středa 31. října 2012

Eva z Frýdlantského zámku

Při naší procházce pro zeleninu do města máma potkala podivný pár, zdálo se, že ta paní v ultrakrátké mini na vysokých podpatcích se nápadně podobá její kamarádce Evě, kterou skoro dvacet let neviděla. Máma z toho byla rozpačitá a nevěděla, jestli má dotyčnou oslovit. Neoslovila. Začala tátovi vyprávět o té Evě, co s ní v létě 1991 provázela na státním hradu a zámku Frýdlant. Od toho léta se datuje mámina láska k pánovi jménem Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna a nechuť k meruňkovici a podobným truňkům. Moc ráda na to léto vzpomíná. Průvodci tenkrát dostávali 6,50 Kčs za hodinu a když nebyli turisti, tak hrabali nádvoří, pleli hradní příkop a vykonávali jiné pomocné práce jako třeba aranžování květin v expozici nebo úklid depozitáře. Ubytovaní byli ve věži, ráno je budili zkouškou fanfár a po večerech si dělali žranice na hradbách, pekla se různá drůbež a kosti lítaly do hradního příkopu. Asi za dvě minuty po setkání s tou podivnou dvojicí a asi o stopadesát metrů dál máma tu Evu s kapuci a v pohorkách opravdu potkala. Dohledám nějaké dobové foto z éry průvodcování. Máma říká, že se Eva vůbec nezměnila. Bydlí kousek od nás. Hned si s mámou domluvily na následující dopoledne setkání u kávy, aby ty dvě dekády dohnaly. Máma se vrátila spokojená, že se vlastně nic nezměnilo a jakoby to všechno bylo před pár týdny. Vnímání času je hodně subjektivní.

úterý 30. října 2012

Pavel je taky štír!

Krom mámy, babi Jíti, tety Dady a jejího Filipa, dědy Luboše, strejdy Bédi a tety Hany od dvojčat Molíkovic jsou štíři i Pavel s Marcelou. Narozeniny mají dva dny od sebe a ten den, co mají narozeninovou pauzu, slaví výročí svatby. Myslím, že ani jeden nevědí kolikáté a v jejich případě to není důležité, protože jsou spolu od kolíbky. V jejich případě doslova, protože se i narodili ve stejné (místní liberecké) porodnici. Marcela dnes přišla k nám domů na společné vaření, jak eufemisticky pojmenovává máma dopoledne, kdy nám Marcela přijde uvařit a na oběd přišel i Pavel. Přijali mámino pozvání na sváteční dezert v kavárně a všichni byli pak překvapeni, jak je kavárna pro tyto příležitosti vybavena. Objednávka zněla na malou narozeninovou svíčku do dortu. Místo toho byl v dortu ohňostroj a hrály fanfáry. Překvapení byli všichni. Vše nej!

neděle 28. října 2012

Vincentův chrup

Zatímco Madla způsobně ukázala jeden a pak druhý zoubek dole a teď si dává se zubama pauzu, Vincent má jiný styl. Rostou mu najednou obě horní dvojky a jedna jednička. Stálo to mámu i Vincenta několik bezesných nocí. Quantanamo, říká máma. Dvojčata se chovají a spí vzorně tím, že jeden z nich spí přes celou noc a sbírá síly a druhý s mámou ponocuje. Střídají se, aby byli vždy při síle. Úžasná spolupráce.

První letošní koulování

Napadl první letošní sníh. Jsem na takové počasí od jara vcelku vybaven a žádná voda se k mé kůži nemá šanci dostat. Samozřejmě s vyjímkou obličeje a rukou. Pletené rukavice se neukázaly pro koulování vhodné. Máma vyrazila úplně bez rukavic a odmítala mi připravovat koule. Táta zvládnul všechno, přípravu koulí i roli pohyblivého terče. Chvíli jsem byl i v poloze ležícího střelce a hrál si na snipera. Nic mi neuteče. Nemilé ale bylo, že jsem si v kavárně objednal svou oblíbenou trojitou zmrzlinu a než mi jí přinesli, tak jsem usnul u stolu. Uložili mě do kočárku a jedno bejby se domů neslo na rukou. Za to jsem se ale náramně prochrupnul.





sobota 27. října 2012

Na cestě do zimy

Nám už padá. Loni jsme čekali na sníh podstatně déle. Mlží se nám okenní tabulky a ven není skoro vidět. Máme tu vlhko a zimu. Máma se nám snaží domluvit rekonstrukci komínu a instalaci sporáku na dřevo do kuchyně. Už tu byli dva kominíci a kde nic tu nic. Bude asi bílý nebo červený, ten sporák, a budeme moci koukat do plamenů. Dožadoval jsem se stavění sněhuláka, ale táta se netvářil, protože v letním obutí mu byla lehce zima. To já jsem na zimu vybaven nejlépe z celé rodiny. Vyrážíme na cestu do zimy.

pátek 26. října 2012

Taliáni

Jedna moje babi radí, ať máma přestane kojit a nacpe Madlu tlačenkou. Zdá se, že nejen Madla si poradí sama i bez rad. K večeři byli Taliáni. Vzal si každý, kdo chtěl a v neomezeném množství. Taliáni se do Čech dostali díky jistému italskému řezníkovi jménem Uggé, který se usadil na začátku minulého století v Praze. Jakmile zjistil, že Jaroslav Hašek nelhal, když psal, že i kdyby Čechům do těch střívek nasra..., tak za šest haléřů buřty kupovat budou, rozhodl se vařit uzeninky podle receptu původních masových italských klobásek salsiccia. Tehdy sklidil úspěch a dodnes se tato čistě vepřovo telecí pochoutka jmenuje v Čechách po něm. Mediálně je ale asi nejvíc proslavil Rudolf Hrušínský jako slavný komisař Ledvina ve filmu Adéla ještě nevečeřela. Máme ji z Mlsné kozy a nejlepší je vařená s hořčicí a křenem. Na přípravu ale většinou nezbude čas.

středa 24. října 2012

Jak máma slavila narozeniny

Dopoledne po snídani táta zabalil bejbátka do kočáru a že s nima jde do města. Já jít nechtěl, měl jsem volný tj. neškoličkový den a ukecal jsem mámu na několik krátkých pohádek na počítači. Máma si začala chystat stavnostní koupel s pivní pěnou. Jen co se ponořila do vln, ozval se zvonek a chvilku po něm mámě zvonil telefon. Máma si bručela ve vaně, protože se jí nechtělo ven z horké vody a dostala nápad. Zastavila mi pohádku a požadovala, abych šel dolů otevřít dědovi a babi domovní dveře. Nechtělo se mi se od pohádek zvednout. Začalo se smlouvat, kdo z nás půjde. "Nevím, kterýma dveřma mám jít" a "nemám botičky" nezabralo a tak jsem vykročil s máminým svolením bez bot po schodech dolů. Pro jistotu jsem zabouchl dveře od bytu a donutil jsem mámu přecejen z té vany vylézt. Ve finále se ještě ukázalo, že jsou zamčeny i domovní dveře, takže máma nasadila tátův župan, otevřela dveře a zahučela zpátky do vany. Vyfasoval jsem od babi bedýnku s dary a šel jí dát mámě do vany. Pak jsme načali bábovku s babi a dědou, protože čekat na mámu by bylo na dlouho. Vybíral jsem mezi oříškovou a hrozinkovou. Po sváteční koprovce se máma ctěné společnosti omluvila a na pár hodin zaplula do peřin. Nechali jsme jí spát a s babi a dědou jsme se věnovali dvojčatům. Krom věcných darů máma ještě dostala poukaz na hodinové hlídání Vincenta a Madly za účelem běhu. Já si narozeninovou oslavu představuju úplně jinak, ale máma říká, že luxusnější to být nemůže. Jak může někdo chtít o narozeninách spát?

Děda a vzpomínky na srpen 1968 v Liberci

Všechno začalo nevinně. Děda se mámy ptal, kde je tu pošta, že musí něco poslat. Máma ho navigovala k hlavní poště za radnicí u divadla. Děda se praštil do čela, že přesně ví, kde to je, protože tam pobíhal ráno 21.8.1968 když sem dojechaly ruské tanky. Na rohu u pošty děda viděl, jak zastřelili jistou Evu Livečkovou. Byla jednou z devíti obětí toho dne. Děda si její jmého pořád pamatuje.
Střílet se začalo v Liberci 21. srpna 1968 již o půl jedné v noci. Největší nepokoje však přišly s rozedněním.Vojáci spustili střelbu ze samopalů. Další lidské životy ukončil sovětský tank, který vjel do podloubí sousedícího s radnicí na libereckém náměstí. Podloubí bylo v té chvíli plné lidí. Ve městě pod Ještědem tehdy pobýval také herec Jan Tříska a spisovatel Václav Havel s manželkou Olgou, kteří tehdy začali organizovat odpor vůči okupaci. „Působili jsme v tehdejším rozhlase – psali jsme komentáře, vystupovali jsme v televizním studiu narychlo zřízeném, já psal dokonce proslovy předsedovi národního výboru a obsáhlé prohlášení k obyvatelstvu. Ten týden pro mne znamenal zážitek, na který asi těžko zapomenu. Viděl jsem, jak sovětské tanky na náměstí rozbořily podloubí, které zasypalo několik lidí; viděl jsem, jak se pomátl velitel tanku a zběsile začal střílet do davu,“ uvedl bývalý prezident Václav Havel.

úterý 23. října 2012

Fryčovo knihkupectví a ET

Dnes ráno k nám přišla Lenka, paní co nám doma pomáhá. Madlenka z radosti z nových bačkůrek vstala a s držením k Lence udělala tři krůčky. Všichni měli radost, že Lenka dorazila. Nazývají ji andělem domácností. Bylo to už potřeba. Máma včera šla vysvětlit naší paní domácí, že je tu zima a vlhko a paní domácí pravila, že máme víc topit, větrat a že tam máme čurbes. To si dovolila dost. Dorazila i Máca s Márinkou a uvařila nám oběd. Teda mojí rodině, já debužíroval ve školce. Pak šla máma s Mácou a drobotinou do Fryčova knihkupectví do kavárny Respekt. Dvojčata byla u vytržení a nás s tátou tam vylákali na výtvarnou dílnu pro děti od tří let pro rozvoj fantazie. Udělali jsme tátovi růžovou papírovou krabičku na dárek. V jeden moment našla máma v kočárku ETho v životní velikosti a dušovala se, že už nebude ten absint pít.

pondělí 22. října 2012

Miry a vahy

9.25kg a 71cm, 7.9kg a 68cm
MUDr. strasila ockovanim. Pry jestli nebude bejby ockovat pred Vanoci, tak mamu nahlasi socialce. A cokoli krom hexavakciny se plati a je to vic vpichu. Navrhuje jakousi vakcinu pro nedonosene deti, ktera obsahuje zaskrt, tetanus, cerny kasel a hemofilus. Nevyhodou pry je, ze se obrna a zloutenka B ockuji zvlast. Mama uznale kyvala, ze ani to becko ani obrnu stejne nechcem a na penize nehledime. MUDr. kontrovala, ze kdyby byl uraz a bylo potreba dat krev, je becko nebezpecny. Mama na to, ze toho se nebojime, protoze starej darce krve vi, ze to je nebezpeci v nasich podminkach zanedbatelne. Krev se pekelne kontroluje. Na cestach to bude jine. MUDr. presla na obrnu, vakcina je pry uz bezpecna, to ta stara, co se uz nepouziva, mela mouchy. Mama na to pro ni zcela netypicky vubec nic, jen cvrnkala Vincenta do nosu a ten se tomu smal. Nacez MUDr. at si to jeste mama promysli a koncem listopadu zavola, aby ty superzvlastni vakciny kvuli nam stacili objednat. No, uvidime.

neděle 21. října 2012

Lazaně se pečou, tiramisu se chladí

Po procházce jsme dorazili domů, kde táta celé nedělní dopoledne užíval klidu a samoty. Užíval si jej zcela nesobecky, protože někde mezi bílými tygry a orangutanem mámě poslal zprávu o lazaních a tiramisu. Mlsali jsme kolektivně, tak je to nejlepší. Prohnali jsme vláčky a spoustu jiných témat. Proběhla výměna medů a bylo zajímavé pozorovat jak si dva zkušení včelaři vzájemně chváli medy, protože ten hlavenecký je úplně jiný než med od babi Jíti. A je moc dobrý. Dle všeho tuto sezónu začnu lyžovat. V Hlavenci má máma možnost nás děti na přiměřeně dlouhou dobu k Áje odložit. Máma vyzvídala na kolik týdnů tahle velkorysá nabídka platí, ale mám pocit, že by se jí po nás stejně stýskalo. Hlavně v noci.

Relaxace u lachtanů

Ráno jsme se potkali nejdřív s tetou Gábi a jejím Ondrou před vchodem do ZOO. Netrpělivě jsem vyhlížel Kačenku, při čekání jsem vysomroval na mámě lízátko a pak jsem se dočkal. Všichni byli paf z dvojčecího kočáru a v zoo jsme se pořád ztráceli. S Gábi jsme pak usedli na kávu u opic na nejstrategičtější místo na sluníčku. Bejby dostaly na kavárenském stolu suchý kaťata a já čekal, až pojede vláček. Třikrát mi ujel před nosem, bylo to stresující. Musel jsem se jít uklidnit pozorováním lachtanů a žádal jsem mámu, aby nějak zařídila, aby lachtani jezdili na skluzavce. Nepovedlo se jí to a zdálo se mi, že se dokonce ani moc nesnažila. Nakonec jsem se dočkal i já a obsadili jsme s Vrťou, Kačenkou, Julinkou a s mámou první vagónek. Gábi s Ondrou statečně a odhodlaně převzali kočár a vytvořili velmi pohlednou fotogenickou skupinu.

sobota 20. října 2012

Trénujeme v Lidových sadech

Panuje slunečno. Vyrážíme rádi do parku, kde buď sbíráme kaštany nebo něco trénujeme. Táta jezdí na zebře a je obdivován okolojdoucími. Máma mi nechce půjčit fotoaparát. Madla s Vincentem se probírají listím a snaží se spolknout alespoň jeden kaštan. Pak si sedneme pod kaštan na kofolu a na polívečku. Specificky objednávám kofolu se dvěma červenejma brčkama. Pán se dvěma černejma jezevčíkama mámě vyprávěl, že jejich dvojčatům už je třicet a Madlu s Vincentem si fotil.

Podzimní Liberec

Myslím, že vím kde končí duha. To poznání mám díky inverzi, která způsobila, že všude okola je mlha a smog, a jen u nás na horách je azuro. Duha končí u vodotrysku jezera u východu ze zoo. Hned tam u Rybářské bašty, kam jsem v létě tak rád chodil na kofolu a na trampolínu. Jenom se tam nesmí plavat, plavou jen pelikáni a kachny. A taky jedna labuť. Táta mámu obdařil fotoaparátem. Ihned jsem vyjádřil přání si ho půjčit a otiskl jsem slavnostně prst na ten velký objektiv. Máma nebyla ráda, nevím co jí přeletělo přes nos. Já jí svoje hračky na požádání půjčuji. Tedy většinou.  Krom toho, že nám všem pořád máma míří na hlavu tím aparátem, mi to zas tak moc neříká. Ani listování fotek mě moc nebaví, protože máma fotí takové podivné věci jako třeba list na pavučině. Asi je senilní nebo moc kojí. Přesně nevím.



pátek 19. října 2012

Emil, čili o výchově

Kdysi jeden pán, co se jmenoval Jean-Jacques Rousseau napsal knihu "Emil, čili o výchově". Nevím, proč tu knihu psal o mně. Každopádně v ní odmítl výchovu dětí v podobě nátlaku a vyzvedl dítě jako samostatnou osobu, která se za vhodných vnějších podmínek vychovává sama pod vedením dospělého. Za základ výchovy prosazoval respekt k dítěti a ochranu před nepříznivými vlivy okolí, před tlakem společnosti a podobně. Rodičové pod tíhou okolností, kdy se dostali do menšiny a dochází jim, že už nás nepřeperou, začali o naší výchově dumat. Do rukou se jim dostala kniha "Respektovat a být respektován" a než zjistili, že se jedná o bestseller, byli ze svého objevu nadšeni. Nadšení postupně vystřídala těžká dřina a sebepřemáhání. Podstatou knihy totiž je, opustit zavedený mocenský, manipulativní přístup ve výchově a vzdělávání a projevovat respekt k dětem prostřednictvím partnerského přístupu. A táta naráží na svoje výchovné dědictví charakterizované "udělej, nedělej, nesmíš, nezdržuj, ty jsi se snad zbláznil, to zase bude vypadat, buď hodný a nezlob". Doposud mu fungovalo a v manažerské praxi jej s úspěchem rozvinul. Po přečtení té knihy, když mě něco rozlítilo a začal jsem ho mydlit, bezradně koukal a docházely mu slova. Teď po více než měsíci úsilí se zdá, že dělá pokroky. Mydlím ho už jen výjimečně. Máma se zase potýká s čímsi, co v knize s přehledem nazývají manipulativní citové vydírání. "Udělej mi to pro radost, pojď nebo zůstaneš doma sám, ty jsi tak šikovný, tady máš za odměnu dárek". Rodičové to se sebou nemají jednoduché. Jsem Emil, čili o výchově něco vím a oceňuju na rodičích jejich snahu. Nic jiného jim ani nezbývá. Jsme holt v přesile. O jejich pokrocích budu nadále referovat.

čtvrtek 18. října 2012

Popěvky

Díky mámě působíme jako muzikální rodina. Je to proto, že máma disponuje úžasnou pamětí a verbální inteligencí. V každé chvíli je schopna si vzpomenout na nějakou příhodnou repliku z filmu či knihy anebo zapět vhodný popěvek v jakékoliv řeči. Zdědil jsem tyto predispozice asi po ní a díky youtube.com si je účinně rozvíjím. Můj repertoár písní, které si zpívám při práci, hraní, cestě do školky, či z kavárny zahrnuje mimojiné následující netriviální dětské popěvky:
"ta naše hospoda, od shora od spoda, to je pěkný zařízení..."
"opičí kapela, náladu vám udělá, třískáme do plechu, k tanci nebo k poslechu..."
"pod dubem, za dubem, tam si na tě počíháme, pod dubem, za dubem, tam tě oškubem..."
"čí je ryba rybáři, dohoda se nedaří, hromy blesky ve tváři, kdo si rybu uvaří..."
"to jsme se na plese nasmáli, holky nám dělali naschvály, asi je vyvedlo z nálady, že máme tak skvělé nápady..."
"že jsem takhle zbarvená, říkají mi červená, Karkulka červená, že jsem takhle zbarvená..."
"řízni, řízni, řízni, ať to krásně vyzní, řízni, řízni, řízni, ať to máááá ten švuňk..."
"hlupáku, najdu tě, tváříš se nadutě, ať lezeš na kutě, ať ráno vstáváš..."
"dáme klukovi školy, ať to stojí cokoliv, nešetříme na chlapci, táto sáhni do kapsi..."
Vzhledem k tomu, že většina z nich je z dílny pánů s legračními jmény Svěrák a Uhlíř, přikládám jejich podobenky.

středa 17. října 2012

Bitva v Loužnici

Přepadli jsme Loužnici. Náhle a nečekaně. Na místě jsme vyrušili malého Bedříška, jak si povídal s jeho dědou Béďou. A to byl problém. To je přece můj děda Béďa. Bedříška moje "ahoj dědo Béďo, budeme si hrát?" natolik zaskočilo, že jsem raději naskočil zase s tátou do auta a jeli jsme pro sýry a podmáslí k Filounovi. Když jsme se vrátili, situace se rázem obrátila. Malý Bedříšek se dal na moji stranu a na dědu Béďu se valily polštáře ze všech stran. Nestačil se bránit. Došlo i na letecké útoky a teta Oli dokonce počítala, komu letadlo doletělo dál. Byla to taková neúprosná bitva, že nakonec musel děda Béďa vytáhnout bílý prapor a chlapsky se vzdát. Oli ho zachránila sklenicí vody. Domů se mi opět nechtělo. Bitevní pole vyklízím nerad.

úterý 16. října 2012

Vláčky

Vláčky v jakékoliv podobě představují stálici mezi mými zálibami. Přitisknu si hlavu na zem, vystrčím zadeček nahoru, pomalu jezdím s mašinkou dopředu a dozadu a koukám z bezprostřední blízkosti, jak se jim otáčí "ohňostroj". Tak říkám tomu, čím mají spojeny parničky kola. Jízdu vagónků komentuju výrazy ze slavné Mašinky Tomáše. "Táhl, táhl, až spřáhlo prasklo", "stop, Diesel, stop... But Diesel didn't stop", apod. Fascinovaně hledím na počítači nejen na mašinkovský seriál z ostrova Sodor, ale i na všechny ty "blbiny", které natočili různí lidé po světě a ve kterých mašinky do sebe naráží, padají z mostu a ze stolu do odpadkového koše a pak jen marně vrčí a kola se jim točí naprázdno. Nově jsem od Fífy z Olomouce vyfasoval Douglase a Benkeio a další vláčky na baterie. Zastaví se, jen když jim dojde zdroj energie, což je při tom zápřahu celkem často. Vlaky jsou jakýmsi fenoménem. I táta, když byl malé dítě, chodil rád na nádraží pozorovat dění. Asi mezigenerační záležitost.

Dostal jsem facku

A je to tady. Moje láska, "moje Adélka", co má zakroucený světlý vlásky mi dala facku. Co facku? Ohnala se po mně, praštila mě a ještě při tom škrábla do tváře. Plakal jsem usedavě celou cestu domů ze školky. No dobře, trochu jsem ji před tím strčil zezadu. Ani nevím, co mě rozesmutnělo víc. A to jsem se snažil zrovna zjistit, kde bydlí a nechat se pozvat na návštěvu. Veronika referovala mámě, že jsme v poledne během oběda hráli na Šípkovou Růženku a vzájemně se budili pusinkama. Vydrželo nám to až do odpoledního odpočinku. A pak tohle. Zítra budeme zase kamarádi, myslím. Jsem taková romantická duše. Vášnivě rád jen tak sám od sebe trhám kytičky a nosím je mámě. Tátu večer pod peřinou, když zhasneme i červené světýlko, co nám hřeje kožíšek, utěšuju "nemusíš se bát, tatínku" a tisknu se k němu. A ve školce všem vyznávám, že je mám rád. Tedy hlavně a výlučně Veronice, Sandře a Pavlovi.

pondělí 15. října 2012

Česko našlo superstar

Z Madly, co po narození vypadala prý jako šimpanzí opička, se klube krásná a zřejmě i značně talentovaná princezna. To, že je krásná, tvrdím já a vroucně své "to je krásná princezna" opakuju. Svůj talent dokládá sama. Pochopila rychle, když zafouká do flétničky, ta že bude hrát. Píská s radostí a troubí klidně i do skleničky nebo čehokoliv, co si může nacpat alespoň z poloviny do pusy. Znamením, že Madla je naše rodinná hvězdička byl i motýl, co se jí usadil na čele. Teď jen vymyslet, jak kombinaci krásy a talentu zhodnotit? Má někdo tip na soutěž s pořádnými cenami?

neděle 14. října 2012

Hlavenecký med

Nepodařilo se nám potkat se se strejdou Skondrem a tak jsem usnul hned v autě. Madla to taky zařízla. Místo probuzení v Liberci jsme se ale probudili u tety Áji v Hlavenci. Ochutnávali jsme její vynikající hlavenecký med. V dokonalosti etiket to teta zvládla na výbornou. Pochutnali jsme si na houskách s máslem a medem. Neuvěřitelná dobrota. Obdivně jsem procházeli novým domem a okukovali akvárium propojující koupelnu s kuchyní, skleněný strop v koupelně a hlavně krásné teplo od kamen.

Záchrana ropuchy zelené

Cestou do lesa s sebou Ája brala speciální oranžový kyblík. Chvilku jsem tápal, říkal jsem si, že je to asi místo košíku na houby. Do kyblíčku jsme v místní hasičské nádrži nachytali pulce ropuchy zelené, protože z nádrže se nemají jak dostat ven a uhynuly by tam. Proto ten kyblíček a transport pulců ke kančímu jezírku uprostřed lesů. Vše doporučeno a schváleno agenturou pro ochranu přírody. Cestou jsem se zamiloval do Kačky a když si musela vyzout botu a vyndat si z palce trn, nepromeškal jsem příležitost a dal jsem jí pusu na tvář. Při běhu domů jsem se po srážce s Jasmínkou břinknul nosem o zem a byl jsem nucen zvládnout situaci velmi statečně. Obrečela to Jasmínka. Našli jsme i pár hub, kozáky a hřiby, radost pohledět. Kolem Hlavence jsou opravdu krásné lesy.

Inspirace pro komárovskou koupelnu

Čerpáno z nekonečných zásob výtisků časopisu Living ETC tety Gity. Tak takhle nějak to bude vypadat, jen na podlaze nebudou parkety alébrž vyhřívaná dlažba. To jsem opravdu zvědav! Plány na přestavbu Komárova zase doznávají změn a to je asi dobře. Už abychom tam mohli sem tam jet na výlet a přespat tam. Bývají tam totiž krásná rána a výhled do údolí se nikdy neokouká.

sobota 13. října 2012

Klub náročného diváka

Nastěhovali jsme se s celou rodinou na vikend k tetě Gitě. Docela dlouho jsme se neviděli, teta trávila léto v Kadani a my v Liberci. To je pro všechny skoro nepřekonatelná vzdálenost. Teď ale Gita zase bude víc v Praze, protože se musí postarat o to, aby se kupovalo hodně vodňanských kuřat, kosteleckých uzenin a jogurtů Olma. Byl jsem zasvěcen do příběhu o kouzelníkovi Harrym Pottrovi. Má brýle a když si obleče košili, tak není vidět. Pak jsme prohnali Čmeldu s Brumdou, namalovali pár obrázků temperama a rozjímali nad životní poutí surikaty Kolo. Jezdili jsme na kole a točili káču. Večer se tři nejmladší koupali a kreslili si voskovkama ve vaně. Přišli strýčkové Jiří a Kubík a Madlenka se při pohledu na ně vyděsila. Nemohli jsme přijít na to, kdo z nich ji víc děsí. Pomaloval jsem voskovkama pro jistotu i kachličky na záchodě. Výtvarné cítění mi není cizí. Jiří si mě pak ještě popletl s Filipem, všude bylo plno lidí a všichni se smáli. Spát jsme šli o půlnoci a vstávali jako vždy krátce po šesté. Tak to mám rád.

Polední prestávka