sobota 30. března 2013

Rota útočí

První nečekaný útok přišel v úterý. Zasáhl mámu a máma zasáhla přesně mířeným brokovnicovým výstřelem nejluxusnější záchodky v nově zrenovovaném pivovaru v Holešovicích. Ale o tom na jiném místě. V noci se přidal Vincent. My ostatní jen koukali, kde se to v nich bere. Až do dnešní noci. Série rotaútoků od Vinciho přes Madlu až po mě měla takovou kadenci, že během jedné hluboké noční hodiny nezůstala žádná postel bez poskvrny. Zvraceli jsme ligu a rodičové nestíhali odrážet útoky. Spíše jen kryli ručníky dotčená místa a čekali, až se jim uvolní ruce a nám žaludky. Po rozednění jsme počítali ztráty a hodnotili stav zraněných. Kolem poledne to vypadá, že nejlépe jsem na tom já, pak Vincent a nejhůře to schytala Madla. Já se léčím piškoty, protože tvrdím, že moje bacily nemají rádi sladké. A taky horké nebo studené, podle toho, na co mám zrovna chuť. Tátovy domamíchané elektrolytické rehydratační roztoky jsem odmítal jeden po druhém. A Madla je udržela přesně pět sekund a to samé i s máminým mlíčkem. Taková škoda. Máma ji po nakojení šla zkušeně nahnout nad lino v chodbě, protože to se nejlépe čistí. Vincent kadí žlutou silně odérovou kaši a chce se nosit. My všichni. K večeru vypadá nedobře už jen Madla a máma se odhodlala povléknout naši postel do svátečního rudého povlečení, co šetří na návštěvy strejdy Jiřího nebo strejdy Lejdy. Budujeme si imunitu. Zřejmě nás čeká cesta do tropických krajin, kde to oceníme.

pátek 29. března 2013

Mickeyho klubík

Do školky nechodím. Není čas. Zamiloval jsem si Mickey mouse a jeho klubík. Čučím na něj, jak to jde a to jde většinou pořád. Rodičové řeší svoje problémy s nevyspáním a zaneprázdněností kolem domácnosti a já mám klid. Táta sice otevřeně vyjadřuje svoji averzi vůči Mickeymu a tvrdí, že ho nemá rád. Já ho přesvědčuju, že má, že to říkal. Táta se brání, ale myslím, že marně. V duchu "když něco říkám třikrát, tak je to pravda", ho postupně udolám. Nedávno jsem ho slyšel, jak si broukal, když uspával Vincenta, melodii z Klubíku. Máma je ráda, že Disney z Mickeho udělal seriál, který nekončí po patnácti dílech jako Křemílek s Vochomůrkou a že se aspoň naučím španělsky, anglicky, finsky a kdovíjaké řeči. Šli jsme do školky dát výpověď, že už nebudu chodit. A já to pochopil tak, že už vůbec. Teď se táta s mámou a Martinou a Terezou radí, jak to udělat, abych tam ještě ty zbývající dva měsíce zašel aspoň za Sktřítkama a Verčou. Ale já jak slyším školka, zalézám pod deku. Venku je pořád mráz a padá sníh jaro nejaro. A já jsem přece tak unavený, bolí mě nohy a hlava. Aspoň to prohlašuju a zalézám do Klubíku.

neděle 24. března 2013

Noc v Loužnici

Mámě došly na záchodě barevné papírky, co na ně občas čurá, aby věděla, jakou budou mít barvu, a tak se rozhodla, že zajedeme za tetou Oli do Loužnice a ta jí pustí odborně žilou. Jenže to je potřeba dělat brzy ráno. Zůstáváme tedy přes noc. Stihli jsme karban s dědou Béďou, árii pro tři na Simčin klavír i procházku a koulování po Loužnici a navíc výlet do Albrechtic. Máma se tam snažila vymámit silou své osobnosti a akademického titulu peníze od jistých dlužníků. Zabralo to hodně času a já tak dostal možnost celý výlet prospat a večer být fit a čekat na příchod táty z jediné vyhlášené Loužnické hospody. Do noci jsem svítil silnou baterkou na fosforeskující zvířátka a ukazoval je tátovi, jak potmě září. Vstávali jsme svorně brzy a táta si solidárně s mámou nechal udělat odběr taky. Jak se ukázalo, v cholesterolu máma pořád vede, ale už je v normě, zato táta pokulhává v bílých krvinkách a máma zase v červených. Jinak jsou ve skrze v pořádku. O věčně nastydlé máminé zadnici se nemá smysl zmiňovat, to je už kolorit a babičky by zase chtěly radit. Koupíme mámě barevné papírky a bude to.

sobota 23. března 2013

Omylem v Bauhausu

Máma dostala úkol koupit dřevěné brikety. Zima se nějak nevzdává a nemáma skoro čím topit. Nechal jsem se chvíli přemlouvat a pak jsem souhlasil, že pojedu na tu nákupní akci s mámou. Dostali jsme od táty přesné pokyny via sms kde a co máme koupit. Brikety jsme měli koupit v Globusu. Máma si to ale spletla a nastavila před Bauhausem, kde se ukázalo, že u sebe nemá desetikorunu na vozík. Paní pokladní nám poradila, že na informacích nám dají žetonek. Jenže u informací měli zaparkované vozíky, co mají vepředu auto s volantem a klaksonem a tak bylo jasné, že se pojedeme projet mezi regály. Okukovali jsme moderní trendy v koupelnách, zejména obklady z polodrahokamů a pak jsme potkali pána, který mámě onehdá pomáhla vybrat a naložit obklady a dlažby do auta a ten nás odvedl dozadu, kde právě probíhala dětská velikonoční dílna. Pletly se pomlázky, zdobila se vejce a perníky a dělaly se papírové slepice. Měl jsem radost, že budu mít dost dárků pro tátu. Pomlázky jsem nakonec nepletl, ona je máma nemá ráda. Sklidil jsem obdiv všech kolem, neboť mne při zdobení vejce malou bruskou zaujal plakát na míchání barev, ze kterého jsem nemoh pustit zrak, ale pořád jsem to vejce brousil s očima na plakátu. Vajíčko mi pak paní nalepila na špejli a přelakovala bezbarvým lakem. I ty perníčky jsem zdobil avandgardně, po barevných vrstvách. Pak ještě koupit papír na pečení (táta peče báječné sušenky) a krabice kapesníků (bejby mají rýmu) a hurá domů!

středa 20. března 2013

Až jaro do Liberce zavítá k nám...

Sněží, krásně sněží. Mámina kamarádka Linda ze Švýcar píše, že letní čas je fajn, protože bude o hodinu délo světlo na odklízení sněhu. Mám rád optimisty. Rozhodli jsem se přivolat jaro a vydali jsme se na první oficiální procházku s bejbíčkama, která zahrnovala jejich chůzi pěkně v botičkách po chodníku. Šlo to docela dobře, dokud si Madla nesedla do kaluže a nerozbila horní ret. I krev trochu tekla. Usadili jsem je do kočáru a jak se to sluníčko začalo opírat do černých fusaků (do kterých už netáhne, protože babi Jíťa jim spravila zipy), skoro okamžitě s úsměvem na líci usnuli. Já začal stavět sněhuláka a všem kolemjdoucím jsem ho ukazoval. Udělal jsem mu i nos ze smrkové šišky a ruce z větviček. Kolemjdoucí pán v tom viděl pindíka a ocásek. No nevím, asi jsem jako sochař zůstal zatím nepochopen. Cestou domů jsme plánovali, jak toho sněhuláka ukážeme babi z okna pokoje, jenže ouha, on byl za stromem. Nakonec jsme to vyřešili moderním způsobem, děda babi přes skype nasdílel fotku, kterou mu máma aktuálně poslala dědovi emailem za svého telefonu, když jsem sněhuláka stavěl. Tomu říkám informační technologie!

Autogram

Koukám, že má máma pěkně špinavou čočku fotoaparátu na svém telefonu. Vyžádal jsem si psaní písmenek na počítači a bez předlohy jsem krásným tiskacím písmem vyfiknul EMIL. Na monitoru vlevo nahoře. Máma v tom zase viděla důvod k oslavě, ale to ona teď vidí ve všem, takže to není nic divného. Podepsat se umí i maxipes Fík, tak proč kolem toho dělat takové vlny. Píšu rád.

úterý 19. března 2013

Vynášení Morany

Poslední dobou nechci chodit do školičky, chci aby Pavel a Veronika k nám přišli na návštěvu. A oni nejdou. Máma se mnou vyrazila na slavnost vynášení Morany. Šly s námi i Máca s Márinkou a před domem nám zastavila Tereza a naložila nás do auta. Já nechtěl. Dorazili jsme tam, kde jsou ty veliké kameny a odkud vyrážel průvod. Já jít nechtěl. Máma mě nesla v náručí a všichni zpívali. Já nechtěl. Na protest jsem usnul, prospal celé odstrojování, pálení a máčení Morany. Měla na sobě zase náhrdelník z vajec a květované šaty. Dokonce se usmívala. Chvíli jsem spal na sáňkách a pak mě máma zase odnesla domů. Ze spaní jsem pak říkal: "ale neplakal jsem, mámo!". Od rána je u nás babi Mirka a dnes nejenže slavíme Josefa, ale slavíme i dvacet let od narození legendárního černého psa Besta alias Bestyáše, co se uměl po lidsku usmívat a naučil to i Barušku tety Lucky.

neděle 17. března 2013

Václave, gratulujeme!

Cestou z Vysočiny jsem se krásně prospal a před Prahou se začala probírat i Madlenka a Vincent. Máma strategicky rozvažovala, koho poctíme návštěvou, abychom si od cestování odpočinuli. Pak si uvědomila, že předevčírem skočila Václavovi na špek a bylo jasno. Bude potřeba si to vyříkat, neboť máma jednu Václavovu mystifikaci spolkla i s navijákem. Jedeme na Harfu! Václava jsme našli v rodinném kruhu při odpolední procházce po nejdražší cyklostezce v Evropě, která  je přerušená tím, že místo kusu mostu vyrostl dům, a tak cyklista musí sesednout a kolo nést okolo po schodech. Zajímavé architektonické řešení. Šli jsme s tátou pomalu a byla nám zima. U kávy u Václava doma jsem pak gratuloval nejen k narození následníka trůnu (dostal jméno po strejdovi Jiřím) ale i k dokončení studia na té mámině právnické fakultě. Václav je prostě dobrej. Teď ještě ten dům a strom a bude mít hotovo.

sobota 16. března 2013

Obojživelník

Zase jeden z fotoúlovků mámina fotoarchivu. Přepokládám, že se jedná o obojživelné vozidlo Henryho Horora. Budu ho muset ještě prostudovat.

Vyjídáme Vysočinu

 Nějak se nám po tetě Dadě zastesklo a vyrazili jsme za ní na Vysočinu. Byla pěkná, vlastně nepěkná zima, fučel vítr a chvílema sněžilo. Mámu jsem uklidňoval "neboj mámo, v autě si odpočineš" a pak jsem taktně zavřel oči a spal stejně jako dvojčata, protože máma s tátou potřebovali něco moc důležitého prodistukovat. Dorazili jsme nejdřív do Štěpánova za babi Jíťou. Čekala nás vánočka, bábovka, bůček a polévka. Strejdu Lejdu jsme si moc neužili, protože nějak moc pracuje. Zase jsem si užil Filipa, ukázal mi prima střílečky na počítači, nejnovější "péesko" tj. playstation, mečovali se v Hliníku a poslouchali včeličky a prohnali jsme pejska Čikiho. Madlenka se skamarádila s Milanem, přišli se rodičům spolu předvést a lehce je vyrušili od sledování několikátého dílu Nemocnice na kraji města nebo něčeho takového. Vůbec se rodičové teď spolu tak porůznu někam zašívají. Jakoby se před námi schovávali.

pátek 15. března 2013

Nedá si pokoj

Máma s tím sbíráním inspirací na vylepšení Komárova nedá pokoj. Fotí si každou zajímavou prkotinu a na záchodě se před náma zavírá s Art&Decoration. To je takový časopis, který si máma pravidelně kupuje. Je to sice psané francouzsky, což je jazyk, který máma neovládá, ale to vůbec nevadí, protože je tam hodně barevných obrázků. Taky mám takové knihy rád.

Teta Dada jede

Teta Dada u nás pobyla několik dní ze svých jarních prázdnin a během jejího pobytu se děly samé podivuhodné věci. Venku mrzlo, takže ven jsme moc nechodili, ale teta čas od času odněkud přinesla nákup věcí, které se u nás jinak neobjevují, a my jsme si tak mohli vychutnat vytříbené speciality její kuchyně. Nosila mi misky s jídlem až do postele a já byl tak spokojenej, že se mi s plným bříškem dobře spalo. V jednom tetiném bulvárním časopise píšou, že chasník mého věku má spát deset hodin za den. Kdy to mám stihnout? Usínám kolem desáté a budím se po šesté. Odpolední spánek praktikuji jenom někdy, ale když mě vytáhnou ven, usnu na střeše kočáru. Všichni už potřebujeme jarní sluníčko.

pondělí 11. března 2013

a ještě slavím ve školce a s tátou

Po tom bouřlivém víkendu plném dortů jsem v pondělí odešel po dlouhé době do školky. Moc se mi ráno nechtělo, ale čekala mě moje oslava. Nesli jsem tam s tátou ráno povídání o mém životě s pár fotkama a dort marlenku. Bylo těžké můj život popsat v pár větách tak, aby to dětičky vstřebaly. Takže to byly jen perličky o mých kamarádech v Mexiku, o pijavici, která se mi zakousla v pralese do zadečku, o mém jménu Emil IV a tak dále. Od lidí ve školce jsem dostal dřevěnou lokomotivu ke které mi Pavel přilepil magnet, aby mohla tahat vagónky. Pak si pro mě přišel táta a šli jsme na procházku do města a najednou sedíme v kavárně. Hudba začala hrát "hodně štěstí, zdraví" a všichni mi začali zpívat. Skoro jsem to nevnímal, protože přinesli i kus mého oblíbeného čokodortu s něčím, co se nedá nazvat svíčkou a hlavně s něčím, co nešlo sfouknout. To jsem se divil!

neděle 10. března 2013

Slavíme MOJE narozeniny!

Nadešla slavnostní chvíle, na kterou jsem se moc těšil. Odněkud se přičaroval můj narozeninový dort, na kterém jsem si mohl sfouknout čtyři svíčky, sníst růžičku z marcipánu a sám si dort nakrájet. Je to taková pěkná tradice. Vlastně s výjimkou loňských třetích narozenin jsem vždycky slavil v sedě na tomto stole, což se dá dohledat v tomto blogu. Letos jsem si přál dort a balónky, které jsem původně chtěl nalepit na stůl. To se z nějakého důvodu neralizovalo, ale to vůbec nevadí. Balónky byly, a to je hlavní. Dokonce máma ráno odněkud přivezla tetu Dadu, to bylo překvapení, a i ty nafouknuté i nenafouknuté balónky. Děkujeme Stáně za last minute dodávku. Každou chvíli některý prasknul a my jsme z toho měli nejdřív úlek a pak srandu. Barry měl asi jenom úlek. Dort pochází od Macháčků, což je cukrárna u boleslavské brány (co je na ní nápis "Jsemť právě Boleslav, jež bolem oslavil, když věnec tu dovil své slávy Věnceslav"... nebo tak nějak). Z tého cukrárny pocházel i legendární dort dědy Emila s nápisem "Dík za malík", který byl expres doručen přimáři chirurgie místní nemocnice, se kterým se děda tak nějak né zcela záměrně na podzim seznámil. Pak se ještě objevil krasohled a magnetická kreslící tabulka. Začnu tvořit.

sobota 9. března 2013

První dvojčecí procházka

Při našem odjezdu z Boleslavi vysvitlo sluníčko a dědu s dvojčatama to vylákalo na jarní procházku. Děda byl veden ušlechtilou myšlenkou, že před cestou je nutno dvojčata unavit. Nejdřív se rozkoukali před domem, načež se Vincent vydal směrem ke kasárnám a Madlenka na druhou stranu. Děda je mile volal, ale nebyl vyslyšen. Musel se operativně rozhodnout za kým poběží dřív a kdo až tak daleko neuteče. Rozběhl se za Vincentem a máma s Madlenkou konverzovaly s Burdovými, co bydlí naproti. Mají boxerku Áju, která je o dva dny starší než já, takže paní Burdová na moje narozeniny nikdy nezapomene. Je milé mít dobré sousedské vztahy. S babi Mirkou se ta paní poměřuje v pěstování amarilis a jiných kvetoucích věcí. Nakonec děda dvojčata pochytal a docela se u toho unavil. Už dlouho jsem ho neviděl tak čile běhat. V autě pak usnula i dvojčata a já si trošku odpočinul. Sluníčko hřálo, do Polabí přijde jaro asi dříve než k nám na sever.

Kreativní hry

Oficiálně začaly moje narozeninové oslavy. První Stáňa, která mě překvapila pořádnou barevnou modelínou která voní. Modeloval jsem skoro do půlnoci, hlavně lva, krokodýla, medvěda a hrocha. Vincent zaregistroval jak pěkně moje modelína voní a od té doby jí ochutnává a snaží se jí sníst, což mu nedovoluju. Děda se věnoval studiu fotoaparátů a upozornil mámu na otočný displej na našem přístroji. Pak jsme s mámou potřebovali vyzkoušet k čemu takový otočný hledáček je dobrý. Myslím, že jsme na to i přišli. Jsem rád sám sobě modelem.

Sushi v Hlavenci

Ája je úžasná, to se obecně ví už dlouho. Cestou od Stáni z Brandýsa jsme unaveni oslavou všichni tři v autě usnuli a máma nás nechtěla budit. Proto nezastavila v Boleslavi a jela dál. Při průjezdu Hlavencem se ukázalo, že u Áji jsou otevřená vrata do dvora, všude se svítí a evidentně někdo je doma. Zaparkovali jsme přímo ve dvoře, Ája vyběhla v zástěrce a pozvala nás dál. Právě tvořila sushi, jen tak na zkoušku. Doma jsme zastihli krom Áji i Julinku s Terezkou (to příbuzenectví si budu muset nechat vysvětlit ještě jednou, napoprvé jsem to nepochopil, jsou to něco jako sestry, ale nejsou příbuzné) a Jurášek s kamarádem. Když jsem se probudili dorazil i Vrťa s obrovským tácem vdolků se smetanou. To je tak, když za Ájou přijedete na přepadovku bez ohlášení. Jakou hostinu  by vystrojila, kdyby o naší přepadovce věděla předem?

Martínek slaví rok

Pěkně to utíká, Martin od tety Stáni slaví rok. Pamatuju se jak před jeho narozením probíhala velká fotoakce ve fotoateliéru místního foto"umělce", které jsem se se Stáňou účastnil. Od pátku jsme v Boleslavi u dědy Emila a babi Mirky, abychom eliminovali případné problémy s dopravou na Martínkovu oslavu. Nemohli jsme přece nechat uragány, zemětřesení či sněhovou kalamitu měnit naše plány. Nakonec bylo docela hezky. Na oslavu jsme dorazili první a čekali jsme na ostatní, což jsem špatně snášel, protože jsem objevil narozeninový dort a od té doby jsem hlásil, že už mám v bříšku velký hlad. Normálně to zabírá a teď nic. Když se už něco začala kolem dortu dít, svitla mi naděje, že už mi konečně kousek ukrojí a dají. Ale ouha. Do dortu zaboříli svíčku (nejdřív na střechu a pak místo výfuku) a Martin jí měl sfouknout. Měl na sobě frajerský oblek s motýlkem. Chtěl jsem mu pomoci, aby to tak dlouho netrvalo a máma mě nenechala. Kolem probíhala fotosmršť a já pořád hlasitěji a hlasitěji všem oznamoval, že mám VELKÝ hlad. Pak jsem jim už narovinu řekl, ať toho blbnují s foťákama nechají a nakrájí to. Byl jsem s tím ochoten i pomáhat. Dočkal jsem se a vychutnával do posledního sousta. Pak ještě přípitek slavnostní se všema dospělákama. Hledal jsem způsob jak oslovit tatínka Stáni, aby si se mnou přiťuknul. Nakonec jsem to vymyslel, přišel jsem k němu a povídám: "Hele, já si chci ještě s někým připít!". A tak jsme to všechno zvládli a důstojně oslavili. Dokonce dorazili i děda s babi a poseděli jsme o kousek déle. Martinovi vše nej a nechám mu kus svého dortu na oplátku!

středa 6. března 2013

Lyžník


Vyrazili jsem za tetou Evou a klukama na hory. Ukázalo se, že se teta ubytovala v horské chatě U vodopádu. Vyrazili jsme tedy na průzkum s cílem zjistit, jak se o chatu nájemci starají. První trampoty nastaly už cestou, teta nemohla najít správnou odbočku a když jsme se konečně našli u obchodu, linul se od jejího auta odér pekelně přehřáté brzdové destičky. Dojeli jsme k vodopádu a já s bejbíčkama jsme usnuli v autě. Táta tam seděl s námi. K obědu jsem vyfasoval řízek s kaší a objednali nám učitelku na lyže. Nikdo nepochytil jak se jmenovala, ale byla krásně usměvavá a já jí začínal mít rád. Navlékla mě do oranžové vestičky, abych se jí neztratil a po chvíli vyexpedovala mámu z dohledu, abych nefňukal. Rozcvičili jsme se a hurá na svah. No svah...hurá k vlečnému lanu. Nejdřív to šlo trochu nejistě, ale po hodině už jsme s Kubou honili po svahu míč. Táta říkal, že by si taky hodinku s tou paní učitelkou zaplatil. A já myslel, že lyžovat umí.

Padá!