středa 29. února 2012

Budky

Podle studijního plánu jsme měli ve školce dělat budky pro ptáčky. Jenže další vlna virózy skolila mě i tátu a do školky tento týden nejdu. Sedíme a ležíme doma a léčíme se u koukání na pohádky. Momentálně vítězí Mrňouskové neboli Minuscule, které jsme dostali na cédéčku od tety Áji. Život kamarádů zvířátek nabízí spoustu zábavy, radosti i nebezpečí a smutku. U nás doma přebývají taky takový berušky. Jen mají asi tak dvacet teček a žlutý tykadla a nožky. Asi čínská mutace. Dával jsem je do krabice od hraček jako do domečku. Ale vždycky mi nějak uletěly. Až se nám trochu uleví, zajdeme se podívat na nedaleké meteorologické budky, jestli už ukazují jaro.

neděle 26. února 2012

Hájkovo biomléko

K našim oblíbeným farmám, ze kterých odebíráme poživatelné produkty (oproti těm ze supermarketů) jsme přidali i několik farem z Vysočiny. Farma Hájek z Lesoňovic je nově BIO a využívá k prodeji i automat na mléko v Bystřici u náměstí. Podporujeme drobné rodinné podnikání klanu Hájků z Lesoňovic a Opatřilů ze Štěpánova nad Svratkou. Tam chodívám s babi Jíťou na exkurzi za telátkama a okukuju tátu bejka, co má sílu jako bejk.

Po dlouhé době

Na Vysočině jsem byl naposledy na začátku listopadu. To ještě nebyl sníh a pochutnávali jsme si s tátou na koblížkách. Kdy zde byla naposledy máma, nedokážu ani dohledat. Ona tehdy hodně pracovala a hlavně měla v bříšku Madlu a Alberta. Dostal jsem od strejdy Lejdy hasičský domeček i s autem a hasiči. A taky zahradní frézu s vozíkem, které říkám mašinka a vozím v ní tátovy penízky. Léčení rýmičky probíhá zdárně. Táta mě nabádá, ať piju pořádně až do dna. Ptám se vyděšeně: "celý?" A táta přísně přikyvuje: "u nás napít se, znamená vypít celý až do dna." Pohádková scénka, že by ji líp ani ti čerti nezahráli. Dědeček Jára pořád smutní, že jsem nějakej chudej a že musím hodně jíst. Máma protestuje, že chudej rozhodně nejsem a kdyby neměl táta prázdnou peněženku, podepřela by své protesty názornou ukázkou. Babi Jíťa zase strachuje, že bych měl dostat aspoň paralen a jestli nemám někde hrubou kůži. Že to bych měl dozajista spálu. Děda Luboš mě každý večer nabízí, ať jdu spát k němu do postele. Ale tam už spí přece strejda Milan. Zůstanu raději s tátou. Nechal jsem se alespoň řádně ostříhat. Po dlouhé době.

pátek 24. února 2012

Něco malého k snědku

Ráno jsem do školky nechtěl tak moc, až z toho byla málem první rodičovská hádka. Zase to nevyšlo. Snad příště. Ve školce jsem usnul hned po dopolední svačině. Vzbudili mě na oběd a než jsem stihl usrknout pár lžic polévky, byla tu máma. A že prý jedeme za Čikim. V Hradci jsme museli udělat technologickou přestávku. Máma dostala hlad. V mexické restauraci sblajzla rajčatovou polévku, malinovou pizzu a na závěr něco malého do sedmého žaludku. Já neměl náladu a pár loků hruškového džusu jsem při drncání na dlažbě historického města vyklopil. Po cestě mě stejná příhoda postihla ještě jednou. Jsem zase nemocný zajíček a na Vysočině se budu léčit.

Alberto cumple 3!

Přišla nám pozvánka na oslavu třetích narozenin mého kamaráda Alberta. Mocně jsem lobboval za to, aby se po něm jmenoval Vincent Alberto, ale neprošlo mi to. Oslava bude v Querétaro, na naší účast to nevypadá, ale mohli bychom za sebe poslat strejdu Dlouhána, co se touto dobou poflakuje po Mexiku. Becherchata je asi úplně opuštěná... Pojeďme znova do Mexika!

úterý 21. února 2012

Na řece a na Komárově

Oběd na Boučkově statku nestihl táta ani dopít a už jsem ho táhl pod most házet do řeky kamínky. Jeden architekt navrhl úpravu mostu v podobě jeho zastřešení, ale místní chlapi v hospodě nad tím jen mávli rukou, že to stejně nikdy nebude. Se střechou i bez je pod mostem stále dost kamenů k házení. Jen byly trochu přimrzlý a ani nepomohlo, že jsme je s tátou počurali. Začaly pouze praskat ledy. Na Komárově je zima pořád v plném proudu. Na sjezdovce narváno a domeček zapadlý sněhem až po střechu. Ideální chvíle pro stěhování mosazné postele a dalšího nábytku. Máma vybrala dekorativní kousky z bleších trhů a ve stylu Art&Décoration zařídí náš Liberecký byteček. Na tátu, strejdu Zbyňka a mě zbylo mosazné dvojlůžko a ta obrovská Karla, co jsme ji těžce na podzim stěhovali dovnitř. Změna je život. A luxus v bydlení si žádá uměleckého ducha, silné svaly a pevné nervy. Mně na Komárově povolily akorát lehce svěrače a zbytek dne jsem musel trávit pouze v náhradních punčochách. A mámě při cestě domů málem povolila ruka z mého protest chování. Umím si vybrat chvilku právě tehdy, když táta není v dosahu a máma je na nás tři zcela sama. To je zase umění v mém stylu.

Mámin obraz

Od té doby, co máme doma dvě nový bejby, dostává se máma zase do formy. Dokonce jsem zjistil, že když udělám malou scénku při odchodu ze školky, je schopná mě vzít do náruče, kde už si v šátku hoví Vincent a odnést nás oba dva až domů. Sice u toho funí a prská, ale pak si libuje, jak se jí formuje zadeček a že na ní kalhoty už úplně visí. Táta si libuje taky. Aspoň pohledem. Občas se k mámě má víc, než mi přijde s ohledem na mou výsostnou pozici a pak za nima běžím a ptám se zvídavě: "co vy dva tady děláte za blbiny?" Máma chtěla mít změny postavy černé na bílém, tak jsme dneska místo do školky vyrazili brzy ráno k vesnickému doktorovi do Držkova. Teta Oli zde odborně pustila mámě žilou a netrvalo dlouho a už volala mámě výsledky. Mámin obrázek splňuje přísné normy dokonce i v množství krvinek. Na vážení zapomněli, ale soudě podle stále lehce zvýšeného cholesterolu v krvi nesmí máma trénink zanedbávat. Budu ji v tom podporovat, jak to půjde. A já náhradou za školku dostal celé dopoledne opět u dědy Bédi.

pondělí 20. února 2012

Váhy

Dnešní vážení dvojčat u dětské lékařky přineslo tyto výsledky: Vincent 5,15kg a Madla 4,35kg. Doktorce se nezdála Madla, protože má rýmu a tak pro jistotu preventivně předepsala oběma širokospektrální antibiotika. Máma koulela očima, léky vyzvedla v lékarně a pak hned volala tátovi. Shodli se, že dávat antibiotika preventivně na rýmičku je blbost, že to dávat dvojčatům prostě nebudou a jsem zvědav, jak to máma doktorce ve čtvrtek dopoledne na kontrole vysvětlí. Rýmička nám celé rodině polevuje, jen babi s dědou v Boleslavi si hrají na zápal plic. Nevím přesně, co to obnáší, ale nezdá se, že by je to moc bavilo. Nebo aspoň jsem získal takový dojem z pravidelného skype volání. Tak už se uzdravte!

Zpátky ve školičce

Ve čtvrtek minulý týden jsem se vrátil zpátky do školičky. A ani to nebolelo. Táta mě ráno vždycky budí pusinkama na zadeček a na záda a já ještě ze spaní slastně odfukuju "ještě". Pak běžím do zatáčky na záchod, aby se pindík nezapomněl vyčurat. A zjistil jsem, že když nechám obsluhu na tátovi, tak si pak nemusím umývat ruce a můžu rovnou ke stolu na snídani. Kousnu párkrát a dojídám se ve školičce. Nějak mi tam víc chutná. Bývám v posledních dnech ve školičce první a stůl je plný dobrot. Dnes odpoledne vytáhl pan učitel Pavel zahradní náčiní a já zatím cvičně vyzkoušel jeho funkčnost na sněhu. Pavel slibuje, že už nás brzy čeká pořádná práce na zahradě. Až opadne sníh. Jenže to tady na horách může trvat ještě minimálně měsíc. Cestou domů jsem stále upadával na zem, protože mě Vojta sekal sekerou. Táta tvrdil, že to by určitě Vojta neudělal. Tak se žije ve školičce.

neděle 19. února 2012

Hurá, Loužnice!

Zařízl jsem odpolední spánek a když mě budili, začínalo se pomalu smrákat. A že prý pojedeme na návštěvu za dědou Béďou a tetou Oli. Hlavně, aby tam byla i Simča. Než jsme nalodili celou rodinku a cestou se stavili u Filouna pro sýry, byla tma a Simča nikde. Zato se děda Béďa vytasil s fajnovou píšťalkou, co na každým zobáčku vydává jiný zvuk. Až na jeden, ten je rozbitý. Asi tam někdo strčil čepici nebo myši. Táta zase strčil hlavu do čehosi, co vypadalo jako letecká přilba. Strejda Zbyněk to používá na autoskijöring, ale už se prý stejně v zatáčce vysekal. Na Kozákově se pořád něco děje a v Loužnici jak by smet. Vůbec se mi odsud nechtělo a odchod a celou cestu domů jsem doprovázel výraznými protesty. Proč musíme vždycky bydlet jinde než tam, kde je děda Béďa a všechny ty fajnový věci, se kterými si nikdy nestihnu dostatečně pohrát?

Multitaskujeme

Táta na rodičovské dovolené multitaskuje, což se prý přičítá hlavně ženám. Nebude to pravda. Táta dokáže číst pohádku, přebalovat u toho Madlenku a ještě vymyslet (a následně zrealizovat) plán na dnešní večeři. Už aby nás opustila ta rýma a nemusel doma nosit táta čepici. Říkam mu: hodně pij a měj nohy v teple, táto!

sobota 18. února 2012

Dvojitě

Tak už víme, jak to bude vypadat, až se rozrosteme na plánovaný počet sedm tj. rodičové a pět dětí. Přijela teta Hana se strejdou Václavem a dvojčatama. Doma nebylo kam šlápnout, pořád se něco vařilo, pořád někdo byl na záchodě, sem tam někdo plakal a matky nerozeznávaly, čí dítě pláče. Váša se zavíral do koupelny a pouštěl si vodu, Káťa kreslila na mou tabuli, já jen koukal na ten bzukot. Naše dvojčata šla z ruky do ruky a pod vlivem dojmů oba přestali pro dnešek zvracet. Témata, kterým se rodičové stačili pověnovat zahrnovala i politiku, ekonomiku obecně, aktivity České pošty, s.p. v poskytování internetu státní správě, očekávané i potvrzené hospodářské výsledky jejich zaměstnavatelů, pracovní trh, kojení, školky, cestování, životní styl, secese a život mravenců. Při příští návštěvě se už doufám budeme honit v zoo mezi zvířátky.

pátek 17. února 2012

Seance ve fotoateliéru

Na dnešní randa se strejdou Martinem jsem se těšil, protože měla dorazit i teta Stáňa a měla to být taková větší akce. Napadlo zase spousta sněhu a chvilku jsme kroužili kolem fialového paneláku. Hnedle u vchodu jedna paní mámu odhadla, že jde na focení. Podle čeho nám není známo. Stejda byl moc smutnej, protože mu umřel pes na překroucený žaludek. Snažil jsem se ho rozveselit a taky mu pomoci a nakrmil jsem jeho rybičky v akváriu. Pak mě táta učil škrtat sirkama a to strejdu tak rozesmálo, že nám vyprávěl humornou příhodu z dětství, jak babičce málem podpálil byt. V mém věku měl sirky zakázané. Fotoseance se vydaříla, máme spoustu krásných portrétů. Jen co se jima prokoušeme, nějaké zdařilé kousky zveřejním. A teta Stáňa? Nakonec dorazila se strejdou Michalem a bříška se fotilo ze všech stran. Doma jsme si pak dali vynikající večeři a já recitoval tátovi básničky dokud neusnul.

Černobíle



Na dráhu profesionálního fotomodela se asi nedám. Né, že bych nemohl, ale nechci. Ono je to relativně nepříjemné sedět nebo ležet nebo stát v ateliéru plném zajímavých věcí a nemoci se pohnouti a ty věci si vzít. Chtěl jsem si hrát s autem a umělohmotnou mikrovlnkou, kterou tam měl strejda fotograf připravenou kdovínaco, ale místo toho jsem musel sedět tátovi na klíně, nějak se tvářit a koukat se pořád do objektivu. Já to nemám rád. Zato bráška Vincent do objektivu koukal celou dobu a docela rád. Madlenka taky neměla svůj nejlepší fotoden, ani jednou se neusmála, až z toho byl fotograf smutný. Máma kolem dvojčat lezla po čtyřech a snažila se upoutat jejich pozornost a směrovat jejich pohledy kýženým směrem. Já na to nemám nervy. Počkali jsme s tátou na tetu Stáňu a pak jsme se po anglicku vytratili nakoupit něco k jídlu, zatímco dvojčata pózovala o 106.

Barevně II.

Prodopingový test

Blíží se mámino životní jubileum z nejvýzamnějších, a to desáté výročí nástupu do Contactelu, kde si poprvé potřásla pravicí s tak významnými osobnostmi současného dění jako jsou stýčkové Jiří (nastupoval s mámou), Kubík, Václav co má dvojčata, teta Monika a ujo Braňo. Nutno přiznat, že lidé z Contactelu se pravidelně schází na mikulášské besídce každý únor a svého času se vídali na každoroční plavbě z Prahy ke Slapské přehradě, kde se skákalo z obou palub plavidla do chladných vod Vltavy. Právě nám dorazila pozvánka na další exContactelí akci FunRide. Dovolím si osvětlit pravdila prodopingového testu, která se v tomto závodě aplikují: závodníkům bude změřeno množství podpůrných látek v těle a podle typu látky a jejího objemu bude závodník bonifikován na čase. Například přítomnost alkoholu v krvi je bonifikována srážkou jedné minuty z dosaženého času za každé půl promile. Ještě výraznější časové srážky lze získat dostatečnou úrovní THC či jiných omamných a psychotropních látek. Množství větší než malé bude přepočteno takzvaným Komorousovým indexem do časového zvýhodnění. Jsem zvědav, jestli tuto myšlenku převezme i olympijský výbor či jiní organizátoři významných sportoních akcí. Jestli se naše rodina letos dostane do Želkovic zatím není známo.

čtvrtek 16. února 2012

Britta a mořské želvy

Teta Britta, co jsme u její mámy tety Eriky bydleli v San Miquel de Allende loni touhle dobou, se jako dobrovolnice účastnila každoroční akce na ochranu želvích vajec a malých želviček. Nejdřív si mořská želva vyleze na pláž, což při jejich rozměrech něco pod dva metry a s těžkým krunýřem je docela výkon, a pak snese cca sto vajec velikosti pingpongového míčku. Zvířata a lidi, co jsou zvířata, pak ty vejce vyhrabávají z písku a jedí. A lidi, jako teta Britta, na pláži hlídkují a když najdou želvu kladoucí vajíčky, čekají, až odejde a vajíčka pak přenáší do ochranného střeženého pásma, kde už je nikdo neukradne a kde se želvičky mohou nerušeně vyklubat a odběhnout si okoupat se do moře. Pak, jednoho krásného dne, se jim už z moře nechce a zůstanou tam. V dospělosti se sem pak vrátí naklást vajíčka a celé se to opakuje. Taky do Michoacánu zase pojedu až budou dvojčata větší, tamní avokáda a manga se nedají zapomenout...

středa 15. února 2012

Kde jsem?

Schválně, jestli uhádnete, kde to jsem? Dlouho jsem tam nebyl. A už jsem se zase těšil. Chodívám tam s tátou... Už víte? Ale nééé, ve školce to není. Jeli jsem autíčkem, co bylo dlouho zapadený sněhem a mělo myši v motoru. A pak jsme šli po schodech nahoru. Přidala se k nám nějaká paní a povídá, že nemusíme po schodech, že je tam výtah. A my, že rádi po schodech. Tak ona, že nahoře nás čekají krásný kytičky. A táta, že taky krásná paní doktorka. A ta paní hned věděla a říká "aha, vy jdete k zubařce". A už to víte. A ta paní, že to je jako nejhezčí doktorka v celý nemocnici a že její chlapi k ní taky rádi chodí. Tak jí táta dal kontakt na Lacinu. Zase mi svítila světýlkem na zoubky, zase jeden polechtala a vyspravila. A já jezdil nahoru a dolů a mačkal tlačítko a stříkala voda do kelímku a pak z druhý trubičky kolem dokola. "To bylo divný, co?" povídám zase já, až se všichni smáli. A já taky.

úterý 14. února 2012

Julie na Valentýna

Jestli někdo něco ví o kytičkách a stromech a keřích, pak je to teta Ája. Věnuje se zahradní architektuře a třeba i teta Stáňa má zahradu, kterou vybudovala firma tety Áji. A tahle teta k nám přijela na návštěvu obhlídnout dvojčata a přivezla s sebou malou Julii, pořádný balení čokolády, pohádku a kytku v květináči. Na mámin zvídavý dotaz, co to ta kytka je, teta neuměla odpovědět. Z toho se dá logicky vyvodit, že se jedná o velikou vzácnost, protože takových kytek na planetě moc nebude.

pondělí 13. února 2012

Jako jezevci

Když mi není dobře, mám rýmu a kašel, nejdu do školičky a můžu koukat celý den na počítač nebo cédéčko. Nejraději mám mašinku Tomáše, Matýska a Jáju, vlka a zajíce, krtečka, maxipsa Fíka a blbiny. To jsou třeba děti v bazénu nebo v dětským koutku s barevnýma kuličkama. Vydržím u toho hodiny. Když není dobře mámě ani tátovi, přijede babi Mirka. Vaří a uspává Madlu a Vincenta. A když už není co pít, obrátí skleničku na panáka a na víno a dělá malý a velký kolečka. Pak z nich peče perníčky. Vydrželo nám to takto týden. Pořád dokola. Když je totiž zima, že mráz maluje na oknech nejen zvenku ale i uvnitř, není na práci nic jiného, než být zalezlí jako jezevci v noře.

sobota 11. února 2012

Ještě ten pes...


Minule jsem psal o psí návštěvě a pejska Terezku, o kterou šlo hlavně, jsem zapomněl ukázat. Měli jsme z domu ateliér a mrňata předváděla své pózy. Jestli chcete taky takovou live show, dejte vědět. Pošleme kontakt.

Barevně

Posílám babičkám, tetičkám, strýčkům a dědečkům barevnou ukázku z našeho fotoateliéru. Další budou následovat...

čtvrtek 9. února 2012

Glamour nebo akty?

Jestli, moji milí, nerozumíte titulku příspěvku, nic si z toho nedělejte. Já taky ne. Dnes nás doma fotil dlouhovlasý skoroblonďák, co se před lety vcelku proslavil jako "tanečník" a byl i v pírku nebo peříčku nebo tak nějak. Zjednodušeně řečeno jde o to, jestli na těch našich fotkách má být vidět pindík a pindulka nebo ne. Dejte vědět a já pak patřičné fotky doplním. Budeme jich mít dost. Těch s i bez. V hlavní roli Vincent a Madla s mámou. Táta u toho nebyl, protože se plahočil celý den někde na lyžích a já jsem po lehké zvracecí epizodě na to focení náladu už neměl. Třeba příště. Ale strejda fotograf byl sympaťák a děti ho mají rády.

úterý 7. února 2012

První pes u nás doma

Dnes odpoledne dorazila na návštěvu delegace s Frýdlantu doprovázená strejdou Drahošem a nám zatím neznámým strejdou Martinem a fenkou světlého labradora Terezkou. Terezka je tedy historicky prvním psem, který k nám zavítal na návštěvu. Však by taky Barry nebo Číky mohli občas zaskočit na kus řeči nebo žvance. Delegace tvořená tetou Míšou, se kterou si máma krásně uctivě vyká, Drahuškou a malým Lukáškem mě dočasně vyléčila ze všech neduhů, protože jsem zahořel touhou ukázat jim svoje vláčky. Strejda si nad kafem a perníčkama od babi Mirky domluvil s mámou fotoseanci na čtvtek. Budou se fotit dvojčata nahatý na ovčím kožíšku. Jsem velice zvědav, jak taková fotoseance bude probíhat a jak se k tomu Vincent s Madlou postaví respektive položí.