkovu terasu a táta šel obhlídnout jeho vysněnou chaloupku. Zbyněk o ní mluví tak zasněně, že bychom mu jí snad i koupili. Hezky u potůčku na samotě, nez elektřiny. Zajímavé bylo, že se na terase spustila lokální písková bouře, která způsobila, že všechen písek z bedny byl rozsypán a rozšlapán, všechny šišky vyházeny do trávníku a terasa po... a po.... Táta složil vlastovku a házeli jsme si. Pak jsem se věnoval meditaci u potoka a bylo mi tam dobře. Jako vždycky.



Padá!