pondělí 31. prosince 2012

PF 2013


Silvestrovské prskání

Odpoledne jsem nechal rodiče i sourozence doma a vyrazil s Molíkama na Ještěd. Projevil jsem citlivou duši a před odjezdem chvíli protestoval, že mámu tady samotnou nenechám. Nakonec jsem usoudil, že se o ni táta postará a šel jí dát alespoň princovskou pusinku. Probudil jsem ji z dopoledního šlofíku, ale ona moje šlechetné chování ocení víc než dospávání řady probdělých nocí. Nahoře foukalo k zalknutí. Připomněli jsme si loňský novoroční výstup, který jsem prospal tátovi v náručí. Letos bez táty a zato v lanovce tam i zpět. Večer jsme si na zahradě zaprskali a pak střídavě koukali na pohádky a na ohňostroje za oknem. Ale proč zrovna dnes? Soudím, že smysl tohoto dne mi nebudou schopni vysvětlit ani rodičové. Ptát se nebudu, zbytečně by zase začali prskat na Vánoční a povánoční časy.

neděle 30. prosince 2012

Sportovní a sociální neděle

Dnešní program vymyslela máma. Ráno do bazénu a sauny, pak na oběd a odpoledne na dětskou Silvestrovskou oslavu do Fryče. Šlo to jak na drátkách. Nejdříve jsem jezdil bravurně a sám po veliké točité skluzavce a táta vzpomínal, jak před více než rokem mně pomáhal překonávat ostych na mnohem menší skluzavce v nedalekém Babylónu. Pak jsem hrdinsky vytáhl tátu až na červený tobogán. Jenže ouha. Po pár metrech jsme zjistili, že tátovy plavky brzdí jízdu a nepomáhá ani odrážení nebo leh na záda. Táta v hrůze, že nás sejmou rychloskluzavkáři zezadu nás dotlačil dolů a šel si odpočinout do sauny. Vystřídal mámu, která zde mezitím v klídku a osamění vedla v nuda společenský rozhovor s tátou Emilky ze školky. Pozdravili jsme se a domluvili příští společné rodinné saunování. Oběd jsme zvládli podle plánu a pak jsem usnul. Probudil mě aplaus ve Fryčově knihkupectví, kterým dávalo osazenstvo najevo uznání pasáčkům vepřů za jejich hudební dovednosti. Ústřední pěveckou roli zastala Katka ze školky a přišla mě pak osobně pozdravit. Odchod od Fryče jsem obrečel. Teta Hana se pak podivovala mámě, že má takový hodně "frí" výchovný styl a že ona by už ječícího a kopajícího synka dávno fyzicky trestala. Jenže když dodala, že k nám jezdí "jako na chalupu" a že jít tím pádem nevadí drobky zachozené do koberce a bobky v umyvadle, pochopili rodičové, že asi nejde úplně o výchovný styl jako spíše životní styl. Mají zase nad čím přemýšlet.

Osmý John a Krvavý koleno a jiné horory

Dětský veselý Silvestr u Fryče byl připraven do posledního detailu, spousta aktivit pro děti, dobroty a dárečky. Na úvod četli pohádku o klukovi, který zlobil a neposlouchal maminku, až z něj nakonec kdosi jménem Krvavý koleno (cosi, co  bydlelo u hřbitova) udělalo mastný flek a Johnova vlastní maminka ten flek pak vydrhla rejžákem. A tohle se prý stává dětem, co zlobí. Je to taková děsivá představa, že se maminka Johna pěkně nevhodně vyjadřovala a neuměla dát smlysluplný pokyn, až nakonec svého synka nevědouc zlikvidovala. Mám o čem přemýšlet, ještě že se mnou rodičové ani osazenstvo školky nemluví tak blbě jako máma z téhle pohádky. Před časem teta Ája říkala, že v určitém období její děti odmítaly chodit do lesa, právě díky vlivu sadistických hororových pohádek typu O perníkové chaloupce. Znáte ji? To je strašný nervák, který začíná opuštěním dvou dětí vlastním tatínkem, pokračuje přes ohrožení jejich života kanibalkou a končí brutální vraždou pomatené seniorky. Hlavní hrdinové ji zaživa vsunou do pece na lopatě. Taky se mi po něčem takovém dobře neusíná. A pak je tu krteček a pohádka Krtek a maminka o tom, jak se zajíčkům Zajdovi a Zajdulce narodili tři malí zajíčci. Po shlédnutí této pohádky měla Kačenka takovou depresi, že celý večer opakovala, že nikdy nechce mít miminka. Mámě se potilo čelo při pohledu na výbavu, kterou si krteček k porodu zajíčků přinesl. Nechyběl dudlík, injekce a ani porodnické kleště. Zajdulka u porodu pěkně naříkala a dramaticky hekala. Krteček ji tak silně tlačil na břicho, že z něj lil pot, než ty další zajíčky dostali ven. Zanimováno to bylo z perspektivy gynekologa stážisty.

sobota 29. prosince 2012

Přijeli Molíkovi

Tak už jsou tady. Teta Háňa, strejda Václav a dvojčata Váša zvaný Had a Káťa zvaná Rybička. Táta nasadil špunty do uší a zabarikádoval se s knížkou do kouta. Máma se ujala společenské konverzace a my děti? Jak už to bývá. Chvíli tu a chvíla tam, od kamarádství ke sváření. K večeru po procházce do kavárny se všichni uklidnili. Táta se zapojil do domácích prací a my tři nejstarší si zalezli poklidně do postele a nažhavili jsme počítačové pohádky. Teta Háňa se polaskala s našimi bejby a utvrdila se v tom, že do dalších už nepůjde. A rodičové. Neříkají nic, ale počítat do pěti jim myslím přijde zase o něco těžší. Jenže pozor, oni jsou oba sázecí typy.

pátek 28. prosince 2012

Loužnické dovádění

Načasovali jsme letošní poslední návštěvu Loužnice perfektně. Cestou tam jsme se všichni děti prospali, nakoupili u Maška koláčky, stihli Simču a táta si zvládl odskočit i na Komárov. Máma má zase prokomárovskou maniakální fázi a táta jel ověřit mámino nadšení na místo činu. Nic neříkal, to znamená, že by to šlo. Asi. V Loužnici bylo opět veselo a zábavně. Děda Béďa přidělal další postavičky do města Betléma a já mu je přeskládal. Teta Oli bavila dvojčata a ty zase ji. Návštěva byla krátká, ale o to intenzivnější, až jsme z ní prospali i cestu zpátky. Máma spěchala do sauny a nás čekal odpočinkový večer s tátou.

středa 26. prosince 2012

Nakupujeme na svátky

Školka je už pěkně dlouho zavřená a občas se ptám, v kolik hodin zase otevře. A jindy zase žadoním, aby už byly Vánoce nebo že chci mít aspoň narozeniny. Na tátovi je znát, že by rád, aby už svátky skončily a mámě je to fuk, protože ona netuší, jaký je den v pracovní čas natož o svátcích. Každopádně měla dojem, že doma není co jíst, ačkoliv ji táta ubezpečoval, že ze zdánlivě prázdné lednice uvaří po dobu naší návštěvy bazénu cokoliv si řekne. Pro jistotu jsme s mámou cestou domů navštívili obchodní dům. Dostal jsem vlastní košík a jezdil kolem plných regálů a házel do vozíku, co mi přišlo pod ruku a hlásil jsem "to je pro tátu." Na svátky máme nakoupeno a obžerství může opět pokračovat.

Nejdelší tobogán mezi Mnichovem a Moskvou

Liberecký 150 metrů dlouhý, nerezový tobogan, je opravdu nejdelší "mezi Mnichovem a Moskvou". Druhý, červený tobogan je trochu pomalejší a má "pouhých" 107 metrů. Pokořili jsme je s mámou dnes oba. Vyrazili jsme si spolu na komorní posezeníčko v sauně, vyhřívali jsme si kožichy, četli pohádky a já poléval kameny na kamnech vodou. Předem se všech osazenců ptám, jestli můžu a jestli jim to nebude vadit. Když mi po nose začnou téct malé kapičky, vybíhám ven a sprchuju se. Pak hurá do ledového ochlazovacího bazénku, na třetí schod. Dál zatím nechodím. Na záchodě jsem objevil vedle záchodové mísy podivnou věc, do které se dle všeho čůrá, máma to říkala. Bylo to připevněno na zdi v právě té správné výšce a mělo to poklop. Prý to je pisoár. Pak odpočíváme a chodíme cákat vodou do parní komory. Je modrá a má na stropě světýlka jako hvězdy. Na venkovní louku jsme dnes nešli, není sníh. Za to jsme vyrazili opačným směrem do bazénu a objevili jsme venkovní řeku a dojezdy tobogánů. Našel jsem i nerezovou skluzavku pro bejby, až sem půjdou s náma, ukážu jim ji. Žadonil jsem o tobogán a máma byla taková nerozhodná. Nakonec souhlasila a za odměnu jsem jí vzal do náruče a vynesla mě po točitých schodech třikrát k nástupu do tobogánu. Tam jsem si jí sednul na klín a fičeli jsme. Nejdřív tím červeným, je kratší a je v něm světlo. Nerezový je delší a na jeho začátku je úplná tma. Jako v tunelu. Bál jsem se. Máma dávala stručné pokyny, za které jsem byl vděčen, protože jsem stihnul včas zavřít pusu před dopadem do vody na konci dráhy. Hned jsem chtěl znovu a hlavně sem musíme vzít tátu a bejbíčka!

pondělí 24. prosince 2012

Ajeťáci vlastní cestou

Domů jsme dorazili až večer. Zatopili jsme v kamnech, vzali sekyrku a pilu a šup pro stromek. Naštěstí ho Mikuláš nebo kdo zanechal na terase, takže jsme nemuseli daleko. Jenže do vypůjčeného stojánku se nevešel ani po našem hejrupáckém úsílí. Ještě že máma má Pata a Mata nakoukanýho. Strčili jsme stromeček do kýblíku s pískem a je to. Hotové Art&Deco. Sotva to je, už žadoním, že chci strojit. Pověsili jsme pár ozdob, co jsme dostali k Vánocům a táta se vytasil nečekaně i se světýlkama. Po mohutném úsilí mámy a jejím pocitu dobře vykonané práce hlásím, že chci, aby světýlka blikala. Na tváři rodičů se objevil zoufalý výraz. Nic naplat, umím si poradit. Vytahuju kabel ze zásuvky a hlásím, že došly baterky. A teď rychle na dárky. Navlíknu si santaclausovskou punčochu a pokračuju ve svém já chci: "Já chci hlavu Mikuláše a druhou nohu." Vánoce jsme pojali vlastní cestou.

Primadona Madlenka

Madla si umí vybrat místo i audienci pro své životní události. Třeba dnes, naprosto si vědoma toho, že je Štědrý den, ve chvíli kdy byl zrovna dozdoben vánoční strom v Bystřici u strejdy Lejdy, Madla vztáhla ruce k tátovi Ráďovi a aby tomu štěstíčku šla trošku naproti, udělala svůj první krok. Pěkně si to pojistila, aby to viděla i máma. Takže máme důvod k oslavám. Počkali jsem ještě na babi Jíťu a dědečka Járu a hurá zpátky k domovu s malou zastávkou přes Boleslav. Děda Emil a babi Mirka byli doma sami s Barrym a u vrat jsme ještě potkali pana souseda. Bylo to příjemné překvapení a popřáli jsme si vše nej.

neděle 23. prosince 2012

Bazén jen pro nás!

Stejně jako včera jsme i dnes vyrazili s Filipem a s mámou do bazénu. Rozdílů oproti včerejšku se našlo několik. Předně, včera s náma do bazénu jela jen máma a jeli jsme autem, aby nás "neofouklo". Dnes jsme vyrazili i s tátou a jeli jsme na bobech, táta nás táhnul oba tam i zpátky a máma klusala vedle nás s potřebnými zavazadly a příslušenstvím. V bazénu jsme byli úplně sami a půjčili jsme si plavací pomůcky, pás a žabičku. Včera naše soukromí narušila jedna starší paní, která si přišla zaplavat, a byla z našeho dovádění úplně paf. Odchytila mámu a říkala: "víte, mladá paní, já myslím, že je úplně báječné, že v tomto čase jdete s dětmi plavat. To je strokrát lepší než péct další cukroví". Máma naprosto souhlasila. Ve vodě dávám přednost tátově náruči před máminou, včera byla k dispozici jen mámina, takže jsem si nemohl vybírat. Včera jsem odmítal sprchu před i po návštěvě bazénu, dnes jsem ze sprchy odmítal odejít a musela mě máma odnést. Dnes se to ale obešlo bez hlasitých projevů, včera o mém odchodu nemohl nikdo v celé sportovní hale nevědět. Asi budu plavec, jsem přece zrozen ve zamení ryb. Díky všem, kdo zůstali v tyto krásné dny na gauči před televizí a nepřekáželi nám ve vodě. Kdy půjdeme zase plavat?

sobota 22. prosince 2012

Saudek hadr

Ve foťáku se mi objevilo pár snímků, kterými bych mohl panu Saudkovi dát na frak. Však víte, takové ty korpulentní dámy ve středním věku babi Jíti, co provádí běžné domácí práce a přitom se zapomněly obléci. To se mi taky někdy stane a pak se divím, proč nemám kalhoty? Nebo i švarné pružné princezny jako moje máma, co na fotce vypadají, jakoby je právě přejel Maxipes Fík parním kombajnem. Mámu naštěstí utěšuju já: "nebuď stará a ošklivá." A dodávám jí kuráž: "buď hezká a zbožná." Tak přesně tyhle fotky uveřejnit nemohu. Rozhodně ne zadarmo. To dá rozum. Tak aspoň kuk na nás krásné a mladé.

pátek 21. prosince 2012

Moc se nezměnilo

Před třemi lety zvonil na zvon na Bystřickém náměstí táta. Já tam ještě nedosáhl. Dnes už mi chybělo jen pár centimetrů. Jinak se toho moc nezměnilo. Máma i letos hartusí, že my tedy Vánoce slavit rozhodně nebudeme a zajídá hořkost cukrovím. Dorazila i teta Dada s Fífou. O bejby je postaráno, dostanou i lekci hudební výchovy, stromeček nastrojí strejda Lejda, jídlem nás zásobuje babi Jíťa a zbytky dojí Číki. Spát chodíme po půlnoci a ráno v sedm hlásím, že už je můj čas a vstáváme. Ještěže máma je tak športlich a vzala nás do bazénu.

středa 19. prosince 2012

U prince

Těšil jsem se letos obzvlášť intenzivně. Od té doby, co bydlíme v Liberci, jsme od našich přátel v Praze poněkud odříznuti. Cestou do Prahy jsem vzorně usnul, Madlenka taky, ale Vincent plakal, což mámu rušilo od souběžné navigace, řízení, parkování a telefonování. Po druhém pokusu najít parkplatz u právnícké fakulty jsme našli s mámou místo za hotelem Intercontinental a začala vystupovací procedura. To se musí vyndat kočárek, rozložit, nasadit a uvázat do něj řádně oblečené bejby, vrazit jim do pacek tyčinku a pití, aby nevřískali, rozepnout moji sedačku, obléknout mi budnu a posadit mě nahoru na kočár. Při tom se od někud zjevil strejda Jiří a mámě rádně asistoval. Zjevil se jak anděl zachránce, protože máma začínala být poněkud nervózní a prchlivá. Během pár minut jsme v Pařížské ulici našli tátu Ráďu i tetu Gitu. Na Staroměstském náměstí jsme pak našli Braňa, Filipa, Moniku a Káču od Kubíka. Kubík se nedostavil. Vyřídíme si to později. Očumoval jsem zvířátka u jesliček. Taky nevypadala v úplné psychické pohodě a jevila známky nervozity. Na vánočním stromě visely i perníčky ve tvaru kapříka, měly cca půl metru každý. Chtěl jsem si jednoho utrhnout, ale nikdo krom uja Braňa nejevil pro mé přání pochopení. Po prvním svařáku a vepřovém jsem už skandoval, že chci jít k tomu princovi. Turisti si fotili náš kočárek s dvojčatama. Asi takové v Japonsku nemají. Madlenka ochutnávala bublinky a předávaly se dárečky. Následovala procházka nočním městem a překvapení pro Braňa dodatečně k narozeninám. Báječný večer.

Reklamní fotografie

Ujo Braňo začal v novém pracovišti hezky od píky. To jako od začátku, to se tak říká. Se strejdou Jiřím mu věštíme rychlý profesní vzestup do oblak. Máma říká, že je dobře, že uja v prodejně nepotkala, protože od tohoto prodavače by si byla ochotná koupit snad všechno. To by asi táta disponoval originál iPhonem, máma červeným svetříkem na knoflíky a bejby modely telefonů, co netelefonují, ale zato blikají a zvoní. Je to fešák, co? To je prosím můj báječný ujo, polyglot, renesanční osobnost, ekonom, právník, cestovatel, plavec, maratonec a model.

úterý 18. prosince 2012

Naposledy Skřítkem

Kolem poledne mě máma vyzvedla ve školce, velmi vlažně jsem se rozloučil s osazenstvem a pomalu jsem štrádoval dolů z kopce. Až příště přijdu, půjdu nahoru do patra a budu ve třídě Elfů. Jsem totiž už skoro elf. Požádal jsem mámu, ať mi sundá rampouch z pouliční lampy. Vymlouvala se, že nedosáhne. Taky slibovala výlet za babi Mirkou, nasedli jsme, dali pusu tátovi a frrrnk do Boleslavi. Máma objednala rychlé rande se Stáňou a Martinem. Zdá se, že se do něj Madlenka zamilovala. Pořád Martinovi dávala pusinky a on z toho byl poněkud nesvůj. Netušil jsem, jak moc je Madla vášnivá. Mělo mě to napadnout. Usnul jsem babi v posteli a spal tam celou noc. Máma se odsunula nahoru do našeho bytečku a večer trávila zíráním do plamenů v kamnech. Chtělo by to vyčistit trubky do komína, vyměnit sklo v dveřích a jeden prasklý kus šamotu. Jinak jsou kamna po letech stále v dobrém stavu. Já sledoval pohádky a ládoval jsem se cukrovím. Zítra pofrčíme do Prahy. Bylo potřeba dohodnout se na společné koordinaci s tetou Gitou. Vyžádal jsem si Filipa k telefonu a vedli jsme spolu dospěláckou debatu o spánkovém režimu našich dvojčat. Na obou stranách aparátu se dmula jedna mateřská hruď pýchou, neboť naše debata byla vysoce sofistikovaná a dle všech pravidel Gutta-Jarkovského.

Horolezkyně, horolezčata

Madlence nijak nevadí, že Vincent chodí běžně přes celý byt tam a zpátky. Ji to k podobným výkonům neláká, na nohy se sem tam postaví a udělá si pár dřepů, ale chodit, to je ještě zbytečné. Dostane se, kam potřebuje úplně bravurně. O co míň chodí, o to víc zvládá výškových metrů. Problém je, že doma je vhodných horolezeckých přiležitostí po skromnu a ještě ke všemu máma škodí a brání Madle v rozletu. A to doslova.

pondělí 17. prosince 2012

Cena kakaa na světových trzích

Jsem zvědav, co udělá s cenou kakaa na světových trzích zpráva o dnešním řádění dvojčat. Jakoby po té, co oficiálně dovršili první rok, ukázali, jakým směrem se bude ubírat jejich temperamentový vývoj. Svoji práci prováděli tiše a důkladně a účinně spolupracovali. Po zdárném výsledku ohlásili hotovo mohutným povykem. Ten teprve přilákal mámu k nahlédnutí do špajzky. Vánoční cukroví je připraveno. Mrkev obalovaná v kakau, hrušky nakládané v kakau, červená řepa zbarvená na kakaovo, cibule lehce sypaná kakaovým práškem a samozřejmě Madla a Vincent vonící sladce po kakau. Kakao se prý na burze obchoduje kolem 2500 Kč za tunu, tato krabička obsahovala primárně spíše pomleté kakaové šlupky a i tak přepočtená cena byla asi osmdesátinásobek ceny burzovní. Každopádně kdyby se podobného kakaového řádění ujala každá rodinka ze čtenářského klubu a vymyslela ještě další kakaové recepty, mohla by cena v čase Vánočním ještě povyskočit. Táta v tom dvojčecím rozmaru vidí příležitost pro výhodnou komoditní spekulaci.

sobota 15. prosince 2012

Špagetové odpoledne

V Čechách se prý říká "okurková sezóna" době, kdy rostou všude okurky a jinak nikdo nic moc nedělá a nic se tudíž neděje. V Itálii mají pro to prý výraz "špagetová". Podobně to vypadalo u nás doma v sobotu odpoledne. Nepořádek po včerejší narozeninové dortové bitvě už byl zameten pod koberec a dvojčata tak měla možnost přihodit ještě něco navrch. Já jsem vytáhl mámu do sauny. Vrátili jsme se s vlčím hladem a špagetové odpoledne nám prospělo.

pátek 14. prosince 2012

Dortová válka

... a tak to končilo.

Důstojná oslava


Tak to začalo...

Moje meč

Jako rytíř potřebuji meč. Pochopil to děda Emil a bravurně mi mojí vlastní meč vyřezal. Je to TA meč a mečuje se s ní. Primárně slouží k boji s divokou růží za účelem osvobození Šípkové Růženky. Hned jsem si ji ozdobil voskovkama, Je to ta nejzdobnější meč široko daleko.
"Každý den mládenec udatně útočí
na prales šípkový v zámeckém úbočí.
Sotva však trnitá chapadla přemůže,
nová se zaseknou princovi do kůže.
Trní ho oplétá,
zraňuje do krve.
Šest dní tak bojuje,
sedmý den teprve
naposled zasekne ostrý meč
do houští.
Trní se nebrání,
trní ho propouští."

Hračky, které dostala dvojčata k narozeninám, jsem promptně zabavil a odmítal jsem je Vincentovi i Madlence vydat.

úterý 11. prosince 2012

Rytíř Emil v barevném domě

Čím víc je sněhu, tím mají rodičové větší potřebu koordinace odpoledních aktivit, aby mě mohli vyzvednout ze školičky. Napadlo pár centimetrů každý den a vytlačit kočárek do kopce se stává nemožným. Proto je potřeba rozdělit team na toho, kdo zůstává doma s bejbíčkama a toho, kdo pro mě vyběhne do kopce v závěji. Dneska se objevila máma. Objednala nám audienci u Evy a jejích synů v tom barevným domě u muzea. Šel jsem pomalu a důrazně hlásil, že už tam chci být. Máma dostala nápad a pokoušela se domluvit ve školce půjčení bobů nebo sáněk pro rychlejší transport k muzeu. Pod závějí jsme ale ve školce žádný vhodný dopravní prostředek nemohli najít, tak jsme se doklouzali dolů z kopce a máma vyběhla pro naše boby, zatímco já čekal u vrat. Nasedl jsem a hned u slona mě máma poprvé vyklopila do závěje. Sněhu na cestě bylo tolik, že musela táhnout i dolů z kopce, protože s náma dvěma to prostě nejelo. V barevném domě jsme s mámou provedli důslednou ochutnávku burských oříšků a vánočního cukroví a nevím přesně, jestli něco domácím zbylo. Zavřeli jsme se s klukama do jejich pokojíčku a v rychlosti prošli všechny jejich poklady. Dle metru u jejich postele jsem právě 100cm vysoký. Mám kamarády a mám je rád. Cestou domů jsem usínal na bobech a máma táhla do kopce. Byla krásná zimní noc a já byl rád, že mám chvíli mámu jen a jen pro sebe.

Sranda s Lenkou

V úterý odpoledne k nám chodí Lenka a pomáhá uklidit naši domácnost. Uklizeno u nás bývá v úterý mezi třetí a půl čtvrtou odpolední, po zbytek týdne to doma vypadá tak nějak zabydleněji a útulněji. Na její návštěvy se dvojčata moc těší a užívají si je. Střídají se u luxu, který zapínají a vypínají a hlavně se snaží dostat do toho správného úhlu za luxem, kde si báječně vyfoukají vlásky. Snaží se Lence se vším pomoci a ona je má za to moc ráda. Dokonce si do svého rozvrhu dala jednu půlhodinu navíc, aby měla čas si s nima pohrát. Máma včera sehnala konečně vinný kámen a uvařila modelínu (playdogh) dle amerického receptu. Potravinářské barvivo nahradila šťávou z červené řepy. Ačkoli se to na první pohled nezdálo jako úspěšná mise a dokonce to vypadalo, že se z toho máma nikdy neodlepí jako krteček od žvýkačky, modelína se povedla a je mi už plně k dispozici. To jsou věci, když nejsem doma.

pondělí 10. prosince 2012

Míry a váhy

Já měl ve věku dvojčat míry 9,53kg a 77cm. Vincent má dnes 72cm a 9,9kg, Madlenka 69cm a 8,25kg. Je vidět, že jsem proti nim byl a stále jsem čahoun. Uvidíme, kdo zdědí máminu výšku a kdo bude čahoun po tátovi. S pediatričkou snad už skončila debata o očkování, rodičové podepsali nesouhlas s aplikováním povinných očkování.  MUDr je teď může nahlásit na hygienickou stanici a za tento postoj jim může být udělena pokuta. Jsem zvědav, co z toho nakonec bude.

neděle 9. prosince 2012

Playdough

Máma si rozpomněla na cosi, co v Americe kdysi nazývali playdough a bylo to takové ručně dělané těsto s potravinářským barvivem, s kterým si děti hrály jako s modelínou. Řešíme totiž, jak umožnit dvojčatům a koneckonců i mně zdárný psychomotorický vývoj bez toho, aby naše řádění mělo neblahý dopad na psychiku rodičů a nedejbože motoriku našich zadnic (trochu přeháním, rodiče tresty ve výchově neuplatňují, ale co kdyby?). Tátu při pohledu do opět prázdné lednice napadlo, že ty prošlé kvasnice by chtělo zpracovat a rozhodl se, že ranní dvě hodinky strávíme mícháním, hnětením, válením, patláním a hlavně pečením pletýnek. Když jsme k večeru s naší činností končili, táta zpytoval svědomí už asi čtvrtým čajem s Lejdovou slivovicí a máma tiše! (máma tiše???) v pracovním úboru uklízela ten svinčík od kuchyně až po koupelnu. Asi dumala o tom, proč jsem jí po probuzení radil "nebuď tak stará a ošklivá!", protože se mi zdálo, že mou dobře míněnou radu nevzala úplně s nadhledem, a od té doby moc nemluví. Co jsme upekli, to jsme si taky snědli. O zábavu u nás není nouze.