úterý 31. července 2012

Muž s harmonikou

Jako správný milovník westernů jsem se rozhodl začít s hraním na harmoniku. Pro nás, kluky od krav, je to nástroj praktičtější než kytára. Dá se totiž zabalit do baťůžku na cestu do lesa. Však taky celá školička zírala, když jsem v lese u ohně spustil svou démonickou hru doprovázenou tancem. Nosím s sebou krom harmoniky i flétničku a hudební dřívka. Jsem muzikální typ s absolutním sluchem. Taky se musím poradit s tetou Gitou, mám ale takový pocit, že se mi kombinace harmoniky a sombréra vyloženě povedla. Jsem stylový muž s harmonikou.

Všední ráno

Je úterý, okurková sezóna. Ráno se budím, když táta volá: "vstávej, zajíčku, máš na stole snídani!" a do postele za mnou přišla máma s Vincentem a pak se přidala i Madlenka. Učím je oba sedět, s Madlou mi to šlo lépe, protože není tak těžká. K snídani mi táta namazal chleby s máslem a našima třešňovýma povidlama a jako bonus přikrájel meloun. Neznám nic lepšího než naše povidla z třešní a pravé vanilky. Však jsme si jejich vaření taky náležitě užívali. Před oblékáním uteču do tátova pokojíčku a zavřu se tam. Táta mě pak pověřil veledůležitým úkolem. Mám seběhnout dolů k vrátkům a zmáčknout tlačítko na bezdrátovém zvonku, který mi dává do ruky. Máma mi nasadila batoh, před domem jsme zamávali tátovi, co hlídal bejby a u vrátek se ukázalo, že zvonek k nám domů nedosáhne. Uklidil jsem ho do naší schránky. Táto, vyzvedni si ho tam! Do školky se nechávám mámou nést, ještě jsme se nestačili pořádně pomazlit a tak to doháním. V novém školkovém letním domečku už čeká Veronika a Martina. I pejsek Wendy tady běhá. Zdravím se s nimi a smekám sombréro. Voní tu ten náš včera pečený chleba. K snídani máme broskve a loupáček s mákem. Už se podařilo i najít můj plecháček hrneček a tak můžu zase pít ze svého oblíbeného. Adélka říkala Karolínce a Vojtovi, že jsou blbci. Dostalo se nám ponaučení, že taková slova se nepoužívají. V pískovišti někdo nechal plyšového tygra. Na ranním kroužku ještě škemrám. ať tu máma zůstane. Pak začínáme vyrábět hudební dřívka. Nejdříve je brousíme smirkovým papírem, a pak si je dokonce malujeme barvami. Ukazuju mámě, jak se kombinací modré a žluté udělá zelená. Dřívka si pak označíme na jednom konci písmenem podle jména a na druhém značkou. Máma mi dala pusu na tvář a slíbila, že odpoledne po svačině přijde. Ani jsem to moc nevnímal, protože jsme byli s Emilkou v nejlepším malování.

pondělí 30. července 2012

Jednokolka

Rodičové zastávají názor, že co člověk chce, to se mu vyplní. Většinou ale trochu jinak, než zamýšlel. Táta sní o pořádném čoprovi, aby s ním mohl jezdit brm brm brm do kavárny a zpátky. A máma mu kdysi ve slabé chvilce takovou pořádnou motorku slíbila. A táta se nezapomíná pravidelně připomínat. Máma se ošívala tak dlouho, až už sama pochopila, že dál by tátovi neměla bránit v tom, na co má nezpochybnitelné právo a plní své sliby. A tátovi se tím splnil jeho sen. Jen trochu jinak. Prý když si tu motorku vybaloval z krabice, s pochyby v hlase se ptal, zda tomu něco nechybí? Máma ho utěšovala, že takovou zebru pod zadkem jen tak někdo nemá. I Jaroušek od sousedů hned spustil, že je to asi rozbitý. A já před tátou utíkal, aby mě nepřejel a povzbuzoval ho, ať spadne. Táta se bránil, že padat nebude. Ale stejně se neubránil. Kopeček se ještě chvěje, jak se na něm Henry směje.

neděle 29. července 2012

Madlenka sedí...

...a stojí. Celé tajemství prý spočívá v tréninku a postupných malých krůčcích. A především je nutné začít. Madla začala nejdříve zvedat hlavičku. Procvičovala zádové svaly. Pak se obracela na bříško. Trénovala dynamiku. Pak si dávala nohy za hlavu. Pružnost. Zvedala zadeček. Posilování nohou. Lezla. Koordinace. A teď už bravurně sedí a stoupá si, když má oporu. Zbývá vydat se do prostoru. Vincent na to jde od lesa. Je ve fázi sbírání síly. Vincent se cpe. Leze na Madlu, tahá ji za vlasy. Do všeho strká ruce. Ale to předbíhám. O Vincentovi napíšu samostatný článek. A o tátovi taky... Bude se totiž muset od Madly učit.

pátek 27. července 2012

Houby a opečbuřt!

Dorazila teta Eva se Sárou a přivezly pořádné buřty. Přešikovali jsme sezení na zahradě, zapálili oheň a dali se do opékání. Před akcí je vždycky potřeba očistit v ohni ty opékací pruty. To si pamatujte, tyhlety zásady! Kombinovali jsem buřty s hořticí, chlebem, se šopským salátem dle tajné receptury babi Mirky a salátem z čerstvých zelených fazolových lusků taktéž dle babiny tajné receptury. Sáře se zalíbila moje skákací zebra, tak jsem jí ji hodil oknem ven na zahradu. Pak jsme vyrazili do lesa na houby. Zvyk je železná košile a co se ve školce naučíš, jako když najdeš, začal jsem už na kraji lesa sbírat dříví na oheň a trochu tím brzdil tempo houbychtivích spoluputovníků. Pustil jsem Sáru sednout do kočáru a když byla tak blízko a nemohla mi nikam utéct, začal jsem jí vyznávat lásku, hladit ji po tváři a říkal jsem jí, jak je krásná. Teta tlačila kočár a tajuplně se usmívala. Mám je rád. Celé mě to ale zmohlo natolik, že jsem při spáteční cestě usnul v kočáru a ani jsem se proto s tetou a se Sárou nemohl rozloučit. Určitě bych dostal od obou pusu. Přítě nesmím takhle netakticky usnout!

čtvrtek 26. července 2012

Pod dohledem

V Boleslavi na zahradě je v takových vedrech nejlépe. Ideální je pobyt tady kombinovat s plaváním nebo alespoň máčením rozpáleného těla v chladné vodě. My jsem se způsobně chladili nejdříve v prádelním hrnci a následně v růžovém bazénku pod bedlivým dohledem našeho strážce a opatrovníka Barryho. Barry je znalec místních poměrů. Moudře asistuje v našich hrátkách, třeba když jsme si házeli lítacím talířem. Pak ho obvykle chytne amok a lítá po zahradě jako splašená lokomotiva. V hrnci jsem si pak namáčel hlavu, to je má oblíbená aktivita. Když na sluníčku v lehátku usnul i děda, šel jsem ho pokropit a následně jsem ho přiměl, aby si taky hlavu namočil. Ono bylo fakt vedro. Z toho namáčení se mi udělal hezký účes. Zalil jsem hadicí celou zahradu, předek auta, dvojčecí kočár a máminy záda. Babi mě naučila krájet okurky do salátu. Mlsám dobroty jako palačinky a zmrzliny a vůbec je to léto taková přijemná záležitost.

středa 25. července 2012

Brandýs

Další přepadová návštěva se odehrála v Brandýse u tety Stáni. Je to strategická poloha residenční nemovistosti, neboť kousek proti proudu Labe i Jizery jsou báječné hospůdky, do kterých si teta dopádluje v červené kánoi a zpátky domů ji nese proud řeky. Nevím, jak do lodě bere Martina, asi taky s rukávkama, předpokládám. V domečku s výhledem na Labe a všechnu tu zeleň v Houšťce je příjemno a útulno. Martin, zdá se, dorůstá Madlenku a za chvilku bude větší než ona. Taky to vypadá, že to bude veselý chlapík. Teta upekla báječnou dobrotu z tvarohu a jak to tak mezi matkami na mateřské dovolené bývá (mimochodem, mateřská dovolená mámě právě končí), začne s něčím podobným i máma. Je to totiž nakažlivé. Bůh nám buď milostiv!

Vyrážíme na prázdniny!

Vyrazili jsme na miniprázdniny za babi a dědou do Boleslavi. Byl jsem před cestou náležitě poučen, že babi je mámina máma a děda je její táta. Probíráme i rodinnou větěv z Vysočiny a to u fotek na počítači. Sem tam se mi plete jestli je strejda Lejda tátův táta nebo jeho bráška. Jinak se orientuji na výbornou. Vyskočil jsem si z auta u babi a máma s bejbíčkama pokračovala dál ku Praze na rande s panem elektrikářem. Pak to ovšem pojala ve velkém a dojednala bleskové přepadové rande spojené s obědem s kolegy z práce, tedy s tetou Hanou, Markétou a strejdama Jirkou a Nebesákem. Nové administrativní budovy nejsou uzpůsobeny našemu kočárku. Jediná sjízdná cesta do kanceláře vedla dolů do garáže a dál největším výtahem. Na místě pak naše dvojčata odborně kontrolovala čistotu odpadkových nádob pod psacími stoly HR oddělení. Na oběd do přilehlé restaurace My life už asi nebudeme chodit, protože i tam se Vincent věnoval kytičkám v květináči. I bez toho zahradničení to po jejich odchodu vypadalo, že tam krmili kachny. Stejda Nebesák měl veliký žážitek z projektu rozepínání pánských náramkových hodinek. Ještě že se živí hlavou a né rukama.

úterý 24. července 2012

Taktika a strategie v maloobchodě

Včerejší horor se ráno opakoval. Zase jsem ve školce jediný kluk. Ráno jsme se trochu opozdili a hned pod kopcem jsem zase mámu osedlal a nesla mě nahoru. Zastavil nám modrý sedan, co ho řídila Emilčina máma a svezla nás až nahoru. Zastavil jsem se ještě u hromady dříví a chtěl jsem ho nařezat na zimu. Máma říkala, že to ještě počká. No nevím. Pak už jsme odcházeli do lesa a já skočil mámě kolem krku, aby do toho lesa šla s námi. Vyšplhali jsem kolem slavných libereckých teras k borůvkovým pláním až tam, kde se scházíme, abychom odemkli les. Pak jsme třikrát proběhli tunelem ze křoví a nechal jsem mámu jít domů. Odpoledne mi máma přinesla broskev a koláč s mákem a ještě jsme spolu s kočárkem vyrazili na zmrzlinu. Už vím, co to je diplomacie. Máma objednávala jednu velkou a jednu malou. Paní v okénku přitakala a říká: "tady je ta malá". Strategicky jsem ucuknul s napřaženou rukou, aby mi jí tam nemohla dát. Máma chvíli vyčkávala, zda-li takovou školáckou chybu udělám, ale já dobře věděl, že druhá zmrzlina bude větši. A vyšlo to! Malou si musela vzít máma. Citrónová!

pondělí 23. července 2012

Feminizace školství

Ráno se mnou po naší páteční bitce raději vyrazila do školičky máma. Nechal jsem se vynést to velkého kopce a zavedl jsem jí až do zadní mistnosti, kde se objevil baldachýn a holky z naší školky si v něm udělaly seanci. Kluci prý nesmí dovnitř. Byl jsem z toho rozladěn a zaražen. Pro jistotu jsem si mámu přidržoval, aby mi neutekla. Pak mi to teprve došlo! Všichni kluci jsou pryč na prázdninách a ve školce není ani Pavel! Jsem tu jedinej chlap. Máma už byla nalomená, že mě zase odvede domů a pojedeme spolu do Prahy, ale nakonec se mi jí zželelo, zašil jsem se s vláčkem do kouta a bylo mi příjemně. Šli jsme pak do lesa na borůvky a každý trhal sám pro sebe. Odpoledne jsme pak ještě pekli chleba, tak jsem mohl přinést domů tátovi vzorek. Rodičové vyrazili na cesty a nakonec se jim z toho vyloupla procházka od máminy Alma mater na Václavské náměstí s dostaveníčkem ve Františkánské zahradě. Proč máma nadává na sociální kartu? Přinesla si z úřadu moc pěknou barevnou brožurku "Skarta - Vaše nová peněženka" a nezdá se, že by ji to nějak zásadně těšilo. Odpoledne jsme ještě vyrazili k přehradě, máma si zaplavala a pookřála. Spřátelená kavárna má úžasné dorty. Zase jsme málem zmokli, protože se mi zalíbilo padat do vysoké trávy a přinutil jsem k této aktivitě i tátu, no a mezitím se nějak seskupily mraky nebo co...

sobota 21. července 2012

Sobotní odpoledne

Sobotní dopoledne stane se pro mnohé chvílí nudy, někdo to pomyšlení nesnese a tak jde válet sudy. Máma, táta, bejby a já jsme vyrazili na procházku do lesa. Zasekli jsme se už cca padesát metrů od domu, když jsme uslyšeli zvonec na lokomotivě v dětském koutku. On to vlastně ani tak není koutek, jako oplocené megahřiště, na kterém krom vláčku a ruského kola jsou i vodní fontány, bludiště, prolézačky, půjčovna všech možných šlapadel, odrážedel i tříkolek, a taky skluzavky, kolotoče, houpačky, pískoviště a tak dál a tak dál. Hned u vchodu mi zabavili moje kolečko i s helmou, protože to se sem nesmí. Uschovali mi ho u poklady, takže jsme ho tam měli uschované do neděle. Nějak jsme si ho nestačili při chvatném odchodu vyzvednout. Dařilo se mi obsadit náčelnické místo v lokomotivě. Máma se postavila za tunel a mávala. Viděl jsem jí až po několika kolech, protože při jízdě v tunelu zavírám oči. Stejně je tam tma. Pak jsem objevil nerezový tunel na klouzání a střídali jsme se tam s mámou. Bejby se nám rozutekli po trávníku, ale podařilo se nám je pochytat dřív, než vlezli do bludiště. Táta zkoumal uživatelskou přívětivost dětského koutku. Za prvé: systém vybírání vstupného a za druhé: informační tabule, které uvádějí výrobce, dokonce i výrobní číslo a zem původu té které součástky, ale údaj o tom, že je to určeno pro děti od šesti let, je skryt až na konci.

Vynalézám

Maxipes Fík má celou sérii pohádek o tom, co všechno vynalezl. Já jsem tomu přišel na chuť až poslední dobou. Láká mě tekoucí voda, to je všeobecně známo. Máma tuhle říkala něco o reinkarnaci čokoládového Joula, když jsem odmítal vylézt v Loužnici z potoka. Dneska jsem doma krásně sestavil speciální zařízení na mytí rukou v umyvadle. Mýdlo jsem silou narval do baterie a zapracoval řetízek od špuntu tak, aby se špunt mohl proplavat v napuštěném umyvadle. Mám z toho dobrý pocit!

pátek 20. července 2012

Tři bagry

Před naším domem kopou kanalizaci, v celé Masarykově ulici nejezdí tramvaje a místo nich tu všude řádí autobusy. Cestou ze školky jsme s mámou pozorovali bagr při práci. Pak jsem mámu plácnul, protože mě chtěla dostat domů za tátou. Říkal jsem jí: "běž pryč, mámo!" Pak jsem ji pro jistotu plácnul ještě několikrát, taky větví do zad, na chodbě domu jsem pořádně ječel, z našeho bytu jsem odešel na chodbu, se slovy "jdu sám", vyšel ven z domu a třísknul dveřma tak, že vnuci naší paní domácí dostali od babičky převentivně vynadáno. Doma jsem pak pokračoval tak dlouho, dokud se máma nezačala dívat na Krtečka a dovolila mi se přidat. Tátovi pak říkala, že je možná na mě těch pět dní školky opravdu moc. Já mám přitom mámu rád, jen si někdy nemůžu pomoci. Potřebuju mámu více pro sebe.

čtvrtek 19. července 2012

Madlenčina ondulace

Madlenka je nádherně vlasatá. Tuhle jí na Boučkově statku pozorovali spolustolovníci u oběda a smáli se, jak jí vítr čechral vlásky. Rostou jí hodně do čela a tak dnes dostala svou první vlasovou ozdobu. Vydržela jí přesně 29 minut, pak jsme zjistili, že je sponka nadobro ztracená. Ale slušelo jí to, ne?

středa 18. července 2012

Srdečný pozdrav z Prahy

Strejda Béďa měl tuhle takovou zajímavou zkušenost s hrdými obyvateli hlavniho města. Kosil kosou louku u silnice, měl na nohou gumáky a na hlavě klobouk. Oproti minule se honosí i novým plnovousem. Kolemprojíždějící osobní automobil stáhnul okénko, spolujezdec vysunul amplión a do něj zvolal: "Praha zdraví prdel!" Z tohoto zvolání se pomalu stává pozdrav, kterým se zdraví znalci podmínek v místním hostinci. Loužnice přece není žádná zakopaná malá ves! Byť vzezření některých obyvatel může svádět k rychlým soudům. Vincent se proto rozhodl pro casual styl a nasadil mou obstarožní bekovku. Klasa!

Simia

Mám slabost pro dámy cca o dekádu starší než jsem já. Mám rád Šárku z Frýdlantu a hlavně Simonku od strejdy Zbyňka. Přijela k nám s tetou Oli odpoledne na návštěvu a nechaly se přemluvit k pyžamovému večírku. Zahájili jsme telemostem se Starou Boleslaví. Pozdravili jsme babi Mirku. Byl jsem štasten a dožadoval jsem se, aby se mnou Simča spala v posteli. To sice nevyšlo, ale navečer jsme se společně v posteli dívali na Fimfárum, jak tam Čupera přestával pít, a u toho jsem jí říkal, že je krásná a že jí mám rád. Byla v rozpacích. Ještě větší rozpaky jsem jí pak připravil ráno, kdy mě doprovodily máma, teta Oli i Simča do školky, a já se tam každému chlubil, že to je moje krásná Simča a že jí mám rád. Pak jsem zůstal ve školce, Simča s tetou Oli doprovázeny mámou a dvojčatama odešly do Dinoparku. Nevím úplně přesně, co to ten Dinopark je. Cestou voňavou lipovou alejí vedla prý máma s Oli zajímavé investiční řeči a vlastně jim to vydželo až k Valdštějnským domkům. Máma vyprávěla, jak je od Simčiných let zamilovaná do Albrechta Václava Eusebia z Valdštějna. Přesně od toho léta, co provázela turisty na Frýdlantě. Před pár lety ji sám Albrecht v zámecké konírně políbíl ruku. Měla z toho velký zážitek. Odpoledne pak děda Béďa listoval v Ottově slovníku naučném, aby nám našel, že Simia je latinsky opice.

neděle 15. července 2012

Všichni slavíme Jindřicha!

Dnes má dle našeho kalendáře svátek Jindřich. Je to jméno německého původu vzniklé z Heinrich, Heimerich (heim - domov, rihhi - vládce) nebo Haganrich - „vládce domu“. Jinou českou variantou tohoto jména je Hynek. Anglicky je to Henry, ale i Harry a ženskou variantou je i Henrietta. A že je to jméno královské, to ví každý. Jistý náš jmenovec v Anglii se proslavil sporem s papežem kvůli rozvodu, a to už v šestnáctém století. Papež mu to nedovolil, tak pan král následoval radu dědy Emila a urobil si rozvod sám tak, že si založil vlastní církev a stal se její hlavou (babi Mirka větnou konstrukci jistě pochopí, když ne, tak hezký den do Boleslavi). Ženatý byl celkem šestkrát a když nějaké to jeho manželství skončilo rozvodem, byla to ještě pro rozvedenou paní docela klika. On se totiž nebál nechat ani svou choť popravit. Historie je zajímavá a budu se jí časem věnovat víc. Člověk se může lecčemu přiučit. Takže krom Henryho Horora a jeho osmitýdenního vnuka stejného jména dnes slavíme svátek všichi tři: Madlenka, Vincent i já. Hurá!

The race is on

Poprvé plavala máma z Asie do Evropy, když já měl asi dva centimetry. Byl u toho ujo Braňo a strejda Sadám. Pak jsem se párkrát účastnil osobně (2009 a 2010). Letos zbyli ujo Braňo a strejda Jiří jako jediní odvážlivci, co drží tradici. Máma je dnes celý den taková nesvá a netrpělivě čeká na zprávy. Ujo Braňo vyzývá striktně před hromadným startem k fandění: "tak prosím držet palce. The race is on." Máma drží. Naposledy marně zápasila s protiproudem pár metrů před cílem. Zato strejda Jiří se nechal lišácky zanést za cíl a zpátky do cíle ho ladně nasměroval onen proud. Dnes se hlásí první: "letošní ročník plavby přes Bospor jsem takticky překombinoval, bo mě potupně vylovilo turecké námořnictvo asi kilometr za cílem u hotelu Kempinsky... na druhou stranu mám pocit, že držím rekord závodu, co se týče uplavané vzdálenosti." A ujo Braňo vzápětí dodává se stručností vrcholového manažera: "8,4 km. Čas 1:24 h. Ufff, jdeme na steak." Podotýkám, že závod má zhruba 6 km. Máma celá ožila. Cítí, že letos měla šanci oba borce porazit. V rámci tréninkové přípravy si totiž koupila nové plavky. Kdyby to nevyšlo, mohla alespoň oslňovat turecké armádní záchranáře. Po tuze dlouhých dvou hodinách čekání na podrobnosti se máma dočkala finále Istanbulského dobrodružství v podání Braňa: "byl steak a pivko a s ohledem na věk následný klid na lůžku." A Jiří dodává: "letos bydlíme v hotelu o pár ulic dál (než legendární Ahmed) a hrajou zde pouze rozjaření kolemdoucí (místo diskotéky)... a že jich kur... je." Bravo, přátelé, bravo. Příští rok vás máma vyzývá na chlapské zápolení přes chladné vody Gibraltaru. 14 km.

Upečeme dort

Od rána je doma rutika. Hadi lezou z pokoje do pokoje a domáhají se pozornosti. Nechci zůstat pozadu. "Táto, hoň mě!" Táta u toho vaří krémovou kukuřičnou polévku. Zabralo mu to celé dopoledne. "Já chci dort," dožaduju se, sotva je hotov. Táta volá nejdříve babi Jítě a následně tetě Dadě s žádostí o rychlý recept na piškotový dort. Oba recepty se zásadně liší a svojí pracností přesahují časové možnosti naší famílie. Vysvitlo sluníčko. Máma věší ven plínky. Začalo pršet. Máma zpacifikovala Madlin bobek rozmazaný po koberci a otevřela italské rosé z bag in box. "Já mám nápad," opakuju. "Upečeme dort." Táta vaří žampiónový krém. "Mám nápad, ale jiný," nenechám se odbýt. "Upečeme dort." Přestalo pršet. Vyrážíme do "Bez konceptu" na dort. "Já chci zmrzlinu," měním plán, sotva usedneme. Sním zmrzlinu a následně tátův čokoládový dort. Máma se nechává inspirovat citátem jednoho pána, co byl černej jak bota, hrál na trumpetu a jmenoval se Luis: "Život je jako trubka, když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde." Odcházíme. Začíná vydatně pršet. Vesele foukáme.

Co týden dal

Vincent začal brutálně lézt. Jinak se to ani nedá nazvat. Leze silou, zarputile a přes překážky. Tu nejčastěji tvoří Madla a když je zdolávána, bečí jako kůzle. Madla. Taky se neskutečně cpe. Vincent. Sní cokoliv a vydává u toho hýkavé slastné zvuky. Madle zbylo jedno a půl pepe, pak zvrací a rýpe se v tom prstem. Já opět chodím s radostí do školky. Zbourali nám stodolu. Každý den ráno běžím ukázat tátovi, že už tu stodola není. Dostal jsem novou flétničku, protože přes léto chodím do školky i ve středu, kdy je zpívací den. Foukám do ní jako Frantík Čára. Večer před usnutím svítím baterkou. Nejraději tátovi do očí, aby nespal. Na všechno odpovídám univerzálním "proč?" Už asi dva měsíce. Tento týden šperkuju moje proč na "proč teče voda dolů?" a také "proč med lepí?" Žádná s rodičovských odpovědí mě zatím neuspokojila. Myslím, že nějaká voda teče i nahoru. Naučil jsem se nové verše. "To musím zvládnout sám, na to snad sílu mám..." Máma se snažila zvládnout palačinky. Těsto bylo všude. Je to naše princezna. V noci každou hodinu vstává, protože bejby ji budí, když chtějí čurat. Nosí je do koupelny. Bejby se vyčurají a spí dál. Jsou to hadi a plazí se všude. Venku průběžně prší. Máma popíjí melounové smoothie z mascarpone, co jsme umixovali a zamyšleně pronáší: "tento způsob léta zdá se mi býti poněkud..."

sobota 14. července 2012

Veselá Loužnice

Děda Béďa ani teta Oli doma nebyli. Slídili kolem Probošťáku. A vyslídili pečetní prsten třista let starý a s neznámým erbem. Ale dočkali jsme se. Máma vzpomíná, že už za jejího dětství byl děda Béďa zdrojem neskonalé zábavy. Dnes neustále opakoval, že má ukrutnou žízeň. Teta Oli se jen usmívala. Když jsme zde my, musí domeček počkat. Došlo na kloboukovou estrádu. Děda Béďa válčil u Hradce a na almaře mu ještě visel vojenský kabátec. Jak bejby rostou, jsou naše návštěvy v Loužnici stále divočejší. Dováděla i Betynka a to s ohledem na její věk je co říct. Jsem zvědav, jestli si teta Oli s dědou Béďou udrží veselou náladu, až tu budeme řádit všichni tři. Až pět.

Futro