neděle 30. září 2012

Řežu jablíčka a vrtám botu

Jeden z mála zážitků, který tátovi utkvěl v paměti z dětství je, jak vzal do ruky velký kuchyňský nůž, přejel prstem po ostří a řízl se. Úlek ze štiplavé bolesti doprovázeli dospělí empatickými prohlášeními, že dobře mu tak, aspoň ví, že na nůž nemá sahat. Já už nůž používám bravurně více než rok. Začal jsem sekáním melounu a dnes s přehledem krájím cuketu nebo houby. Pilku dvojmužnou i ocasku umím vzít za správný konec nejen teoreticky, protože ve školce se bez řezání neobejdeme. Vrtačkou provrtám díru, kam chcete i nechcete a zabouchat hřebíky zvládne i dítě, natož já chasník. Naposledy jsem vzal pilku na bednu s jablíčky a pár z nich dostalo nový sestřih. A vrtačku jsme s tátou použili na zhotovení trenažéru, abych se mohl učit zavazovat tkaničky. Úkol je jasný. První uzel do měsíce, první mašličku do dvou, kompletní řešení do konce roku. Nač mi klást malé cíle.

Boty do roboty

Dostal jsem své první pohorky. Má to ale trošku háček, protože se zavazují na tkaničky. S tím se musím naučit zacházet. S tátou jsme proto vyrobili speciální trenažér na vázání a mám to prý nacvičovat. Nejvíc se mi ale líbilo to vrtání. Budu zavazovat pokaždé před usnutím. Jsou to parádní boty, že jo?

Madla šachistkou

Madla si prořezala svůj první spodní zub na šachové figurce. Vlastně jich bylo několik, ale nejoblíbenější se pro tyto účely jeví bílý pěšák. Už aby uměla i hrát a budeme se věnovat ušlechtilé zábavě. Na Vysočině pravidelně vybaluji šachy já, ale zatím se nikdo k regulérní partii se mnou neodhodlal.

sobota 29. září 2012

Honička z Vysočiny

Tento výlet na Vysočinu se povedl, ale měl své mouchy. Strejda Lejda byl v práci, tak jsme si zábavu museli najít s Fífou sami. Babi ve Štěpánovském domečku prozřetelně probourala zeď a vytvořila tak závodní okruh skrz místnosti. To byla honička! Já s plácačkou, Fífa s fotbalovými kličkami, bejby ve dvojstupu vytvářely přirozené a nečekané překážky. Dům se otřásal v základech a dospěláci měli alespoň klid na odpočinek a jídlo. Babi Jíťa přichystala výborné kynuté knedlíky se švestkama a hojně je posypala přírodním tvarohem z místní farmy. Prý si na něm strejda Milan pochutnává každý den. Do rána se otřásly základy rodičovských útrob. Honička pokračovala cestou domů až do Kolína, kde tátu zachránilo místní Tesco. Máma se snažila nacpat k bývalému kolegovi Opískovi, který v Kolíně bydlí. Naštěstí pro něj na výzvy nereagoval. Aspoň už vím, že když vesele replikuju "hele trpajzlík a u Kolína, kdyby to nebylo u Kolína, tak řeknu, medvěd vyrostlej pod skříní" tak ten Kolín je tady. A rodičové už vědí, že co je dobré pro strejdu Milana, může mít jisté mouchy pro jejich bio žaludky.

Včelař Huber

Náš bystřický rod včelaří. Je to všeobecně známo a místní med luční i medovicový alias lesní se vyváží i do Londýna a do Švýcar. Prokázaná kvalita uspěla i na takto náročných trzích. Dědeček Jara řeší otázku včelařského nástupnictví. Ke včelaření vychoval babi Jíťu (svého učitele prý už překonala) a uvidíme, kdo včelařské žezlo převezme. Já bych do toho šel, ale nevím jestli to s mou vydařenou alergií na hmyzí kousance je dobrý nápad. Táta pořídil pro rodinnou osvětu Ilustrované včelařství. Budeme se vzdělávat a důkladně podumeme o naší včelařské farmě. Jsme odborníci! Dočetli jsme se i o jiném odborníkovi. Francois Huber, mimojiné Švýcar původem ze Ženevy, se věnoval zkoumání včelstev a první v roce 1814 představil vlastní druh úlu zvaný listovák. Je to všechno jenom náhoda?

pátek 28. září 2012

Vincent s fousama

Je s podivem, že některé souvislosti není potřeba dětem jako já vysvětlovat. Prostě kouknu a vidím. Například takový fousy. Když se řekne "tákovýhle vousy" a ukáže se rukou tady někde k břichu, tak to znamená něco jako "až naprší a uschne". Třeba děda Béďa má takovýhle fousy všude kolem jako Krakonoš. A táta má takový malilinkatý fousy a když mi dává ve školičce na rozloučenou pusu, tak škrábe. Doporučuju mu, ať si je neholí, aby byl taky jako děda Béďa. Ale on že ne, že by se ho Veronika bála a bere do rukou štětku a kelímek s mýdlem a dělá si kolem pusy pěnu. Někdy mu s tím pomáhám. Asi to viděl i Vincent a když se včera koupal, udělal si pěnové vousy z koupelové soli po celé tváři. Madlenka mu pomáhala a dnes mají oba průjem a teplotu. Táta chtěl výlet na Vysočinu odvolat, ale máma rozhodla, že to je u bejby normální a jedeme. Prostě takovýhle fousy.

Svaty Vaclav

Na sv.Vaclava se do Boleslavi tradicne sjizdeji ouchylove, co ocumuji svetcovu lebku na sametove podusce. Par poutniku se zajima o svetce samotneho, pripadne o jeho zivot a pribuzne, jmenovite mladsiho bratra Boleslava, ale vetsina jde na pout za zabavou, Vlkem, Klausem nebo nekym takovym. Hodne se kolem toho recni. Je to idealni den do Boleslavi nejezdit. Vyrazime na Vysocinu obhlednout drzavy a privezt trochu medu.

čtvrtek 27. září 2012

Archanděl Michael a pasování na rytíře

Do školky přiletěl archanděl Michael, co se hodně podobá Pavlovi, a hledal u nás chrabré bojovníky pro boj s drakem. Říkal, že každý máme svého draka, se kterým musíme bojovat. Přihlásil jsem se po krátkém váhání a archanděl mě vyzbrojil mečem, červeným pláštěm a pak jsem poklekl na jedno koleno a pasovali mě na rytíře. Pak jsem šel bojovat s drakem. Zvítězil jsem, ale podrobnosti si nechám pro sebe. Bylo to hrdinné vítězství. Kolem probíhala michaelská slavnost, dobré jídlo a pití, na ohýnku se vařily tři druhy polévek a všude bylo plno dobrot. Na lisu se dělal mošt z jablíček, co jsem dovezl s našima od Pavla z Hrádku. Moc velká dobrota!

Kovářem snadno a rychle

Pravý rytíř potřebuje pořádný meč. Před mým pasováním bylo nutné ukovat zbraň na boj s drakem. Kovář roztopil výheň a bušil do železa hlava nehlava. Vybral jsem si vhodné kladivo a dal se do díla taky. Na draka nemůžu jít se zbraní na draka. Nebo můžu?

Sodoma

V mé pracovně se po dobu mé nepřítomosti dějí podivuhodné věci. Řádí tam trojzubý Vincent a stojací Madla. Trochu se bojím vrátit domů, co tam zas najdu. Potřebuju trezor a zamykací pracovnu jako má táta. Na svou železniční trať jsem háklivý a nemám rád, když mi jí bourají nebo když mi berou vláčky.

středa 26. září 2012

Na věži

Dnešní sluneční den, kdy nechodím do školky, jsme podnikli běžnou cestu do města. Drobné nákupy v prodejně regionálních potravin a ježdění po jezdících schodech v OC Fórum patří mezi standard takovýchto výprav. Ve finále jsme ale vcelku únavnou cestu zakončili na báječném místě, které objevila máma. Za domem dětí a mládeže Větrník kousek od domu se nachází jedna z oněch klidných, zelených a rozlehlých zahrad, kterými se pyšní každá z vilek v místní vilové čtvrti. Tato zahrada je uzpůsobena pro dětské dovádění. Pískoviště, pingpongové stoly, houpačky a hlavně visutý šejk šejk bridž vedoucí na vysokou věž, co má v podlaze díry. Táta ve věži usnul a já ho běhal zachraňovat. "Počkej tady, já přijdu," domlouval jsem mu a on byl rád, že má výmluvu a nemusí hasit bobkové příhody dvojčat na mámině garderóbě. Jsme tu rok, pravidelně kolem chodíme, a přesto je stále co nového objevovat.

úterý 25. září 2012

Táta sjel schůdek

Tátu pro jízdu na jednokolce inspiroval jeho známý, bývalý kolega, kouč lídršipu a tajmmenežmentu a blázen do ježdění na kole i jednokole. Máma tátovi jednokolovou zebru koupila, dvojčata mu ji pomohla sestrojit a já ho vesele podporuju, aby padal na zem. Zbylá nepatrnost, naučit se na tom rozbitým kole bez řidítek a brzdy jezdit, je už na tátovi. Podle jakéhosi průzkumu je prý statistický unikát nebo kombinace pětileté nejmladší dcery kohosi a šestnáctiletého školáka odkudsi. Táta si vede přesné záznamy svých tréninkových aktivit a ví, že prvních cca 30 metrů zvládl po čtyřech dnech v součtu čtyř hodin pokusů. Po pětadvaceti hodinách rozprostřených do dvou měsíců cvičení sjel svůj první dvaceticentimetrový schůdek. Jak by taky ne, když má naši a hlavně moji soustavnou podporu. Video je více než výmluvné a táta se tím řadí mezi trialové a strítové borce. Jo a abych nezapomněl. Podle dalšího výzkumu neurologických skenů prý jízda na jednokolce vede k hustšímu propojení mozkových hemisfér a rozvoji střední části prefrontálního kortexu, který sehrává v lidské neurologii výraznou integrativní funkci. Na druhou stranu se poněkud, když člověk jezdí fakt moc, snižuje pohyblivost spermií, jak upozorňoval onen tátův kouč.
Přidávám ještě volný přepis video nahrávky: "tři dva jedna teď, skákej Emi... já chci čůrat... bravo, táta sjel schůdek, Emi... hoň mě, hoň mě, hoň mě, hoň mě, hoň mě..."

pondělí 24. září 2012

Dáma v nesnázích

Tetu Martinu jsem naposledy viděl, když se jí máma čerstvě svěřovala, že něco čeká, ještě před tím, než se ukázalo, kolik to bude přírůstků. Četnost našich návštěv není tedy veliká, ale to vůbec nevadí. Teta přijela i s Kryštofem a Vojtou. Jsou jeden o rok starší a jeden o rok mladší. Aklimatizovali se u nás, a pak si pro mě šli do školičky. Vím to z vyprávění, protože jsem akorát usínal a máma s Pavlem došli k závěru, že mě nebudou budit. Minul jsem tak posezení u trampolíny v hospůdce u jezera. Cestou zpátky se málem strhla bitka o místo k sezení vepředu na kočáře a já je hostům přenechal. Docela slušně jsme si zařádili. Při odjezdu postihla tetu nemilá záležitost se startováním vozu a tak jsme s tátou, protože jsme na to odborníci, šli dámu v nesnázích zachránit. Nějak to nešlo. Naše auto to neumělo opravit. Pán od žlutých andělů, co to nakonec opravil, říkal, že ty startovací kabely byly nějak rozbité. Získali jsme tím s klukama bonusovou hodinku hraní na zahradě, což považuji za velmi pozitivní výsledek zachraňovací akce.

sobota 22. září 2012

Pavlův pracovní víkend

Pavel pracuje ve školce jménem Lesmír, kam pravidelně čtyřikrát do týdne docházím. V sobotu jsme s ním a s jeho rodinkou vyrazili na procházku po Liberci a obdivovali toleranci místního stavebního úřadu ke stavebním stylům i ke dřevostavbám. Jen ta opičárna v toskánském stylu to tu lehce hyzdí. Taky jsme konečně objevili přesnou lokaci lesního koupaliště. Madlenka si vyzkoušela nošení v manduce zahřívána speciální bundou na nošení dětí od jisté Rebeky Q. Táta protáhl jeho jednokolkovou zebru a já s Márinkou si užili šlofíka v kočárku. Nedělní oběd podávala Pavlova Máca u kulatého stolu a zajídali jsme ho dorty v naší oblíbené kavárně.

pátek 21. září 2012

Martin přerostl Madlu

A možná brzo přeroste i Vincenta, protože teď jsou na tom kluci tak trochu podobně co se výšky (v jejich případě tedy vlastně délky) týká. Taky mu už svítí první zub. Dvojčata s Martinem, Marjánkou, Mácou a Stáňou zakroužila po starém městě a zase debužírovali všichni v kavárně. Já bych si ten dortík taky dal.

čtvrtek 20. září 2012

Kuchyňka

Před nějakou dobou školka poptávala pár zařizovacích předmětů. Z Komárova jsme darovali litinovou výlevku na zeď a možná přivezeme ještě umyvadlo. S tátou jsme vyrobili kuchyňku na vaření. Má troubu i s pekáčem, indukční varnou desku a designový dřez. Sám jsem ji natíral barvou, co nejde s rukou umýt a musel jsem si je čistit štiplavou vodou z plechovky, co jí táta říkal ředidlo. Kuchyňku transportovala máma do školičky na střeše kočáru a je znát, že barva nebyla úplně zaschlá. Střecha je teď zajímavě žíhaná. Hned jsem se zúčastnil kolaudace kuchyně. Moc se líbila.

středa 19. září 2012

Utopenci

Otočte hlavu o jeden pravý úhel doprava
Babiccina lednice ve Stare Boleslavi obsahuje spoustu zajimavych a mnou neprozkoumanych predmetu a hmot. Deda doporucuje klobasu s medvedim cesnekem (mama se oklepala jen pri letme vzpomince na vuni teto byliny), babi doporucuje gulas z jakehosi jelena (jelene, oci mels zelene..) a mamu zaujala sklednice s utopenci. Omyl, zaujaly ji obe sklenice. Na sv.Vaclava tam budou nocovat ucastnici neci svatby a pri te prilezitosti tu krasu asi sezerou. Impozantni podivana, no ne?

Chrup

Měli jsme s tátou to potěšení navštívit naší milovanou paní zubařku. Těším se k ní, protože mě vozí na křesle, svítí mi modrým světýlkem do pusy a občas i něco dostanu navrch. Dnes to byla nafukovací gumová rukavice a s tou, jak známo, dá se užít spousta legrace. Je to kvalitnější materiál než barevné balónky a má to navíc ty prsty na hraní. Táta sem jezdí rád, protože je paní zubařka pěkná. Opravila mi přední zoubek tak, že by nikdo nepoznal, že mu něco bylo. Mám úsměv hollywoodské hvězdy. Největší zážitek dnes ale byla cesta metrem a tramvaje. Bezpečně jsem poznal Percyho, Tomáše a další a před jednou jsme museli rychle utíkat, protože se řítila přímo na nás. Mámu s dvojčatama a s babi jsme vyslali zobchodovat reality a počkali jsme na ně v Ikea restauraci. Tam jsme i potkali majitele naší oblíbené liberecké kavárny Bez konceptu. Táta se s nimi zdravil a já dlouho přemýšlel, odkud ty lidi vlastně znám. V tomto novém prostředí mě zaskočili. Hrál jsem si pak s vláčkama a s babi a odpoledne příjemně utíkalo.

úterý 18. září 2012

Přívezli sůl!

Od jara jsem se těšil na znovuotevření solné jeskyně. Kolikrát jsem musel smutně projít kolem vrátek a ptal jsem se kdy se podíváme dovnitř. Naštěstí paní z jeskyně přes léto prodávala točenou zmrzlinu, a tak jsem mohl vztahy budovat nepřetržitě. Dnes cestou ze školky jsme zamířili najisto, protože táta strategicky plánoval a do jeskyně nás objednal. Táta má totiž rýmu, ačkoli se pravidelně postí, jí zdravě a cpe se čenekem. Máma, která česnek nemá ráda a která doma nechodí ve vlněných ponožkách ani teď, kdy termostat plynového kotle ukazuje doma 17°C, je zdravá. Rýmu mají i dvojčata. Udělali jsem si v jeskyni pánskou jízdu a vzali jsme Vincenta s sebou. Máma s Madlou nás doprovodily a po seanci i vyzvedly. Dožadoval jsem se bonbónu, protože teta z jeskyně mi vždycky dávala něco sladkého. Zavedla se mnou konverzaci vhodnou zákeřného pedofila: "Byls tam vevnitř hodnej? Jo? Tak pojď se mnou, dám Ti za odměnu bonbónek!" Asi chce, abych se už naučil korupčnímu jednání. Nejsem cvičenej lidoop, abych pro pamlsek dělal psí kusy. Ale přemlouvat mě nijak dlouho nemusela, já si tam pro tu sladkost došel rád a rodičové skřípali zubama.

neděle 16. září 2012

A co kalvádos, bude?

Krásná slunečná neděle. Přijali jsme pozvání Pavlovy rodiny na posezení pod jabloněmi. Teda, seděl jen někdo, dospěláci většinou lezli různě po stromech a česali jablíčka. Já jsem dělal pozemní hlídku pro tátu a uděloval jsem potřebné pokyny pro zdárné česání. Na zemi pak dvojčata jablka třídila v tandemu s Márinkou a Vojtou. Vojta žije s rodiči v maringotce a jsou soběstační zemedělci, co jim vodu ohřívá a baterie počítačů nabíjí sluníčko. Vše inspirováno pobytem v Indii. Z pohledu na mámu je jasné, že do Indie zase dříve či později vyrazíme. Měli bychom se začít poohlížet po nějakém mobilním příbytku. Po úspěšném očesání nepatrné části sadu jsme se vydali pěšky do hospody na oběd. Cestou jsme řešili otázky typu, kolik má asi toto město obyvatel. Máca se ukázala jako nejakčnější, protože neváhala zaběhnout do městského informačního centra pro odpověď na tuto palčivou otázku. Vyfasovala několik brožurek. Díky tomuto činu jsme pak měli možnost dozvědět se o místním upírovi. Nově opravené náměstí nás nadchlo cákací fontánou a pohledem do středověké studny. I Pavel se nechal zlákat k jízdě na tátově zebří jednokolce a stejně jako táta čelil začátečníckemu problému s odlepením od stěny.

sobota 15. září 2012

Prohibice

Svět se zbláznil. Dožínky prý budou letos bez borovičky. Podniky na Stodolní bědují. Prší a je zima. Jdeme si nastudovat nejvydařenější praktiky ověřené Al Caponem v jeho před Alkatrazové éře. Zákaz prodeje a nalévání tvrdého alkoholu nad 20 procent, který v pátek večer vyhlásilo ministerstvo zdravotnictví, by mohl trvat několik týdnů. A každý den prý bude státní rozpočet kratší o 18 miliónů korun. Máme dost surovin pro naši jeřabinku? A nejde jen o lobbing vinařů a pivovarníků? Měli bychom vyslat tátu na výzvědy k Vendelínovi. Jaká je v Boleslavi úroda hrušek?

pátek 14. září 2012

Dědovo pěstitelství

Na zahradě v Boleslavi většinou návštěvníky udivují gigantická rajčata, která děda s babi pěstuji už strasně moc let. Rajče, co má bezmála kilo, už tu nikoho nerozhází. Letos se ale zadařila i docela povedená ředkvička. Ta ruka na obrázku není moje, ale mámina. To pro ilustraci. A víte kde roste a jak vypadá jabloň, kvůli které bychom dědu Emila měli oslovovat "tatíčku Mičurine"?

čtvrtek 13. září 2012

Mezinárodní konference čtenářů blogu EHH

První mezinárodní konference čtenářů mého blogu se konala u nás v Liberci. Původně jsem chtěl najmout velký sál v přilehlém kulturním domě Lidové sady, ale pak jsme se rozhodli pro komornější pojetí celé akce. Táta naložil taliány a máma nakoupila housky z vyhlášené pekárny ve Vysokém nad Jizerou. Mezi delegáty byli mimo jiné: babi Mirka ze Staré Boleslavi v ČR, David z Uetikonu am See (Zurišské) ze Švýcar a Tessa z Londýna. Čestným hostem byl Rolf, který ač česky nečte a nemluví, je také fanouškem mého blogování. Maskotem byl zvolen foxteriér Timo. Realizační tým doplnili vhodně členové mojí osobní stráže a pro pobavení a kulturní vložku jsme povolali do akce dvojčata. Sympozium se vydařilo na výbornou. Druhou část programu jsem už moc nevnímal, protože jsem měl spoustu práce s benzinovou pumpou a novou modrou korvetou. Sadu umělohmotných hraček nám David předával se slovy: "předpokládám, že tady žádné hračky z plastu nemáte... tak jsem vám jich pár přivezl." Až pojedeme za Davidem příště, povozím se ve Ferári! Zdravím tímto strejdu Macha, který se věnuje zvelebovacím aktivitám v Holešovicích. Zahrajeme si spolu fotbal?

středa 12. září 2012

Noční můry

Od září jsem zase na plný úvazek ve školce, což v mém případě znamená pracovní dny mimo středy. To bývám doma, aby si mě taky užili. Poslední dobou to ale není tak zábavné, máma je nevyspalá vlastně pořád. Mezi symptomy hlásí bolest chodidel po ránu (jako malá mořská víla), mravenčení v rukou i nohou, bolest hlavy a tik v pravém očním víčku. Co je ale nejhorší, je docela nepříjemná, okřikuje mě, že jsem hlučný, a nehraje si se mnou. Mámina potřeba dospat alespoň kousek spánkového deficitu tátovi okleštila možnost věnovat se jeho žížalkám, tak si chvilky pro své aktivity vybírá, když všichni spíme ve čtyři ráno. Jako sova, co jí ve tmě svítí oči. A pak je nevyspalý i on. Dnes prší. Nakrájel jsem k snídani cuketu na kolečka, máma spí s Madlou v naší posteli a Vincent usnul u táty v šátku. Tak co budeme dnes dělat? Pojedeme sbírat jeřabiny ke komárovskému domečku? Hmm, asi ne. Kdo to tu chrápe?

úterý 11. září 2012

Hustýýýý!

Chodíme s tátou vyjezdit se do parku k fontáně. On na své jednokolce (takovou zebru pod zadkem nemá nikdo ani v zoo za plotem) a já na svém kolečku. Nejezdíme po cestičkách, protože se táta učí přejet i terénní nerovnosti. Dáváme přednost trávě mezi keříky a děláme oslavná kola kolem fontány. Minule tátu uviděli tři výrostci cca devítiletí, chvilku zírali, a pak tátův výkon ohodnotili hlasitým potleskem doprovázeným pochvalným zvoláním: "HUSTÝÝÝ!" I táta mojí kamarádky Emilky jel okolo na kole dvoukolém a tátu chválil. Jsem na jeho ježdění na zebře hrdý! Ale stejně mě nechytí.

pondělí 10. září 2012

Veselá pusinka

Do školičky pro mě přišel táta. V jedné ruce kolečko, v druhé jednokolku. A že bude pánská jízda kolem ZOO. V parku nejsme sami. Nejblíže je nějaká paní s dětmi. Chlapec komentuje tátovo počínání na jednokolce: "to je borec, podívej." Paní vypadá jako svižná pětatřicítka a táta se snaží udělat dojem o to větší... "To je hustý, jak nastoupil. Podívej babi", pokračuje klučina. Babi?, podiví se táta a klátí se s jednokolky na zem. Později popíjíme kofolu a vedle u stolu sdílí ona babi zážitek svýmu dědovi. "Udržel se na tom, dokud mu Frantík nezačal fandit. Pak z té slávy upadl..." Raději jsme přesunuli pozornost k podivnému čahounovi, co tátu oslovil s prosbou, zda se může projet... Táta ho nechal a já mu vysvětloval, jak na to: "musíš se takhle držet rukama" a ukazuju mávání rukou ve vzduchu, které předvádí táta většinou těsně před tím, než bere směr k zemi. Chlapík kouká vyjeveně, vleze na kolo, zakývá se a padá. Vypiju s klidem svoji kofolu oběma brčkama, zeleným i červeným a hlásím, že bude bobek. Necháváme kolečka, čahouna i babi s Frantíkem svému osudu a spěcháme na hospodský záchod. Sedáme na prkýnko ve Formance, dveře otevřené, není čas zavírat. Přijde pán a zdraví: "hodně zdaru, chlapi." Už tlačím a glosuju: "eeeehhh nejde to. Je to tam nějaký nalepený." Pán na to: "dá to práci, co?" Pokračuju: "podívej, už se otevírá pusinka tam vzadu, už leze. Eeeehhh." Pán na to: "já se snad na to půjdu podívat". "To zvládnem," brzdí slibně se rozjíždějící konverzaci táta. Stejně už měl pán dočuráno. Povedlo se a oba jsme měli radost. Akorát v čas. Už nás nahání máma.

sobota 8. září 2012

Slunečná neděle

Když je venku sluníčko vyrážíme rádi někam do zeleně. Naše oblíbená trasa přes Boučkův statek nezklamala ještě nikdy. Seděli jsme zase venku u výčepního Luboše a vedli jsme chytré řeči o vytápění domů. Jen co máma objednala chlupaté knedlíky, přijela tlupa asi patnácti motorkářů na velmi hlučných strojích. Z rozhovoru jsme díky našim lingvistickým vlohám poznali, že se jedná o cizince ze severu. Ani ne tak vikingové jako Poláci. Oproštěni od předsudků, které si máma vůči tomuto národu vypěstovala během svých obchodních jednání s polskými business partnery připomínajícími takový ten národ malých ušatých postaviček ze Startrecku, co pořád se vším šmelí, usmívali jsme se na nově příchozí. Luboš se taky usmíval, protože správně tušil pořádnou tržbu. To se úplně nenaplnilo, motorkáři sebou neměli jinou hotovost než zloté, což je měna, o které  nikdo netuší, jaký má kurs vůči koruně. Na Boučkově statku lze platit i v euro či dolarech. Tohle ale Luboše zaskočilo, útrata velká a peníze jen polské. Nakonec se ukázalo, že motorkáři uváděli ubohého hostinského v  omyl a vytáhli papírové koruny. Začali platit v padesátikorunách. A teď jak jim vysvětlit, že tyhle bankovky už neplatí? Pozorovali jsem bzukot a pak jsme se šli plácnout na louku k řece, aby se i naše bejby vyřádili. Skákali po mámě a bylo to pro ně velmi zábavné. Na Komárově jsem s tátou kontroloval jeřabiny a máma navštívila naší úžasnou sousedku paní Havrdovou s medem. Jeřabiny jsou už skoro zralé. Daleko dřív než loni a předloni. Pojedeme česat, nejlépe co nejdřív a budu mít modré ruce. Tááákhle. V Loužnici jsem obdivoval kvalitní českou bižuterii a nové malby dědy Bédi. Asi si pořídím sbírku jeho děl. Investice do měny je nejistá.

Polední prestávka