čtvrtek 31. ledna 2013

Po stopách JC

Cestou z autoservisu, kde dávají naše modré auto zase do pořádku, našla máma na fasádě továrny tuhle ceduli "S absolutní jistotou bylo prokázáno, že v téhle továrně Jára Cimrman zřejmě nikdy nepracoval" Je to možné?

Vánoce končí

Celý týden nechodím do školky. Střídavě tvrdím, že jsem nemocný a musím pít čajíčky a střídavě, že nechci, aby mě nějaké holky škrábaly do tváře a kluci bouchali do hlavy. Máma má trochu jiné vysvětlení. Koupila sobě a mně takový hubený počítač, co se na něj píše prstama. Hraju na něm šachy a fotím koníky. A v mezičase koukám na svém notebůku na Bolka a Lolka. Tátovi se toto počínání moc nelíbí, mračí se na mě a já se ho ptám "proč seš na mě zlý?" A dodávám: "já na tebe nejsem cizí, ale na ostatní jsem cizí, že jo?" Tátu to už přestalo bavit a dnes vytáhl pilku a že jdeme na Vánoční stromeček. To je něco. Připojil se i Vincent s nůžkama a Madla roznášela jehličí po pokoji. Udělal jsem jednu hromádku z větviček, to jsou dárky a ty nechci, aby táta spálil. Ostatní přidáváme do kamen a v bytě nám voní hořící jehličí. Blíží se Hromnice, přišla obleva, pršelo tak, že téměř všechen sníh zmizel. Vánoce jsou definitivně alespoň na rok pryč.

úterý 29. ledna 2013

Návštěva

Po dlouhé době k nám opět zavítali tátovi strejdové a tety. Už od odpoledne táta pekl řepu a smažil palačinky, abychom měli návštěvu čím uctít. Pořád jsem se ptal, kdo přijede a táta vypočítával všechna jména. Nakonec jsem stejně nevěděl, kdo je kdo a ptal jsem se "jak se jmenuje ta teta?" Táta dostal speciální řetězy na boty, aby se mu nesmekaly na sněhu a ledu. Žijeme v zasněženém Liberci a neznáme tyto pražské vychytávky. Hned, jak nám zase napadne sníh, jsem zvědav, jak budou řetězy tátovi fungovat. Do té doby je třeba ocení máma, Bára jí ukázala, jak. Já dostal omalovánky s veverkou. Společnost se bavila a já tátovi pořád říkal "něco řeknu, aby se smáli." Bejby postupně odpadla, jen já vydržel až skoro do jedenácti a volal pak z okna "zase přijeďte."

Defekt

Dopolední sauna mámě udělala dobře. Odpoledne se stavila teta Eva s Jájou alias Jakubem a šli jsme na oběd na pizzu. Hlásil jsem už z domova, že mě bolí nožičky a že jsem unavenej. Máma vzala Madlenku tedy do šátku a já se vezl na kočáře. Dali jsme si s Vincentem šlofíka a bylo to příjemné. Jenže ouha, defekt na pravém zadním kole. Volali jsme tátovi, ale ten byl ponořen do vln padesátimetrového bazénu a nereagoval. Madlenka se po odchodu z hospody vezla a já kňučel, protože jsem nechtěl jít pěšky. Máma rezignovala, posadila mě nahoru na kočár a zabrala. V rozbředlém sněhu nás dotlačila do nejbližšího cykloservisu. Bylo to do kopce a právě proto jsem nechtěl po svých. Pánovi se nás zželelo a praskou duši nám vyměnil. Musíme domů, čekáme velkou návštěvu!

neděle 27. ledna 2013

Sportujeme

Už v pátek za námi přijel strejda Lejda s tetou Petrou, aby si na našich okolních kopcích trochu zalyžovali. Pár let na sjezdovkách nestáli, ale prý se to nezapomíná. Místo, aby šli nacvičovat obloučky na zahradu jako já, nechali se vyvést lanovkou rovnou na Ještěd. Nebyl jsem u toho, ale strejda Lejda měl prý při pohledu na tu výšku lehce stažené půlky a teta Petra to prý brala rovnou po zadečku dolů. Každopádně dneska došlo na škatule, hýbejte se. Na svah vyrazilo bratrské duo a teta Petra se šla s náma saunit a bazénovat. Vytáhl jsem ji až nahoru na tobogán, ale pak jsem ztratil důvěru ve společnou jízdu a nechal se tetou zase snést po schodech dolů. S mámou jsem už jízdu s přehledem absolvoval. Je to osvědčený stroj. Jezdil jsem i sám na takové zakroucené skluzavce a dokonce na ni vylezl i zespodu proti směru jízdy. V bazénu bylo poloprázdno. Zřejmě všichni okukovali na Ještědu ty dva. Jak komentoval Lejda: "jeden běžkař (táta) a druhej motorkář (Lejda)." Lejda si prý vyzkoušel několik cvičných pádů v plné rychlosti, aby očistil motorkářskou kombinézu od mušek a táta poté, co se napodruhé konečně trefil do správných lyžařských bot otestoval vhodnost běžeckého vybavení ve větrných podmínkách mrazivého vrcholku Ještědu. Však taky Lejda nemohl vyjít z údivu, proč všechny lyžarské přeskáče nejdou zapnout. Nejdřív zapínal horkotěžko přeskáče Petře a  v neděli pak se stejný problém ukázal i na botech, které obul táta. Svoje nožky velikosti 43 obul omylem do přeskáčů tety Petry velikosti 41 a došel v nich až k lanovce, kde zjistil, že boty jsou o dva centimetry kratší a do vázání nejdou tudíž zaklapnout. Táta je větší frajer než Popelka s malou mořskou vílou dohromady. Z nás jednou sportovní rodina prostě bude. Ještě že babi poslala měsíčkovou tinkturu, kostival, propolis a sportem ku zdraví!

sobota 26. ledna 2013

Volby

Sledovali jsme po očku i průběh prezidentských voleb. Měl jsem vážnou obavu o mámu, protože výsledky težce nesla. Naproti v Lidových sadech se vášnivě fandilo. Ale bylo to málo platné. Říkám mámě "neboj se" a hladím jí po ruce. Ještě je tu pořád šance, že nový prezident podědí Klausovu ochranku a brzo budeme zase volit.

Poprvé na lyžích

Je to tady. Však už jsem do táty dlouho mluvil, ať mi je koupí. Nákup jsme stihli včera po školce. Vybral jsem si dvoje bačkůrky, jedny červené na doma a druhé modré do školky. A v druhém obchůdku plném lyží a kol jsem dostal boty, ve kterých si připadám jako Paleček v sedmimílových, na ně lyže a do rukou hůlky. Táta hůlky kupovat chvíli nechtěl, že je nebudu potřebovat, ale nedal jsem se. Bez nich by ta fotka nebyla tak nějak úplná. Postavil jsem se na svah na naší zahradě tam, co běhal v létě míč a honil mě. Dnes jsem honil já tátu. Třikrát mě držel za hůlky a pak jsem prohlásil, že chci jet sám. A světe, div se, jel jsem. Úplně sám a rovně a bez pádů. Zvládl jsem to asi desetkrát, a pak pro velký mráz pro dnešek skončil. Však je toho lyžování na první den až dost.

středa 23. ledna 2013

Opravujeme auto

Nějakým nedopatřením se stalo, že našemu autíčku propadla loni v říjnu technická kontrola. Už od Vánoc nám kontrolka hlásí, že má auto v motoru poruchu a divně to v něm skřípe a rámusí. Táta nelenil a hned, jak to bylo možné, odvezl minulý týden auto do servisu. Po neblahých loňských zkušenostech vybíral tentokrát opraváře táta. Stálo nás to bezmála pětkrát tolik, co minule, zato jsme tam museli jet tramvají, autobusem a pak ještě strašně dlouho pěšky. Vím to moc dobře, protože jsem dneska s tátou tu cestu pro opravené auto podnikl taky. Jen, co jsme vystoupili z autobusu, stěžoval jsem si, že mě bolí nohy a hlava a píchá v bříšku. Táta sice v cíli ocenil, že jsem měl výdrž, ale přesto. Uzmul jsem v servisu tři bonbónky pro mámu a tátu a sebe a strčil je všechny do kapsy na doma. Cestou zpět jsme se stavili ještě pro nákup. Jezdil jsem v nákupním autě a ukazoval, co všechno chci koupit. Táta většinu věcí zamítl, ale nakonec mě nechal, ať si sám vyžádám od paní v O2 kiosku balónek. Zvládl jsem to, dostal ho zadarmo a táta mě poplácal, že tomu říká samostatnost a odvaha. A ve finále jsme ještě nakupovali teplé oblečení v Decathlonu a zde jsem projevil svatou trpělivost s tátou, protože pobíhal po obchodě a já se mu se svým nakupním vozítkem na kolečkách ztrácel mezi regály. Balónek jsem hned doma pomaloval a bonbóny snědl. A nezapomněl jsem dodat, že chci, aby naše autíčko bylo zase rozbitý. Ale proč jsem to chtěl?

úterý 22. ledna 2013

Mimozemšťané útočí

Nebo spíše uklízí? Mají ze všeho hroznou psinu, hlavně Vincent se pořád směje a všechno po mně opakuje. A Madla se přidává taky ráda. A s tím úklidem? Madla s oblibou bere mokrý hadr na zem, utírá s ním na co přijde, pak taky svůj nos a nakonec ho cucá. Vincent ovládá smetáček a lopatku a nosí polena a brikety do kamen. Naposledy spadl přesně na okraj bambusového košíku na podpalovací papíry a bambusové výhonky se mu zaryly do čela. Utíral jsem mu krev a utěšoval, ať nepláče. Jsou to takoví mimozemšťani.

neděle 20. ledna 2013

Táta slaví narozeniny!

Ujo Braňo a strejda Filip vylákali tátu na lyže a mezitím se připravovala narozeninová hostina. Na dálku. Strýc Jiří se dostavil přesně dle harmonogramu a byl donavigován do Bílého mlýna. Dali jsme si závody. Start byl v Husově ulici. Jiří v bílem voze tovární značky BMW a já na ultraekologickém kočárku značky Easywalker plně naloženém spícíma dvojčatama a s terénním pohonem jedné koňské síly tj. mámy Miri. Závod jsem prohrál o pár minut, byť jsem mámu mocně povzbuzoval. Asi to  bude tím zadním pohonem. Bylo by to s bičíkem rychlejší? Čekali jsme na lyžaře, až se vymotají z lesů. Taky jsme tátu nalákali na textovou zprávu, že jeho rodina sem byla unesena a někdo by měl zaplatit výkupné. Strýc Jiří mě naučil báječně zapalovat ubrousky, dělat z nich louč a spoustu jiných praktických dovedností se svíčkou, které v lepší společnosti určitě využiju. Táta spořádal lososa a tvářil se tak nějak poklidně. Za odměnu dostal od strejdů možnost odpočinout si od mámy Miri, protože tu vzali sebou do sauny. Spokojenost na všech stranách. Doma jsme s tátou snědli ten nejlepší dort na světě!

Vaříme dort jako pejsek a kočička

Od rána jsem byl nervózní a u snídaně jsem skandoval, že chci vidět ten tátův narozeninový dort. Máma se vymlouvala, že to je dort "jakej svět neviděl" a potutelně se usmívala. Neskočil jsem jí na to a domáhal jsem se dortu dál. Táta pochopil vážnost situace a odešli jsme problém prodiskutovat do jeho pracovny. Z našeho brainstormingu vyšlo, že doma máme tvaroh, smetanu, mléko, jogurt, med, piškoty a hlavně tři krabičky lentilek (přivezl je ujo Braňo a táta je hned zabavil). Došli jsme tak nějak po chlapsku k názoru, že si dort udělám s mámou, zatímco bude táta s ujem a se strejdou na lyžích. Mámě to táta manažersky podal tak, že si ani nevšimla, že byla zaúkolována a všichni byli spokojeni. Míchal jsem a hlavně zdobil. Na to jsem odborník!

sobota 19. ledna 2013

Žonglování s Mácou

Na Mácu přišla nějaká slabá chvilka a nechtělo se jí být sama doma. Uvítali jsme to, protože jsme zrovinka osiřeli, táta odjel s ujem a se strejdou na běžky a my byli s bejbíčkama sami doma. Konečně Márinka souhlasila, že se budeme honit po našem pokoji. Pak se ale velmi rozjela zábava s bublifukem a Máca následně vytáhla i své žonglovací míčky a předvedla nám svoje umění získané díky studentskému výměnnému pobytu prostřednictvím programu Erasmus. Nenechal jsem se zaskočit a ukazoval, jak umím žonglovat s jedním. Šlo mi to dobře. Máma se pomalu v tom veselí otřepala ze své ranní chmury na téma budoucnost a světlé zítřy obecně a na světě začalo být znovu příjemno. Vincent z toho usnul jako jezulátko.

Sportu zdar!

Na víkend dorazili ujo Braňo se strejdou Filipem a že se prý půjde na běžky. Rodičové spolu začali vyjednávat, kdo půjde a kdo zůstane s dětmi doma. Nebylo mi jasné kdo z nich co chce a preferuje, ale nakonec za sportem vyrazil táta a máma si objednala Mácinu návštěvu, aby to s náma bylo doma jednodušší. Filip s tátou si běžkovali lážo plážo, ale málem u toho chudáka uja uhnali. Prohnali ho po přehradě v Bedřichově, nejdřív po hrázi a pak ho vyhnali i na led. Pak se ho marně snažili setřást uprostřed temných hvozdů. Naštěstí se nejedná o trasy kam lidská noha nevstoupila. Pro příští běžkování se hlásí máma, protože je jí ujovo běžkování tak nějak blízké. Začal jsem se domáhat vlastních lyží. Jsem snad jedinej skoročtyřletej liberečák, co ještě nestál na lyžích. Takhle by to dál nešlo.

pátek 18. ledna 2013

Někdo je ostříhán

Poznáte, kdo tentokrát? Autorkou sestřihu je opět máma Miri a zdá se, že má novou specializaci. Občas si stěžuje, že potřebuje nějakou aktivitu mimo přímou péči o nás děti. S radostí třeba umývá nádobí nebo žehlí. Však jsem jí dnes vydatně pomáhal. Nejdříve jsem jí rozházel čerstvě vyžehlené a složené oblečení, ale mamina duchapřítomnost nás odvrátila od roztržky a naopak vedla k tomu, že jsem následně s radostí uklízel prádlo do správných šuplíků a ještě rovnal plínky do komínku. Jo a pěnu ve vaně máme od Avon lady naší Lenky a zdá se, že po pozření vyvolává škytavku, horkost, a lehké náznaky zvracení. Madla s Vincim to dosvědčí. O Avon dodavatele se hlásí i teta Dada. Tak uvidíme, s čím se vytasí?

čtvrtek 17. ledna 2013

Back to school

Tak jsem zpátky ve škole. A rád. Táta to pořád nějak nemůže pochopit. On si ze školky pamatuje jen pár okamžiků a vše prý spojeno se strašlivými zážitky raněné dětské duše. To zase nechápu já. Oslavil jsem rok v naší lesní školce postupem do podkroví k Elfům. To nějak nemohla zase pochopit Anička a pořád mě vodila dolů ke Skřítkům, že patřím tam. A já zase po žebříku zpátky nahoru. Asi je to popleta. A na pletení máme ve školce takový kolovrátek, co má velké a malé kolo a na něm takové štětiny a na tom předeme a barvíme vlnu a děláme z ní vlněné kuličky. A venku jsme rozdělávali oheň ve sněhu, aby nás mráz neštípal do tváří. A když jsem si kýchnul, Pavel říkal: "zdravíčko." "No to, ano", odpovídám. Školka mě baví. A doma? Posuďte sami. Taky se nenudí. Už aby začala dvojčata chodit ke Skřítkům, to bude rodeo.

úterý 15. ledna 2013

Stolování

Doma se dějí podivuhodné věci. Trošku pořád stůňu a možná stůňou i dvojčata. A možná taky ne. Máma si na noc bere mou čepici s babulí a zatvrzele tvrdí, že ona stonat nebude. Jako kojící vlastně ani nemůže, protože by si s ní doktoři zase nevěděli rady. Takovejm nemůžou předepisovat léky. Dvojčata dostala vlastní stůl, protože to stolování s nima nebyl žádný med. Jsem zvědav jak tenhle experiment dopadne. Táta je nadšen z liberecké knihovny. Jednu z největších židovských synagog ve střední Evropě vypálili v Liberci nacisté v průběhu "Křišťálové noci" z 9. na 10. listopadu 1938 a na jejím místě byla vybudována nádherná multifunkční moderní knihovna. Mají tam kavárnu s dětským koutkem a studovnu, kam se táta chodí uchylovat, když se potřebuje soustředit.

neděle 13. ledna 2013

Bolek a Lolek

Sedím doma a doléčuji rýmu a kašel. Vydatně mi u toho pomáhá Bolek a Lolek. A řada dalších pohádek a taky blbostí, jak se často zlobí táta. Dneska mě u jedné takové přichytila máma, odháněl jsem ji rukou, aby to neviděla. Jenže ona si místo hartusení ke mně přisedla a dívala se se mnou. Když to skončilo, řekl jsem jí, že ji mám rád a usnul jsem. S tátou jsme dopoledne loupali a krájeli brambory. Zvládl jsem nakrájet celý hrnec. Pak se Vincent posral až na záda a šel do vany. Jeho dvojče nelenilo a zjišťovalo, jestli ty jeho bobky netečou vanou zespodu. Museli jsme je s tátou zavřít do klece. Konečně máme pro postýlku využití. Jenže oni z ní utíkají a strašně se tomu smějou. Někdo je to vydatně učí. Hádejte, kdo?

sobota 12. ledna 2013

Karel poprvé

Mě to zase tak moc nezajímá, ale ta fotka je povedená. Stejně tak obrázek toho modrého pána. Fífa od tety Dady se prý zajímal, jestli ten pán má potetovaného i pindíka? Nevyhrál, takže asi nemá. Táta tentokrát odvolil beze mě a na oslavu si dal Velkého Marnivce, jak nazývá koňak Grand Marnier. Slivovice od strejdy Lejdy z Vysočiny má smůlu, stejně jako Miloš. Příští kolo je podle táty jasné. Ale oslavovat zase tak moc nebude, protože s Karlem prý vítězí hlavně pan Kalousek a to prý žádná výhra není. Já byl s mámou na čokoládovém dortu a rozdělil jsem se s oběma rodiči. Takže za mě palec nahoru.

Broučci aneb psychoteror v jeskyni

Broučci je česká pohádka Jana Karafiáta z roku 1876. Jde o jedno ze základních děl české dětské literatury. Karafiát knihu vydal anonymně vlastním nákladem u Václava Horkého. Teprve po 17 letech, v roce 1893, ji v knihovně Jana Herbena objevil prozaik, kritik a novinář Gustav Jaroš-Gamma a otiskl o ní nepodepsanou recenzi v časopisu Čas. Tím knihu zpopularizoval natolik, že první edice byla rychle vyprodána a v roce 1894 přišla první reedice. Až do desátého vydání (1912) vycházeli Broučci anonymně. V současnosti patří k nejvydávanějším českým publikacím pro děti a mládež; jen česky vyšlo kolem 100 vydání. Dílo je oceňováno pro básnický sloh a ve své době novátorské pochopení psychologie dítěte. Broučků se ovšem vedou spory – vyčítá se mu důraz na bezmyšlenkovitou poslušnost, která se právě v kalvinistickém prostředí vysoce cenila. Autorská práva na tuto knihu Karafiát odkázal Českobratrské církvi, která díky tomuto štědrému daru mohla sponzorovat vydávání bible a církevních tisků. Tolik na úvod z wikipedie.
Napadl sníh. Táta nás vzal v poledne do solné jeskyně. Mám to tam rád, nejen proto, že dostávám na konci seance barevné bonbóny. Paní mi říká broučku a dneska byly bonbóny čokoládové. Taky nám pouští písničky a pohádky. Včera byl Svěrák, k radosti táty, dneska jsem si vyžádal Broučky, k tátově nelibosti. Tátovi vyrážela po těle husí kůže pokaždé, když dostával malý brouček co proto od své rodiny. Což on dostává vlastně pořád. To je pořád: "broučku, buď hodný, bojím se, že nebudeš poslušný a to mě zarmoutíš, já na tebe musím žalovat, ublížil sis? dobře ti tak, to máš proto, že neposloucháš, ty jsi ale nehodný brouček..." Táta se mi to snažil vysvětlit, ale nevím, jestli jsem to úplně pochopil. Ale poslouchal jsem se zaujetím jak Broučky, tak tátu. Táta trochu litoval, že nepřišel včerejší kamarád Honzík, protože si chtěl dopovídat rozhovor s jeho tátou. Tak snad příště.

čtvrtek 10. ledna 2013

Jsem Elf

Od začátku roku se ze mě stal Elf. Začal jsem totiž chodit ve školce do elfí třídy. Zatím jsem tam byl dvakrát, protože od úterý marodím. Mám kašel a rýmu a taky trochu teplotu. Musím odpočívat a pít čaje s medem, abych se zbavil bacilů a virů. Posílám je tobogánem pryč do bříška. Jako když Mach a Šebestová čistili krk svému kamarádovi. Tereza ze školky povídala tátovi, že jsem byl první den u Elfů takový trochu zaskočený. Jiné děti, žádná Verča, oběd později, až jsem v jedenáct žadonil, že chci dolů za Skřítkama jíst. Zůstala se mnou aspoň ten den Tereza a dělala mi podporu. Prý je to pro mě další krok ve vývoji, ze Skřítka se měním v Elfa a je třeba počítat s tím, že taková změna je pro mou duši významnější než jen změna trvalého příkazu při placení školkovného. A navíc se k Elfům leze nahoru po příkrém žebříku. Příznačné. Jo, a s mým přechodem k Elfům osiřely u Skřítků mé princezny, dokonce i Verča prý uronila slzičku, tak jsem jí přinesl kytici růží a ona říkala, že s náma bude pořád. A Patrície, co chodí do školky na praxi, hlásila, že bude muset k Elfům taky, když jsem tam já. Co teprve taková Adélka, Lola, Kája a další holky z naší školky?

středa 9. ledna 2013

Bejby v sauně

 Nikdy není pozdě začít se saunováním. Naše bejby mohou potvrdit. Ačkoli bývá bazén plný, dětský saunový svět je většinou prázdný. Všední dny do dvou odpoledne jsou rezervovány pro školky a školy. Ještě tam ale žádná nebyla, jak ivestigativně táta zjistil. Pro ostatní zbývá odpolední čas do půl sedmé. Bazén má zřejmě vysoce kvalitní management. Taky obslužný personál většinou působí dojmem, že práci s klienty se učil v některé z teď už po amnestii poloprázdných věznic. To se přímo saunového světa pro děti netýká. Tam jsou naopak velmi milí a vůči mým potřebám pozorní. Býval bych šel s rodinou, ale posedla mě nějaká choroba. Ležím v posteli, babi mi čte pohádky, pak koukám na pohádky na počítači a nebo spím. Madla s Vincentem mají mou důvěru, že v sauně rodiče zabaví a dají na ně pozor.

pondělí 7. ledna 2013

Tří králová slavnost

Celý víkend nikdo doma nemluví o ničem jiném, než o dnešní tříkrálové slavnosti. Legendu o třech králích, co přišli do města Betléma a přinesli Ježíškovi dary znám dobře ze školky. V neděli jsme s tátou vytvářeli královské koruny. Přesně tři. Nakonec skončily na hlavách dvojčat a jedna byla putovní mezi mámou a tátou. Na slavnosti jsem se tradičně držel lehce stranou a monitoroval pohyb mámy a táty, aby se s nikým moc nedružili a taky hlídal dvojčata, aby všichni viděli, že tito dva králové patří ke mně. Nakonec nám ten černý král, co byl Pavel, rozdal tříkrálový dort, který jsme pekli ráno. Kdo v něm najde fazoli a schová si ji, přinese mu štěstí. Našel ji táta a nabídl mi ji. Odmítl jsem ji, ať si ji schová, že je jeho. Já mám štěstí i bez fazolí. Mám tři krále, vlastně čtyři, pořád doma.

sobota 5. ledna 2013

Dva kluci v kuchyni

Aneb branč u Braňa. Vylodili jsme se všichni z auta Braňovi před domem, ani bundy a čepice jsme si nebrali. Že jenom přeběhneme chodník a šup do teplíčka. Ale ouha. Braňo telefon nebere, zvonky mají jenom čísla a my nevíme, které je to pravé. Chvilku podupáváme a máma volá na všechny strany. Marně. Začínám se třást zimou, začalo navíc i pršet. Po chvíli bloudění jsme našli útočiště u stolečků v Panerii. Vypadá to, že si odbydeme branč tady a pojedeme zase domů. Jsem rozmrzelý a začínám se podobat tomu vlasatému rozjívenému chlapečkovi na obrázku. Strategicky opouštíme teplé místečko a zkoušíme naposledy štěstí u Braňa. Vítá nás s otevřenou náručí a se spokojeným úsměvem: "přesně na čas." Na to není co dodat. Dnes mám perníčkovou dietu, nejím nic jiného, takže pochoutky zůstávají pro mámu a zbytek osazenstva. Dorazil i Fíla s tetou Gitou. Hráli jsme si na soky, přetlačovali se čelem a vrčeli na sebe. Hlavně já. Dvojčata rozebrala Braňovi adventní věnec, prý už je po Vánocích a nebude ho potřebovat. Příště uspořádáme branč u nás, s rýží a čočkou. Přátelé, jste vítáni.

pátek 4. ledna 2013

Karolina s Jindrichem


Nasi takrkabratranec a takrkasestrenice os Henryho Horora zdatne rostou. Jana se zastavila na kratkou kavicku a krom hromadneho nakupu autosedacek s mamou naplanovaly i velkou letni oslavu nas vsech. Tesim se.

středa 2. ledna 2013

Dědeček Jára

Dědeček Jára z Vysočiny, zakladatel rodinné včelařské farmy a jeden ze tří největších ekonomů této země, jak sám o sobě prohlašuje a neustále opakuje, slaví dnes narozeniny. Prý 88. Gratulovací telefonát jsem málem proseděl na záchodě, protože mé oznámení, že jsem hotov v podobě hlasitého zpěvu "Na paloučku, v jetelíčku, tam kde potok pramení..." táta dlouho neslyšel. Jak by taky jo, když sám musel své přání dědovi křičet do telefonu. Dědečkovi sluch totiž moc neslouží. Pak si hovor převzala máma a ze sluchátka se ozývalo pískání a skřípání. To asi babi Jíťa donutila dědu nasadit si naslouchátko. Dědeček mámu ubezpečoval, že za jednoho z těch tří ekonomických velikánů považuje právě ji a pak už jsem se gratulací ujal já. Nevím, jestli děda něco slyšel, ale odpovídal, že jsem hodný chlapec. Na obrázku je děda v čase poválečném, kdy mohl dostudovat obchodní akademii v Brně, odkud pochází. Pak už následovaly jen samé metály za chrabrost a odvahu. Ale stejně nejlépe mu jde ten medeček.

úterý 1. ledna 2013

Parek v rohliku

Rodicove (teda hlavne tata) dbaji na nasi zdravou vyzivu. Cas od casu se povede ochutnat i neco neznameho. V tomto pripade slo o delikatni parek v rohliku na Jestedu, ktery mi opatrili Vaclav s Hanou pri nasem lanovkovem novorocnim vyletu. Tolik chute a vune jsem v papirovem ubrousku jeste zabaleno nikdy nemel. Mnam!

Padá!