úterý 30. dubna 2013

Grabštejn


Na Grabštejně se konala veliká čarodějnická slavnost, na nádvoří hrály kapely a to byl asi důvod, proč jsme se tem nedostali. Vypadalo to, že každou chvilku začne udeří do strun zarostlý rocker a to by našim uším na malém uzavřeném nádvoříčku neudělalo dobře. Pak taky doma už čekal táta a blížil se večer. Poseděli jsme s Pavlem v altánku před bránou a sbírali kamínky. Taky výhled je odtud krásný. Předpokládám, že se sem ještě vrátíme. Od Márinky z Hrádku je to cobykamenemdohodilazbytekdoběhlvkrátkémčase. Taky musíme nastudovat něco z historie, abychom si návštěvu patřičně užili.

Živá voda




Na den 30. května připadá podle církevního kalendáře den sv. Zdislavy. Svatá Zdislava byla prohlášena za svatou 21.5. 1995 papežem Janem Pavlem II. za celoživotní  touhu po záchraně duší a její zázračnou moc pomáhající tělesně trpícím.

Na Českomoravské vysočině u města Žďáru poblíž Velkého Meziříčí ve městě Křižanově se Zdislava narodila. Podle legendy je voda ve Zdislavině studánce léčivá a Zdislava s ní léčila oční a kožní nemoci. Nachází se pod hradem Lemberkem na břehu Panenského potoka při cestě z Jablonného v Podještědí do Lvové a zdobí ji kaple blahoslavené Zdislavy. Sama voda léčivá ani radioaktivní není, jde o normální dobrou pitnou vodu. My jsme sem dorazili s velkým Máciným demižonem a několika lahvemi. Cestou od hradu ke studánce jsem viděl vodníka na vrbě a jeden pán se nám snažil dát koťátka. Máma zdatně mlžila, že doma už třínohou kočku máme, ale tuto lest jí Máca zničila otázkou, jestli jsme měli guláš, že tu kočičku neviděla. To černé koťátko se mi moc líbilo, ale nechal jsem se přemluvit k pokračování procházky. Cesta to byla dobrodružná. Našli jsme studánku s empírovými sloupy i jezírko s mrtvou vodou. Kladl jsem mámě na srdce ať hlavně ty vody nesplete, protože živou máme pro  tátu. A dobře vím, jak s tou vodou dopadl ten král, co pro vzla Jiříkovi Zlatovlásku. Cestou nahoru k hradu si k nám na kočár přisedla i Márinka, takže máme nový rekord v počtu pasažérů a máma má pořádně procvičen každičký sval stehenní ba i hýžďový.



pátek 26. dubna 2013

Flower power


S dědou jsme se vydali na Komárov v souvislé koloně vozidel. Cestou máma lobbovala za zastávku U Škodů, co mají spoustu koní, ale tam netekla voda. Usadili jsme se pohodlně až o pár vesnic dál, v Loktuši. Obsadili jsme tam nejen kuželky, ale i skoro celou louku. Trhali jsme kytičky a dávali jsme si je za ouška. Ráno jsme byli s mámou zase trošku smutní, ale už se nám to zalepilo a smutní nejsme. Bolí mě oči, asi moc sluníčka. Ještě že pořád opatruju svoje mexické sombréro, protože to je do tohoto počasí úplně nejlepší. Dali jsme si kofolu a zmrzlinu. Tu mám rád.  Kytičky trhám mámě a tátovi, protože je mám rád. Dvě sedmikrásky jsem dal dědovi Emilovi pro jeho babičku. Založil si je do pouzdra na telefon a asi je lisuje do herbáře. To se bude babi Mirka divit! Cestou domů z Komárova jsme se stavili v Loužnici. Před časem tam blesk shodil na kapličku velikou lípu a úplně jí to pobořilo. Obec kapličku opraví a děda Béďa z té lípy vyřezává sochu sv.Václava, která v té kapličce pak bude stát.




Hurá, léto!

Sluníčko vylákalo Mácu s Márinkou do Liberce. Vlastně ne jen sluníčko. Pavel stůně a ony ho nechtějí doma rušit. Opakovaně jsme vyrazili na přehradu a nutno podotknout a vyzvednout, že jsme tam víceméně ještě ani jednou nedorazili. Jednou to bylo o fous. Vždycky se nám něco připlete do cesty. Dnes se mámě nějak nedařilo odejít z domova, pořád něco zapomínala a pak jsem drobet pozměnil zasedací pořádek a obsadil jsem Madlenčino místo v kočáru. Márinka pochopila, že se jedná o škatulata škatulata a domáhala se sezení nahoře na kočáru, kde obvykle sedávám já. Máce pak nezbylo než popadnout Madlenku a hurá ven. Jenže pak si to Mári rozmyslela a Máce už nebylo pomoci, musela zvládnout úkol hodný zkušeného šerpy. Kavárnu jsem prospal.

úterý 23. dubna 2013

Továrnická vilka


Kousek od chalupy dědy Emila je malá továrnička, kterou postavil pan továrník za první republiky. Aby to neměl daleko, postavil si na kopečku v lesíku nad továrnou vilku, do které pak později nastěhovali ředitele továrny. Vilka je krásně dochovaná, má originální na míru dělaný dřevěný nábytek, koupelnu s dvojumyvadlem, které má ještě zvlášť kohoutek na teplou a studenou vodu. Stejně tak je to na bidetu, což mi přijde zvláštní. Nevím, jestli bych si chtěl zadeček raděj opařit nebo zmrazit. Krokodýl Dundee by si v tom myl boty. Vilka má geniální uspořádání. Vstup s šatnou a záchodem, kuchyň, jídelnu, obývací pokoj se vstupem na terasu a pracovnu s umyvadlem ve skříni v přízemí, tři pokoje a obrovskou koupelnu v patře a pokojík pro služku na půdě. A proč máma do té vilky vlastně jela, nevím, čekali jsme na ní u tety Evy a já se zamiloval do cvrnkacích kuliček skleněnek.

neděle 21. dubna 2013

Píšu TATA

Zdá se, že potřebujeme víc prostoru, než nabízí náš vybetonovaný dvoreček za domem. Prostor potřebuje nejen moje mladá generace, ale i táta, který oprášil jednokolku a jezdí sem a tam po terénních vlnách a schůdcích. V části kulturního domu Lidové sady je kulturní hospůdka čtvrté cenové skupiny, co prodává i okýnkem na zahrádku. Je tam pár stolů, lavice, altánek, kde se občas koncertuje, dva stoly na pingpong, hřiště na petang a hlavně prostor pro tátovu jízdu. Hrdě posloucháme komentáře kolemjdoucích a kolemsedících. Tátův výkon nenechá nikoho chladným. Dvojčata usilovně trénují schody nahoru a dolů po dvou i po čtyřech, čelem i zadečkem napřed. Dnes dorazila teta Lucka s Ondrou a poseděli tu s námi chvilku. Pak i s mámou někam odešli a než se máma vrátila, vykouzlil jsem klacíkem do písku ATAT, aby se to tátovi lépe četlo. Proč mám psát zleva?

sobota 20. dubna 2013

Lejda vyhraje!

Pardubický vinařský půlmaraton je fenomén. Rodičové se účastnili prvních několika ročníků a svorně se shodují, že běžet tady je ten nejpříjemnější závod co znají. Taky si tady oba utvořili své osobní rekordy. Dnes jsme zaparkovali a vyrazili k trati hledat strejdu Lejdu. Stáli jsme někde na konce jednadvacátého kilometru takže kousek před cílem a hlavně před kavárnou Bajer, ve které jsem tak slavně kdysi já fandil tátovi svým slavným sloganem "táta vyhraje" a "táta je nejlepší". Vyhlížení se vyplatilo, táta ostřížím zrakem Lejdu našel a celá moje rodina zformovala vlastní verzi tzv. mexické vlny. Bylo nás na to dost, ale ještě by to chtělo trošku potrénovat choreografii. Lejda byl určitě rád, vyčetl jsem to z jeho mimiky ledního medvěda po jednadvaceti kilometrech ostrého klusu. Byla trochu zima a foukalo. Rodičové oba otřeli slzu, protože je atmosféra závodu dojala. Slíbili si, že zase budou běhat. Uvidíme. Když Lejda utekl šli jsme se prodírat davy na Pernštějském náměstí, abychom našli cekou skupinu. Nejdřív jsme viděli Filipa s Lejdou a pak jsme našli i tetu Dadu s Petrou a pejskem, co se jmenuje Barney. Usadili jsme se do restaurace na jídlo, protože máma měla hlad a to je skoro život ohrožující situace. Ne teda život mámin, ale nás ostatních. S Filipem jsme vykoupili stánek s perníkem. Dostal jsem kapříka a Filip March a Homra Simpsnovic. Výprava po obědě pokračovala dál do lepšího podniku u Litomyšle. Setkání to bylo krátké, leč intenzivní. A my jsme pokračovali do parku. Všichni pěkně pěšky, taky nám vzdálenost 300m trvala skoro hodinu. Cestou Madla s Vincentem obrali tři závodnice o musli tyčinky s čokoládou a o jablka. A to byl Lejda rozmrzelej, že tu nedávají moc občerstvení. Asi jak komu. Tyčinku jsem si znárodnil pro sebe, druhou jsme rozdělili dvojčatům, jablíčko chroustala máma a táta byl rád, že je od nás chvíli klid. V parku ještě nekvetlo nic krom zlatého deště. Táta obdivoval místní sochařinu a volal mámu slovy: "podívej, ta má stejný trable jako Ty!" Vincent souhlasil s rolí modela a zapózovali jsme tátovi pro fotku.

pátek 19. dubna 2013

Buřty

Na dnešek jsme domluvili speciální program. Trvalo nám to trochu déle, ale přece jen se nám podařilo vyrazit za Evou a klukama do města. Nabrali jsme je u muzea a procházkou kolem labutího jezírka (už na něm plavou pelikáni) a krámku se zmrzlinou jsme se docapkali až kousek pod lesní koupaliště a rozbili tábor. Bylo po dešti, takže to nebylo úplně jednoduché. Eva se ukázala býti zkušeným skautem a rozdělávání ohně jsme zvládli na výbornou. Zádrhel byl v tom, že škrtat sirkou nás chtělo víc a já jsem to nějak psychicky neustál. Výsledkem byla rvačka s mámou (večer jsme si o tom špitali pod peřinou, abychom si to vyjasnili. Natrhal jsem mámě kytičky, aby nebyla smutná. Prozradila mi pod tou peřinou, že z té situace byla moc a moc smutná a to jsem já nechtěl.) Jakmile zavoněly buřty přešla nás špatná nálada a ládovali jsme se. Pak jsme ještě opékali chleba na zbytku plamenů a hlídali jsme Madlu s Vincentem, aby neuspěchali první letošní koupačku v potoce.

čtvrtek 18. dubna 2013

Evakuace

Odpoledne nás přišla navštívit teta Eva s klukama. Měl jsem velikou radost, protože díky řádění všech možných chorob na obou stranách jsme se dlouho neviděli. Vlastně jsme od rána řádili s dvojčatama na zahradě, oni se učí kopat do míče a zdolávat schody a je s nima sranda. Svítílo sluníčko a bylo teplo. Jenže pak na zahradu dorazila paní domácí s klukama domácích a to se nepotkalo úplně dobře s nevyspalou Evou, a tak když dostal Jakub přednášku o škodách, které způsobil utrhnutím dvou sněženek (pro tetu i pro mámu), stáhli jsme se takticky na vlastní území tj. do bytečku. Chvíli jsme koukali do počítače a pak jsme tak trošku indoor sportovali. Ať dvojčata vidí, jak se umíme rozparádit.

středa 17. dubna 2013

Hrajeme si na Přemka


Nejvyšší čas začít zahrádkařit. Opatrně jsme prosondovali v Boleslavi u dědy a u babi, jestli už na zahrádce zaradničí. Madlenka s Vincentem prozkoumali obsah kořenáčů a našli v nich vzorně zasazené cibulky, neomylně botičkama trefili babi Mirkou čerstvě vytvořený záhon a nakonec pomáhali s trháním plevele. Bavilo je to, zejména poté, co vyfasovali pořádné nefalšované zahradnické náčiní. Na zahradničení jsou nejlepší bílé punčošky a boty sandálového typu. To říkala máma. Posvačili jsme bábovku od Stáni, kterou jsme dostali jako výslužku na cestu, a s dědou jsme probírali možnosti digitální fotografie. Otisk mastného prstu pak neminul ani jeden aparát. S babi jsme pak mastili domino, co má na sobě obrázky ovoce a zaleniny. Jsem rád, že jsme zahájili sezónu.

Castello Brandýs a čtyři kluci

Zámek v Brandýse neustále rozkvétá do své původní renesanční krásy. Vyzvedli jsme Stáňu s Martínkem a vydali se na špacír. Letmo jsme prošli od řeky k nádvoří. Naše lingvistické cítění zaujala cedule, dle které se ve všech jazycích krom němčiny Brandýs nad Labem řekne Brandýs nad Labem. Jak prosté. Musel jsem dávat pozor na cestu, protože jsem seděl na kolečku a máma mě tlačila do kopce. Jenže tlačila jenom jednou rukou, druhou tlačila kočár. Někdo dávat pozor musel. Včas zakročila Stáňa (už ji neoslovuji neosobním titulem TETA) a kopec jsme zdolali na výbornou. Zahrádka Felicity ještě nebyla otevřená, a tak jsme nabrali směr do Boleslavi do pivovaru. Cestou jsem na střeše usnul. V pivovaru opravovali terasu a natírali prolejzačky, takže ani tam jsme zakotvit nemohli. Provedli jsme další obrat a usadili se v relativně nově otevřené restauraci přesně mezi Brandýsem a Boleslaví u zdymadla. Dvojčata s Martinkem řádili v kamínkách. Martínek je najednou o půl hlavy větší než Vincent a chodí. Přišla paní v doprovodu čtyř kluků. Z konverzaci pak máma vyzvěděla, že paní měla chlapečka starého dva a tři čtvrtě roku, když se jí narodili kluci trojčata. Takže skoro jako u nás. Po obědě jsme Stáňu doprovodili zase domů a krásnou procházkou přes Houšťku jsme dorazili domů k babi a dědovi. Viděli jsme cestou několik koňů a nutrií, co žijí divoce u starého Labe. Krása.

úterý 16. dubna 2013

Chlupatý ledoborec

Přehrada má málo vody, asi se čekalo, jestli tání nebude dělat lumpárny. Při našem dopoledním příchodu byla hladina pokryta ledem, ve kterém byly patrny díry, které tam vysekali rybáři pro ty ryby a hlavně pro oranžového kapra. Chtěli jsme ho dnes krmit, ale nenašli jsme ho. Zato jsem se skamarádil s holčičkou Terezkou, co je stejně stará jako já a její mamince jsem zkušeně hlásil, že Terezka roste do krásy. Paní to zjevně překvapilo. Pak jsem se skamarádil s labradorkou Elinou (nebo tak nějak) a vytrvale jsem jí házel do vody všechno, co mi přišlo pod ruku tak dlouho, dokud byl ještě v dosahu na hladině led. Po našem odchodu byla už hladina zase letní bez souvislé vrstvy ledu. Někdo to jaro udělat musí.

sobota 13. dubna 2013

Jezevec

O tom, že měl Zbyněk narozeniny, jsem se už zmínil. Osud tomu chtěl, že jsme jeli kolem, zrovinka když měla začít oslava v rodinném kruhu. Infiltrovali jsme se. Vše probíhalo zdárně, dokud jsem se nedozvěděl zdrcující novinu. Simonka má přítele a já nevím, jak se s tím vyrovnat. Taky začala pracovat ve vyhlášené jablonecké cukrárně U krtečka, na jejímž dřevěném vyřezávaném interiéru se podepsal i oslavenec. Zprávu jsem absorboval vcelku rychle, protože Simči její krteček nebránil v tom hrát si se mnou na schovávanou a když dorazil i malý Bedříšek tak i na hromadnou honěnou dokolečka po bytě. Popásli jsme se na chlebíčkách a vyřešili s Béďou Temelín, jadernou hrozbu z KLDR, výhody benzinových motorů při jízdě na kratší vzdálenosti a dozvěděli jsme se, že Mirda Berda má syna, takže gratulujeme. Hlavním tématem odpoledne ale bylo hledání odpovědi na palčivou otázku "kolik váží jezevec?" v odborné i neodborné literatuře. Béďa na Mezné totiž přistihl párek jezevců lesních takříkajíc inflagranti. Rodičové aspoň dali pokoj až do pozdního večera, a stejně se mi loučilo těžce.

Piáno zn.: levně

Drobet nás překvapilo, že na zahradě komárovského domečku je pořád sníh. Teplota venku byla cca o patnáct stupňů vyšší než v domečku samém. Rostou a kvetou bledule, lípa povyrazila a paní sousedka, kterou máme rádi, se už těší, až tam v létě budeme pobývat. Říkala to mámě přes plot. Uvidíme, jak se sousedé v tichém Komárově budou tvářit na smečku křiklounů pasoucích se na jejich třešních. Míchačku ani letošní zimu nikdo neukradl. Snažíme se do Hrádku poslat piáno. Táta se cuká, protože se nechce vzdát své představy piána coby baru, ale je pravda, že poslední dobou u nás alkohol na odbyt moc nejde. A dělat z nástroje botník není důstojné. Máca se nevzdává představy, že tu věc někdo naladí a že se na to bude dát normálně hrát. Jinak v domečku pořád stačí přebrousit podlahy, instalovat kuchyň a kamna, trochu uklidit a můžeme fungovat. Jako vždy. Nebo ne?

Brand manager

Je potřeba podporovat lokální business. V případě Boučkova statku to znamená nejen pravidelné návštěvy a nadlimitní konzumace, ale šíření věhlasu tohoto zařízení mezi širokou veřejností. Takže bylo jen otázkou času, kdy sem dovleču Pavla s Mácou a Márinkou. Moc přemlouvání to nedalo. Zrovinka jsme se trefili do dne, kdy se otevírala Jizera a po vodě plavalo spousta lidí na všemožných plavidlech. Máma se nezdržovala jejich pozorováním, protože by nás to mohlo stát místa u stolu. Jenže já k vodě chtěl teď. Došlo na rozepři a bitku a já hledal útěchu u bretariána táty (dal si na konec mufloní guláš, takže Henri Monfort si na svoji ovečku ještě počká). Ty nejlepší fleky u kamen jsme tedy propásli o tři minuty. Usadit jsme se museli v druhé místnosti bez kamen, která má tak nízký dveře, že se do čela praští i středně velká postava. Máca říkala, že tu krev na zdi musí někdo čas od času utírat, aby se nešířily po-hlavní choroby, že určitě nebyla jediná, kdo si tam skoro rozbil lebku. Je pravda, že pro vegetariána není výběr kuchyně převratně bohatý, ale ty borůvkové knedlíky stojí za to. Já si je taky dal. Po obědě jsem napodruhé odvedl celou výpravu k řece, abychom mohli kolektivně házet do vody kamení. Byla trošku rozvodněná a blátivě hnědá. Táta s Pavlem rozebírali teorii o unschoolingu, což je teze, dle které se mají děti nechat bejt a nestresovat se školní disciplínou, osnovami, zvoněním, známkami a školní jídelnou. Utvořím si na to názor a pak ho na tomto místě zveřejním.