sobota 31. března 2012

Neběhá to

Letos to rodičům neběhá. Dokonce i strejda Lejda dal přednost megahamburgerům z Nedvědice a Zdenálovi (Zdeněk Pohlreich) v Imperiálu. Táta po pětileté šňůře účasti na půlce PIMu a Pardubickém vinařském půlmaratónu na startu chybí. Vymlouvá se na dvojčata, únorovou virózu a dlouhou zimu. Naopak máma už byla letos trénovat na Zátopkových stezkách. 4 km volným tempem a další tři dny chodí jak invalida. A chlubí se, jak se jí zpevňuje bříško. Možnost vyniknout tak dostali ostatní. Tátův spřátelený tým Hölkyn Kölkyn dosáhl pěkných časů vše pod dvě hodiny. Do Prahy jsme tentokrát kvůli počasí nedorazili ani jako fanoušci. Koukáme za oknem, jak se chumelí a gratulujeme strejdům z Keni a Etiopie a spřátelených týmů k rychlým časům. Až dvojčata přestanou křičet, bude teplo, ale ne moc, dojdou hamburgery a vůbec bude více času, tak se rodičové a strejda Lejda zase postaví na trať a "táta vyhraje", protože "táta je nejlepší".

středa 28. března 2012

Vítej Martine!

Historický okamžik nastal na nově dokončeném úseku mostu přes Labe, kdy proti sobě šly teta Stáňa s kočárkem s malým Martinem a máma Miri s kočárem s dvojčatama. Zdálky na sebe mávaly, tedy teta mámě, protože máma na dálku nevidí úplně nejlépe. Pak se ozval známý zvuk a náhodou kolem projel děda Emil na motorce na cestě z nemocnice. V jeden okamžik se tak celá skupina sešla a proběhlo historické představení nového člena. Martin je kus chlapa. Děda odfrčel dál domů a kočárky pokračovaly po břehu Labe na procházku a dále domů k tetě. Přidal se pak i strejda Michal a dorazili jsme tam s tátou my dva. Mezitím nám máma sežrala vynikající palačinky s marmeládou a tak jsem vyluxoval nugátovou bonbonieru, naneštěstí ne celou. Když se ukázalo, že Vincent tropí nespolečenské kousky, museli jsme se rozloučit. Hrozila kontaminace sedacího nábytku. Už aby to všechno umělo chodit a mohl jsem si s nimi hrát. Rýsuje se fajn tlupa!


Slunečné polabí a rostoucí most

Vyrazili jsem na výlet do polabí a zastavili jsme se v Boleslavi. Okamžitě jsem začal zahradničit, dvojčata usnula na sluníčku na zahradě, máma se převlékla do sportovního a zmizela s Barrym v lese a táta jel pracovat do Plzně. Hledal jsem zase žížaly, ale je asi moc sucho nebo co, že jsem žádné nenašel. Dělal jsem babi společnost a pomáhal jsem jí. Máma se vrátila z lesa úplně nadšená, že jí to pořád běhá a Barry funěl jako pes. Pak se máma hodila do gala a vyrazila procházkou s kočárkem za tetou Stáňou do Brandýsa. Pomalu se schyluje k tomu, že přes Labe zase bude stát most. Ten původní silniční most z roku 1878 zavřeli dva dny před tím, než jsem se narodil a pak ho zbourali. Letos už proběhla betonáž horní nosné desky střední části mostu. V nejbližších dnech dojde k částečnému předepnutí konstrukce a po provedení injektáže předpínacích kabelů se provede postupná demontáž bednění a následná demontáž zkruže - pomocné ocelové konstrukce mezi oběma podpěrami.  Vedle mostu vyrostla lávka, kterou během času dvakrát vzala voda a to ani nebyly nijak velké povodně. Na tu lávku kvůli dědovi dali značku zákaz vjezdu motorových vozidel. Ale asi to moc nepomohlo.

úterý 27. března 2012

Míry a váhy porovnávací metodou

Tak pozor, já ve věku dvojčat měl 62cm a 5,74kg. Byl jsem pořád větší čahoun. Vincent dotahuje s 61cm a překonává mě s 6,10kg. Madlenka je éterická bytost, dáma každým coulem tj každým ze svých 57cm a 5,17kg. Jsem zvědav jak dlouho mi to vedení vydrží.

neděle 25. března 2012

Shake, shake bridge

V místní nemocnici mají parádní dětské hřiště. Poprvé jsme ho vyzkoušeli na podzim, když se zde byla máma radit, jak má porodit Vinciho a Madlu. Tehdy jsme si ho užili kvůli počasí, mrzuté náladě rodičů a mého mladického respektu z lanové dráhy jen trochu. Zato dnes jsem řádně vyzkoušel vše včetně pověstného shake, shake bridge, co na něm ztroskotal málem i mašinka Tomáš. Bylo mě slyšet snad až do ordinace pohotovosti. Na tátovi bylo znát, že zase něco zpracovává, ale jen do chvíle, kdy z nemocnice vykráčela usměvavá máma. I pro tentokrát se návštěva obešla bez řezání a Vinciho máme v kuse. Ukázal jsem mámě své parádní číslo, co jsem nacvičil. Pak jsme zase frčeli na kolečku a s kočárem bok po boku k domovu. To jsou akční nedělní odpoledne, což?

Bitka

Na těch fotkách to vypadá jako bitka, ale ve skutečnosti šlo o sourozenecké objímání. Sluníčko svítí vydatně a Vinci i Madla dostali konečně naordinováno povalování na sluníčku s nahatýma prdelkama. Přidal jsem se k nim a vedli jsme sourozenecký dialog. Oni ještě moc nemluví, tak jsme zapojili hlavně ruce a nohy. Netrvalo dlouho po té přetlačované a už jsme frčeli ostošest na dětské hřiště. Bylo to to u nemocnice, tam, co je paní doktorka, u které skončil Vinci s podezřením na vyhřezlou tříselnou kýlu. Já od toho dávám ruce pryč. Podle paní doktorky na pohotovosti to způsobily plyny... asi z té ranní várky fazolí, co spořádala máma. Každopádně zítra jde Vinci na řádné vyšetření, tak doufám, že bude fit pro další bitky.

sobota 24. března 2012

Divoké sny chasníka Emila

Usnul jsem vysílením hned po večeři pod svým stolečkem a zdálo se mi, že jsme šli ze školičky domů s mámou a s tátou. Nevím proč, ale nešli jsme domů, ale na tramvaj. Rodičové nastoupili a já to nestihl. Ujeli mi. Probudil jsem se a objímali mě máma i táta. Prý jsem ze spaní moc naříkal a křičel: "vy jste mi ujeli" "já to nestihl" "chtěl jsem nastoupit" "já chtěl jet tramvají". Úplně jsem se probudil, vyděsil a byl jsem moc rád, že to byl jen sen a že mám mámu a tátu u sebe.

pátek 23. března 2012

Jaro ve školce

Dlouho jsem tu nebyl, protože jsem postonával. Do školky přišlo jaro a veškeré aktivity krom odpoledního odpočívání byly přesunuty ven. Venku si hrajeme, jíme a učíme se. Ráno mě sem odvedl táta a pak jsem tu zůstal s dětičkama a strejdou Pavlem. Šli jsme do lesa. Byl jsem dopoledne smutnej zajíček a pobrekával jsem. Odpoledne jsem si šel odpočinout a vzbudili mě máma s tátou. Přišli si pro mě oba dva a každý měl v šátku jedno naše bejby. Já byl tak moc rád, hned jsem vstal a šel jsem si dát ven svačinu. Byl jsem při chuti a vyžebral od strejdy dvakrát přídavek jogurtu se sušenkama v podobě dinosaura a strejda mi na něj kreslil obrázky z medu.

čtvrtek 22. března 2012

Napudrován

Přišlo jaro a na každého to působí trošku jinak. Já maličko zlobím a řádím jako černá ruka. Potřeboval bych se ve školce trošku vydovádět s dětma. Však už taky zítra půjdu. Máma je dnes zase nějak nevyspalá, podrážděná a nejeví ani náznak smyslu pro humor. Utekli jsme před ní s tátou do města, ale našla nás! Potkali jsme ji, jak jde s kočárkem dolů od náměstí. Měl jsem na sobě nové boty, které mi koupil táta. No a když jde o nové boty, to mámě vždycky zvedne náladu. Nechali jsme se ještě pozvat na nepálskoindický oběd a s místním vrchním Indem jsem si zahrál fotbal mezi stoly. Domů jsme jeli tramvají a táta se pak uvolil, že zahladí stopy po mém pudrování.

středa 21. března 2012

Frank

Strejda Frank má české kořeny. Jeho dědeček pocházel od Písku z vesnice jménem Talín (už se ten talinskej rybník naháááání) a v roce 1916 byl rodinou vyslán do USA. Frank své české kořeny opatruje a i jeho syn Frank mladší našel v Praze zalíbení. A nejen to, oženil se tu a bydlí na Josefově. S mámou se znají ještě z jejího působení na Aljašce. Strejda Frank je tam českým honorárním konzulem, takže kdokoli z východní Evropy ztratí pas nebo má jiné potíže, bývá zachráněn právě přičiněním Franka. S mámou kdysi dobrovolničili na speciální olympiádě v Anchorage. Takže zatímco já jsem si lovil u babi na zahradě žížaly, máma s dvojčatama procházela Starým městem a švitořila se strejdou. Usídlili se v restauraci v Pařížské a když začala být dvojčata hlasitá, chodili obcházet blok, dokud nebyl klid. Pak se k nim přidal i táta a přijeli si mě k babi vyzvednout. Doma vévodí jídelnímu stolu krásně voňavá kytice.

neděle 18. března 2012

Slavnostní vyhlášení

Vyhlášení soutěže o nejlepšího fotomodela bylo vcelku dramatické. Nominováni byli: teta Monika za snímek s vykulenou Madlenkou, strejda Jiří za snímek s pracovním názvem "hubička" a ujo Braňo za sérii snímků, na kterých statečně pózoval s dvojčaty. V ateliéru bylo lidí jak psů, dvojčata ze začátku spolupracovala, ale pak se to nějak zvrtlo a snad díky hlasité hudbě nebo všeobecnému ruchu začali být Vincent s Madlenkou nervózní a pomalu je začínalo být slyšet. Fotograf mámu odháněl: "to je dobrý, nech je klidně brečet". To máma moc neumí, takže začala být nervní i ona. Pak se udělalo špatně nejdřív Madlence (teto promiň, svetřík se snad podaří vyprat a večer v divadle si toho třeba nikdo nevšimne), následně Vincentovi (strejdo promiň, kapsu to chce obrátit naruby, aby to lépe schlo) a při závěrečném oblékání Vincent tetu omylem počůral. Práce fotomodelů je prostě řehole. Po zralé úvaze byl elitním fotomodelem vyhlášen ujo Braňo. Následovat bude druhá fotoseance v tomto duchu, ale dvojčata už asi před objektiv nepustíme. Chci mít s dospělákama taky svoje fotky.




Famózní fotomodelové

Mám štěstí na stýčky, tety a na uja Braňa. Dnes za námi přijeli oslavit deset let od okamžiku, kdy se spolu máma, teta Moni, strejda Jiří a ujo Braňo seznámili. Byl to den, kdy máma se strejdou nastupovali do nové práce pro nejmenovanou telekomunikační společnost. Na fotografii chybí stejda Kuba, ale on je poslední dobou tak trochu hodně virtuální. Součástí oslav byla i seance ve fotoateliéru našeho spřáteleného fotografa. Nemám autorizaci uveřejňovat výsledky této seance, protože ještě nebyl vyhlášen vítěz ankety "fotomodel dneška". Ale... malou ochutnávku snad mohu... a ne, Madlence se nepodařilo uja rozkojit, i když to chvilkama vypadalo dost nadějně.

sobota 17. března 2012

Dorty

Když jsme u těch narozenin, moc se mi líbí dorty. O tom jak chutnají psát nebudu. Lilinčiny narozeniny jsme nestihli, ale zachoval se obrázek dortu. Poznáváte ty dva, co na dortu sedí? Já je poznal hned a volám: "nu, pagadi!". Vzpomínám na můj dort s lokomotivou Tomášem. Jsem zvědav, jestli dostanu příště dort s pařezovou chaloupkou nebo něco v tom smyslu. Dodatečně vše nej, Lili!

Brněnské Košťátko

Tetu Košťátko navštěvujeme v Žabovřeskách moc rádi. Je tam vždy milo a útulno. Myslím, že fotodokumentace to potvrdí. Teta rozumí mé duši. Nejenže mi upekla několik malých dortů a každý byl jiný, ale naprosto měla pochopení pro mou slabost pro lokomotivu Tomáše a pro Peppa Pig. Vyfasoval jsem spoustu dárků, pravda, některé jsem si vyžebral, ale nemohl jsem si pomoci. Lili oslavila druhé narozeniny a je z ní kočka po mamince. I když tetu možná přeroste. Je o rok mladší než já, má jen cca o tři centimetry méně a už máme stejně velké chodidlo. Teta říká, že budu měřit 178cm (průměr výšek rodičů v cm plus 6, prý osvědčený vzorec). Nechám se překvapit. Máma taky říkala, že by bylo fajn, abych jí přerostl. Zdravíme strejdu a přejeme hodně zdraví!


čtvrtek 15. března 2012

Bude letos med?

Už to zase začalo. Zásoby loňského vynikajícího medu se tenčí a s vlnou chřipek a nachlazení je po něm stálá poptávka. Vyrazili jsme proto na Vysočinu načerpat další zásoby medu a okouknout, co je ve světě nového. Tak předně, včelky jsou, zdá se, ve formě, bzučí všech šestnáct úlů. Bzučí i děda Jara, neboť babi Jítě neustále několikrát za den přednáší svou ekonomickofinančnickou teorii o tom, že je potřeba mít alespoň o čtyři včelstva víc. Babi nechce slyšet, má s tím vším beztak už spoustu práce. Včelky už pilně nosí do úlů zásoby v těch kapsičkách, co mají na stehnech. Vydařilo se nám počasí a krom výletu ke včeličkám jsme stihli i krásnou procházku se strejdou Lejdou. Jeho přihláška na pražský půlmaraton letos zřejmě propadne. Nikdo není ve formě a nikdo nemá natrénováno. Poběží někdo půlmaraton v Olomouci? Pro jistotu nacvičuji krom pokřiku "táta je nejlepší" a "táta vyhraje" i verzi pro strejdu Lejdu, to kdyby nakonec táta neběžel. A dvojčata se nechala nosit.

Jaká logopedie, jaká tříkolka?

Dnes jsem utrpěl lékařskou prohlídku. Paní doktorku zajímalo jak se mám, jestli ještě beru ATB a jak je snáším. Taky se mi dívala do krku atd. Měřila mě a vážila. Teď po nemoci a horečkách vážím 12,5 kg (hodně jsem zhubnul) a měřím 94 cm. Tlak 100/70, což vím už dávno, protože jsem si tlak měříval s mámou, ještě když čekala Vincenta a Madlenku. Pak mě nutili koukat na obrázky a pojmenovávat je. Prý jestli jako vidím. Máma říkala, že tu houbu by nepoznala, ani kdyby byla sama na houbičkách. Taky na mě z dálky šeptali jestli slyším a nejsem tetřev hlušec. A teď pozor, mojí MUDr. se nelíbí jak říkám L a K a vyfasovali jsme poukaz na logopedii. Já, rétor z největších, přece nemohu mít problémy tohoto druhu. Máma prý dlouho neuměla R s Ř. No a vida, našla si tátu s RŘ a s výslovností problémy rozhodně nemá. Übungsache! A další problém, MUDr. se ptala jestli umím jezdit na tříkolce. Táta popravdě hlásil, že asi ne, neboť jsem na takovém stroji ještě neseděl a že bravurně ovládám odrážedlo a držím rovnováhu jako na kole. MUDr. šlo o to, jestli umím ten šlapací pohyb nohama. Takže teď mám v kartě napsanou něco jako lehkou retardaci nebo zaostalost v motorickém vývoji. A přitom zaostalost je někde úplně jinde!!!

úterý 13. března 2012

Mini cooper Woodie 1965

Jsme sociální tvorové. Táta i máma potřebují čas od času mezi svoje vrstevníky, což chápu. Taky se mi už po školičce stýská. Pořád mám osypky v obličeji a tak jsem bez protestů zalezlý doma s rodinou. Dnes jsme ale využili pozvání strýčka Skondra a vyrazili za ním na Žižkov. Postupně se tam sešel skoro celý team táty z práce. Skoro, protože becherstrejda vrátivší se z Mexika nemohl dorazit kvůli nějaké bábovce. To jsem úplně nepochopil, protože bábovky jsme mohli klidně dělat spolu na stejdově terásce. Využil jsem pohostinnosti klanu Skondrů a vyžil jsem se v pokoji strejdových synů. Tolik aut, mašinek, helikoptér a tramvají jsem pohromadě ještě neviděl. Madlenka bavila společnost a Vincent naši návštěvu prospal. Máma ho probudila před odchodem na přebalení a tak akorát stačil pozdravit strejdu Vláďu, kvůli kterému se nejmenuje Eduard, jak rodičové původně plánovali. Strejda Skondr se nám pochlubil veselou příhodou z akce "kupujeme Mini Cooper Woodie v Anglii" aneb s horečkou tam a zpět. A pak nám ho v garáži ukázal. Poprvé v životě jsem viděl dřevěné auto a máma si i sedla za volant, který byl ale úplně na špatné straně vozu.

neděle 11. března 2012

Třetí narozeniny

Od rána jsem nesvůj, pravidelně musím užívat sirup s ATB a dělají se mi po něm osypky na čele. Nemám náladu a nechce se mi z postele, ale pak když slyším, že dorazí děda Emil s babi Mirkou, vylezu a nechám se svou komornou připravit na udílení audiencí. Prý mám dnes narozeniny a babi s dědou přivezou překvapení. Jen co babi vešla do dveří, volám na ní: "babi, máš pro mě dárek?" Pak se otvírá tajemné zavazadlo babi Mirky a lezou z něj podivuhodné věci. Třeba dřevěný krteček s myškou a pak taky montovací stavebnice. Tu posílá teta Lucka. Trvám na tom, aby mi jí děda Emil otevřel a pomohl mi něco postavit. Děda se do toho opřel tak důkladně, že montoval ze stavebnice ještě, když já už spal. Postavili jsme bagr. Paráda. Pak máma volá a bežím ke stolu a na něm... dort s lokomotivou Tomášem a tři svíčky. Foukám, foukám a domáhám se nože na porcování dortu. Je to sladké a dobré.

sobota 10. března 2012

Slovotvorba

Stanu se možná literátem a polyglotem neboť mám nesporné jazykové nadání. Na youtube.com sleduji pohádky v jakémkoli jazyku včetně těch o modrém autobusu, u kterých nikdo nevi, jestli jsou korejsky nebo japonsky. Slovenčinu od češtiny nerozlišuji. V mateřském jazyku jsem dokonce už objevil několik skulinek pro nové výrazivo. Říkám mámě "ta voda ve vaně se vypouštívá" nebo "já Ti pomůhávám". Jinak boj o sirup s ATB jsem zatím třikrát na celé čáře prohrál, dvakrát K.O. a jednou na body, protože se mi toho podařilo kus vyplivnout. Ring volný je po každých osmi hodinách. Horečky opadly a začínám být zase akční. A víte, kdo má zítra narozeniny?

pátek 9. března 2012

Na angínu psí sádlo

Jsem poprvé vážně nemocen. Nasvědčuje tomu to, že:
už i táta mi dobrovolně pouští Macha a Šebestovou, jak léčili bacily Kropáčkovi,
že sehnal někde psí sádlo (dle příbalové informace není vyrobeno ze psů, ale není uvedeno z čeho vyrobeno je) a snažil se mě jím ve spaní mazat, že místní paní doktorka nevěřila mámě, že jsme u ní registrovaní a že mám čistý rejstřík dokonce i po dvou letech péče MUDr. Krupičkové, že mi předepsala meducínu, což jsem si nechal zopakovat, protože v tom jasně slyším, že to je něco s medem a hlavně protože máma každý den ubezpečuje tátu, že už jsem zdravej jako řípa. Tři dny mám prý horečku 40°C a musím hodně pít, což ke značné nevůli táty odmítám a tvrdím, že nemám teplotu a žádný bacily. Dostal jsem čípky do zadečku a dnes mě čeká moje první lžička té slavné meducíny. Myslím, že to skončí bojem.

čtvrtek 8. března 2012

Masopust ve školce

Prostonal jsem masopustní veselí ve školce. Jsem doma a ležím v horečkách. Koukám se na pohádky na počítači, které mi rodičové dopřávají bez omezení. Na webovkách školky jsem alespoň našel fotodokumentaci z masopustního dýchánku. Na obrázku jsou naši pedagogové, tety Marťa, Tereza, Martina, Veronika a strejda Pavel uprostřed. Tohle všechno jsem zmeškal. S tátou jsme se tešili a táta nám všem připravil krásné masky. Chtěl jsem jít za ježka, máma za kravičku a táta za prasátko. Říká se tomu prý recyklace, nikdo by ale v našich maskách krabice od dortu Marlenka nepoznal. Dokonalá maska.

úterý 6. března 2012

Sprintér Martin

Všímáte si jak někdy fotografie tůze rychle stárnou? Tahle je pár dní stará a už naprosto neaktuální... protože... ode dneška už Madlenka není nejmladší z mých blízkých. Dle aktuálního zpravodajství dodaného začerstva telemostem z porodního sálu v Jablonci se tetě Stáně narodil Martin, zdatný pořízek 3,7kg. A dle všeho zvládl cílovou rovinku v rekordním čase, nebo to teta zvládla v rekordním čase nebo tak nějak to máma říkala. Moc se v tom nevyznám, já se do cílové rovinky nedostal. Gratulujeme a těšíme se na seznámení!

Váhy

4.75 a 5.56kg

neděle 4. března 2012

Kovárna

Blíží se masopust. Rodičové rozhodli, že se musíme před čtyřicetidenním půstem ještě trochu nadlábnout. Hned jsem věděl, která bije. Bude kofola, možná Komárovský domeček a hlavně děda Béďa. A bylo. Na břehu Jizery se povalovaly obrovský kry a pár jsme jich s tátou hodili do vody. To byla rána. S dědou Béďou a tetou Oli jsme pak vyrazili na ovečky a do místní kovárny. Trochu jsem se bál a ptal jsem se, kde je ten čert. Kovář David vypadal trochu jako čert. Jenže to tady v kraji vypadají skoro všichni. Ve zbytku sněhu se mu chladily Postřížiny. Ovečkám prý při letošní zimě namrzly kopítka. A dělat pětset stejných zvonečků na prodej do Německa je prý nuda a chlebník. Béďa využil situace a domluvil se s kovářem, že mu donese na opravu motičku a pak spolu udělají kuš. Strejdovi Zbyňkovi zase zářily oči. Vrátil se z pijatiky z Boleslavi a žasnul, kolik je tam krásných koček. A tátovi pak ukazoval na internetu mašinu, co koupil. Umí prý řezat, dlabat, brousit a kdovíco ještě. Na Betynku v jejích letech jde jaro. Vládne zde pořád karneval a nás to tu baví.

Jak jsem se zamknul

V našem velkém mnohapokojovém bytě máme jednu místnost, kterou jsem ještě dostatečně neprozkoumal. Nachází se hned u vstupních dveří v trojúhelníku mezi kuchyní a pokojem pro služku. Podle původních německých plánků se pokoj jmenuje Herrenraum. Je jediný v bytě zamykatelný. Táta si ho logicky zabral pro sebe. Celý trojúhelník. Moc mě do pokoje nepouští. Dnes jsem v rámci pátrací akce do místnosti nenápadně vešel, zavřel dveře a otočil klíčem. A pak už jen slyším, jak táta volá na mámu: "Miri, máme průser." Nastoupila mámina vyjednávací taktika. "Zajíčku, otoč tím klíčem." Tak otáčím ještě jednou a volám: "už můžete." Máma bere za kliku a pak zase promlouvá nápadně klidným hlasem: "Emi, otoč prosím na druhou stranu." Tak točím, jak blázen, ale nejde to. Mám vyzkoušeno, že funguje, když začnu brečet. To jednoho z rodičů určitě zlomí a zachrání mě. Tak fňukám. Máma vyjednává dál a táta, slyším, podupává nervózně na prahu s vrtačkou, kladivem a šroubovákem. Sedl jsem si na zem, sundal ponožky a jsem potichu jako myška. Prostor je najednou takový malý a stísněný. Máma za dveřmi říká, že dovnitř nemůže, že to musím zvládnout sám. Je to moje první otočení klíčem, co si pamatuju. Tak to ještě jednou zkusím a najednou dveře letí a máma mě objímá a táta objímá mámu. Nevím, co táta na tom pokoji má. Možná to docením později, až povyrostu.

sobota 3. března 2012

Je tu jaro




Vysvitlo sluníčko. Praskají ledy, sníh taje a všude teče spousta vody. Dostal jsem od mámy speciální nepromokavé boty a vyrazil je vyzkoušet. Skončili jsme u první louže. Nějaká mašinka mě silně táhla do vody. Nemohl jsem se bránit. Táta volal: "vyjeď ven." S námahou jsem vycouval. Ale pak zase mě někdo táhl zpátky. A zase a zase. Táta se raději otočil a dělal, že studuje plakáty. Bude nám zde v kulturáku hrát a zpívat Radúza. Asi konečně dojde i na kulturu. Když už jsem stál v louži dobrou čtvrthodinu, nevydržela to jedna paní a povídá varovně: "to by ti maminka dala, kdyby to viděla." Tátové vlci prostě nemají v očích českých žen patřičnou vážnost. Když se objevila máma zaječice s dvojčatama, začal jsem své lehké protestní natruc polehávání v blátě a křik, že chci na druhou stranu, než ostatní a pak že zase nechci. Táta natrhal smrkový větývky pro mámu do vázy, popadl mě přes rameno a odnesl spokojeného domů. Boty zkoušku vydržely a paní snad už chápe, že chlapi mají vlastní názor a drží při sobě.

Futro