pátek 30. listopadu 2012

Šípková Růženka

Od středy mám kašel, tak stůňu a do školky nechodím. Na dnešek v noci napadlo a přišel i mráz. Koukám na Šípkovou princeznu, oháním se přitom mečem z kartónu a zpívám "já tě z té smůly vysekám" a "trní ho zraňuje, trní ho propouští" a poskakuju přitom na své zebře po bytě. Ještěže je sto let už pryč a my máme počítače a internet. Jinak bych snad musel v jedenáct večer už spát jako ta, co má jméno po růži.

úterý 27. listopadu 2012

Co to vyvádějí?

Dvojčata nám nějak rychle dospívají. Jedničky nahoře už má i Madla a vydatně je trénuje. Máma může vyprávět. Vincent začal chodit. Postaví se v prostoru a jakoby nic udělá dva tři kroky. A strašně se tomu kření. Až se mi jej podaří zachytit na kameru, ukážu vám ho. Stojí to za to. Dnes snad vystačíte s ukázkou toho, jak dvojčata po ránu svorně koukají do televize a dělají bazén a hromady. A když se přiblíží večer, začnou dovádět. Co to vyvádějí?

sobota 24. listopadu 2012

Sekyrka je za dva zlatý

Jakmile táta přišel včera večer s novou sekyrkou a že prý je pro mě, spustil jsem svoji oblíbenou: "já do lesa nepojedu, já do lesa nepůjdu..." A hned že ji vyzkouším a že jdu sekat. Máchal jsem s ní jako Máchal, než ho vojáci zavřeli do šatlavy, až mi táta ten poklad zabavil a že prý ráno. Tak jsem ho dneska táhl z postele už před šestou, tedy obrazně řečeno, protože on ráno většinou v posteli nebývá a po lehké snídani jsme šli na to. Nasekali jsme pár třísek na zátop, pak jsem opravil psí boudu nalezeným hřebíkem a vymyslel jinou zábavu se sekyrkou. Schovával jsem ji do křoví a do trávy a nutil tátu, ať jde hledat a ať kouká nahoru do mraků a do větví stromů a doleva a doprava a kde jako že ta zlatá sekyrka je. Táta chodil kolem a divil se, co se to tady třpytí pod keřem a jestli to nebudou zlaťáky nebo upadlý kus sluníčka a já tajemně nene a pak vítězoslavně "to je moje zlatá sekyrka!"

pátek 23. listopadu 2012

Sport

Máma začala zase běhat. Motivací ji jsou výzva Václava k příštímu maratonu v Ostravě, výzva Jiřího na Velkou kunratickou a slovanská linie boků. Kolem našeho domu hledá vhodné trasy. Největší frajeři běhají na liberecké výšiny, což je krpál hned za lesem, jak mámu informoval pohotově táta. On tam jezdí trénovat na jednokolce, když dvojčata usnou v kočárku. Ujede už patnáct metrů dozadu, pak si přešlápne a jede zase dopředu a střídá to. Jsem zvědav, co se bude učit dál, protože skákání ho už asi nebaví. Máma prozatím běhá kolem zoo. Od našeho domu prudce dolů, to se dá běžět i poslepu, protože za plotem mají výběh kamerunské kozy s velmi intenzivním odérem, pak běží cestičkou kolem plotu až k jezírku s labutěma a restaurací, co má na terase trampolínu. Kolem vchodu do zoo nahoru a kolem slona, žiraf a velbloudů domů. Není no nijak dlouhá trasa, ale pro začátek stačí.

Klaudie

Už delší dobu o ní doma slýchám. Máma pořád váhala, jestli je pro nás lepší Klaudie, protože je bílá a česká, nebo Rosa, kterážto je temperamentní a cizinka. Tátovi to bylo svým způsobem jedno, protože obě mají podobné míry. Nakonec jsme si šli pro Rosu a odešli s Klaudií. Dnes ji přivezli a připojili do komína. Je krásná a pomalu přestává být cítit vypáleným olejem. Rodičové svorně ruku v ruce škrtli krbovou zápalkou a od té doby je v naší kuchyni teplo. Je to nezvyk, ale dá se s tím srovnat. Dvojčata se naučila, že pálí a jejich oblíbenou hračkou se stal nový pohrabáč. Vzájemně se s ním mlátí do hlaviček a velmi si tu hru užívají. Dnešnímu slavnostímu dni předcházelo mámino vyjednávání s paní domácí, kdy vyzdvihovala, že v mokrém a plesnivém prostředí s dětmi nebude a odstěhuje se. To v této době klesajících nájmů asi zapůsobilo a paní domácí nechala vyvložkovat komín. Ještě před rokem tvrdila, že to nejde. Jak známo "čas, ten otupí i ostrý břit". Lenka, naše paní na uklízení, zase zmermomocnila svého otce a spolu nám přivezli naštípané dříví. Bohužel se ukázalo, že není vyschlé, takže výhřevnost nebude ideální. Tím si ale požitek z krbového efektu nenecháme vzít. Táta říkal, že budeme v zimě péct. Na to se těsím.

čtvrtek 22. listopadu 2012

Jak ze Saturnina

Bílý tygr Paris se dostal z výběhu v nedaleké zoo poté, co zranil asi šestnáctiletého praktikanta a dvě ošetřovatelky. Mladíka dokonce chvíli vláčel v tlamě. Ošetřovatelky kolegu zachránily tím, že tloukly tyčemi o mříže, aby tygra rozptýlily. Dokonce po něm hodily kbelík. Když zvíře mladíka pustilo, utekli se všichni schovat do klece, kde jim záchranáři poskytli první pomoc. Dva a půl metráku vážící samec se poté necelou hodinu volně pohyboval okolo pavilonu šelem, útočil přes sklo na lvy. Pak ho zasáhla trojnásobná uspávací dávka z narkotizační pušky. Zoo musela být asi na tři hodiny uzavřená. Tygra uspali před tím, než jsem na místo stačil ze školky dorazit. Je velmi zajímavé, že o mé záchranné akci noviny nic nenapsaly a o Saturninově ano. Tehdá to ještě asi byla objektivní pořádná žurnalistika.

Eckenerstrasse

Liberec byl odpradávna německé město obývané převážně Němci. Proto se taky jmenoval původně Reichenberg, než to Češi zkomolili na Liberec. Zrovna tak ulice nesly německé názvy. Tak například naše Alšova se jmenovala Eckenerstrasse po vzduchoplavci, veliteli vzducholodí Zeppelin, Hugo Eckenerovi (na snímku). Nechybělo moc a Vincent nebo Madla se mohli jmenovat Hugo. A to jsme Eckenera ani neznali. Takto se nemá smysl rozepisovat o vzduchoplavci, co podnikl cestu vzducholodí kolem světa i k severnímu pólu a raději přidám informaci o Masarykově ulici. To je ta hlavní třída plná krásných vilek, kterou chodíváme do města a jezdí po ní tramvaje. Ta těch názvů vystřídala moc. Mimojiné Belvederestrasse, po restauraci Belvedere tady nahoře, co teď stojí Lidové sady. Pak se jmenovala Kaiser Josef Strasse po císaři Josefovi II., co osvícenecky zrušil nevolnictví a v parku u Zoo mu udělali památník a ve čtyřicátým roce ho roztavili na koule a zbyl zde jen žulový základ, kolem kterého táta trénuje jízdu na jednokolce vzad. Pak jí dali název Siebenhäuser podle osady sedmi velkých domů tady nahoře u Zoo, protože ono v těch dvacátých letech minulého století toho tady o moc víc nebylo. Načež poctili bývalého starostu a majitele ozdravoven a sanatorií nacházejících se v blízkém okolí a ulici pojmenovali Bayerova. Pak to zkusili po válce se Šamánkem, bývalým vojenským lékařem, co v Liberci podporoval vše české a hlavně školství, ale to dlouho nevydrželo a nastoupila Leninova ulice. A po revoluci vystřídal Lenina kdo jiný než Tomáš Masaryk. A máma pořád pokukuje, kterou vilku zde koupit. Když jich koupí hodně, může se název opět měnit.

Madla zdraví mámu Miri do Prahy


středa 21. listopadu 2012

Hodiny + psycho

Středeční odpoledne s mámou u Fryče a u Mácy. Probudil jsem se v Pavlově posteli a překvapeně prohlásil, že se ten náš domeček nějak proměnil. S Pavlem jsme potom četli knížky, Madla tančila na stole a Vincent udělal první krok. A Zdeňka, co bydlí v maringotce, je podruhé těhotná a její Tomáš má narozeniny. Vydatné odpoledne.

Středeční dopoledne

Ráno jsme s tátou vstali brzy a udělali palačinky. Po snídani jsme poslali mámu do hajan, aby dospala posledních pár nocí, kdy bejby nemají nic lepšího na práci, než se střídavě budit a kňourat, že jim rostou zuby (Madle se řežou další dvě horní jedničky). Dopoledne jsme trávili každý po svém a přitom všichni společně v teplém pokoji (tak říkáme největší místnosti, kam zároveň svítí celý den sluníčko a tak je nejteplejší z celého bytu). Táta si četl jak dosáhnout mistrovství v efektivnosti, já stavěl dráhu a pozoroval, jak mašinky zdolávají shake shake bridge, Madla se učila odhazovat sombréro v dáli a Vincent přerovnával šuplík s oblečením a žvýkal u toho tubu od pasty, což mu vydrželo celý den a nedal ji z ruky. To hlavní na celém dopoledni spočívá v tom, že když jsme s tátou, je klid, zato když je u toho máma, je křik. Takže když potřebuje táta klid na práci, tak s náma nesmí být máma, ale táta, čímž to pádem nemá táta klid na práci. A když si nás chce máma v klidu užít, tak u toho nesmí máma být, protože to ji potom bijeme a brečíme, takže si nás v klidu neužije. Rozumí tomu někdo?

úterý 20. listopadu 2012

Kuchař Jiřík

Oblíbil jsem si pohádku o Zlatovlásce, ve které vystupuje veselý ale trochu ňouma kuchař Jiřík, hrozivý a zlostný pan král, co na světě Bůh je málem, a laskavý a servilní velitel vojáků, co zpívají "my jdem, my jdem, vojenským pochodem." Nevím přesně, kdo mi imponuje nejvíce. Občas se mračím a prohlašuju, že jsem zlý král, jindy je ze mě zase rytíř s mečem. Mé rozpolcenosti si všimlo zřejmě i okolí a rozhodli se trochu mi pomoci. Přišla Máca celá tajemná a se skrývanou zvědavostí mě obdarovala kuchařskou zástěrou s veškerým vybavením kuchtíka. A rovnou jsem dostal k ruce i kuchtici učnici. Kuchařské náčiní jsem otestoval při pravidelné přípravě palačinek a osvědčilo se. Ale stejně se s tou vařečkou a nožem za pasem cítím spíše jako rytíř Martin než jako kuchař Jiřík. Šaty asi dělají člověka až z dospěláků.

neděle 18. listopadu 2012

V ateliéru Bedřicha R

A v Loužnici jsem maloval veselé obrázky jako děda Béďa, protože maluju rád a je to na mně doufám znát....Oli obdivovala pestrou škálu veselých a teplých barev a říkala, že  jsem šťastné dítě. Hm, asi jo, jsem.

Opožděné posvícení

Naše tradiční posvícení na oslavu svatého Martina se nám minulou neděli organizačně vymklo z rukou a proto jsme dnes nemohli nic nechat náhodě. Omluvili se teta Stáňa, absenci neomluvenou mají ujo Braňo a teta Gita. I tak je mám rád. První dorazili Václav s Katkou, kterým se koncem roku narodí malý Jiří, co se bude jmenovat po strejdovi Jiřím. Gratulujeme k volbě jména. Loni jsme tu takhle seděli s ještě nenarozenejma bejbíčkama. To jsou věci. S určitým zpožděním, ale to už tak bývá, dorazil i Kubík s Monikou a strejda Jiří s nimi. Se všemi jsem si hned podal ruku a následně žadonil, že se strejdou Jiřím chci ještě jednou. Povedlo se. Byli jsme komplet a hurá na kachny a na boršč či kulajdu. Jen Václav hlásil, že si dá cokoli jiného, že kachny mají doma pořád. A myslel to vážně. Kubík taky kachně odolal a jal se ohlodávat kolénko. Dalo mu pěkně zabrat. Původně ho na jídelním lístku zaujala "skopová zebra", ale když se dozvěděl, že tam jen chybí háček a jedná se o žebra, tak volil kolínko. Nebyla to špatná volba. Madla pak jako obvykle špásovala s Jiřím a snažila se vzít ho za slovo (doslova) a obmotat si ho kolem prstíků. Jsou si souzeni. Společnosti jsem pak ukázal své oblíbené místo na házení kamínků do vody a moc je to zaujalo. Zvládli i kratší procházku a já už se těšil na dědu Béďu, protože ho mám rád.

Neděle, 5:40 ráno

"Zavoláme Fífovi, přijede za náma a já mu ukážu svůj pindík. Ten se bude divit, jak vyrostl! Mám veliký pindík jako Fífa. Táto, já tě mám rád." A spíme dál.

čtvrtek 15. listopadu 2012

Teambuilding

Zdá se, že v mámině posledním působišti na ní nemohou zapomenout. A to z jiného důvodu, než v působišti předminulém. Strejda Nebesák mámu přizval na speciální akci zvanou teambuilding, tj na akci při které se posilují vztahy v kolektivu. On ten kolektiv není velký, s Nebesákem dorazily máminy kolegyně Hana a Markéta. Plán byl jasný, sejdeme se u lanovky na Ještěd, vyvézt se nahoru, pokochat se a zážitky pak společně probrat nad obědem a nejlépe v Ambiente zvaném "přežírák" díky jejich allyoucaneat přístupu. Plán měl několik trhlin, jak se později ukázalo. Ambiente v Liberci ukončilo v květnu aktivity a lanovka měla zrovinka tenhle týden technický výpadek. Proto operativní domluva a plán B: Malá skála. Bylo to geniální rozhodnutí. Nebe s posádkou vyrazil v čase T z bodu A tj. z Prahy. Máma vyrazila v čase T+30 min z bodu B tj z Liberce. Na Malou skálu dorazila dříve než posádka prvního vozu, protože rychlostní komunikaci R10 z Prahy do Turnova blokovala nehoda. Než dorazilo vozidlo A, snažila se máma na parkovišti využít několika minut, kdy dvojčata ještě spala, k nafouknuní pravého zadního kola kočárku. Marně. Po obědové smršti kanec na šípku, svíčková a jelení guláš v chlebu byl Nebe vyzván k nafouknutí kola. Nepovedlo se. Na procházku tedy máma nesla Vincenta v šátku a Nebe Madlenku v ruce. Madla pro jistotu usnula spánkem spravedlivých, což od ní bylo velmi pozorné, neboť mohla být nesena v různých úhlech. Většinou ji měl Nebe přehozenou přes pravé rameno v pravém úhlu. Po chvíli se ukázalo, že cesta na vyhlídku není pro kočárek díky schodům vhodná. Nahoře po kochání výhledem výprava usedla do bukového listí a užívala sluníčka. V Praze je prý inverze. Následoval rozlučkový borůvkový knedlík opět na Boučkově statku a hurá domů. Děkujeme, přátelé!

úterý 13. listopadu 2012

Zahrady brandýského zámku

Cestou domů máma volala tetě Stáně, jestli je doma a přijímá návštěvy. Nedovolala se. Pak Stáňa volala mámě zpátky v době, kdy mámu od sjezdu z dálnice na Brandýs dělilo cca 500 metrů. Konverzace musela jít rychle a máma se pozvala na návštěvu během jedné sekundy a za pět minut už parkovala před vraty. Bejby kolaudovali Martinův office (toho času bazén), pak přerovnali tiskoviny u stolku a poladili router a rádio. Celá společnost se pak odebrala do zámeckých zahrad, které jsou nově přístupné veřejnosti, a obdivovala výhled z hradeb. V příkopu jsou stále ovce a kozy. Nedaleká Felicita a zámecká vinotéka mámu přitahovaly jako magnet, ale nejřív bylo potřeba opět řešit defekt pravého zadního kočárkového kolečka. Ochotný pán vyměnil dva pláště a pozdravuje vás všechny Martin Miarka, kterého máma v cykloservisu potkala. Během oběda ve Felicitě Madlenka odborně vytřela podlahu zadní mistnosti a zabezpečila skupině soukromí. Ostatní návštěvníci se houfovali v sousední místnosti a nezdálo se, že mají odvahu Madle skřížit cestu. Počasí vyšlo naprosto parádně. V létě budou ty zahrady naše!

Voskové svíčky

Tento týden nás čeká výroba svíček a modelování ze včelího vosku. Budeme vzpomínat na včeličky, jestli se už uložily ke spánku a děkovat za med, který mám moc rád. Už se těším, jak všem řeknu, že ten vosk je od našich včeliček. Poslala nám ho i s dopisem babi Jíťa a přidala tři plásty i s buňkami, kde se rodí nové včelky a kam taky nosí med. To bude vůně ve školce. Přinesu reportáž o výsledku. A dnes s tetou Dadou slaví své narozeniny i babi Jíťa, tak doufám, že si taky udělá z vosku svíčku na svůj medový dort.

Zavoláme Fífovi

Máma s bejbyma nebyla večer doma. Po Martinské slavnosti jsme měli s tátou takový klidný večer. Nikdo zde nepobíhal, netelefonoval, neukazoval, jak je veliký. Tak jsem si řekl, že se chopím příležitosti. Vyžádal jsem si telefonát Fífovi, ale "jenom Fífovi!" Měl nedávno narozeniny, tak to se hodí. Když to zvedl, běhal jsem po bytě s telefonem u ucha a ukazoval Fífovi, jak jezdí jeho mašinky a jaký dělám blbiny. Fífa říkal, že jsem skřítek. "Co to povídá, ten Fífa? Když bude něco blbě, tak to vyřešíme," dodávám a pokyvuju vesele hlavou. Po půl hodině vášnivé diskuse to bylo i na tetu Dadu moc a povídá, že má ještě špinavý zadeček a že musí do postele a umývat se budou v sobotu. Zastrčil jsem telefon mezi matrace pohovky a z hlubin se ozývalo "pápá" a pak pípaní. Odmítal jsem se pak osprchovat, protože jsem prohlásil, že "chci mít zadeček jako teta Dada... takový špinavý." Tím ji zdravím, přeji veselé dnešní narozeniny a posílám podkovu pro štěstí!

pondělí 12. listopadu 2012

Svatomartinská slavnost

Letos jsme opět plánovali husí a kachní hody na Boučkově statku, ale nakonec z toho sešlo. Strejda Jiří běžel Velkou Kunratickou a ostatní měli rýmu nebo rybolov. My jsme seděli doma a užívali si klidu. Zato dnes se udála ve školce velká slavnost na počest rytíře svatého Martina. Ráno jsme pekli rohlíčky a sypali je perníkem a taky černým sněhem, co mu říkáme mák a do některých přišla i marmeláda. Odpoledne jsme jimi uctili rodiče a přátele školky. Slavnost začala, všichni se sešli kolem ohně a Tereza povídala příběh o rytíři Martinovi. Když byla v nejlepším, objevil se u branky táta. Měl malé zpoždění. Jak jsem ho uviděl, radostí jsem mu zajistil takové antré, že Tereza musela výklad přerušit a všichni se smáli. "Už jde rytíř, koukejte, to je můj rytíř", volal jsem na celé kolo. Teď už tátu znají všichni. Cestou do lesa jsem si nesl svoji lucerničku, co jsem vyráběl a svítil ve tmě. Náhle se na stezce nad námi objevil na velikém koni rytíř. Koukal jsem v úžasu a ještě více jsem byl překvapený, když jsme u pařezu našli schouleného žebráka. Měl roztrhané šaty a neměl boty. Přišel jsem k němu blíž a povídám mu směle: "ahoj žebráku, jak se jmenuješ?" Žebrák nic. "Bude to žebrák Pavel", usoudil jsem. "Podívej, žebráku, jaké máme teplé bundy a boty", pokračuju v monologu, protože žebrák stále mlčí. "Proč nic neříká?" nechápavě a s trochou smutku se ptám. Rytíř Martin se se žebrákem podělil o plášť a nechal pak děti hladit koníka. Já byl tak fascinován žebrákem, že jsem šel raději pohladit jeho. Cestou domů jsem našel na cestě podkovu, co ztratil rytířův kůň. Prý budu mít štěstí, říkal táta.

Vše je jednou poprvé

Strejda Jiří měl silný zážitek, neboť poprvé se porovnal s úkolem nakrmit nemluvně a Madlenku s chutí "nakojil". I Madlenka měla zážitek, protože to bylo poprvé co jí v pusince přistála lahev s mlékem a falešné umělohmotné prso. Nenechala se tím znepokojit a párkrát ucucla. Aby taky ne, když jí u večeře švarný Jiří masíroval nožičky. Sám potom masáž chodidel dostal, protože se musí ocenit jeho nasazení a zapálení pro běh zvaný Velká kunratická, který letos opět úspěšně dokončil a přežil.

U Gity

Večírky u tety Gity mají své kouzlo. Jsou většinou neplánované, rozhoduje se o jejich konání či nekonání cca dvě hodiny před začátkem a hosté dostávají zvací sms od mámy se zhruba stejným předstihem. Kupodivu, a máma si toho velmi cení, se dostavují hosté ve velkém počtu a teta Gita se na složení seznamu pozvaných nijak nepodílí. Mámu uvítala lahví sektu a vynikající bramboračkou kadaňské receptury. Tentokrát nás vyhlížel Filip velmi usilovně, měl pro každého připraven kus čokolády a byl velmi zklamán z mé neúčasti. Bejbíčka mu ale zábavu obstarají bez problémů. Krmil je a pak je i okoupal. Ujo Braňo s Filipem dorazili i s koláčem. Madla obdivovala medvěda na Filipově triku a Filip vyprávěl, že paní v cukrárně taky chválila, že má pěknýho medvěda. A uja Braňa tím prý nemyslela.

sobota 10. listopadu 2012

Rybolov

Na dnešek jsme byli objednáni na výlov rybníka v Jistebníku a zároveň na mohutnou oslavu narozenin babi Jíti na Vysočinu. Zítra na nás čeká 10 rezervovaných míst na Boučkově statku na svatomartinské posvícení. Slibný víkend nabytý k prasknutí. Sedíme doma, utíráme bejbym nudli u nosu, pouštíme z bublifuku bubliny a hrajeme si s vláčkama a dospáváme spánkový skluz. Strejda Luky, co výlov rybníku zorganizoval a nám alokoval jejich ostravskou garsonku, byl prý lehce naštvaný. Nepřijel mu skoro nikdo a tak štafeta "ryby, rum, ryby, rum" zůstala jen na něm. Máma lobovala, ať přeloží výlov rybníka na léto, ale nepochodila. Strejda Lejda, co kvůli nám objednal hospodu, hlásil, že se musel opít a sníst celou kachnu. Lákal prý stále tetu Dadu na bar na dvojku k servírce s dvojkama, ale prý mu pak dvojku dělal na kanapi akorát Fífa. Hezky se to poslouchá, když nikam nemusíme. Já jsem vytáhl krtečkovský puzzle a kostičky a vzpomínal, jak jsem to před rokem dokázal všechno sám poskládat. Nějak se nám ty oblasti zájmu mění.

pátek 9. listopadu 2012

Jsem vzorný

Je všeobecně známo, že jsem vzorný syn a bratr. O tom nikdo nemůže pochybovat. Mám intelektuální sklony, jsem hudebně nadaný a umím počítat do dvaceti, jíst příborem a hlídat sourozence. Někdy je pořádně mastím, hlavně Vinci to ode mne schytává. Dvojčata jsou totiž jiná, asi tím, že jsou dva. Posuďte sami. Madla má čerta v těle, teď jakoby se učila break dance nebo rappovaní. Vincent zakousne klidně mravence. A kdy nás? Sám nevím.

čtvrtek 8. listopadu 2012

Bejby opět hraboší

Našim dvojčátkům říkám roztomile "bejbís". Jenže jak rostou a všude lezou, stávající se z nich spíše takoví hraboši nenechaví. Vyšmejdí co se dá a nacpou se kamkoliv. Mezi jejich oblíbené a časté místo návštěv patří špajz. Má velikost menší šatní skříně a nabízí poklady jako lecjaká perníková chaloupka. A dá se i ochutnávat. Třináctou komnatou je pro bejbís záchod. Z důvodu omylem nezavřených dveří již dostali příležitost. Na focení bohužel nebyl čas, tak jen ve zkratce. Celá rula toaletního papíru v míse, Madla štětku v ruce a dusala toaleťák do odpadu, Vincent opřen hlavou o prkýnko všechno s vyplazeným jazykem pozoroval. Možná taky trochu ochutnal. Mnohem dostupnější je tátova pracovna. Táta hledí do počítače a dělá, že nic nevidí až do chvíle, kdy mu bejby zatahají za ty správný kabely. Schválně, jestli najdete, v kterým fochu je zašanonovaná Madla.