sobota 30. června 2012

Jizera

Toto mámino tajné místo jsem navštívil poprvé 5. července před třemi lety. Tehdy se mnou táta klopýtal po kluzkých kamenech, ale nesmočil jsem se. Dnes jsme řádili mezi obrovskými kameny všichni. Rodičové se předháněli v tom, kdo nafotí šťavnatější akty. Vítězem se stávám já za fotku, která je publikovatelná akorát v pedofilních novinách. Romantiku okamžiku nacucejte před příblížícím se obdobím letních dovolených z toho, co prošlo cenzurou. Čím víc jsem se třásl zimou, tím víc jsem chtěl skákat do hlubiny. Studená voda stříkala na všechny strany. Rodičové si pochvalovali, že na dovolenou jezdit nemusí. Příště nabalí do proutěného košíku proviant, aby jsme se mohli ráchat celý den bez rizika zachvatu mámina vlčího hladu.

Parnička Kafemlejnek

Když je to parní, tak je to par, par, parnička. Tak říkám černé lokomotivě, co se jí kouří z komínu a odfukuje na trati. Táhla naše vagónky z Kořenova do Harrachova a zpět. Největší můj zážitek na trati byl tunel. Já chci zase do tunelu, žadonil jsem. Nemůžu vám ho ukázat, protože byl úplně černý, dlouhý a na konci měl světlo. Prošli jsme si staré vagóny, dřevěné i polstrované semišem. Mít takový vagónek doma, to by byla jízda. Jsem rád, že dvojčata jela prvně vlakem právě touto parničkou, co se jmenuje Kafemlejnek. Kterým vláčkem jsem jel poprvé já?

Vejšplechty

Dva moje postřehy hodné zaznamenání.
První: Inspirace pohádkou Tři veteráni 
Vzal jsem si mámu stranou a tím nejněžnějším výrazem, jaký umím v intimních chvílích vyloudit, jí povídám: "Mámo, ty jsi krásná mrcha." A že je Madla mámě náramně podobná, protože už i táta soudí, že je Madla krásná panenka po mámě a už skoro žádná opička, dodávám při pohledu na ni: "podívej, jak kouká, mrcha."

Druhá: Ujo Braňo na první pohled
Ujo Braňo podniká další výlet na svatbu do Indie. Místo tety Maruš si tentokrát bere jiného spolucestovatele. Ten prý v Indii taky ještě nebyl, tak ho ujo posílá z testovacích důvodů samotného vybaveného vlastním příborem pár dní napřed a rovnou do Váranasí. Každopádně, dnes při pohledu na tátovu "televizi" volám nadšeně z první: "hele, ujo Braňo." Poznal jsem ho na první pohled a přikládám.

pátek 29. června 2012

Svatojánská slavnost

"Ve svátku sv. Jana se setkávají staré pohanské obřady, které se vztahovaly ke slunovratu, s křesťanskými tradicemi... Již od pravěku sbírali lidé léčivé a dobře chutnající byliny krátce před tím, než slunce dosáhlo svého nejvyššího bodu, protože v té době jsou léčivé účinky bylin nejsilnější... Svatý Jan je ochráncem řemeslníků pracujících s kůží a textilem a také patronem hudebníků a tanečnic... Svatojánská noc byla i příležitostí pro milostné čarování. Věneček, který si děvče uvilo z devatera kvítí, trhaného na devíti mezích a vložilo pod polštář, měl přivodit sen o budoucím ženichovi." Tolik z naší školičkové imaginace na dnešní slavnostní odpoledne. Šli jsme se školkou napřed a rodičové dostali cestou úkoly. Sebrali větve na oheň, posbírali v potůčku kamínky, jen na věneček máma nenašla kvítí. Asi nechtěla... Proč? Opekli jsme na klacku trdelníky a máma se zapojila do babského šití panenek. Táta se začetl do pěkně malovaného časopisu Klobouk na pařezu, že kterého přikládám ukázku. Pavel obdivoval ten můj a pídil se po zdroji. Musel jsem ho zklamat. Do Mexika se mu pro něj nechce. A bejby? Nacpali se trávou. Svatojánská slavnost se povedla.

středa 27. června 2012

Hřiště

V dnešní době je prý móda, že maminky tráví čas se svými ratolestmi na dětských hřištích. Děti si hrajou a mámy zkrátí klábosením čekání na tátu, než večer přijde z práce. Říkám prý, protože jsem o tom slyšel jen z doslechu. Máma se cíleně této své noční můře vyhnula. Tátu si pěkně drží doma a dětská hřiště od těla. Měl jsem od rána kňučivou náladu, tak táta usoudil, že je na čase postavit se našim nočním můrám. Udělal dobře. V nemocničním areálu, kde se naše dvojčata naštěstí rodit nemusela, byť je od domova na tři odražení na kolečku, jsme se vyřádili všichni. Téměř. Máma se prapodivně vytratila hned, jak jsme sem přišli. Byl jsem smutný jen do chvíle, kdy se objevila holčička Kája. "Ahoj holčičko, já jsem Emil", šel jsem rovnou na věc. "Já nejsem holčička. Jmenuju se Kája." Byla starší, měla zkušenosti. Po shake shake bridge běhala bez držení. Nenechal jsem se zahanbit a zkusil to taky. Když se vzápětí objevil na scéně menší chlapeček, předváděl jsem, jak běhám bez držení, jakobych to uměl odjakživa. "Koukej, drží se", hlásím tátovi. Ještě, že na ta hřiště chodíme.

úterý 26. června 2012

Kratochvíle

Za to, že se bejbíčka dnes pozvracela jako nikdy dříve, může můj předčasný odchod ze školky. Vyzvedli si mě ještě před odpolední svačinou a táhli k autu. Veronika za náma volala: "dnes máme piškoty s jahodama." A to neměla dělat. Do Turnova jsem žadonil, že chci piškoty, až táta musel zastavit a koupit je. Bejbíčka dostala taky. Vinci okatě a vydatně, Madla decentně jako dáma. Přesně tímto stylem následně večer zvraceli. Rodičové se aspoň přesvědčili, že na těch piškotech od Opavie nebude pranic zdravého a už vůbec ne vhodného pro malé děti. Důmyslný marketing převedený prostřednictvím dětských lékařů do lidové pravdy je blábol. Já jsem piškoty zajedl luxusními bramborovými knedlíky od tátova králíka z Boučkárny a zbytek výletu na Komárov trávil při oblíbené kratochvíle s kamínkama a kamenama u Jizery. Pro bejby příště raději máminy vepřové výpečky.

neděle 24. června 2012

U vodopádu

Po dlouhé době jsme se vydali zase do Loužnice. Děda Béďa a teta Oli jsou zaručené lákadlo, kvůli kterému jsem ochoten opustit kamínky i třešně. V podobných situacích s oblibou smlouvám: "za chvilku, a pak jo." Jenže jsem v serpentinách před Loužnicí usnul a když jsem procitl, v Loužnici jsme nebyli. Kde to jsme? A vida, děda Béďa! Hurá. Krátké přivítání a jdeme na obhlídku. Místní chlapeček jezdí na tříkolce. Poprvé jsem vyzkoušel šlapací stroj. Příště dám vědět svojí doktorce, aby si opravila záznamy. Takové ty pohyby nohama, jako když se jede na kole už umím. Co to tu šumí? Kousek lesem nahoru a jsme u vodopádu. Pouštěl jsem z něj lodičky dolů. Když mi uplavala ta nejlepší, spustil jsem nářek. Táta usoudil, že je čas k odjezdu. Zachránil jsem svou únavou mámu ze spárů místního prodejce nejlepších podlahových lino na světě. Snad si Loužnických užijeme příště více.

Třešňové hody

Bejby dostaly na trávu deku a já je zásoboval třešněmi. Madla odpadla první a Vinci měl celou mísu pro sebe. Já se cpal rovnou z větví. Pokračoval jsem i večer, když jsem pouštěl třešně na skluzavce do odpeckovávače. Třešnové hody měly bohužel malý dozvuk v pondělí ve školce. Přišlo to na mě v lese naprosto nečekaně. Když předávala Veronika mámě balíček, ve kterém chyběly spoďáry a naopak holínky obsahovaly pořádnou nálož, nesměle věc komentovala: "byly tam i pecky a jestli se nezlobíte, spodky jsem se zachránit raději nepokoušela." Protestoval jsem, že jsem je odpeckovával. Však se z toho nestřílí, což?

Hledáme frňákovník

Chtěl bych taky takové fajnové věcičky, jako dostali ti Tři veteráni od hodných skřítků. Jenže kde se můžou ukrývat? Zkusili jsme štěstí v oblíbené chaloupce. Dostali jsme halušky a uzené ve švestkové a já sondoval, jestli ta jabloň není frňákovník. Nezdála se. Pod mostem jsem volal "ahoj" na lodičky a táta fotil naháče na druhé straně mámě pro radost. Vidina zralých třešní nás táhla na Komárov. Proběhl jsem domeček od sklepa až nahoru, ale na skřítky jsem nenarazil. Ani kočka tu nebyla. Zato třešně už zvládnu trhat sám ze země a umím už perfektně plivat pecky. Někdy se to nepodaří, ale o tom bude jiná historka. Na Komárově bylo opět nádherně a vůbec nevadí, že jsme nenašli frňákovník.

sobota 23. června 2012

Pozdrav dědovi Lubošovi a tetě Dadě

Teď, když má táta nás děti, vzpomíná víc na vlastní dětství. Moc mu to nejde, protože většinu vzpomínek na dětství do zhruba patnácti let z neznámého důvodu vytěsnil. Pak poznal, jak chutná pivo a od té doby si toho taky moc nepamatuje. Něco přece. Teta Dada utopila dědovi Lubošovi v kýblu jeho oblíbené příruční rádio. V době, kdy nebyl ani mobil ani počítač, bylo pro něj rádio jako vlastní dítě. Hodně ho to rozlítostnilo. I přes to byla teta Dada "jeho holčička". Měla privilegium pít pěnu z jeho lahváče. Táta zůstával prý na druhé koleji. Na ty důležité věci si musel přijít tak nějak sám. Jsem zvědavý, jestli budu jako on. Máma někde vyštrachala takovou písníčku o vztahu táty a syna (od Harryho Chapina) a když ji tátovi pustila, vzpomněl si na další kus ze svého dětství. Tu písničku měl kdysi na kazetě z Polska a tehdy jí nerozumněl. Dnes už jo.

Bejby, na start!

Už se těším, až začnou bejby běhat a budou mě honit. Zatím začínají pozvolna trénovat stavění se do startovních bloků a nacvičují přískoky vpřed. To je doména Madly. Vincent jde na věc primárně přes sudy. Kutálí se z matrace na terasu, až to duní. Občas se dostanou do potyčky. Vincent píchá Madlu prstíkem do očí a kope ji nohama do hlavy. Madla ječí. Ba ne. Madla je intelektuál. Místo ječení začíná mluvit. Volá: "mmmammma". Máma z toho jasně slyší "máma" a má radost, že konečně je někdo, kdo jako první slovo nemá "táta". Na druhou stranu přestává být máma ochotná sponzorovat plně jejich běhací aktivity zvlášť, když největší šou spustí s oblibou ve tři ráno. Dostávají drobky z našeho stolu. Polévku, bramboru, rýžovou kaši, kukuřičný cosi a třešně. Po každé krmni je naděláno všude kolem a bejby musí donaha. Bejby, na start!

pátek 22. června 2012

Skřítkové se budou stěhovat

Naše školička se bude stěhovat. Kam, to se ještě neví. Ale prý někam do blízkých okolních lesů. Budeme ještě více zelenější. Taky se mění majitelé. Linda předává žezlo Martině. Jsem zvědavý, zda už pokročím mezi mazáky a budu spát pod širákem a umývat se v lesní tůni, nebo budu moci pod přístřešek z větví a na sucháč. Táta mi domluvil na letní prázdniny celotýdenní docházku. Mají mě rádi, moji zlatí rodičové. Do našeho školičkového čmeláčího hotelu se nastěhoval nějaký tvor. Na něj tam pršet nebude.

čtvrtek 21. června 2012

Z bláta do louže

Nechápu, co je na tomto úsloví tak špatného. Mně naopak přijdou kaluže plné bláta ta nejlepší kratochvíle. Chodník kolem lázní, co je za evropské dotace přestavují na galerii a několik důležitých pánů tak opět zbohatne o pár miliónů, se stal mou doménou. Cesta ze školičky se nám protáhla až do pozdních večerních hodin a to už kluci paní domácí měli odkoukán Večerníček a chystali se do hajan. Já jsem musel ještě prozkoumat hloubku louže před domem a poslat na cestu dva tankery. Jo a na záchodě už dostanu pindíkem nad mísu a nepotřebuju si stoupak na stoličku. A sedátko na své motorce mám taky už o 10 cm výš. Rostu jako z vody.

středa 20. června 2012

Barry, bábovka a čistič

Přijel za námi na návštěvu Barry. Přivezl babi a dědu a taky bábovku. Dováděli jsme na zahradě a Barry se choval jako způsobně vychovaný pes. Ani jednou neutekl do lesa a nesežral Sáru paní domácí. Já jsem projevoval taky způsobné vychování. Jakmile se ve dveřích objevil čistič koberců, volal jsem na něj: "zdar". A hned jsem dodal tím nejprosebnějším výrazem, jaký umím: "vyčistíš nám koberce, proosííím." A už jsem táhl čističe do pokoje: "já ti ukážu, pojď, pojď, pojď za mnou." Koberce dostaly zabrat od bejby a pořádnou očistu potřebovaly. Už i máma hlásila, že smrdí. Viktor čistič byl s výsledkem práce spokojen i za cenu, že nasákl koberce vodou a saponátem tak, že jsme s tátou měli z pokojů kluziště. Na rodičích se mi líbí, že mají podobný smysl pro humor jako já.

úterý 19. června 2012

Nelezeme do boudy

Ve věku dvojčat jsem už za sebou měl let do Istanbulu, vinobraní v Pezinku, Čechy sježděny křížem krážem a chystal jsem se na měsíční pobyt v Thajsku. Poslední dobou jsme spíše zalezlí doma. Ale jako pes u boudy se necítíme. Protože žádný z rodinných psů boudu nezná a já tudíž taky ne. Výlety si vynahrazujeme téměř každodenními procházkami ze školičky do "restaurace" kavárny a do "solné jeskyně" - v obou případech na zmrzlinu. Letadlo jsem dostal akorát skládací ze dřeva. Na křídlech má solární panel a když na něj svítí sluníčko, tak se mu točí vrtule. Občas jí pomáhám. Sluníčko bývá tyto dny hodně schováno za mraky.

pondělí 18. června 2012

Procházky krajským městem

Liberec je krásné město. Poslední dobou se nám moc nechce chodit přímo ze školky domů, a tak se vydáváme na procházky. Dnes mě vyzvedli oba rodičové s napakovaným kočárkem a v hlavní zatáčce jsem zavelel a zapěl, že "nepudu domu, nepudu domu, byl bych doma bit" a vykročili jsme hledat Vendelína tj. oblíbený rodinný pivovar. Cesta se kroutila nahoru směrem na Bedřichov a pak dolů kolem kolejí TUL. U Bílého mlýna jsme to otočili k přehradě a házeli kamínky do vody. Když máma vyrazila napřed koupit kofolu a něco na zub, pozorovali jsme dlouze holky, jak se koupou. Vyslat mámu napřed byl geniální nápad, protože fronta k výčepu byla dlouhá. Máma s kočárem zaujala místo na jejím konci a než koupila jednu černou kněžnu, dvě kofoly a zelňačku, stačila se skamarádit s místnim podnikatelem, co stál ve frontě za ní. Měl s sebou psa a zajímal se o jízdní vlastnosti kočáru. Jakmile jsme se s tátou k mámě přidali, pán už pokračovat v konverzaci evidentně nechtěl. Máma si pak spletla kelímky a místo pěnivé černé kofoly si dala loka pěnivé černé kněžny. Rozdělil jsem se s celou rodinou o polívku a housku a po zbytek zpáteční cesty jsem se vezl v kočárku a rodičové nesli bejby. Poslední úsek stoupání od přehrady dostal Vincent hlad a byl krmen za pochodu k určitému údivu kolemjdoucích. Stále máme co objevovat!

neděle 17. června 2012

Nejsme líní

Jedno moudré lidové rčení říká, že "člověk by neměl bejt línej se nažrat". Vztah k jídlu je v naší rodině nejednotný a stále váhám, čí postoj převzít. Tátova vášeň v jedno-tří-sedmi-21denním půstu je evidentně zdravá a ekonomická. Většina okolního světa má zřejmě blíž k mámině všežravému přístupu. Je ale několik magických míst, kde se rodičové vzácně shodnou a pošmáknou si oba. Patří k nim Boučkův statek, harekršna restaurace Góvinda a pak národní kuchyně Thajců, Mexičanů a Italů. Zástupce posledně jmenovaných nás velmi oslovil se svým podnikem nazvaným Wine&Food, kde se dá pořídit ten nejlepší olivový olej v Praze, a hlavně se tam dá velmi příjemně posedět s přáteli. Možná proto, že je olej tak výtečný, ho vyprodali těsně před naším příjezdem. Svolali jsme náš pravidelně občasný brunch, abychom oslavili narozeniny tety Markéty zvané Maruš. Oslavenkyně nakonec nedorazila, což bylo ale jediným mráčkem nad celou sešlostí. Od minule jsem věděl, kde najít zásobárnu špuntů od vína, a tak se Madla s Vincentem mohli vzdělávat jejich ocucáváním. Velký úspěch mělo i moje mexické sombréro. Težko říct, komu slušelo nejvíc, ale padne jen na mou hlavu, a to jak střevíček Popelce na nožku. Od tety Gity jsem dostal pochvalu za svůj provensálký styl oblékání. Vlastně jsme i tak trochu zavzpomínali na Mexiko, protože tam jsem gatě s kšandama a slamákem nosíval často.
Realizovali jsme taky tajnou předávku humanitární pomoci od tety Gity, až se nám to skoro nevešlo do auta. Má sbírka plyšové zeleniny je tímto kompletní. Madlenka neustále dělá oči na strejdu Jiřího. Rodičové se snažili prodat svou myšlenku virtuálního rodičovství, kterou založili na osvědčeném modelu adopce zvířátek v zoo. Jde jen o to platit a nestarat se. Dodávka kompletní i s fotem vybraného dítěte do peneženky, aby bylo čím oslňovat roštěnky u baru. Myšlenka to byla geniální, ale nepodařilo se tento business záměr realizovat. Nevadí. Zatím.

sobota 16. června 2012

Kroupa je hloupá

Včelí medvídci o nich mají své mínění. Kroupám je to evidentně fuk. Jak přišly, tak odešly. Ani jsem se nestihl probudit z kómatu po celodenním výletu. Ale o tom v jiném příspěvku. Podle zpravodajství českého hydrometeorologického ústavu se mohou na některých místech Liberecka objevit kroupy. Objevily. A jak je to u vás? Už přišly? Nebojte, kroupa je hloupá.