neděle 24. února 2013

Klouzání

Máma nakonec dodržela slib a do toho bazénu se mnou šla. Přinesli jsme si kruh i rukávky, ale nejvíc času jsem stejně trávil na skluzavce. Dokonce jsem na ní jezdil tak rychle, že jsem se rozmazal na fotce. Projeli jsme cvičně i několikrát červený tobogán a nechali se masírovat ve slané vířivce. Cítil jsem takovou únavu a nechtělo se mi do obyčejných bazénů, chtěl jsem se nahřát. Usnul jsem pak cestou domů už v autě, máma mě vynesla domů do postele a od té doby mám horečku. Musím hodně pít, abych ty bacily dostal pryč. Nemám rád nemocnost.

Čtyři děti?

 Vyexpedovali jsme ráno Gitu s Jiřím na lyže. Pro přemlouvání jsme použili rafinovaných prostředků. Předně táta ráno vstal a udělal k snídani lívance s borůvkama a se smetanou. Brzo vstala i Gita s Filipem, ale Jiřímu se asi z vyhřátého klobouku nechtělo. Máma ho šla probudit pod záminkou snídaně do postele, což zafungovalo, a po krátké přípravě jsme je poslali na tramvaj, která je dovezla až na sjezdovku. Doma zatím táta polehával a pospával, máma si s náma povídala, sem tam někdo usnul, jezdili jsme na koníkovi alias zebře, tahali jsme se s Filipem o můj meč a ještě jsme stačili uvařit brambory s uzeným. Máma vypozorovala, že jestli jsme doma tři nebo čtyři děti je vlastně úplně jedno. Je na čase oprášit starou teorii o dvoudomku. Jen tady v Liberci by to nebyl dvojdomek ale jedna z obyčejných vilek, jakých je tu docela dost. Vešli bychom se všichni a večer bychom jezdili lyžovat. Pochvala před nastoupenou jednotkou byla udělena Jiřímu za chrabrost a statečnost s jakou náš společný rodinný víkend absolvoval.

sobota 23. února 2013

Šerpa záchranář

Máma dostala za úkol na víkend s Gitou, Filipem a Jiřím zařídit sníh. To se jí vcelku povedlo, možná až moc, protože Jiřího kočkolapka tovární značky BMW měla v těch závějích a v kopcovitém terénu sem tam trochu trému. Plán byl vystřídat se u nás dětí tak, aby si dospěláci mohli zalyžovat a pak nás utahat v bazéně nebo v sauně. Plán začal skřípat hned ráno, když se ukázalo, že táta opravdu stůně a na lyže nevyrazí. Celou sobotu výprava seděla v kuchyni u stolu, popíjili víno červené a táta se snažil spát. Bejby, Filip a já jsme se střídavě honili, mečovali a házeli si balonkama. Nikdo si nás nevšímal a to bylo milé. K věčeru se teta Gita rozhodla obstarat večeři a zavolat pro pizzu. Kdepak, bude procházka, rozhodla máma a tak jsme vyrazili do mrznoucích ulic. Vezli jsme se na bobech a Jiří statečně táhl. Kolem nás jezdila snad samá auta dovážející pizzu. Jednu pizzu s olivama jsme stačili celou zbaštit ještě na místě a pak jsme upalovali do kavárny. Málem nám zavřeli před nosem, ale tu úplně nejmenší kávu ještě Jiřímu udělali. Chopil jsme se bobů s nákladem tří pizz a jednoho salátu, protože to byla večeře pro tátu, a jako správný šerpa jsem náklad vytáhl až k nám domů. To byl ale den!


pátek 22. února 2013

Medvědi od Kolína



Od Kolína přijela Hanka s Petrem. Technicky vzato jsou máma s Hanou ještě pár týdnů kolegyně. Pak se prý uvidí. Přivezli spoustu gumových medvídků, právě proto, že jsou od Kolína. Mámě přišla zpráva, že se narodil nejmladší Nebesák, tentokrát Adam. Táta začal stonat a objednal nás na odpoledne do solné jeskyně. Vyrazili jsme proto rekreační procházkou do kavárny, Petr si pochvaloval jízdní vlastnosti našeho modrého dvojkočáru a povedlo se mu dvojčata uspat. Já jsem zase našel parťáka na dovádění ve sněhu. Doprovodil jsem delegaci do kavárny, tam si od nás táta převzal kočár a korzoval okolo kavárny, aby se naši hadi vyspali a byli na to dovádění v soli v plné síle. Snědl jsem dort a přemýšlel o šlofíku a čelem na stole, ale pak jsem se nechal mámou přemluvit a vyrazili jsme za tátou a bejbima do solné jeskyně. V kavárně zatím voněl kalvádos a při odchodu jsme se zase všichni potkali na chodníku. Ani jsem se nestačil rozloučit, protože jsem usnul v sedě na střeše kočáru. Madla ale zaskočila za nás mladší a odmávala to sama. Šťastnou cestu do Kolína a zase přijeďte!

Madla a já

Mám rád focení, fotím moc rád a někdy se nechávám i fotografovat. Jenom někdy. V mém foťáku se hromadí unikátní obrázky, některé v sériích, které by bylo škoda nepublikovat. Třeba tuhle sérii mám rád. Je to pracovně nazváno "líbí se mi foťák, dej mi ho nebo budu řvát", a poslední obrázek "plním sliby". S Madlenkou je prostě sranda.

čtvrtek 21. února 2013

Děda na výletě a soukromá outdoor kryokomora

V létě za námi děda jezdí na motorce, ale teď v tom sněhu jezdí raději autem. Asi mu tam tolik nezebou ruce. Babi díky zdravotní indispozici nedorazila, ale vynahradili jsme si to telemostem. Konverzujeme takto o různých tématech a ukazujeme si přes kameru okolní předměty. Děda si čas od času odchází na verandu zakouřit a tak jsme toho s dvojčatama využili a šli jsme ho tam doprovodit. Každá procházka dobrá, venku je krásně mrazivo a dvojčata se ven dostanou jinak jen zabalená v kombinézách. Má to i s své zdravotní opodstatnění. Extrémní chlad nastartuje v lidském organismu mnoho fyziologických mechanismů a účinků – analgesie, hyperémie, relaxace, protizánětlivý a imunomodulační účinek.

středa 20. února 2013

Trampové před 52 lety

Archiv Henryho Horora vydal zajímavé dokumenty. Dostaly se mi do ruky záběry z léta roku cca 1961, na kterých je poznat nejen Horor sám (vlevo nahoře a uprostřed na dolním obrázku), ale překvapivě i děda Emil. Ten je na obou obrázcích zatvrzele napravo. Nechám si dodat ještě víc obrázků z dědova mladého věku, protože mám pocit, že jsem rozluštil záhadu své ušatosti. Prostě ji mám v genech. Dědovi bylo tou dobou sladkých šestnáct let, Hororovi o dva roky víc. A piknatní je, že na tom trampu byli v Pacově, odkud pochází babi Mirka. Ještě se neznali. Tři trampové přespali u náměstí v parku ve křoví, ale nevěděli, že si tam budou ulevovat vojáci vracející se do kasáren. Krušná noc asi. Moc si tam asi neodpočinuli a babi se o tom dozvěděla až po moc a moc letech. A od Horora si nechám časem vyprávět příběh toho kluka s kytarou. Jo a moment, není to cigareta, co má dědat v levé ruce?

neděle 17. února 2013

Zkoušíme autosedačky

Už týden máme v autě nacpané tři velké sedací autosedačky pro nás tři děti a ještě jsme neměli příležitost je vyzkoušet v praxi. Táta na mámin zvídavý dotaz, zda se vešly, nebo kupujeme nové auto odpověděl lehce neuspokojivě: "dveře jsem zavřel." V Loužnici jsou naštěstí už všichni zdraví, tak vyrážíme na testovací jízdu. Jízdy ve vajíčkových sedačkách se stávaly utrpením. A pozor. Nové sedačky jsou natolik vysoké, že bejby vidí ven a Madla uprostřed trůní jako královna. Jízda tam i zpět se obešla bez jakéhokoliv protestu. Vypadá to, že můžeme pomýšlet na delší tratě. Jenže nám se tu líbí a nikam se nám nechce. V Loužnici jsme si všechny náramně užili a dokonce i Simču. Zval jsem je mohutně k nám na návštěvu. Neviděli ještě naši Klaudii v akci a na tobogánu taky ještě nebyli. Plavky s sebou.

sobota 16. února 2013

Tužka ušatá

Ráno táta vyrazil něco zařídit. Mně se daří v poslední době vycházet s mámou stále lépe. Prostě se dohodneme a když vidím, jakou z toho mívá máma radost, dělá to radost i mně. Třeba jsme se demokraticky dohodli, že se budu dívat na medvědy od Kolína. Mám následně upadla do spánkového kómatu a i přesto jsem u dohody vydržel. Jenže spaly i bejby a já se začal nudit. Odebral jsem se na počítač k tátovi, když tu najednou šramotí klíč v zámku a ve dveřích se objeví táta. Ani ho naše domácí ležení nepřekvapilo, jak byl plný zážitků z dražby knih. Vydražil i jednu pro mě. S věnováním. Táta nadšený z toho, jak si budeme číst. Já zklamaný z toho, že tu ušatou tužku chci a chci ji teď a chci s ní psát do knížky. Rozpaky na obou stranách. Vyřešili jsme to tak, že jsem vzal tátu do bazénu, na tobogán, skluzavku a do vířivky. Dám si tužku za uši a bude.

pátek 15. února 2013

Voním po čokoládě

Máma mi koupila ponožky na spaní, které voní po čokoládě. Tedy ta srdíčka voní. Usínal jsem v poloze fakíra a dopoledne jsem se tréninkově zašanonoval, protože máma říkala, že tohle umí jenom Madla. Před spaním se myju čokoládovým mýdlem a pak mě mažou čokoládovou mastí. Teď je to teprve dokonalé. Táto, ochutnej si mě!

čtvrtek 14. února 2013

Valentýn

Valentýna neslavíme. I když je pravda, že letos táta vyzjistil, že na tento den je zavřený dětský saunovací svět a je vyhrazen jen pro páry. Máma by bývala byla i pro, nálepku libereckého ouchyla by unesla, ale nebyl, kdo by byl s námi. Zavítali jsme k Fryčovi, kde se starý pán mámě svěřoval, že se táty bojí, protože je takovej ranař. Na jeho syny už nepřišla řeč. Máca s Márinkou dojely z Hrádku (report z cesty přes Chrastavu zahrnoval i zprávu o tom, že chalupa stojí a má zavřené okenice) a po vyřádění se v knihkupectví jsme vyrazili do vegetariánské Anandy. To je taková místní obdoba Góvindy. Usnul jsem ale cestou zase na střeše kočárku a prospal i notnou část doby v Anandě. Prospal jsem taky vášnivé valentýnské líbání. Ten Vincent je klikař, co?

středa 13. února 2013

Kolaudace

Naše nejoblíbenější kavárna Bez konceptu otevřela novou pobočku. Majitelé převzali provoz kavárny v budově rektorátu Technické univerzity. Provozovala ji sama univerzita a ta, zdá se, neměla moc kavárenského know how, protože zavírala už v jednu odpoledne. Cestou jsme se rozdělili na dva rodinné týmy, máma s dvojčatama šla napřed (zase hodnotila krásu libereckých vil, budeme tady bydlet dál nebo ne?) a já s tátou jsme se zdrželi padáním do závějí. Dali jsme si dorty a nechali dvojčata volně běhat po celé kavárně, výtahu a schodišti. Přejeme našim kavárníkům mnoho zdaru, rádi k vám chodíme!

úterý 12. února 2013

Oslava masek

Už asi měsíc vyzvídám, kdy bude ta moje slavnost. A chci, aby mi táta koupil balónky a přilepil je na stůl. A taky draka a nově i raketu, co jsem viděl u Bolka a Lolka. Asi poletím. Začalo se mluvit o slavnosti ve školce a o tom, že bychom měli připravit masky. "Nejdříve bude moje slavnost doma a pak ve školce," ubezpečuju se. Jenže ve školce o mé slavnosti nikdo nemluví, jen o masopustní veselici. Baví mě to, dokud Verča se mnou vyrábí chrástítko s perlemi a když pečeme koblížky s čokoládou. Jakmile ale slavnost začne, držím se stranou, chci k mámě do náručí, tancovat s ostatními rozhodně nebudu, zpívat taky ne. To raději využiju volné chvilky a zavedu mámu pro koblížky, než se na ně vrhnou veselící se masky. Když mám koblížek, chci domů. Loni jsem masopustní zábavu proležel s horečkou. Těším se raději na tu svoji oslavu s balónky. Jo a tátova maska zatím vypadá jako helma a zřejmě ji ponechám jemu, až zase vyrazí na jednokolku.

neděle 10. února 2013

S tabletem v posteli

Valime se dnes doma. Ucime se s mamou hrat si s tabletem. Hraju sachy, piskvory, pexeso s ovocem i s vlajkama. Dnes jsme se tim pristrojem zacali i fotit a fotky zpracovavat. Mama mi u toho ale porad  prekazi a tablet mi bere s chabou vymluvou, ze je prece jeji. Bavi me to. Dnes jsem muz slinici si prst.

Pracovní neděle

Jakmile zjistím, že táta není v posteli, vstanu a jdu ho hledat. Většinou ho najdu mezi kuchyní a svojí pracovnou a máme při tom shledání takový rituál, kdy se táta podivuje, co to tady ťape. A já se ptám: "co dnes budeme dělat?" s nadějí, že neodpoví, že jdeme do školky. Protože v poslední době do školky moc nechodím, protože nechci. Dnes táta o školce nemluvil. Zato vytáhl kladivo a hřebíky a že jdeme přidělat na zeď hodiny od Mácy, co se mámě tak líbily a táta donutil Mácu, aby se pro ně do jejich opuštěného libereckého bytu vrátila. Jestli to bylo legálně nebo po laně oknem, nevím. Hodiny jdou opačně, ale šestku už poznám i na nich. Pak táta vytáhl předpřipravené těsto a že budeme péct žížaly. Na to jsem se těšil už dlouho. Místo žížal jsem raději udělal kuličky, přišlo mi to asi humánnější, či co. Vincent se pak cpal plnou pusou, Madla senem a všichni koukali, jak vrtám skřítkům domeček. Vydrželo mi to celé dopoledne, než vytáhla máma tablet. Nechal jsem se pak ještě na chvíli zlákat tátou na přípravu masopustní masky pomocí novin a škrobu, ale když jsem viděl, jak to po tátovi teče, lepí se a výsledek žádný, řekl jsem, že na slavnost nechci a nechal tátu, ať si hraje sám.

sobota 9. února 2013

Nad poměry

V Hrádku se Pavlova rodina postupně zabydluje, prozatím ve dvou místnostech prvního patra. Naše smečka jim to tam pořádně provětrala. Na záchodě jsem objevil ale vyložené plýtvání penězi. Takovou ruli bankovek jsem ještě neviděl, vlastně ani tyhle bankovky moc často doma nevídáme. Mámě po ranní prejtové snídani zase vyhládlo, a tak po luxusní zelenině s rýží k obědu přinutila Mácu ještě k objednání pizzy a medovníku. Ten já rád a Márinka s Madlenkou se taky nijak neupejpaly. Já se najedl v domečku.

Plánování je základ úspěchu!

Dle dnešního plánu táta ráno odjel do Prahy na nějaké zařizování a máma s náma zůstala doma. Očekávali jsme delegaci ve složení teta Gita, Filípek a strejda Jiří, se kterými se rýsovala nekonečná řada možných zážitků od sněhových radovánek po horko v sauně. Strejda Jiří se omluvil, protože ho trápí rýmička a protože měl už na cestě nějaký zahřívadlo. Takže doufám, že se vypotil a je mu už dobře. Máma měla před sebou vidinu dne s náma třema o samotě doma a tak si rychle vzpomínala na pozvání do Hrádku. Ovšem oproti minulé návštěvě přicházel v úvahu jen transport tramvají a následně vlakem. Máma pochybovala o možné úspěšnosti takové výpravy. Nakonec ale překonala sama sebe, nás tři vypravila  na výsadek do zimy. Začalo to dobře, řidič tramvaje mámě prodal jízdenku za 20,-Kč, přestože dospělá osoba jejího věku by měla cestovat na lístek za 24,-Kč. Prý ať nám dětem koupí bonbony, když nás má tolik. Já to moc dobře slyšel. Na nádraží jsem mámě pomáhal mačkat tlačítka výtahů, jeli jsme v příjezdové hale dolů, šli jsme podchodem, pak jsme vyjeli nahoru na perónu číslo 4 a to jen proto, abychom zjistili, že náš vlak odjíždí z nástupiště pátého. Takže šup do výtahu, podchodu a znovu výtahem nahoru. Nastoupili jsme úspěšně do hypermoderního vlaku a zdálo se, že idylku nemůže nic pokazit. Pak se to stalo. Vincent začal být neklidný a z jeho gatí se linul podezřelý odér. Zvládli jsme to, Vincent si vystoupil z kočárku a já mu utíral slzičku. S Mácou jsme se potkali na náměstí. Nesla Márinku na zádech. Doběhli jsme k nim domů do tepla a já obsadil kartónový domeček. Moc se mi líbil. Máma za odvahu a chrabrost dostala azbestovou medaili!

Ranni ptace bez lahvace, aneb romantika vsedniho dne

Dnes rano v 6:18 tata nachytal mamu jak snida. To by samo o sobe bylo v tuto hodinu dost podezrele, mama ale dokonce snidala poradnou porci prejtu se zelim a kyselou okurcickou. Tvarila se zaskocene a tata se ptal, jestli uz jejich vztah dosel do faze vecernich lahvacu a salamu ala Homolka nebo Slunceseno. Mama nad tim dumala a jako zakusek pozrela pul plechovky kondenzovaneho mleka zvaneho salko, lzickou primo z plechovky jako prava dama. Tak to vypada, kdyz mamu probudi hlad. Foto tentokrat neprikladam, nebudu riskovat rodinny rozvrat.

pátek 8. února 2013

Výjezd


Máma se pomalu osměluje k samostatnému fungování s náma třema i mimo domov. Dneska po dobu tátovy nepřítomnosti (oddával se terapii fyzickou prací na Komárově) máma vymyslela výlet. Vyrazili jsme pěšky do města. Vezl jsem se na kočáru nahoře, jak tak poslední dobou jezdívám a žadonil jsem u každé trafiky o lízátko. Máma polevila v ostražitosti až ve městě a já měl radost, že jsem jí dal i líznout. Říkala, že je to hnus. Nevím, já mám lízátka rád. Vysvětloval jsem jí, že moje bacili nemají rádi lízátka a hlavně sladkosti, takže se tím vlastně léčím. Tuto teorii jsem pak nasdílel i tátovi, ať je v obraze. U Fryče jsme potkali pana Fryče a kupodivu mámě už svoje syny nedohazoval a ani už nebyl od posledně uražený. Bejbíčka chvíli ještě spali zachumlaní ve fusakách a my s mámou měli čas pro sebe. Já jezdil na šlapacím bagru a máma si četla Respekt, kde psali o strejdovi Liborovi a jeho nových aktivitách. Pobyli jsme docela dlouho a bylo to příjemné. Cestou domů jsem ještě zamával tetě kadeřnici a pak na střeše kočárku usnul zabalen do deky. Záchranář táta si pro kočár přiběhl, protože máma by tu tíhu k domovním dveřím nedotlačila.

úterý 5. února 2013

Alenka

Dnes za námi přijela Alenka. Dlouho jsme se neviděli a já nakonec byl ve školce tak dlouho, že jsem ji ani nestihl pozdravit. Tak aspoň takto virtuálně. S mámou a s bejbíčkama strávila Alenka celý den a začala dobře. Přivezla obrovské kolo medovníku, že máma nezvládla na posezení sníst ani čtvrtku. Alenka si s mámou vyká a poslouchat je je velmi zvukomalebné. Pak se obě dámy promenovaly s kočárkem kolem krásných libereckých vil. Před pizzerií stálo na blikačkách na chodníku drahé audi pána, co si odskočil vyzvednout pizzu. Jenže v ten moment jel okolo náš kočár a nebylo lze jinak, než přebrodit závěj a vjet s kočárem na vozovku a tramvajové koleje, aby se dalo blikajícím vozidlu vyhnout. Manévr uviděla projíždějící hlídka, co pomáha a chrání, a pan gurmán dostal pokutu. V kavárně se Alence líbilo a pak se celá společnost stavila u Fryče, kde se dámám starý pán pokoušel dohodit nějaké sportovce pro obveselení na jaro. Prý nemají ani gram tuku. Alenka ho ale vyplašila, protože hlásila, že to musí probrat obě dámy se svými sportovci doma. A pán zklamaně odešel se slovy:"no když to berete takhle.." Vincent z regálu přinesl dva výtisky knihy se cviky pro mozek a podal je mámě. Proč asi?

sobota 2. února 2013

Liberecká výšina

Máma odjela do Prahy a my osaměli. Program na dnešek máme nabitý. Nejdříve solná jeskyně a pak upíři na Liberecké výšině. V solné jeskyni jsme si to užívali úplně sami a náramně se bavili. Dostal jsem na cestu bonbónek a navrch i sušenku s čokoládou. Schoval jsem si je do kapsy u bundy, posadil se na kočár a frčeli jsme do kopce k věži. Cesta se klikatila vysoko lesem a táta funěl a navrhoval, že se vrátíme. Já klimbal na kočáře, padaly mi víčka a dokola jsem opakoval "ne, já chci na ty utopíry." Posledních dvacet metrů k věži vytlačil táta s vypětím všech sil a s rizikem, že když mu ujedou nohy na sněhu, zřítíme se všichni do propasti s jezerem pod náma. Zvládl to. Sotva jsme zaparkovali naše spřežení mezi obrovský sud a stánek s jelity, hlásím, že mám hlad. Jdeme hledat polévku. Ale ouha. V hospodě čepují pivo, žatecké, ale polévka nikde. Venku visí rozčtvrcené prase, všude krev, kroupy a kůže. Odkudsi zní hlas, že ve věži bude strašit a já žadoním, ať tam nejdeme a že chci jíst. Táta mě zmateně vodí mezi proudy lidí a snaží se ulovit něco k snědku. Nakonec vystojíme frontu na párek s rohlíkem. Nasedáme na náš stroj a frčíme zpátky domů. A to slibovali karneval, hody, traktůrek a utopíry. Doma jsem snědl sušenku z jeskyně, udělal bobek a usnul s hlavou pod dekou a nohama z postele dolů, jak jsem nestihl vylézt nahoru.

pátek 1. února 2013

Udělaly jste mi radost

Tetu Jíťu a Renču jsme čekali celé odpoledne. Přijely až k večeru a měli jsme radost a ony měly radost, protože my jsme měli radost. Přivezly mi dárek, červený traktůrek s vozíkem a bejbym knížky se zvířátky a myškou, jak vařila krtečkovi dort. Už jsem je přečetl a všechna zvířátka poznal. Tety se podivovaly, jak spisovně mluvím a jakém mám způsoby chování a jak jsou bejby klidný. Máma měla dnes špatný den, vypadalo to, že nám buď umře nebo se vyzvrací z podoby. Zaskočily místo ní tety. Vykoupaly bejby a se mnou stavěly obrovský hrad z kostek. Teta Jíťa mi říká KřEmílku a já tvrdím, že jsem Emil Henry Huber česnek červená figurka. Jak jinak.