pondělí 30. dubna 2012

Jak jsem neviděl upalování čarodejnic

Zase se nám povedlo krásné slunečné odpoledne. Vyrazili jsme za tetou Evou směr Paseky, ale cestou nás dostihla zpráva o Sářině indispozici, a tak jsme operativně zamířili na Komárovský domeček vyvětrat a naplánovat další postup. Je tam nádherně a na kopcích, co se jmenujou Krkonoše, je ještě vidět sníh. Pozdravili jsme i paní sousedku a uháněli do Loužnice. Stejda Zbyněk si léčil úpal a celkové vyčerpání po montáži varhan v Hradci Králové. Sluníčko mu úplně spálilo obličej a když usnul v křesle, nešlo ho probudit ani osvědčenou metodou bublin z bublifuku. Úplně jsme ho s dědou Béďou pobublali a on pořád spal. Večer v Liberci jsme si vyšli s dvojčatama naostro v šátku do dětského koutku za naším domem a já se konečně povozil vlakem a co víc, viděl jsem světlo na konci tunelu! Na druhé straně areálu byl veliký oheň připravený, až dorazí lampiónový průvod z města. Jezdil jsem na lokomotivě a víc jsem ke štěstí nepotřeboval. Pak mi ještě máma přinesla balónek, i když ne ten kočičkovej, kterej jsem chtěl. Nechal jsem si ho uvázat na ruku a odešel jsem za prodavačem a domáhal se výměny zboží. Neuspěl jsem. Když dorazil průvod, tak jsem si bolestně uvědomil, že můj balónek není lampión a nesvítí ve tmě. Sháněli jsme tedy lampión, ale marně. No a čarodejnice? Vypadalo to zase jako vynášení Morany, ale házeli ji rovnou do ohně a rodičové využili zástupu, který mi bránil ve výhledu a odlákali mě pryč, prý že tyhle zábavy pro lid, co se datují zhruba od středověku nebo i déle, přece jen nemusím vidět. Odcházel jsem se svým balónkem a doma si ho pouštěl až ke stropu a přivazovali jsme na něj myšku. Druhý den ráno jsem to zkoušel na zahradě a balónek uletěl nad les vedle domu. Je pryč... vráti se?

neděle 29. dubna 2012

Nedělní odpoledne stane se pro mnohé chvílí nudy...

...někdo to pomyšlení nesnese a tak jde válet sudy... Je krásná neděle a čeká nás oběd se strejdou Jirkou a tetou Gábinou. Strejda Jirka pracoval s tátou a s mámou se tam těsně minul. Táta teď poslední dobou funguje jako v té písničce o holce od Odkolků, protože ve dne spí a v noci vstává, a místo aby zadělával těsto, tak sedí u počítače a bedlivě pozoruje a analyzuje zelené a červené úsečky. Rozhodně to není ani trochu zajímavé na pozorování jako třeba lokomotiva Tomáš. A pak, když je takhle vedro a klídek, si vezme Madlenku do šátku a oba sladce usnou. Madlenka se s tátou ráda mazlí a zuby (obrazně řečeno, zatím žádné nemá) a nehty se brání uložení do univerzálního dětského odkladiště zvaného zavádějícím pojmem postýlka. Taky bych nerad byl za mřížema.

pátek 27. dubna 2012

Pro babičky

Pro tentokrát udělám výjimku, ale ať si moc nezvykají.

Inspirace

Udělalo se krásné slunečné počasí. Vykvetly třešně a ptáci zpívají. Máma s tátou popíjí celý den víno. Madla nacvičuje akrobatické kousky na bříšku. Vincent se odráží mohutnými kopy patama a rotuje podél vertikální osy. Já maluju. A děda Emil vyvenčil motorku a přijel na návštěvu za náma. A na víkend máme prý velké plány. Teplo inspiruje.

Okno do duše

Vypadá to, že když se táta na chvíli vzdálí a máma zůstane sama se mnou a dvojčatama, něco se stane. Z jednoho z nás se stává Mr. Hyde a táta se nemůže dopátrat, z koho. Nechceme o tom mluvit. Každopádně od té sobotní potyčky jde máma do sebe. Začala mě vodit ráno do školky a odpoledne si pro mě zase důsledně chodí. Nikdy nevynechá. Dokonce se jí občas i podaří si přijít za náma přilehnout večer do postele. Máme naši postel s tátou jasně rozdělenu a mámě říkám: "to je moje místečko." Ale pak ji objímám a vyznávám lásku: "já tě mám tak rád." A zachraňuju rodiče, aby nespadli z postele. Ba co víc, máma se mnou chodí i na záchod a pomáhá mi nasměrovat správně pindíka, abych byl ve školičce samostatný. Povzbuzuju mámu: "ještě dvě kapičky a bude z tebe virtuos." A taky jsem začal opět po delší době asi tak půl roku chodit pravidelně s bobkem na záchod a ne do kalhot a koupele. To asi ta mámina péče. Dokonce jsem navrhoval tátovi: "Táto, já chci, aby jsi odlepil mámě pepe." "A proč?", ptá se táta. "Chci, aby jsi kojil bejby ty. Dáš jí malý pepe?" Zřejmě nás čekají výraznější proměny osobnosti, než jen Dr. Jekyll & Mr. Hyde.

středa 25. dubna 2012

Charizma

Teta Dada z Olomóce čte můj blog často, je to má skalní fanynka. U mužů má ráda charizma, což chápu. Jen nevím, co to ten charizma je. Teta tvrdí, že charizmem oplývá ujo Braňo a půl Olomóce tj. její kamarádky jí dávají za pravdu. Tím se rapidně zvýšila návštěvnost mého blogu. Takže, milé dámy, ještě něco vytáhnu z archivu naší nedávné fotoseance, abyste se mohly pokochat. A to jste ještě neviděly, jaká má ujo lýtka!!!

pondělí 23. dubna 2012

Váhy a míry

Dnes se dvojčata ještě ubránila očkování. Očkovat se nebude, ale s paní doktorkou se máma ne a ne dohodnout. MUDr. by očkovala co nejdřív, táta jen něco a až po jednom roce věku a máma nechce vidět, že baby někdo trápí a že mohou mít následky a reakce ve formě vyrážek a horeček. A existují vůbec ještě ty nemoci, co se proti nim očkuje? Madlenka se pochlapila na 5,55kg a 60cm a Vincent taky přibral půl kila za měsíc. Výsledné hodnoty 6,60kg a 63cm jsou potěšující.

neděle 22. dubna 2012

Noc u babi

Po dlouhé době jsme nocovali u babi v Boleslavi. Dvojčata tu spala vůbec poprvé. Usurpoval jsem si pro sebe postel babi Mirky a spalo se mi královsky. Nevím přesně, kde spala babi, protože jsem jí asi tak trošku zabral většinu postele. Byl jsem taky pořádně unaven z té těžké dřiny. Pomáhal jsem dědovi štípat dříví. Snad je z toho i nějaká dokumentace. Ráno nám bylo chladno a máma zatopila v kamnech a došlo nám, že dvojčata ještě pořádně neviděla oheň. Pozorování ohně jim vydrželo opravdu dlouho a krásně jim to vyhřálo sedačky. Táta se odjel vzdělávat a nás přišla navštívit sestřenka mámy, co se jmenuje Jana a je to Hororova dcera. Bude mít za pár neděl taky dvě bejby a taky kluka a holčičku. Držíme jim palce, ať na svět úplně nespěchají. V autě jsem si zase zpíval a usínal jsem s mámou i s tátou v našem pelíšku. Krásná neděle!

sobota 21. dubna 2012

Dvě věže

Cestou ze snídaně, kolem třetí odpolední jsme zkusmo kontaktovali strejdu Václava, jestli náhodou není doma. Byl. I s tetou Katkou. Stavili jsme se na kávu, kterou vaří naprosto vynikající, a zůstali do podvečerních hodin. Strejda nám vyprávěl, co všechno zažil na své několikaměsíční stáži u FBI, že se hodlá s tetou oženit, dopsat diplomovou práci a že nakonec se do té Ostravy stěhovat nebude. To jsem rád. Stavěli jsme věže z kostek a dráhu pro dominoefekt. Vincent nás všechny napínal, protože to vypadalo, že se už taky uvelebí na bříšku, ale nakonec si to rozmyslel, prej že jako jindy. Věž jsem potom jedním zkušeným demoličním kopem rozbořil. Řízená demolice je věda! A pak už jsme se rozloučili a hurá za strejdou Ivanem porcovat medvěda!

Snídaně u Italů

V plánu byl báječný den. Když to hodnotím zpětně, tak báječný opravdu byl. Je to tak ze začátku nevypadalo. Když se blížila doba odjezdu, abychom včas dorazili na horomadnou snídani do italské tržnice na Strakonické na Smíchově, došlo mezi mnou a mámou k názorovému střetu, jehož výsledek bolel mámu i můj zadeček. Už jsme si to vyříkali a nebudeme se k tomu vracet. Cesta šla dobře, zpívali jsme si naši oblíbenou píseň o hospodě, která má ve sklepě čtyři sudy. Na místo určení jsme dorazili právě včas. Venku stálo auto strýce Jiřího, a tak jsme se vydali ho hledat. Nikde nikdo, ani strýc, ani ujo, ani teta Gita. Nenechali jsme se odradit a svolávali společnost smskou. Nic. Pak se strejda Jiří sám našel a vyprávěl nám veselou příhodu, jak si zablokoval telefon při nastavování budíku. I takové věci se dějí. Dorazil pak i ujo Braňo, teta Gita s sebou nevzala Filipa, ale svoji maminku a bylo nás u stolu plno. V krásně zářivě růžové dorazil i strejda Kubík s tetou Monikou, co na Slovensku prohání mezinárodní zločince. V Praze u Kubíka prý nebyla služebně. Dostal jsem naservírováno masíčko a sýry na servírovací břidlici, což nás zaujalo. Strejda Jiří si ve frontě v pekárně užíval jemu neznámých pocitů být o hlavu menší než okolí. Kupovali si tam svačinu kluci ze zásahové jednotky policie ČR a byli to samí pěkně rostlí hoši. Mlsal jsem dobrůtky, co vypadaly jako "pepe" prsa. Společnost pila víno a já shromažďoval špunty. Šlo mi to docela dobře. Madlenka valila oči na strejdu a pózovala v dokonalé rodinné růžové kompozici. Budeme tady snidat častěji, že ano?

čtvrtek 19. dubna 2012

Solná jeskyně

Mám rýmu a do školky tento týden nemůžu. Rýmu dostal i Vincent a táta, tak to vypadá, že jsem bacilonosič. Má to výhodu v tom, že nám táta všem naordinoval každodenní pobyt v solné jeskyni. Nejvíce se vždycky těším, že dostanu od tety bonbón, co barví jazyk. A když u jeskyně otevřeli i stánek se zmrzlinou, doufám, že mi ta rýma dlouho vydrží. Rodičové se v jeskyni hned pustili do úvah o solném byznysu a táta místo, aby žadonil jako já o další dobrotu, vyzvídal, na kolik to tak přijde. Výsledek je jednoznačný. Místo kotelny a sklepa na zavařeniny bude na Komárově sauna a solná místnost. A u lyžařského vleku velký poutač. A to se vyplatí.

středa 18. dubna 2012

Hračky pro nejmenší

Filip nám po mámě poslal tašku věcí na hraní. Jsou určena dvojčatům, a tak je máma vybalila a nasáčkovala do postýlky. Hračky i dvojčata. Pak jsem musel strategicky vyčkávat, abych se k nim taky dostal tj. k hračkám. Prozkoumal jsem všechny a zabavil jsem si několik vybraných kousků. Předně plyšového šmoulu a košík čerstvé plyšové zeleniny a ovoce. Pak tam taky byly polotovary na báječný sendvič včetně krájecího prkýnka a nože. Však jsem taky hned hlásil, že všem udělám svačinu.

úterý 17. dubna 2012

Rabování u tety Gity

Tetu Gitu už jsem taky dlouho neviděl a jejího Filipa taky. Mrzí mě, že mi tohle setkání uteklo. Máma dorazila v plné polní s dvojčatama a jen co zmizela dovezená pizza dorazil strejda Jiří a později i ujo Braňo. Filip se ukázal jako veliký milovník dvojčat, řádně je opusinkoval, přikrýval jim nožičky a mámě s tetou Gitou vařil kávu na speciální mašině. Stejda Jiři přišel v montérkách přímo z práce, prý má po auditu. Co je to audit? Za všechno může "železná lady", díky které byly zavedeny určité IT standardy, které musí firmy dodržovat nebo se tak alespoň tvářit. Nebo tak nějak to je. Vysvětloval nám to přece onehdá i strejda Václav. Ujo je stále nadšen z toho všeho, co mu pravdivě předpověděla kartářka. Prý se mu rozjede jeho postelový business, čemuž rozmím, protože se pořád čeká, až si postel od uja koupí i teta Stáňa. Nepotřebujete někdo kvalitní postel? Klobouk dolů před tou kartářkou! Teta zabalila velikou tašku hraček a já jsem nadšen, ale o tom později.

Madlenčina exhibice

Máma zabalila dvojčata a odfrčela ku Praze. Cestou se zastavila u dědy Emila a babi Mirky na kus řeči a žvance. Děda se mazlil s novým telefonním aparátem a ukazoval Madlence většinu jeho funkcí. Po obědě hurá za tetou Evou a je mi líto, že nepořídila obrazovou fotodokumentaci, neboť z jejích náznaků jsem pochopil, že Sára nejen že doma byla, ale běhala tam částečně neoděná, a proto nemáme fotografii. Už je to skoro rok, co jsem se se Sárou viděl naposledy v Pasekách a od té doby máma pořád básní o tom, jaká je Sára kočka. To přece musím posoudit sám. Madlenka tetě Evě předvedla estrádní gymnastický kousek a s velkou slávou se poprvé převalila ze zad na bříško. Poprvé dokonce s tréninkovou zátěží v kalhotách. Však taky strejda Lejda v gratulovací sms zprávě k této významné události psal, že mít v kalhotách něco podobného, taky by se snažil dostat co nejrychleji na bříško. Teta Eva se chystá na významný životní krok, a to na soukromou advokátní praxi. Jsem moc rád, třeba právě v této zpřátelené kanceláři budu časem koncipovat.

Nabitý den

Dnes vzala máma bejby a odjela za strejdama a tetama, abychom si mohli s tátou odpočinout. Odvezla nám foťák - pro nás asi dobře, pro vás a mámu škoda. Dělo se toho dost. Hned, jak zabouchly vrátka za mámou, popadli jsme nůžky a nastříhali na tenké nudličky nějaké staré dokumenty z mámina stohu. Bude z nich hnízdo pro žížalky. Schovával jsem do té hromady myšky a nosil hnízdo na hlavě. Pak jsme rozsypali v kuchyni na zem žížalky a přendávali je do nového domečku. Snažil jsem se je všechny najednou chytit do ruky, ale byly mršky pořádně mrštný. Pak jsem se spokojil s jednou a cpal ji okýnkem do bedýnky. Moc se jí nechtělo, tak jsem ji utěšoval: "chudák žížalka, neboj se, malá." Pak jsme si dali trochu čočkové polívky s kopřivama a vyrazili na tramvaj. Rosie nás dovezla až do solné jeskyně. Táta klimbal a já nakládal sůl na tatrovku, dělal bábovičky a koukal u toho na Křemílka s Vochomůrkou. Na zpáteční cestě jsem usnul na tramvajové zastávce. U mlsné kozy ještě stihl táta použít máminu lest a povídal tetě, že potřebuje koupit nějakou dobrotu a víno pro mámu. Večer to táta všechno snědl a vypil. Já jsem u pojídání domácích müsli kuliček, co jsme s tátou balili do výborné pravé čokolády, udělal opět bobek do kalhot. Před usnutím si táta četl a já jezdil na jeho skluzavce. Tátu jsem uklidňoval, že máma je u jiných pánů, těch nových, co se jmenují Braňo a Jiří a taky nějaká teta.

neděle 15. dubna 2012

Jak to bylo s tím bůčkem

To jsme zase dorazili na Boučkův statek a usadili se v maštali, protože ve světnici už pro nás nebylo místo. Objednali jsme si u našeho oblíbeného vrchního Luboše oběd a kofolu. Při čekání Madlenka pomáhala tátovi s pivem. Když jsme dojedli, bylo znát, že máma by si po svém jídle ještě něco malého dala. Objednala porci bůčku s schlupatejma a se špenátem a že je to prý pro mladého pána. Jako že pro mě. Asi nechtěla, aby ten strejda věděl, že tak moc jí. Jakmile to přinesli, musel jsem se na to vrhnout strašnou rychlostí, protože máma seděla hned vedle. I tak toho pro mě moc nezůstalo. Znáte to, když je poblíž hladová máma, co se tváří, že nemá hlad... Ale bylo to lahodné!

sobota 14. dubna 2012

Vincent slaví svátek!

Toto jméno v České republice užívá 643 obyvatel. Vincent nebo také Vincenc je mužské křestní jméno latinského původu s významem vítězný, vítězící. O Vincentovi je i písnička od pána jménem Don McLean, v anglickém originále nebo v české verzi, kterou nazpíval Pavel Bobek. Težko říct, která verze je vydařenější. Máma je pouští obě donekonečna a zpívá u toho. "Mámo, nezpívej", žadoním raději Červený traktůrek. Ta píseň není tak úplně o bráškovi Vincentovi, ale je o jednom slavném nositeli toho jména, který se krom pití absintu a řezání vlastních uší proslavil i malováním. A maloval opravdu pěkně. Koupíme Vincentovi štětce a barvy a pošleme ho do učení za dědou Béďou. A pak je tu ještě jeden slavný nositel jména Vincent. "My name is Vincent, Vincent Vega." To je pán, co umí báječně vyjednávat a zná Amster jaké svý boty. Vše nej, bráško Vincente!

středa 11. dubna 2012

Najdi deset rozdílů!

 Při pohledu z pískoviště na naší zahradě se dají vypozorovat velké změny. To je tím jak přichází to jaro. Madlenka se nosí docela ráda, Vincent si na to musí asi ještě trochu zvyknout, ale jen ať si zvyká, protože s kočárkem je pohyb limitovaný a v šátku se dá absolvovat i daleko náročnější trasa. Máma začala šedivět a své šediny si hýčká. Prý bude mít brzo bílou hřívu jako děda Emil.

pondělí 9. dubna 2012

Mlýn u přehrady

Velikonoční dovádění s pomlázkou se u nás nekoná. Máma nechce praktikovat učení nápodobou, ve kterém se používají násilné metody vůči ní a táta se bojí, že by si máma rozpomenula na svoje mládí, kdy to byla ona, kdo popadl pomlázku a zmlátil koledníky. Vystačili jsme si pro tentokrát s osením a kreslením vyfouklých vajíček. A taky s ranním dováděním ve vaně. A odpoledne, kdy veškeré nebezpečí pominulo, jsme vyrazili k přehradě. Nebyli jsme sami, a tak na nás nezbyly skoro žádné kamínky. Chvíli jsem jezdil na skluzavce, pak jsem narážel jako mašinka do hromady listí, až jsem upadl a odřel si ruku. Usnul jsem tátovi na rameni a to jsem neměl dělat. Celou návštěvu Bílého mlýna, vyhlášené francouzskou středomořskou kuchyní jsem prospal. Máma zvolila francouzský tatarský biftek dle šéfkuchaře "Jana Baťky" a táta si vystačil se zvěřinovým consomé, s tranches z pečené červené řepy a společně završili čokoládovým dortem s omáčkou z divokých třešní. Teprve pak mě vzbudili. Na mě čeká doma suchá rýže. Musíme šetřit. Ještě že ty Velikonoce už končí.

neděle 8. dubna 2012

Umělecké dílo po druhé

Z krizových situací jako v minulém příspěvku nás spolehlivě zachrání vždy v Loužnici. Strejdu Zbyňka jsme vytáhli z postele, protože prý lehce popíjel do sedmi do rána a teta Oli a děda Béďa doběhli hned vzápětí. Hurá, volal jsem. Béďa vyslídil na stráni stříbrnou pamětní minci udělovanou ruským vojákům za účast v turecké válce na začátku devatenáctého století. Tím umělecké zážitky nekončily. Teta Oli nakrojila velikonočního beránka, co dostala jako úplatek v ordinaci a strejda Zbyněk vytvořil živou sochu. Probudila ho až bublina z bublifuku, co se na něj snesla jako pírko. Ve finále máma tajně nafotila nejnovější přírůstky v dědově galerii. Zřejmě zase obcoval s múzou.

Umělecké dílo po prvé

Doma došly zásoby a nám nezbylo, než vyrazit na něco malého. Shodou okolností a dá se to dozajista považovat za náhodu, se na Boučkově statku odehrávala Velikonoční veselice. Tátovi přistálo před nosem cosi, co se v aprílovém slunci dalo označit za umělecké dílo. Než to zdlábnul, což mně přišlo jako nekonečná doba, nastala aprílová chumelenice a moje oblíbená kratochvíle u řeky byla opravdu krátká. Navíc nás odvolávala máma, protože "jedna poblitá , jeden pokaděnej". V plné hospodě u takových gastronomických skvostů by nebylo záhodno spustit řetězovou reakci.