středa 30. května 2012

Trampolína

Dnes se mámě podařil jeden z jejích realitních husarských kousků. Pokud se vyplní předpovědi dědy Emila, tak buď se budeme stěhovat ze zeleného Liberce do šedivé Prahy nebo nebudeme mít už ani na chleba, případně obojí. Máma měla z projevené důvěry takovou radost, že navzdory několikadennímu vyčerpání z nevyspání nás vytáhla na procházku. Usnul jsem jí u nemocnice na rameni a zpátky si mě pěkně nesla. Nicméně máma disponuje neuvěřitelnou vnitřní silou, a tak místo kolapsu, posilněna borůvkovými knedlíky v Rybářské baště, vyskočila svižně na místní trampolínu a ukazovala nám, jaká byla kdysi gymnastka. Táta s mámou od Peppy pig taky byli kdysi výborní v baletu. Mámu jsem zachytil v jejím dnešním rozhodujícím okamžiku.

Otvírání studánek

Minulou středu jsme v rámci oslav Letnic otvírali. Studánku bylo potřeba vyčistit od nánosů bahna a tlejícího listí, abychom ji mohli obřadně očistit a pozdravit, jak je při oslavě Letnic potřeba. Chodili jsme kolem studánky a zpívali. Pak jsme nabrali do džbánu vodu a rozlili ji do všech světových stran a přitom jsme přáli vodě, aby byla vždy čistá a aby jí byl dostatek. Je padesát dní po Velikonocích a oslavujeme vodu jako živel. Jsem jako ryba ve vodě a je naprosto jasné, že tohle odstonám, ale i tak to stojí za to. Mám vodu rád. Čistění studánek symbolizuje i potřebu jarní očisty naší duše. Když se očistíme od nánosů (potlačených) negativních emocí, můžeme se dostat k čistému pramenu...


úterý 29. května 2012

Fotoreport

Správně jsem tušil, že budou ctění čtenáři mého blogu zvědaví na dění na našem dlouhém výletě, kterému se poněkud nepřesně říká školka v přírodě. Zmátlo to i ujo Braňa. My jsme v přírodě pořád i v Liberci, ale tenhle výlet byl o tom, že pojedeme od pondělka do pátku někam bez rodičů. Povedlo se to na výbornou a to včetně počasí. Dle předpokladů jsem vytvořil s Pavlem silnou dvojku, což se projevovalo tak, že jsem se od něj nehnul ani na krok. Večer děti postupně usínaly a dospělí se scházeli dole ve společenské místnosti k vyhodnocení dne. Všichni až na Pavla, kterého jsem svým zvykem chodit pozdě spát donutil číst mi další a další pohádky. Byl jsem na pokoji ještě s Tondou a Prokopem, ale to jsou kluci starší a jsou to bratři. Pavla tolik nepotřebovali. Taky si Pavel lebedil, že školka v přírodě je báječná, protože dospělí mají každý na starost jen tři děti a to je paráda. V normálních školkodnech je ten poměr trochu jiný.

pondělí 28. května 2012

Bubláme

Ráno se mi udělalo ve školce tak nějak smutno a nechtěl jsem zůstat. Máma to vyhodnotila jako příznak choroby a šli jsme svorně zase zpátky domů. Doma vřeštěl Vincent, trochu Madla, tak jsem taky spustil a když se přidal i táta, končily jeho dnešní palačinky vesměs na zemi, v koši a v záchodě. Máma si hrdinně nebrala situaci osobně a bouchla s dveřmi jen jednou, maximálně dvakrát. Viróza se ode mě šíří postupně na všechny členy domácnosti a v kombinaci s nevyspáním to nikomu moc nepřidá. Naštěstí máme doma obrovský bublifuk a když přišel Tomáš ze školy, šli jsme bublat na zahradu. Jaroušek se vrhl na obhlídku našeho bytu a pobíhal zvědavě z místnosti do místnosti a ptal se mámy: "paní Huberová, to je všechno vaše?" Někdy budu muset zajít na obhlídku k našim sousedům.

sobota 26. května 2012

Palačinkárna

Po celotýdenním cachtání v potůčcích a studánkách během školky v přírodě stonám. Není to nic vážného, jen ukrutná rýma a kašel. Na doporučení doktora Mendelsohna z toho rodiče nedělají vědu a v posteli mě nedrží. V sobotu jsme vyrazili s kolečkem do města na trhy a koupili akorát hrášek, zelí a květák, z čehož dostal Vincent lehký záchvat tříselné kýly. Ale i na to jsou rodičové již vyškoleni. Tátu jsme konečně vzali na zmrzlinu a Americkou limonádu do kavárny Bez konceptu. Zbytek dne jsme se věnovali mojí oblíbené kratochvíli: "uděláme palačinky." Táta konečně koupil speciální palačinkovou pánev s nízkým okrajem, aby šly mámě vyhazovat palačinky dostatečně vysoko. A pak se jal převzít toto řemeslo od ní. Když děláme palačinky s mámou, prostě sesypeme všechno možné dohromady a pak to míchám a rovnou šup na pánev. Když se na to samé vrhneme s tátou, zahříváme, odměřujeme, z výšky přesíváme a vše zvlášť mícháme a hlavně necháváme nesmyslně dlouho uležet, než jdeme smažit. Pořád se ptám: "už je to?" Výsledek je stejný. Zaprasená je půlka kuchyně a já až na paty.

pátek 25. května 2012

Zase spolu!

V noci mi bylo smutno, dokonce natolik, že jsem si vlezl na chvíli k Pavlovi do postele. Od pondělka, kdy jsme sem přijeli vláčkem, jsme měli tak nabitý program, že se mi ani nestačilo začít stýskat. Dneska končí můj první dlouhý výlet z rodného hnízda. Kolem jedenácté jsem poletoval kolem domu s konvičkou a zaléval trávu, když v tom najednou jsem uviděl mámu s tátou, jak jdou za mnou a nesou i naše bejby. Já byl tak rád, že jim můžu ukázat, jak zalévám! Pod jabloní na dece přijala máma pozvání k přisednutí od Pavlovy ženy a dcery Marjánky. Pak se k nám přidal i táta a Pavel. Měl jsem takovou radost, že jsem tátovi musel ukázat, jak se pouští lodičky po proudu a volal jsem na něj: "podívej táto Pavle!". Pak jsem šel mámu provést areálem kolem pískoviště, hřiště, jezírka s červenejma rybama, rybníčku s kapříkama, ovocného sadu, na který právě pořádali kobercový nálet špačci.

čtvrtek 24. května 2012

Hrůza!!

 Dnes nejenom slaví svátek Jana, ale taky slavíme narození dalších dvojčat do našeho příbuzenstva. Obšírně vysvětlím. Na rodinné fotografii z roku cca 1916 je jistý Jan Fallada s manželkou Bertou, synem Emilem a dcerou Janou, které pak celý život z neznámých důvodů říkali všichni Hanka. Na tom obrázku ještě není nejmladší dcera Helena. Fotografovalo se před cestou pradědy na Slovensko, kde krotil těsně po konci války nenechavé Maďary. A má prabába Helena se narodila až v říjnu 1919. Jan Fallada pak udělal závratnou pojišťováckou kariéru a stal se generálním ředitelem První české vzájemné pojišťovny (dnes Česká pojišťovna) se sídlem ve Spálené ulici. Právě děda Fallada s babičkou Bertou jsou mými společnými příbuznými v pokrevní linii s nově narozenýma dvojčatama Jindřichem a Karolinou Hrůzovými. Malá Jana alias Hanka z té staré fotografie pak povila Jindřicha Hrůzu, kterému říkáme Henry Horor a po kterém mám druhé jméno, a nejmladší Helena si našla pradědu Emila Hubera a povila dědu Emila. Kontrola: Henry Horor a děda Emil jsou bratranci. No a Hororova dcera Jana povila dnes ta dvojčata, obě ke třem kilům. Gratulujeme!



Další Emil v dějinách, tentokrát z Liberce

24. května 1874 otevřel liberecký restauratér Emil Sieber, nájemce restaurace Obecní dům na Staroměstském náměstí, která musela ustoupit výstavbě nové radnice, v lesní osadě SIEBENHÄUSER – SEDMIDOMKY na rozhraní Liberce, Ruprechtic a Harcova, v místě dnešní budovy Lidových sadů, novou výletní zahradní restauraci Belvedére s kapacitou 2 000 míst. Na místě této restaurace byla v roce 1901 postavena rozsáhlá stavba kulturního centra s restaurací, vyhlídkovou věží a velkým sálem, se znaky romantismu a prvky nastupující secese. 30. listopadu 1901 v 10 hodin byla budova slavnostně otevřena a uvedena do provozu. A my to tam teď máma cobykamenemdohodil. Náš domeček na fotosnímku úplně vpravo nahoře.

středa 23. května 2012

Co se děje doma?

Moc by mě zajímalo, jak to vypadá u nás doma, když tam nejsem? Počítám, že samým smutkem táta drží půst a nehne se od počítače a máma popíjí od rána vínečko a kouká na filmy. A bejby? Určitě se zase celý den válí na sluníčku na terase a užívají si koupele v naší luxusní vaně. Vinci se už určitě přetáčí bravurně na břicho, což pilotně zvládl už před čtrnácti dny a Madla skřehotá jako papoušek, co jsme ho slyšeli v Zoo. A já? No, nechte se překvapit. Včera jsem měl svátek, tak doufám, že to v pátek s našima řádně oslavíme na Boučkárně.

pondělí 21. května 2012

Prázdné hnízdo

O dění na výletě informovat nebudu, je to tak trochu interní záležitost naší školky. Však taky, když jsme odjížděli, těsně před tím, než se dal vlak do pohybu, vedoucí výpravy Tereza rodičům kladla na srdce, že školkový telefon je stále zapnutý a když nebudou volat, tak je vše v pořádku. Takže o mně do pátku doma nebudou mít zprávy. Ať si zvykají na mou samostatnost. Děda Emil volal mámě (dokonale se ovládl a nepoložil otázku "co je nového?", čímž získal mámin obdiv, protože od té doby, co ji tu otázku položil po milionosmé je na ni lehce alergická) a notovali si na téma, jaký je doma nezvyklý klid, když děti vyletí z hnízda. Máma byla večer taková nesvá, protože já tam nebyl a dvojčata usnula už kolem osmé. Rodičové spolu najednou zůstali sami doma a co s načatým večerem?

Váhové přírůstky

Na dnešní návštěvu pediatra se vydal celý zbytek rodiny, já u toho nebyl. Šlo o domluvu o očkování. Vincent za měsíc poskočil na 7300g a Madlenka na 6050g. Po zběžné prohlídce nastal okamžik, kdy se paní doktorka zeptala, jak že se to tedy rozhodli s tím očkováním. Táta vysvětlil, že nesouhlasí s očkování hexavakcínou a že vybereme dvojčatům jen několik očkování proti nemocem, která dávají smysl a to všechno až budou větší. Například očkování proti žloutence typu B, kterou se lze nakazit krví (třeba použitou injekční stříkačkou nebo při trhání zubu) či při techtlemechtlích, kojenci nepotřebují a zbytečně to zatíží jejich imunitní systém. Paní doktorka aplikovala osvědčenou metodu významného ticha. A bylo ticho. Na mámu pekelně dlouhé. Pak asi všichni pochopili, že to táta myslí vážně a stačilo podepsat nesouhlas. Myslím, že si rodiče vyčítají, že mě neubránili a nechali mě slepě očkovat dle oficiálního očkovacího kalendáře. Mám z toho jizvu na rameni, kterou tam budu mít už celý život, a to kvůli očkování, které se letos už neprovádí. Tomu se říká být ve špatný čas na špatném místě. Očkuje se proti nemocem, kterými se není lehké nakazit a jejichž průběh znamená přečkání horeček, vakcinací, která může způsobit vedlejší účinky v podobě horeček. Pravděpodobnost onemocnění záškrtem je menší než pravděpodobnost uštknutí kobrou. Nespočetná krátkodobá rizika většiny očkování jsou známá, nikdo nezná dlouhodobé důsledky vpichování cizích bílkovin do těla dítěte. Pokusným králíkem v naši rodině zůstanu sám.

Školka v přírodě

A je to tady. Vzbudili mě brzy a motivovali k odchodu slíbenou cestou tramvají a hlavně mašinkou vláčkem. Doprovodila mě máma a na nádraží mi koupila na posilněnou koláč. Působil jsem s tímto ochranným štítem mezi ostatními nejhrdiněji a nabízel Pavlovi, ať si taky kousne. Budeme ode dneška s Pavlem silná dvojka. Máma zamáčkla slzu, protože jsem po nástupu do vlaku nekoukal nalevo napravo a se zaujetím se věnoval svému koláči. Když kolem projela lokomotiva úplně bez vláčků, nebyl čas mávat. Máma to pochopí. Zbyl jí doma ještě táta a bejby, tak snad nebude smutná. Ostatně podobný osud postihl dnes i tetu Dadu, protože Fífa je na škole v přírodě dokonce na Vysočině. My zavítáme do Ondříkovic v Českém ráji. Máme to od Komárovského domečku přes kopec. V pátek mě vyzvednou naši a hurá na Boučkův statek na oslavu mé maturity. Případně kdykoliv dřív.

neděle 20. května 2012

Na parkovišti

Cesta domů, jak už to v poslední době v odpoledních až večerních hodinách bývá, se neobešla bez zastávky. Madla s Vincentem svorně křičí a já je chvíli napomínám, ať neřvou a pak se přidám. Tentokrát jsme stavěli dvakrát a na parkovišti v Mladé Boleslavi jsme rozbili stan jako onehdá bulharští kolegové na D1. Máma měla spásný nápad, že ujezdí dvojčata v nákupním vozíku. Zabralo to. Přestali křičet a se zaujetím koukali. A nezaklapli víka, ani když jsme si s mámou odskočili na nákupy. Nápad s nákupním vozíkem byl dobrý, nicméně pro pokračování cesty usadil táta Vinciho k sobě na sedadlo smrti a máma šla mezi sedačky dozadu k nám s Madlou. Na porušování bezpečnosti jízdy jsme již od mých raných let experti a raději se o tom dále nebudu šířit. Máme kontroverznější témata v nabídce. Každopádně po zbytek cesty byl klid.

Zahradní slavnost

Na výlet za tetou Evou a Sárkou jsem se nesmírně těšil a popoháněl jsem rodiče, ať už jedeme. Bylo proč. Sára měla narozeniny sice již před pár dny, ale kvůli špatnému počasí a faktu, že je strávila v Pařížském Disneylandu se zahradní slavnost v Čakovicích konala až dnes. Jejich zahrada má asi tak deset hektarů, takže se sem vešel v pohodě i hrad. Teta Eva zvládla organizaci opět výtečně a navíc projevila umělecké sklony a udělala ze mě pejska. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem večer odmítal jít do vany, abych o to parádní malování nepřišel. Největší nadšení sklízel nafukovací hrad. Alex, syn místního starosty, řádil úplně nejvíc a chvílemi jsem se ho i trošku bál. Je přece jenom o rok starší. Sára byla kočka i bez malování a povedlo se mi s ní být chvilku o samotě v domečku. Většinu času ale trávila se svým tygrem. Když jsme všechno snědli, udělal jsem bobek ke stromečku a frčeli jsme zase domů. Jak typické. Až přijede Sára za náma, uděláme grilovačku na terase. Táto, sháněj gril.

Nebeští

Přijel za náma strejda Nebesák a přivezl celou nebeskou bandu. Bylo na čase se zase potkat. Však Ondina jsem neviděl, ani nepamatuju. Ještě, že mám blog. A strejda cítil evidentně taky nějaký přetlak a potřeboval si popovídat. Ostatně, to je u něho úplně normální. Podobně jako máma, když chvíli mlčí, zajímá se táta, zda se jedná o významné mlčení nebo zda snad nestoná. Vyrazili jsme jak jinak než do Zoo. Nechali jsme s tátou a Vincim v šátku mámu s Nebeskými vzadu a frčeli na kolečku napřed. Přesvědčoval jsem tátu, že ta prudká klesání nejsou vůbec nebezpečná a ty mraky vagónků na trati, že určitě včas uskočí. Na zvířátka se půjdeme podívat jindy. Ještě objet areál ve vláčku a rychle na shake shake bridge a hrocha. Oběd nestíháme, jedeme na oslavu. S Nebeskými to byla sranda, jako vždy. Zase někdy přijeďte!

čtvrtek 17. května 2012

Plavecká příprava

Tak jsme tak seděli s Adamem ve školičce na zahradě nad svačinou a sázeli jsme se, kdo dnes půjde domů poslední. Pak to vypadalo, že prohraju, protože se přiřítila máma s bejbyma. Ještě jsem svačil a odmítal jsem odejít domů, taky co tam, když tam táta není. Klábosili jsme s Pavlem a dožadovali jsme se, aby nám máma vyprávěla pohádku o té princezně ve fitness oblečku na obalu od křupavého chlebíčku. Moc jí to nešlo. Pak se situace obrátila, protože dorazil Adamův táta a začal Adama přemlouvat k návštěvě bazénu. Já bych šel hned! Nakonec jsme odcházeli poslední v době, kdy se už Adam počítam cachtal chtě nechtě ve vodě. Doma jsem absolvoval lekci fyziky díky vzduchové bublině, kterou jsem přistihl při nadnášení mističky obrácené dnem vzůru. Máma pak nafoukla rukávky a musel jsem si prubnout, jestli mě unesou. Vypadá to slibně!

Holky z naší školky

Holky jsou úplně paf z našich dvojčat v kočárku. Netušil jsem, že mi dvojčata mohou získat takovou popularitu mezi vrstevníky. Skoro všechny se ke kočárku seběhnou, když s nima máma přijde a pak s ním houpají, klepou a třesou tak, že to z dálky vypadá poněkud nebezpečně. Máma zůstává v klidu, protože ví, že jsou v dobrých rukou. Mnohé z těch dam mají doma také bejby, ale jenom já mám doma bejby dvě. A jaký! Vincent s Madlou jsou nadšeni a usmívají se na všechny kolem dokola. To jsou moje bejby, moje! Jinak se chystáme na školku v přírodě. Příští týden pojedeme od pondělí do pátku na nějaký statek u Turnova a to s celou školičkou. Budu na pokoji s Pavlem a s námi budou ještě dva starší kluci. Všichni kolem jsou zvědaví jak to zvládneme. Já vlastně taky. Jen ujo Braňo se pozastavoval nad tím, že lesní školka jede na školku v přírodě, takže asi pojedeme do pralesa!

úterý 15. května 2012

Moderní umění

Na trase máminých vycházek s kočárkem se dá vidět spousta věcí. Třeba spřátelené řeznictví i s legendárním řezníkem, luxusní alej lip malolistých mezi Zoo a centrem i s výstavními vilami, regionální prodejna potravin Českého ráje, dvě nákupní centra, prodejna Baťa (máma si kdysi na Václavském náměstí v prodejně podala s Tomášem Baťou Jr. ruku a je z toho pořád paf natolik, že koupit boty jinde je pro ni psychická újma), krámek Mlsná koza a valtická vinotéka. Kočárek dostal do základní výbavy i dvoulitrovou lahev na víno a doma se popíjí. Pijí většinou bílé, bo mámu už nepálí žáha a červená vína jsou prý lepší víc z jihu. Pak se na promenádě objevilo umění, o kterém mám podezření, že je lehce inspirováno součásným politickým děním. Ale nevadí, pokoukat se na to dá a lavičky v okolí vybízejí ke kojícím seancím. Mami, co je to "prdel"?

neděle 13. května 2012

Cizí trenýrky

V bílém prádle, které většinou sestává z použitých baby plenek, se najednou záhadně objevily cizí trenýrky. Rodičové po sobě podivně pokukují, táta mámu podezřívá z návštěvy zpřáteleného řezníka a máma je zase v rozpacích z toho, že si táta zve domů chlapy v době její nepřítomnosti a nic jí neřekne. Prosíme majitele tohoto apartního spodního prádla, aby se přihlásil a úplně nejlépe, aby si pro corpus delicti přijel! Ať je tu klid!

sobota 12. května 2012

Rozkvetlé polabí

Touhle dobou je krásně vlastně všude. Vyjeli jsme doprovodit tátu na jeho cestě za čerstvou zeleninou do Holešovické tržnice a nechali se vysadit u babi Mirky v Boleslavi. Dál jel táta úplně sám. Hráli jsme si, máma šla navštívít Henryho Horora s rodinou a babi mi zašila díru na teplákách. Odpoledne dorazila i Stáňa s malým Martinem, aby si ho mohl Barry v klidu očuchat a zařadit do kartotéky vítaných štěňat. Mámě přišla pozvánka na vítání občánků, ale jen pro jedno dítě. Něco mi říká, že ani tentokrát se této společenské události účastnit nebudeme.
Martin, zdá se, už dorostl Madlenku a to se teta pořád stresuje, že málo jí. Takhle od pohledu vypadá zdatně a zdravě. Zase se ukazuje, že laskavá péče pediatra nemusí být k užitku. Naštěstí teta má matematiku vystudovanou a ví, že informace typu "váhově se pohybuje na spodní hranici průměru" je pěkná blbost. A taky že dosáhnout průměrných hodnost se povede opravdu jen málokomu a Martin přece není žádný šedý průměr! Táta nakoupil krom zeleniny a ovoce od chlapíka ze Všetat i francouzský ementál od pravých francouzů (kteří neumí vyslovit 330 a tak dali tátovi slevu na 280, protože to už v češtině vyslovit dokáží), gazdovskou slaninu, máslo a bryndzu ze slovenské salaše, uzené v komíně, půlku jihočeského kapříka, kuřátko a žebro z mladého býčka na tenké plátky krájené. Teoreticky budeme mít až do pondělí co jíst!

Bezplenkový update

Z našeho výzkumu prováděného na dvojčatech:
a) dítě v šátku nosiče nikdy nepočůrá ani nic jiného a to i když je na ostro
b) bezplenková metoda jde praktikovat jen tam, kde je dítě ve stálém kontaktu s někým, kdo mu rozumí
c) Madla i Vincent po ránu organizovaně bezplenkově kadí
d) Vincent mámu v noci budí, protože chce jít bezplenkově na malou a nechce to nedůstojně pustit do gatí
e) na procházkách kolemjdoucí koukají jak vrány, když zastaví dvojčecí kočár u kanálu nebo u stromečku a dvě bejby tam udělají loužičku
f) při bezplenkové metodě se bez plenek nejde obejít, sichr je sichr
g) tradičně bejby balíme do látkových plen Bambino mio, většina z nich pamatuje i můj zadeček.

Ztraceno v překladu

Dle informací jednoho českého zpravodajského serveru, který vede Čenda z Brandýsa: "Nové číslo časopisu Time vyvolalo v USA rozporuplné reakce. Na jeho obálce je totiž šestadvacetiletá matka v domácnosti Jamie Lynne Grumetová kojící svého téměř čtyřletého syna. Zatímco zastánci bezmezného kontaktu s dítětem jsou nadšení, část rodičů je fotkou pobouřena. Reakce na fotografii odrážejí rozdílné názory Američanů na rodičovství. Kromě zastánců tradiční výchovy existují rodiče-extremisté, kteří se řídí radou o budování bezmezného kontaktu s dítětem. Podle této teorie má matka vždy reagovat na křik dítěte, být s ním v trvalém tělesném kontaktu a vytvořit si tak s ním pevné pouto. Děti mohou spát v posteli rodičů a nejsou přemísťovány v kočárcích, ale v závěsech na těle matky." Krásně tu popisují moje ranné dětství, ale z toho popisu by člověk měl dojem, že jsou mí rodičové extrémisté organizovaní v sektě, kterou vede dr. Sears. Kojen jsem byl 26 měsíců, neustále nošen a "mačkán" v šátku a s rodiči spím dodnes. Laskavému čtenáři stačí přečíst originál článku o tzv. attachement parenting a získá jiné informace.

pátek 11. května 2012

Hmatu zdar!


Hmatu zdar! je kouzelnický pozdrav. Ode dneška kouzlím. Mámu jsme nechali odpoledne ve školce, aby se naučila, jak obhospodařovat zahrádku v duchu zahradních duchů, a vyrazili jsme s tátou přes zmrzlinu, mašinku Gordon Express až do zahradní hospůdky na kofolu. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, všude kolem nás byla spousta kouzelníků Zababů. Dělali blbiny s provázkama a gumičkama, vytahovali mi zpoza ucha penízky a nechávali si zmizet nohy a někdy i hlavu. Dostal jsem se z toho do takového varu, že jsem bleskurychle převzal otěže zábavy a jal se všem ukazovat, co umím s brčkem od kofoly. "Podívej, podívej, strejdo, podívej." A pořád dokola. První mou exhibici vzdala teta ze Slovenska, bo se asi bála, že ji svou tajemnou řečí začaruju. Pak se začali nenápadně ztrácet ostatní. Když jsem měl jít vykonat lehkou potřebu a žadonil jsem, že mi musí pomoci strejda kouzelník, tvářili se ti, co zbyli, že tu nejsou a nikdy nebyli. Vypařili jsme se pro jistotu taky. Když jsem pochopil, že to nebyl jen kouzelnický trik a že jdeme domů, lehce jsem protestoval. Naštěstí někdo přičaroval mámu a byl klid. Ještědský krystal bych stejně s přehledem vyhrál.

Soused Hubáček

V naší ulici tři domy od toho kde bydlíme, stojí jedna z významných vil, kterou si pro svou rodinu postavil architekt Karel Hubáček. Stavba patří bezesporu v oblasti individuálního bydlení k nejzajímavějším realizacím přelomu padesátých a šedesátých let 20. století. Tedy v době, která vilovému a vůbec nekolektivnímu způsobu života příliš nepřála. Architekt Karel Hubáček je znám nejvíce jako autor slavného vysílače s hotelem na Ještědu, za jehož projekt obdržel v roce 1969 Cenu Augusta Perreta. Máma si ale k jeho práci udržuje odmítavý přístup. Tedy krom Ještědu. Ještě než jsme zjistili kdo v tom domě bydlí a kdo ho postavil, zavelela máma, že je potřeba sledovat nabídky realitního trhu v této oblasti a to včetně ohyzdných nemovitostí. Jako příklad uvedla tuto vilu s modrým plotem, neboť je usazena v nádherné zahradě a časem by šla zbourat a postavit na jejím místě něco secesnějšího. Máma prostě nemá pro funkcionalismus pochopení a mít asi nebude. Až jí ukážeme s tátou vilu Tugendhat, třeba se její architektonické cítění rozšíří a vezme na milost i stavby novějši a nesecesní.

Polední prestávka