úterý 31. prosince 2013

Silvestr

Původně se mělo slavit ve školce a mělo se tam i spát. Pak ale někdo onemocněl a někdo změnil plány a my jsme se najednou ocitly doma u Martiny. Oslovoval jsem ji důkladně jménem a přijmením, máma mi našeptávala, že stačí jen jméno. Když ale tenkrát ve školce byly Martiny dvě a já jsem na to tak zvyklej, no. Martina nám hrála divadlo O Zlatovlásce, laškoval jsem s Márinkou, rodičové obdivovali rukodělnou šikovnost pana domácího a business plány Pavla. Budeme u něj prý kupovat boty, co nejsou boty a chodit se má naboso. Neumím si to moc představit, ale nastuduju si tu brožurku, co tam kolovala. Zase na nás padla nostalgie po Liberci, vždyť je tu tak krásně a vše nadosah!
 

pondělí 30. prosince 2013

Zbytky

Vánoce nebyly na sněhu, ale kousek od našeho domu jsme objevili pohádkový statek se sadem a u něho poslední kus sněhu široko daleko. Hledali jsme tátu, který na procházku vyrazil před námi. Pak jsme potkali i naši sousedku, paní Bobkovou, a vyfasovali jsme další zásoby vánočního cukroví. Vrátili jsme se k tomu statku ještě jednou a tam jsme se s tátou shledali. Vincent podrobil sníh zevrubnému zkoumání a došel k závěru, že sníh studí.

Dugles na šikmé ploše

Táta se snaží smontovat regál do kuchyně. Ono by to nebylo tak složité, kdyby bočnice regálu nebyly ten úplně nejlepší materiál pro stavbu ojedinělé mašinkodráhy. Dougles dnes přišel o obličej. Ulomil se mu. Vezmu ho k dědovi Emilovi a pokusíme se mu jej společnými silami přilepit.

V moři kuliček

Poprvé jsem se odhodlal nechat se vyslat v Ikea do dětského koutku. Byli jsme s mámou zase nakupovat, bejby s tátou odpočívali v autě a pak jsme se všichni potkali u kuliček. Mohou tam jít děti od tří let, takže jsem šel srdnatě sám. Potápění v kuličkách a hod na terč mi vyloženě tak nějak baví.

sobota 28. prosince 2013

Zase zloději

S mámou jsem cestoval do Karlových Varů, ale co zažili bejby s tátou? Vím to jen z vyprávění a pořád žadoním, ať mi to táta vypráví znovu. Hlavně o těch zlodějích. Táta se vypravil s bejbyma na Komárov a prý tam řádili jak draci. Asi jim chyběla moje pádná ruka a dozor. Pak se vypravili do Loužnice a to teprve začal onen příběh. Dědovi Béďovi ukradli auto, když hrabošil. Semlela se velká pátračka, hlavně prý na policejní stanici, kde dědu a Oli dvě hodiny vyslýchali. Děda hrozil, že kdyby se mu dostali ti zloději do rukou, že je vezme po hlavě hraboší motyčkou. A já se hned stavím do střehu, jak to táta vypráví, tasím svoji meč a propichuju zloděje ze všech stran. Auto nebylo ale dědy Bédi, nýbrž strejdy Bédi, který nic netuše byl o situaci zpraven Pařátem slovy: "a máš po ptákách, ty vole, ukradli ti auto. A taťka (jako děda Béďa) je v hospodě, pojď taky." Strejda prý zbrunátněl a byla z toho menší rodinná roztržka, protože s autem jezdí strejda každý den do práce až do Pelechova. No srandy kopec a do toho se auto našlo úplně vykradený neschopný pohybu a děda s Oli zase museli k výslechu do Brodu a táta s bejbyma čekal, jak to dopadne a za náma do Prahy přijel až po našem saunování. To je panečku příběh, což?

středa 25. prosince 2013

Na půdě













Že má muzeum výstavu o medu jsem věděl a těšil jsem se na ní. Celou cestu přes náměstí jsem už z dálky četl MUZEUM. Ale pak jsme našli schody na tu půdu a tam bylo věcí!

Divočáci

Naše návštěvy v bazénu jsem čím dál tím akčnější. Tátovi tam masírují zádá, máma v sauně zpovídá ostatní tatínky a stále víc plave. Já řádím, Madla se máčí ve studeném bazénu, až fialoví a Vincent je pořád z nás nejopatrnější. Výdrž v sauně má ale pořádnou, když se chopí koše s hračkama. I do páry chodíme. Mají tam na stropě hvězdičky a stříkáme tam po sobě hadicí. Naučil jsem se namáčet si vlásky a sám s mámou chodím od ochlazovacího bazénu. Po plavně chodíme na večeři nebo a řídíme hasičský vůz nebo bagr.

úterý 24. prosince 2013

Stromeček

Společnými silami jsme ozdobili stromeček vším možným když táta spal. Navěsili jsme tam ozdoby, světýlka, kolečka z jablek a pomerančů usušená na plotně a všechny hračky, co se zavěsti daly. Některé větve tím zřejmě byly i přetíženy. Odpoledne dorazil děda Emil a přivezl modré auto na dálkové ovládání a díky díky že i s baterkama. Vydržely skoro celý večer a pak se auto zastavilo. Nevadí, mám tu zkušenost, že výměna baterií oživí lecco. Pak jsme si zapálili svíčky ve skořápkách a užili jsme si i sváteční společnou koupel. I na to cukroví od sousedů došlo.

 

sobota 21. prosince 2013

Knihovna a muzeum

Táta nás dnes vytáhl do Semil. Ať se taky trochu vzděláváme. Ukázal nám místní knihovnu a v ní dětský koutek. To bylo něco pro nás. Hračky, které neznáme, nové prostředí. Dočetli jsme se spoustu novinek o kamnech typu Bullerjan.  Bohužel brzy zavírali, tak jsme se domluvili, že v pondělí se sem zase vrátíme. Šli jsme tedy ještě do muzea, kde probíhá výstava o medu a na půdě stojí betlém a loutky. Hledali jsme schody, co vedou nahoru a to byla pro nás asi největší zábava. A pak taky, když jsem přiblížil nos k betlému, ozvala se silně houkačka jak od hasičů. Nejdříve jsme se polekali, ale pak jsme si o tom vyprávěli ještě dlouho.

pátek 20. prosince 2013

Spacerail day 3

Skládáme, skládáme, kuličky skáčou kam nemají a honíme je po podlaze. Táta staví až se mu kouří z uší. Jsem ale dokonale šťasten, splnil se mi sen.

V Betlémě

Na Boučkově statku bude velká sláva. Luboš se bude ženit a bude si brát Terezu. Oba je znám a průběžně spolu nadáváme na pomalé stavební práce. Hospoda bude kvůli tomu zavřená až do Štěpána. Koukáme na jesličky

Architektura v Besedici

Stavili jsme se cestou na Komárov. Je to taková vesnice u Železného Brodu, kde končí silnice. Máma si chtěla vyzvednout kliku, co objednávala u místní firmy, ale sešlo z toho. Nebyli doma. Tak se aspoň pokochala místním architektonickým skvostem. Roubenka přistavěná k fádnímu socialistickému vesnickému domku a hasičská zbrojnice důvtipně propojená s kapličkou. Zřejmě se vesničtí papaláši kdysi ožrali a v rámci akce Zet své opilecké velkolepé plány zrealizovali.

čtvrtek 19. prosince 2013

Máme radost

Madla, protože dostala panenku Áju, Vincent, protože je to veselý chlapík a já, protože se už těším na mámu. Dneska jsme oba s Vincentem měli v noci teplotu a táta se už obával, že budeme stonat. Včera jsme ani nechtěli na pravidelnou procházku. Zůstali jsme doma a nechali babi, ať jde s Madlou sama. Pak se nám to ale rozleželo a vystřídali jsme Madlu. Ta zůstala v péči dědy Luboše a Milana. Vždycky, když se táta večer za náma vrátí, hlásím: "byl zde tvůj táta, děda Luboš a už odjel." Opouštíme místní skvělou péči a frčíme za mámou do Prahy. Ještě si pamatujeme, jak nám táta u Pernštejnu ukazoval stromy pokryté bílou námrazou jako cukrovou polevou a pak už jsme spali skoro až na Nuselský most.

úterý 17. prosince 2013

U Prince


Tak letos to za nás musela vzít máma. Odjeli jsme na Vysočinu a zmrzlé šampaňské a vepřové koleno jsme nechali na své rodinné zástupkyni. Postarali se nám o ní zase ujo Braňo a strejda Filip, aby nemusela být v noci máma sama. To nemá nikdo rád.

Máme první Vánoce

Vánoce máme na Vysočině takto v předstihu proto, že mám jedinečnou příležitost uříznout si vlastnoručně stromeček a taky, že táta koupil kuličkodráhu, abych si mohl po dobu našeho pobytu intenzivně hrát a rozvíjet své tvůrčí a kombinační schopnosti. O možnost řezání stromečku žadoním už dlouho. Zatím jsem musel vzít za vděk řezáním do lavičky, do lišejníků a do špalku. Dnes se mi konečně poštěstilo a s babi Jíťou jsme uřízli pěkný smrček a společně jej ozdobili. Slibný začátek Vánoc. A teď kuličkodráha. Má to asi milión dílku, které rády praskají a lámou se, táta na to kouká a neví si rady a děda Jára pořád vyzvídá, k čemu to je a odkud z toho budou lítat ty blesky? Ještě, že strejda Lejda odložil u babi svůj dvd přehrávač i s cédéčkem autíček. Táta je zoufalý dvakrát. Doufal, jak si krásně vyhraju s vysněnou kuličkodráhou a že se na Vysočině nevyskytuje žádná hloupost jako je Pou, youtube, mašinky apod. Místo toho staví, až se z něho kouří, děda Jára mu do toho stále mluví, kde že jsou ty kuličky a já od televize volám: "už to máš?"

sobota 14. prosince 2013

Pokračování

Dvojčecí oslava zdárně pokračovala odpoledne v Brandýse u Stáni a Martínka. Ukázalo se, že Martínek je asi úplně největší fanda krtečka na světě a dort se mu proto moc líbil. Madla nasedla na houpčku a pak jsme o ní vlastně už ani nevěděli. Houpala se a houpala a byla úplně spokojená. Já našel autíčko na dálkové ovládání a nechtěl jsem ho dát z ruky. Odchod jsem oplakal, když mě táta dostal do auta, chopil se autíčka Vincent a čekalal ho stejně nemilá zkušenost při odchodu. Musíme si pořídit vlastní!


 

Dva roky

A je to tady, slavíme zase dvojčecí narozeniny. Už aby byl březen a slavily se ty moje. Ale nevadí, důležité je mít dort a ten tentokrát byl i s krtečkem a jeho kamarádama. Měl jsem chvíli intenzivní pocit, že bejby dort moc nezajímá, protože byly v raši z nafukovacích balonku a bublifuku. Pak je chvilinku bavilo foukat do svíček a já jsem zahořel touhou si taky něco sfouknout, takže jsem nakonec foukal nejvíc byť jsem nebyl oslavenec. Dort mám rád a bejby taky. Je s nima legrace. Tak ať se vám, bejbátka naše, dobře daří a baví vás svět. Máme vás rádi.






 

pátek 13. prosince 2013

Uklízíme

Než jsme se vypravili za mámou, uklidili jsme s tátou auto. Při cestě na Vysočinu nám zkolabovalo, tak ho aspoň uklidíme, mínil táta. Zrovna nám předváděl předjížděcí manévr, aby nás zabavil, popisoval situaci se zaujetím jako obchod na burze a když se před toho pošťáka dostal, motor najednou přestal pracovat a my skončili pokorně u krajnice stát. Táta otevřel kapotu, viděl, že tam motor pořád je, tak ji zase zavřel a zkusil to znova. Motor naskočil, jakoby nic. Teď jsem tedy dostal vysavač a použil ho náležitě. Obrátil jsem ho na záda a tu spoustu kamínků, smetí, hlíny, listů, kusů jablíček, hroznů, housek, dalšího neidentifikovatelného jídla a kostiček lego jsem vybíral prstíky a strkal do hubice vysavače a pozoroval, jak to všechno sviští dovnitř a jak se to tam mele. Odjezd se nám proti plánu trochu protáhl, ale autíčko je čisté a jede. Jo a v noci jsem se probudil a odříkal tátovi skoro celého mravenečka, na pár veršů jsem si nemohl vzpomenout, ale táta z toho stejně dobře usnul, jak jsem chtěl. A cestou, když už jsme vjížděli do Prahy, jsem žadonil, že chci slyšet volání přírody. "Tomu rozumím," pokyvoval táta. "Mám tě moc rád a jsem na tebe hrdý," opáčil jsem. A je to.

čtvrtek 12. prosince 2013

A zase pečeme na Vysočině

Holt blíží se Vánoce, tak o pečení není nouze. Z babi Jíti čiší radost, že nás zase vidí a je nadšená, že o nás může pečovat. Vůbec nevadí, že Madla prostojí hodiny u dřezu v kuchyni, pouští vodu anebo ještě lépe zaleze do sprchy, zavře se tam a plným proudem se sprchuje a navíc si u toho zpívá. Že Vincent s oblibou dělá kozlíka, rozběhne se z dálky a hlavou naberaní babi do bolavých nohou, co to jde. Že pořád bliká vypínačem, chechtá se u toho a nechá se házet do postele, až to duní. Ostatně to já taky. Že běháme do kolečka po domě, hulákáme a zůstává za náma jenom spoušť. Babi se blaženě usmívá, vaří, peče, uklízí, rovná dědu do latě a chodí s náma na procházky. Odpoledne táta vždycky odjede a zase přijede děda Luboš s Milanem a já pořád dumám, který je ten tátův táta a nemůžu na to přijít. Děda Luboš je u vytržení, kolik toho Madla sní a že je jasný, po kom je jako kyselina. To ani mámě říct nemůžeme, varuje táta. Zato děda Jara o mámě Miri pořád básní, jaká je to hvězdná ekonomka a jak jenom ona a on tomu rozumí. Nevím čemu, ale asi to má co do činění s těmi novinami, co je na nich E a 15, které máma dědovi pokaždé posílá. A děda je hltá a pak dumá, jestli ten Babiš krade nebo ne. A že si myslí, že ne. A on, kdyby byl o pár let mladší, tak pojede jako Babiš, růst růstu, a tomu prý málokdo rozumí... A Vincent, jak děda promluví, volá: "dada", to jako děde, ticho!

pondělí 9. prosince 2013

Jak to spolu pečeme

Máma byla dnes v práci. My s tátou uklízíme a pereme na Komárově. V poledne jsme sedli na autobus a jeli do Semil. "Ahoj, já jsem Emil a mám studený ruce. A ještě nezavírejte, musíte počkat na tátu. Ještě ne. Tak už. Proč ještě nejede, táto?" Řidič valí oči, otáčí se a povídá: "teda ten je ale ukecanej." "To má po mámě," rychle upřesňuje táta. "To tak bývá," přikyvuje souhlasně řidič, "ty dobrý po tátovi, ty slabší po mámě." Hlavně, že jedeme. A v Semilech mě na přechodu málem přejelo auto, všichni jsme zůstali stát a chvíli jsem měl dojem, že se táta na mě zlobí, že jsem přeběhl silnici rychle bez rozhlédnutí, ale táta se hněval na toho nepozorného řidiče a možná i trochu na sebe. Vynahradili jsme si to na železničním přejezdu, když jsme pozorovali, jak jdou dolů závory a jak projíždí vlak. Zapluli jsme do dětského centra a ta paní, co se jmenovala Mirka, se ode mě hned všechno dověděla. "Já jsem Emil, to je Madlenka, to Vincent a viděla jsi ten vlak?" Zase všechny maminky koukaly udiveně, kdo to tu mluví? Mluvit je přece normální, no ne? Řádili jsme tu po dobu tátovy nepřitomnosti jak tlupa. Jezdili jsme po hlavě dolů ze skluzavky a blbnuli ve hradu s míčky. Večer si nás proti naší vůli táta zase vyzvedl a zase jsme bavili cestou řidiče. Tedy jenom chvíli, protože jsme v Chuchelně všichni usnuli a nahoře nás musel táta vynášet všechny v náručí. Fotky z toho výletu nemáme, ale nevadí. Měli jsme takovou radost, že se ani nevešla do fotky. Takhle velikou.

neděle 8. prosince 2013

Ujo slaví

Ujo slavil narozeniny. Už u vchodu do domu jsme věděli, že to bude party náramná. Přišli jsme komplet a pak se ukázalo, že všichni ostatní nechali děti doma. Moc to nevadilo, hrál jsem s Maruš hru, která je základem všeho a bez které by ujo ani nefungoval. Měl jsem pro sebe celý horní pokoj, který byl věnován pro dnešní večer dětem. Promítali mi tam něco o kryse nebo potkanovi, co uměl báječně vařit. Slíbili mi hitorické foto z oslavy před pěti lety, kdy se máma promenovala v červených sametových minišatičkách po středu Prahy a ani přítomnost táty v červených montérkách neodradila jednoho bodrého pána od toho, aby mámě udělal obchodní nabídku. To mi byly mínus tři měsíce. Ujo, vše nej!

sobota 7. prosince 2013

Zabydlování

Nápadně často se mluví o našem sídle v Holešovicích. Vypadá to, že do toho rodičové říznou a budeme přes zimu ve městě. Koneckonců, máma tuhle tvrdila, že to tak měla šlechta od nepaměti. Palác ve městě na plesovou sezónu a sídlo na venkově pro klid, přírodu a na útěk před morovou ranou. Otestovali jsme vanu a je to dobré, vejdeme se.

pátek 6. prosince 2013

čtvrtek 5. prosince 2013

Přijela máma

Mámě už bez nás bylo smutno, tak nasedla jako obvykle do vláčku a mimořádně přijela až do Žďáru, kde ji táta vyzvedl a dopravil k nám. To bylo radosti. Tedy spíše pláče. Jakmile se máma objeví, máme sklon začít křičet, ječet, bečet, vyhrožovat, fňukat a vůbec se chovat tak, aby měla máma jasno, jak se věci mají. Dvojčata se obvykle pověsí na mámu a to, co jindy ujdou třikrát, nechají na mámě, aby to odnesla za všechny tři. Ale to není to hlavní, proč píšu. Našel jsem kanál, určitě to nebyl první, který jsem prověřil, a se zaujetím jsem do toho malého otvoru házel kamínky a poslouchal, zda to šplouchne. Táta tomu říká odborně syndrom volné díry. Je to jako taková ta opičí moudrost, co nikdo neučí a každý, tedy alespoň chlap, na to časem přijde sám. Jednoho dne vás na ulici zaujme nějaká díra, kterou jste před tím roky míjeli bez povšimnutí a už jste u ní a cpete do ní kamínky. I já. Je to osudová záležitost. Jako máma.

středa 4. prosince 2013

Bez práce nejsou koláče

Jezdíme teď na Vysočinu s tátou celkem pravidelně. Ale copak se jezdíme rekreovat? Tady se přece tvrdě pracuje, povětšinou pilou dvojmužnou a bývám na to sám. A kdo si pak užívá? Samozřejmě bejby. Vyhmátly, jak babi nechala chladit koláče za dveřmi a frrr na ně. Strkaly do nich své nenechavé prstíky, vždycky ucukly a volaly au au au. A pak se cpaly, až měly povidla za ušima. No dobře, pomohl jsem jim taky. A rád.

pondělí 2. prosince 2013

Andílci

Táta to fotil za jízdy u Nového Města na Moravě. Ještě že máme takový fajnový foťák, co umí fotit i dozadu. Spali jsme celou cestu.

Uličníci

Ráno jsme vstali brzy, rozloučili se se sněhulákem, co stojí celý nahnutý, jako by ho bolela záda a frčeli jsme ku Praze. Rozloučili jsme se s mámou a udělali si přestávku před další cestou na tržnici. Kolemdoucí trousí úsměvy a otáčejí se za náma a to se prý u běžné české populace zvláště v Praze moc nevidí. Dokonce nám paní nabízela k zobání kuličky víno. Stáli jsme u stánku a než táta nakoupil, nacpali jsme si pusy do zásoby. Moc se mi líbí vánoční ozdoby a stromečky. Hned jsem jeden chtěl a vybral jsem nakonec krásný svícen s vyndavací svíčkou. Na závěr se šel táta za osm kaček vyčurat a propašoval na střídačku s sebou obě bejby. Mně stačí kolo u auta.

neděle 1. prosince 2013

Dílna plná tajemství

Děda Béďa mi v dílně ukazuje spoustu zajímavostí a hlavně mě nechává zapínat a vypínat mašiny, co jezdí sem a tam a vydávají zvuky. Jsou staré jako starý Petr tj skoro sto let. Děda taky zase vyrábí na zakázku střelně zbraně, obdivovali jsme je s Madlou. Všechno si umí vybrousit a opilníkovat úplně sám. Až budu větší, budu s dědou střílet z děla.