pátek 31. srpna 2012

Mám dámskou návštěvu

Jsem rád, že i moji rodičové začínají sociálně žít. Začínají se seznamovat s libereckými domoroci a já jsem rád. Máma se vídá s Marcelou, ženou mého oblíbeného pedagoga Pavla a jeho dcerou Márinkou. Je o dva roky mladší, ale je s ní zábava. Už se těším až budou i naše bejby takhle akční.

čtvrtek 30. srpna 2012

Prijela babi

Dnes rano jsem ani nemohl dosnidat, protoze jsem se tesil jak pujdeme babi Mirce naproti ke zlutemu autobusu. Nasadil jsem svatecni ksandy a sombrero a vyrazili jsme. Na kopci jsem vymenil sombrero za prilbu a osedlal kolecko. Pod kopcem delali novy chodnik a nechali po sobe vrstvu bileho pisku. Vjel jsem na nej tuze rychle, dostal jsem smyk a preletel riditka. Odrena ruka a krev z nosu. Poprosil jsem o Vincentovo misto v kocare a dal se radeji vezl. Mama nalozila kolecko, vzala Vincenta do ruky a zavolala tatu o pomoc. Privezl nam manduku a pokracovali jsme dal. Babi uz cekala na zastavce a za odmenu mohla vytlacit nalozeny kocar tim krpalem nahoru k radnici. Mama pak sla vzdelat pracovnici podatelny katastralniho uradu o moznostech podani navrhu na vklad vlastnickeho prava k nemovitostem. Povedlo se ji to az po odborne debate s nadrizenym dam v podatelne. Nas navrh prijali a my vyrazili na prehradu. Ukazeme babi toho oranzoveho kapra!

úterý 28. srpna 2012

Drevosochari umi


Kolem drevosoch jezdi tata na jednokolce a ja z nich skacu na zem. Valim sudy. Uzivame slunickovy den. I bobrika odvahy jsem slozil vlozenim ruky do tlamy lvove. Nekousal!

Mama se uci

Deda Emil mame poridil nahradu za jeji doslouzivsi telefon zn Nokia. Byl tu ted dlouho klid, rodicove si pujcovali mezi sebou ten jeden prehistoricky aparat, co jeste fungoval. Dnes rano prinesl mame postak balicek a mama se ten stroj uci ovladat. Jsem zvedav jak dlouho vydrzi to dvojceci kibicovani. Přikládám snímek z testování fotoaparátu zabudovaného v tom novém přístroji. Prý má mít autofocus, dá se to poznat z kvality snímku?

Odpočívám

Není nad malého šlofíčka. Ideální je usnout někde venku mámě na rameni když tlačí obsazený kočár s dvojčatama do kopce. Máma totiž trénuje přežití v civilizaci s náma třema pohromadě. Dnes jsme zvládli dojít do města a zpátky, přinést nákup, ale u zoo jsem začal vyžadovat extra péči a jízdu na mašince a pak jsem z toho usnul. Máma se evakuovala do blízké hospody se zahrádkou a zavolala tátu na pomoc. Já se krásně prochrupnul a probudil jsem se až doma, kde jsem potkal i tetu Marcelu s Márinkou. Honili jsme se spolu po bytě a hrdě jsem jí ukazoval naše bejby. Takový jen tak někdo nemá!

Oranžový kapr

 Přehrada je oblíbenou destincí. Každý se něco najde. Pro mámu je to vodní plocha, ve které se dá báječně plavat. Já se bavím házením kamenů do vody. Tedy většinou. Dnes jsem krmil z hráze kapry a našel jsem tam i zlatou rybku. Na první pohled to ale vypadalo jako oranžový kapr. Házel jsem mu přednostně kusy piškotů a myslím, že byl rád. Ostatní kapři se mu krmivo snažili vyfouknout, a proto jsem je odháněl křikem a toho oranžového naopak křikem povzbuzovat, aby se neupejpal. Bejby s Marjánkou si opět ověřili, že nejlepší svačina je ta, co nepatří nám a svačiny si navzájem snědli. Podařilo se nám i zachytit tátu při pracovním telemostu.



neděle 26. srpna 2012

Molíkovci

Dnes se zase ukázalo jak to u nás bude vypadat, až nás dětí bude pět. Bude to paráda! Přijeli Molíkovci s dvojčatama a doma bylo docela veselo. Zvládli jsme i hromadný oběd codůmdal a vyrazili na lokomotivu s vagonkama. Byli jsme na první jízku sami, obsadil jsem kabinu strojvůdce a dvojčata usadil ve vagónu. Zkoušli jsme si pak jízdu na všelijakých přibližovadlech. Tříkolka mi není souzena. S Václavem mladším jsme si chodili kupovat lízátka za pětikačku a podařilo se mi užrat mámě větší část zmrzliny. Ruskému kolu jsem se vyhýbal, pro jistotu. Čekáme ještě na fotoreport od tety Hany.

sobota 25. srpna 2012

Druhá větev

Ještě jsem pořádně neprozkoumal naší rodinnou větev z Vysočiny. Snažím se, ale těch lidí, jmen a vesnic je opravdu hodně. A prý máme ty větve dvě. Co a kdo je na Vysočině patří na tátovu větev a s máminou větví se musím blíže seznámit. Příležitost se naskytla už několikrát, ale začíná mi to teď do sebe lépe zapadat. Máma má jednu sestru a dva rodiče. A babi Mirka má sestru jménem Jiřina, která má dvě dcery (Jiřinku a Ivu), takže jsou s mámou sestřenice. Teta Iva za námi dorazila se Simčou a Michalem, kteří se zrovna vraceli z rybářského tábora. Byli tam jediní nerybáři a chytili největší rybu. Prý to tak v životě chodívá. Cestou z města jsem usnul v kočáře a probudil jsem se na zahrádce restaurace u trampolíny a ovocných tvarohových knedlíků. Bylo to příjemné probuzení. Trampolína je vůbec takové místo bohatých sociálních kontaktů. Nakonec si zaskákala i Madla s Vincentem. Naší domácnost obohatili dva totožní jezevčíci. Asi dvojčata. A Simča mě naučila hrát domino. Měli bychom naplánovat výlet do Budějic!

pátek 24. srpna 2012

Výročí

Ráno jsem se musel rozloučit s tetou Dadou. Nechtělo se mi pouštět ji, aby odjela do Olomouce a zase jsem jí dlouho neviděl. Odešel jsem do školky, kde jsme se loučili s Apolenkou a s Vojtou. Budou chodit do jiné školky, ale uvidíme se s nima na slavnostech pořádaných naší školkou. Takže jsem snídal medovník, co ho zařídila teta Dada na rozloučenou a svačil dort, co přivezla Vojtova máma. Odpoledne jsem měl takovou nostalgickou náladu. To jsem ještě nevěděl, že bude překvapení. V mezičase dorazil za námi děda Emil na motorce v rámci svých oblíbených výletů po vlastech českých. Vzali s mámou dvojčata a šli plavat na přehradu. Voda je úžasná. Potkali tam i jednu Madlinu obdivovatelku, co toho moc nenamluví. Babi a děda mají dnes výročí svatby, takže nemělo cenu dědu přemlouvat, aby zůstal přes noc. Pořádně to oslavte, protože toto moji rodičové asi nikdy slavit nebudou.

čtvrtek 23. srpna 2012

V barvě

Po ateliéru pobíhal pes nám záhadného plemene. Vlastně, kdyby nám neřekli, že to je pes, tak budeme vážně přemýšlet do jaké čeledi to stvoření zařadit. Charles byl velmi milý a když se mu nepozdávala kompozice tak zasáhl. Olizoval Vincentovou ouško. Následovala série snímků s různými rekvizitami od kůží přes vařečku po umělohmotné rádobykvětiny. Rodičové skřípali zubama a já se konečně začal bavit. Za úsměv jsem od pana umělce dostal slib půjčení červeného sportovního vozu, co byl zaparkovám vysoko na skříni. Po zbězném ohledání vozu jsem ale došel k závěru, že můj úsměv má cenu vyšší. Pak jsem pochopil i tu naší Madlenku. Inflace může snížit cenu čehokoli, i úsměvů. Náš si musí okolí zasloužit!

Černobílý svět

 Ateliérové focení je težká dřina. Nechtěl bych být fotomodelem a živit se touto nevděčnou činností. Madlenka to rychle pochopila. Její úsměv, kterým nás doma často obšťastňuje fotograf nezachytil. Nemohl. Madlenka se prostě ani jednou neusmála. Možná ji tlačily boty nebo není spokojena s osobností umělce. Vincent se smál pořád, a to i když se rozbrečel. Nikdo neví čemu nebo komu se smál. Aby se taky neřehtal, když na focení vyfasoval mojí fajnovou bekovku. Co já s ní zamlada nadělal parády! Naším dvorním stylistou se stala teta Dada a dokonce si myslela, že unikne objektivu. O tom později.

U fotografa popravdě

Než to stihne máma vykreslit na svoji oblíbenou růžovo fialovou a vyšperkovat důkazy plnými profesionálních úsměvů, uvedu pravdu o návštěvě fotografa předem. Byl jsem zde asi jednou nebo dvakrát, ale poznal jsem místo okamžitě. Hned jsem se zajímal, kam zmizela ta dekadentní kočka v nadživotní velikosti, co stála u barokních křesílek v předsíni panelákového bytu? Ostatní rekvizity zůstaly nezměněny. I moje nálada z minula. Táta sem zprvu taky nechtěl, ale pak povolil a kazil mi umělecké vyznění. Ostatně ani Vincent se nepochlapil a tvářil se, že ho to focení snad i baví. Role tvrďáka zbyla na mě. Máme aspoň pravdivé nerozmazané fotky celé naší famílie.

Náročný den

Ráno jsem cestou do školky sebral v naší březové aleji zase pár popadaných větví a přinesl je do školky na oheň. Jak vidím Veroniku, hned hlásím, že chci, aby na mě vyšlo dnes zapalování ohně. "Když jsem přinesl větve...", argumentuju. Jenže Veronika strouhá horu mrkve a tvrdí, že dnes vyrazíme na výlet do lesa a budeme dělat oheň tam. Kazí mi plány. Chvíli jsem smutný, ale pak posílám tátu domů, že už si nějak poradím. Byli jsme až u lesního koupaliště a mně se udála příhoda. Bylo to asi rychlé nebo v tušení toho, co přijde odpoledne, protože od školky v přírodě držím. Tedy chodím svědomitě na záchod. Dostal jsem od Sandry koupačku v potoce. Výlet se nám protáhl. Ještě jsme nestihli dojít ani do školky a už jsme na ulici potkali tetu Dadu s mámou, jak mě šly vyzvednout. Dnes nás prý čeká návštěva fotografa. Tak pomalu. Nejdříve palačinky ve školce a pak se teprve uvolím k focení. Na pana fotografa si raději vyhradím samostatný článek.

středa 22. srpna 2012

Crusty

Zatímco se teta Dada rekreuje u nás v Liberci, její milovaný syn Fífa leží v těžkých horečkách a se střevními problémy ve vzdálené vísce na Vysočině a vzdychá po mamince. Teta Dada volá každý den několikrát babi Jítě, aby zjistila Fífův stav. Tak už víme, že babi zavařovala rajčata, že Lejdovi nechutnala pizza a málem s ní rozbil talíř, že babi zapomněla kdesi boty a bude si muset vzít jiný, že se jí rozpustil cukr, že možná bude pršet, že si Milan vzal prášky, že děda Jara je hluchej a pořád se ptá na to stejný, že děda Luboš má pod postelí prach... Nakonec musel tetu Dadu uklidnit až strejda Lejda, zasláním aktuálního fota nemocného Fífy. Chudák. Jen nevím, kdo je to ten Crusty?

pondělí 20. srpna 2012

Posel z Olomouce a Vysočiny

Přijela teta Dada a zůstane celý týden. Přivezla dobroty a bude se nám starat o domácnost, vařit, uklízet, prát, hrát si s bejbyma, číst a vyprávět mi před usnutím pohádky a čistit zoubky. Za odměnu ji vzala máma Miri ke kadeřnici Adéle. Teta Dada si zoufala, že musí rychle vyřešit svou životní situaci, protože na ni tlačí její kartářka. Tak jsme jí nechali přečíst návod, jak zbohatnout. Stačí absolvovat kurz Jak klofnout milionáře a je to. Doufám, že pobyt u nás v Liberci bude pro tetu Dadu inspirující a že si tu pořádně odpočine.

neděle 19. srpna 2012

Horké dny

Léto nám nabídlo pár posledních horkých dnů. Na teploměru meteostanic se rtuť odráží od čtyřiceti stupňových maxim. Máme na vybranou. Buď se hezky v chládku naší vilky koukat na četnické humoresky nebo vyrazit ke studené Jizeře. Vítězí kupodivu divoká řeka. Hned, jak jsme vystoupili z auta, hlásím, že tu jezdí mašinky a že chcu na vláček. Zašli jsme po cestě kolem Jizery do lesa a už slyšíme, jak si to jeden soptí po Kořenovsko-Harrachovském viaduktu. Objevili jsme jedinou písečnou pláž mezi balvany. Osídloval ji nahatý holohlavý strejda, co ho neznáme. Máma velí k družbě, a tak sestupujeme po příkrém lesním svahu k nudistovi. Vydržel naši přítomnost dobré dvě hodiny. Pak asi dostal hlad. My jsme byli naštěstí zásobeni hrncem plným brambor a pečené cukety, kterou jsem vlastnoručně krájel a strouhal na ni parmazán. Ve vodě se nám chladilo rosé a já se snažil ho netrefit kamínkama. Jizera byla náramně ledová a báječně jsme si ji užili. Až slunce zašlo za smrky, vyrazili jsme do Loužnice. Řádil jsem zde jako divoch, zřejmě i radostí z přítomnosti Simči. Všichni se tvářili, že můj povyk na hranici sluchové bolesti je místní norma. Asi nás mají rádi.

Krásné léto

Přikládám odkaz na fotoreportáže z nových oficiálních stránek zelené školky, co se teď nově bude jmenovat Lesmír. Myslím, že fotoreporty z pečení chleba a z Rozárčiných narozenin věrně zachycují atmosféru posledních dní. Jinak okurková sezóna. V pátek za námi dorazila teta Stáňa a přišli spolu s mámou a Martinem pro mě do školky. Chvilku jsem byl v rozpacích a nemohl jsem si vzpomenout na její jméno, ale pak po dvou soustech odpolední svačinové školkové kaše se skořicí jsem mohl směle zakřičet: "tu znám, to je přece teta Stáňa!". Přeměřili jsme všechny bejby a zdá se, že Martin z nich bude největší, ačkoli je nejmladší. Oficiální měření a vážení bude probíhat až v pondělí a poreferuji obvyklou cestou.

sobota 18. srpna 2012

Coq au vin

V sobotu se věnujeme důležitým týdenním rituálům. Vysáváme hlínu z květináčů rozsypanou bejbyma po pokojích, pereme postele od jídla a ostatních "věcí", koupeme se s mámou v pěně, abychom byli čistí, vaříme na týden dopředu a hodně spíme, abychom dohnali týdenní deficit. A pak? Sotva jsme hotovi, začne máma zoufale hledat své granátové naušnice, o kterých tvrdím, že jsem je před praním povlečení ukryl do postele. Uklidňuji ji, když obrací pračku naruby a leze po čtyřech po zahradě, že se najdou. Bejby mají čurací den, upouští loužičky a rýpou se v nich prstíky a následně je poctivě vysouší bříškem. Dostali moji stoličku, kterou jsem okamžitě poznal, to je let.., sedí v ní na střídačku a trousí pod sebe vše, co se jim dostane pod ruku. Druhé bejby čeká dole a poctivě popadané kousky roznáší dál po kuchyni a na chodbu. Coq au vin, kterého táta vařil ještě za ranního kuropění, abychom měli týden co jíst a máma ještě pozvala na hostinu strejdu Jiřího a ujo Braňa, náhle někam odletěl. To byla vůně a ta chuť! Před polednem takticky opouštíme domov, abychom nenatropili více škody. Jdeme na zmrzlinu a piňa coládu. Dlouho nám to nevydrží. Je vedro a mámu bolí hlava. Z čeho asi? Usínám o půl páté odpoledne a prospím do nedělního rána.

středa 15. srpna 2012

Společenská přehrada

Máma tráví v posledních dnech na přehradě hodně času. Zná a zdraví se už s místními rybáři, jednou lehce mentálně postiženou, co občas mámě hlídá bejby, když loví máma po vodě komusi uplavaný balón a především hejnem přejícných důchodkyň, mezi kterými se vždycky nejde nějaká, co má svá dvaačtyřicetiletá dvojčata už dávno mimo domov. Odpoledne po školce nás občas bere máma k přehradě taky. Někdy se zasekneme v kavárně na zmrzlině a dál se nehnem, jindy se na vanilkovou dobrotu zastavujeme cestou zpátky. Dnes jsme rozšířili okruh známých o rodiče Emilky ze školky. Jmenuje se jako já a když na ni její táta Slovák volá "Emil", zarazím se, co jsem jako provedl? Mají taky malý bejby Juráška. Emilku jsem přijal pomalu do okruhu těch, pro které platí výjimka nežárlení a při loučení jsem žadonil, ať jde k nám domů na dvoreček. A rodičové předdomluvili společnou dovolenou někde v Toskánsku.

Žárlím

Nemám rád, když se máma či táta podívají, usmějí, zahovoří nebo pozdraví jiné děti ve školce. K tátovi si to nedovolím, ale když mámu při takovém prohřešku přistihnu, tak jí okamžitě plácnu. Někdy trestám preventivně, protože pak by to nebylo nic platné. Na bejby nežárlím, mám je rád, ale někdy bych uvítal, aby se mnou máma trávila víc času. Jsem rád, když se třeba sejdeme v kuchyni u rodinného vaření a fungujeme teamově. Třeba tuhle u válení těsta na chlebové placky (bez válečku, který nemáme, protože se ho táta bojí). Jinak u nás nikdo nežárlí. Dnes ráno máma prohlásila, že jde s Marcelou na přehradu, oblékla si elegantní červené šaty a pak si před zrcadlem malovala oči. Táta vyzvídal mámin program pro dnešní den a pak jí proaktivně připravil k snídani kaši z máslových fazolí a dva taliány nakládané v octu s cibulí. Snad z toho nebude mít Madlenka osypky na zadečku.

úterý 14. srpna 2012

Indicko-nepálské dobroty

Je příjemné zajít si do oblíbené restaurace na oběd, znát se s obsluhou, užít neobvyklých chutí a vůní atd. To vše jsme našli v jedné sklepní indicko-nepálské restauraci. Obdivujeme provozovatele, že dokáže vést hospodu a nemluvit česky. Hostům to ale zdá se nevadí, objednává se v angličtině a komunikace nevázne. Rodičové tam zaskočili procházkou na oběd, pochutnali si a máma šla dolů do baru zaplatit. Prohodila s Indy pár slov o koření a vyzvídala, kde se v Liberci dá kvalitní koření pořídit. Nikde, říkal pan vrchní (v černém poznámka redakce). Pak se zamyslel a tajně mámě prozradil, že zítra restaurace končí a jemu tam pár pytlů koření zbude. Nakoupili jsme tedy kilo římského kmínu, kilo koriandru, čtyři pytlíky bobkového listu, dvě kila kešu oříšků. Mámu kluci pozvali i do kuchyně a dávali jí ochutnat různé dobroty. Ohm restaurace se stěhuje co Českého Krumlova. Ať se vám tam, kluci naši milí indický, libí a daří! Have a good life.

Kulturní dění

Ráno se zdálo, že do Lidových sadů vtrhla banda vandalů s motorovými pilami a že páchají nedozírné škody na krásných stomech, co tu u nás rostou. Při bližším ohledání rodičové zjistili, že drvoštěpové zahájili speciální dřevosochařské sympozium a ti gauneři s motorovkama jsou vlastně umělci tj. sochaři. Zpracovávají ohromný mohutný lipový kmen. Zatím jsme odhlalili labutě, velblouda a nosorožce. Dále nám tu začíná festival flašinetářů. To je ten nástroj, co na něj hráli tři veteráni a ten pán před katedrálou v Mexico City.

Futro