sobota 31. prosince 2011

Pour féliciter novému roku

Podobně jako kdysi hrabě Karel Chotek ani my nemáme čas objíždět obrovské množství babiček, dědečků, tet a strýčků, abychom všem popřáli k novému roku. Jelikož je nám hrabě svým titulem, původem a taky nápadem blízký, následujeme jeho vzoru. Poštovní posly využít bohužel nemůžeme, protože to moc stojí a datovou schránku má, myslím, jenom máma. Naštěstí disponuji tímto skvělým vynálezem v podobě blogu. Loni jsem všem posílal kozu. Letos kvůli daňové optimalizaci bude koza až příští rok. Tak se na vás aspoň pěkně usmějeme. Hromadná rodinná fotka je v našem případě nerealizovatelná. Všechny pokusy selhaly. Nu, pagadi, rodinko!

Silvestrovský sněhulák

Necháváme mámu dospat její údajné spánkové deprivace a vyrážíme za sněhovými radovánkami. A nemusíme chodit daleko. Sněhu je tu dost na jednoho pořádného sněhuláka. Táta plácal, já na tátu házel koule, pak táta na mě a nakonec to schytal sněhulák, až se mu zatočila hlava. Dostal jsem od mámy novou protisněhovou kombinézu a cítil jsem se jako eskymák. Už jen hejla na nos, jako nosí strýc Barnabáš, aby mu na něj nebyla zima. Ve finále mě táta vzal tramvají do centra a zpátky. Jezdím bravurně, jak zkušený tramvaják. A zadarmo a vždycky sedím. Večer se těším na ojotoje.

pátek 30. prosince 2011

Spánková deprivace

Máma málo spí, sem tam kolegiálně probudí i tátu a bdí spolu, každý jedno z dvojčat v náručí. Z útržků hovoru jsem zaznamenal jen pasáž o tom, že spánková deprivace je metodou mučení vězňů. A z toho, co pozoruji, asi metodou účinnou. Posuďte sami... Projevy jsem zatím zaznamenal následující. Jako první klesá pozornost, v dalším kroku se objevuje únava, zpočátku dobře zvladatelná, s přibývajícími dny ovšem zvladatelná stále hůře. Přidává se malátnost o různém stupni intenzity, bolesti hlavy, přecitlivělost na světlo i na zvuk. U zraku se objevuje snížená schopnost rychle přeostřit ze vzdálenějších objektů na objekty blízké a chvílemi dokonce rozmazané vidění a neschopnost zaostřit vůbec. Vedle výše popsaných jevů objevuje se i úzkost kombinovaná se záchvěvy hyperaktivity a stěží zvladatelné únavy. Nejhorší ovšem je pokles mentálních funkcí, kdy se i nejbanálnější problém jeví jako neřešitelný. V podstatě je na hranici možností jen přivézt mozek k aktivní činnosti. Schopnost zvládat stres je značně omezena. Podrážděnost ústí ve stavy návalů nezvladatelného vzteku, které jsou následovány fází útlumu.Konzistence myšlenek klesá na stěží udržitelnou úroveň. Schopnost soustředění je minimální, až žádná. Celková fyzická slabost jen dovršuje celkový úpadek organismu. Jsem zvědavý. V dalších fázích se mají údajně objevovat halucinace a paranoidní chování. I proto se vlastně moc těším do školky!

čtvrtek 29. prosince 2011

Archivní poklady


Při poslední návštěvě babi Mirky jsem se podíval co ukrývá i její fotoaparát. Našel jsem několik zajímavých snímků, které stojí za zveřejnění. Třeba ta omrzlá růže z babičiny zahrádky je moc pěkná. Pak ty dvouportréty s Katastrofou alias Káťou se taky povedly. Rád vzpomínám na své druhé narozeniny, to jsme se zrovinka vrátili z Mexika od tety Nayeli a strejdy Jorgeho a já dostal marcipánový dort. Pak tam ještě byla dokumentace z návštěvy tety Tessy a tety Pavly, kterou jsem původně neměl k dispozici. Našel jsem i krásný dvouportrét strejdy Ondry s Baruškou Bárou. Ona je vyloženě fotogenická psí slečna. Babi si průběžně fotí květy těch kytek, co jim říká amarilis, co jsme je v Mexiku viděli vysázené po záhonech v parku. Ještě proberu dědův foťák, co se tam zajímavého dá najít.

středa 28. prosince 2011

Přijely sudičky

Strejda Jiří a ujo Braňo jsou světáci a vědí, jak to na tom světě chodí a dokáží bleskurychle předpovídat události budoucí. Přijeli okouknout, jak žijeme a myslím, že nás opouštěli s upevněným přesvědčením, že pošahanější rodinku budou těžko hledat i na Slovensku. Strejda Jiří s jistotou poznával jednotlivé kusy nábytku sestěhované ze všech našich nemovitostí a odhadoval náš skromný příbytek na minimálně 6+1. Ujo Braňo mi musel na moji žádost asistovat při čůrání a pak se stal objektem mého dovádivého zájmu. Když se dozvěděli o mé plánované návštěvě lesní školky, bylo jim hned jasno. Domů prý budu skákat oknem na lijáně, vstávat budu s válečným pokřikem Tarzana a bít se při tom do prsou. Představa u nich vyvolala dobrou náladu, jen litovali, že mi místo fajnového společenského obleku měli přivézt spíše khaki maskáče, abych v lese nedráždil medvědy. Když jsem se potřetí v těsném sledu vykadil do kalhot, kvapně se zvedli a že už prý musí. Na sudbu pro dvojčata jim už nezbyl čas. Zase příště, přátelé?

Váhy a míry

Vincent měří 52 cm a váží 3,65 kg. Madlenka stále udržuje těsný závěs s 47 cm a 2,65 kg. Takže oba od narození vyrostli o dva centimetry a stále mají stejný váhový rozdíl jednoho kila. Na procenta živé váhy z toho vychází vítězně Madla. A to se prosím oba před rozhodujícím vážením u své lékařky v rozmezí půl minuty vykadili, takže jim mohli navážit i víc. Potkali jsme se tam v té ordinaci s mámou a dvojčatama, protože my s tátou jsme vyřizovali dvojčatům ve městě cosi na pojišťovně. Máma byla nadšena procházkou od našeho domova dolů po tramvajových kolejích kolem Zoo k muzeu. Je to nádherná secesní čtvrť. Zpátky jsem se vezl a máma měla taky dost. Tlačit dvojčecí kamión s vyfouklými gumami není jen tak.

úterý 27. prosince 2011

Stříhání


Mým dvorním kadeřníkem se stává babi Jíťa. Už si ani nepamatuju, že by mě stříhal někdo jiný. Nejdříve jsem se zdráhal a přišlo mi to trochu jako přepadovka. Zrovna, když jsem si hrál s mašinkou Tomášem, Emily a Jakubem, jak do sebe narazili. Pak se mi ta nabídka rozležela a souhlasil jsem, že si nechám ostříhat vlasy za uchem. A pak už jen koukám, jak padají na zem. Těch bylo. Hlavně že budu frajer a fešák. A taky, že jo. Dědeček stále opakoval, že se dívá a babi doporučoval, ať mi udělá fazónku a litoval, že jemu babi nenechala při stříhání vlasy přes uši, jak to nosí umělci. Prý se mu to moc líbí. Získal jsem letní sestřih a i na tátu se nakonec dostalo. Tak zase máme na čtvrt roku pokoj.

pondělí 26. prosince 2011

Medová návštěva


Žadoním na střídačku, že chci za babi, jak prodává med, pak zase za babi Mirkou anebo za tetou Oli a dědou Béďou. Místo toho jezdím s tátou na svém kolečku tak akorát k popelnicím a návštěvy musí k nám. Dnes dorazila výprava z Vysočiny. Měl jsem velkou radost, že je zase vidím. Cpal jsem se polívkou, cukrovím, vánočkou, i kousek krůty na mě zbyl. Pak jsme s tátou ukázali výpravě, jaké tady máme náměstí a děda obdivoval německou přesnost a bohatství. Ty zámky-vily by prý "naši" postavit nedokázali. Nevím, koho tím myslel, ale s ohledem na dobu, ve které prožil plodná léta, jsem raději stočil hovor jinam. Ona máma ty řeči nemá ráda a vždy vyletí jako čertík a už dědečka cupuje. On ji neslyší a když, tak jí stejně nerozumí. Přesto kudy chodí, tudy mámu vychvaluje, že ona jediná jako ženská rozumí ekonomice. Zůstali přes noc a babi Jíťa spala s náma v posteli a strejda Lejda na matraci pod náma. Když odjížděli, mával jsem ostošest za oknem.

neděle 25. prosince 2011

Letadlo

Zmiňoval jsem se už dřív o své zálibě v lázních a koupání. Ono se není čemu divit. Kdo se někdy vykoupal v Gellertu a v teplé řece, co pramení v jeskyni, nemůže se smířit s ledajakým koupáním. Mám tu k dipozici stejnou vanu jako na Komárově. Nad vanou je okno do zahrady, takže z vany je také výhled, i když ne tak dechberoucí. To sebou nese i to, že ze zahrady je báječný výhled do naší vany. Pod tím oknem je ale široký parapet. Od začátku, kdy jsme se sem nastěhovali, zuří nenápadná psychologická válka o využití toho parapetu. Máma se tam snaží dostat mýdla, pěny, šampony, kytku v květináči a bůh ví co ještě. Já to tam vykládám hračkama do vany. Po dnešní návštěvě dědy Emila a babi Mirky jsem zjistil, že mám spojence v tetě Lucce. Dostal jsem od ní totiž červené letadlo s pilotem, kopilotem a poštovní zásilkou, které se báječně hodí k mému popelářskému autu (dar strýce Jiřího). Tak jsem si naporoučel vanu se solí a pěnou a seznámil jsem popeláře s pilotem. Hned si stroje vyměnili. Popelář báječně pilotuje a na křídlech letadla vozil spoustu pěny. Hledal jsem vhodný hangár pro letadlo, a tak musely máminy mýdla a šampony stranou. Červený autobus tovární značky Volkswagen jsem dostal na podzim od tety Áji. Strýc Jiří říká, že je to auto teroristů, že kdykoli se objeví ve filmu, je plné výbušnin a exploduje. Tohle jsem zervrubně prozkoumal a propláchl. Nic v něm není. Mickey Mouse v zeleném autě jsem dostal od tety Oli a dědy Bédi. Původně v autě vespod byly bonbóny. Ty mi tehdá máma zabavila. Auto má setrvačník a zdá se býti nerozbitným. Medvídek Pouh ve člunu, co si veze soudek s medem a panáček Igráček, co opravuje auta, jsou dárky od tety Košťátka ze Žabovřesek. To je prosím v Brně. Lodička má lodní šroub a ten když se natáhne, tak medvídek obepluje celou vanu dvakrát. Rybička se zeleným držátkem je od tety Zuzy zo Slovenska. Pamatuju se, jak za mnou poprvé přijela do Boleslavi a dala mi tu rybičku. To jsem zrovinka seděl ve své zelené plastové vaně a jak teta přišla, Barry zaštěkal a já se tak lekl, že se mnou táta musel dobrou čtvrthodinku chodit nahoru a dolů po schodech, abych přestal plakat. Teď znáte tajemství mé lázně. Přístě rozeberu ostatní dvě kategorie a to hračky dřevěné a plyšové. Myslím, že jsem v této bitvě zvítězil a rozhodování o tom, co na parapetu nad vanou být může a co ne, bude už moje výsadní pravomoc. Hlavně nesmím ztratit špunt...

sobota 24. prosince 2011

Šťavnaté a masité

S tátou jsme včera vyrazili ku Praze. Já zůstal u babi Mirky a táta frčel na nákupy. Zpátky jsme jeli pořádně obtěžkáni. Přivezli jsme spoustu nových věcí. Dnes jsme montovali postýlku a přebalovací pult pro dvojčata a stolek na kolečkách do kuchyně. Já dostal parádního jeřába. Naplnili jsme lednici a táta dumá, co z toho všeho uvařit. Pro jistotu jsme zavčas udělali dokumentační foto, aby všechny babičky viděli, že na tom nejsme bídně a dokonce i nějaké maso se u nás najde. Není třeba nám vozit žádné zásoby a není nutné mě při každé příležitosti cpát čímkoliv, co aspoň vzdáleně maso připomíná. Máma vyzdobila byteček svíčkama. Nemáme televizi. Držíme černou hodinku a povídáme si. Letos ještě o Vánocích nepadla zmínka. Prý je ještě brzy. Pochopil jsem, že ani táta ani máma nějak nerozumí významu novodobých Vánoc. To bude tím. Dědeček Jára říká, že jsme prožraný národ. Nevím, co tím myslí, ale pro jistotu se půjdu podívat do lednice, jestli tam není nějaká kočka a nesnědla nám kus tláči.

čtvrtek 22. prosince 2011

U prince

Tradiční každoroční vánoční posezení na střeše hotelu U prince proti orloji se letos zcela vyjímečně konalo bez naší účasti. Dostali jsme omluvenku, ale bylo to o fous, bo ujo Braňo říkal, že povít jen jedno mládě tak máma omluvenku nedostane. Ještě odpoledne máma zvažovala rychlou výsadkovou akci do Prahy, aby byla účast hojná. Nakonec se sezení konalo v komorní atmosféře. Zdravíme strýce Jiřího, tetu Stáňu a uja Braňa. Jsem zvědav, jaké tresty (předpokládám, že tělesné) čekají na nedostavivší se a neomluvené pozvané. Necháme si to barvitě vyprávět.

Druhý a pro letošek finální den ve školce

Rozhodování, jestli v roce 2012 začnu chodit do lesní waldorfské školky, co ji máme za rohem od domu, je u konce. Budu! Absolvoval jsem zápis a dva zkušební dny. Školka obstála. Seznámil jsem se s dětma: Oskarem, Markem, Maxem, Emílií, Rozálií, Rozárií, Ondřejem, Viktorií, Mariannou, Ester, Sebastianem, Apolenou, Eliškou, Laurou, Kristínou, Tamarou a Štěpánkou. Jsou všichni starší než já. První den jsme po zpívání a rituálech u ohně odešli do lesa a vrátili se až na oběd, dnes jsme odjeli tramvají do muzea okukovat pohyblivý betlém Václava Metelky ze Sklenařic u Vysokého nad Jizerou.
Ono tohle muzeum bude stát za vícero návštěv. Je toho tam k prozkoumávání dost a dost. Když jsme se vraceli a čekali na zastávce tramvaje, vyšli z protějšího paláce máma s tátou a dvojčatama, právě se vracejíc od místní dětské lékařky, která dvojčata převzala do péče.
Máma se schovala do křoví a pozorovala, jak si teta Terezka a strejda Pavel poradí s nástupem naší smečky do tramvaje. Zvládli to. Nechtěl jsem mámě kazit radost a dělal jsem, že ji nevidím. Rodičové se pak nalodili do auta a museli strategicky načasovat vystupování před domem, protože hrozilo, že naše školková výprava půjde okolo a oni se báli, abych nechtěl jít s nima domů. Je to úsměvné, nevím, jak je to napadlo. Chyba lávky!
Já chtěl do školky na oběd a odpolední hraní. Táta se mě sice snažil po obědě vyzvednout, ale neměl jsem na to čas. Válčil jsem s tříletým Vojtíškem, co se mi snažil sebrat všechny hračky. Nakonec jsem dal Vojtíškovi čelo, až uviděl hvězdičky a dal mi pokoj. Jsem klidná povaha, ale pořádek si zjednat umím. A v tomhle vítězném okamžiku jsem přece nemohl odejít. Setrval jsem až do zavíračky a těším se na ostrý start v novém roce.

středa 21. prosince 2011

Já je mám taky rád


Přiznám se, že dvojčata mám rád. Rád chovám Madlenku, je taková maličká a bez problémů jí unesu. Myslím, že máma měla zpočátku pochybnosti, ale dožaduju se chování Madlenky vytrvale, hladím jí po hlavě a říkám jí: "neplač, malá, neboj se". Dneska v noci jsme leželi s mámou v posteli, já na jedný straně a dvojčata na tý druhý. Pak máma přeložila Vincenta na moji stranu, já ho obejmul, pohladil po hlavě a oba jsme spokojeně usnuli. Máma s tátou se pak na nás chodili dívat jak na svatý obrázek. Tím chci říct, že mám částečně pro to třeštění kolem dvojčat pochopení. Speciální pozdrav posílám tetě Dadě, ona už bude vědět proč.

Zítra maturuji

Dnes byl pro mé rodiče můj velký den. Šel jsem poprvé do školky. A zůstal zde sám, bez táty a bez mámy. Začalo to nevinně. Příslib ohně a hraní s dětmi. Vyrazili jsme s tátou v hustém sněžení. Ve školce na dvorku už bylo pár dětí a nějaké tety. Představili jsme se a vzájemně okukovali. Pak se najednou táta ztratil a já ho začal hledat. "Hledám tátu. Kde je ten můj táta?" Táta nikde. Stojím a koukám, jak ostatní děti pobíhají kolem, něco zpívají, drží se za ruce, jdou krmit ptáčky. Je to všechno nějak rychlé. Najednou prý, že jdeme do lesa. Nikam nejdu. Protestuju, dokud si mě teta neodnesla. Když jsme vyrazili za branku, ujal jsem se vedení a pelášil před ostatními. Co se dělo v lese, už táta nevěděl. Potkali jsme se až ve školce po obědě. Poručil jsem si nášup polívky a odmítl nudle se špenátem. Na tátovo jdeme domů jsem nemínil slyšet. Teď když si konečně můžu hrát s fungl novým vláčkem? Rodičové měli doma meditativní chvilku. Včera jsem ještě prděl do plín, dnes jdu poprvé do školky a zítra maturuju. C'est la vie.

Exhibice dvojčat



Na přání tetiček a babiček dávám ještě jednou prostor na svém blogu bráchovi a ségře. Doufám, že z těchto detailů už bude každému jasné, kdo je kdo. Jsou sice dvojčata, ale každý úplně jiný a podle prvních vyšetření ještě během mámina těhotenství i každý jinak starý. To, že se narodili ve stejný den, je spíše věcí náhody nebo lenosti doktorů, dělat se s mámou za pár dní ještě jednou. Madla měla 2,5 kg a Vincent 3,5 kg a je o dobrých pět cenťáků delší. Nebýt toho znaménka ve tvaru mexického dolaru, nikdo by je na dvojčata nehádal. A že já, modrooký blonďák, jsem jejich brácha, to už asi nedá vůbec nikdo. Naši, jak se zdá, to berou statečně.

úterý 20. prosince 2011

Sluneční lázně



Včera se rodičové rozhodli, že porodnici definitivně opustí. Sbalili se, nachystali autosedačky a vyhnali mě řádit na chodbu kolem sesterny. Přestože paní doktorka naměřila Vincetovi vyšší hodnoty bilirubinu než v neděli, neměla už na to hrát s našima psychologické šachy. Dostali jsme razítko a od pana primáře doporučení se "slnit". Máme štěstí. Dnes krásně svítilo a i kamna nezvykle hřály. Vincent s Madlou mají naordinovány sluneční lázně a báječně si je užívají. Přijde mi to celé jako nějaká skrytá protekce. Když já běhám s nahatým zadečkem, okřikují mě a posílají do kalhot. Budu si muset zjednat pořádek.

pondělí 19. prosince 2011

Nejen klokan Vendelín po týdnech sám doskákal domů


Což se dá aplikovat i na nás. Po dvou týdnech od první návštěvy Vrchlabí jsme byli konečně propuštěni a mohli jsme se celá rodinka vrátit domů. Z porodnice jsme odcházeli v pořadí: já nesoucí puget kytek, táta nesoucí dvě autosedačky a máma s jednou taškou. Po každé, když jsme potkali někoho z personálu, upustili jsme všechna zavazadla a loučili se. Bylo to vřelé, dvojčata si všichni fotili a já jsem jim sypal cestičku okvětními plátky. Na pokladně v přízemí paní pokladní vyzvala mámu, ať jde zadat PIN do nějaké mašinky, že jí děti pohlídá. Jen co se otočila, vrátil se táta a odnesl jednu obsazenou autosedačku do auta. Když se paní pokladní otočila, aby zkontrolovala situaci, pěkně v ní hrklo. Stav dětí mínus jeden kus. Máma jí uklidňovala, že to je v pořádku, že ví, kdo to čerstvé mládě odnesl. Cestou domů jsme my tři zadní pasažéři usnuli a prospali jsme setkání s dvěma kominíky. Čekal nás byt ve stavu, ve kterém jsme ho tehdá chvatně s planým poplachem opustili rozespalí v jednu hodinu ráno. Vana byla ještě plná hraček, se kterými jsem se ted večer koupal, na stole talíře a skleničky, šuplíky otevřené, jako po návštěvě zlodějů, jak jsme na poslední chvíli hledali nejnutnější vybavení zavazadla. Pak nás odnesli všechny do postýlky jako strýček Fido Tipa a Ťapa a já byl moc rád, že jsem zase doma.

neděle 18. prosince 2011

Krkonošský medvěd



Napadl sníh a pořád se sype. Ve sprchovém koutě mě to už nebavilo, tak jsme vyrazili s tátou ven. Autíčko bylo značně zaváté. Táta mi dal škrabku a já se pustil do díla. Dalo mi to práci očistit vše včetně střechy. Táta skuhral, že mě neudrží a že mu to klouže. Mně to neklouzalo. Abych ho zahřál, vrhl jsem se na koulování. Honili jsme se po parkovišti sem a tam a metali sněhové koule. Táta mě na nohy, já jemu na hlavu. Spravedlnost musí být. Až už jsme měli všechno mokrý, vzal jsem tátu na Krkonošského medového medvěda, pravé krkonošské kyselo a pivní guláš s krkonošskými bramboráčky. Jsme prostě v Krkonoších. Cesta zpátky nám chvíli trvala, protože jsem musel čekat, než táta toho medvěda stráví. Vzal jsem auto ještě jednou škrabkou a tátu koulema. Táta litoval, že s náma nemohla máma. Dal by si ještě třešňový.

sobota 17. prosince 2011

Domeček porodnice



Po obědě se objevila teta Stáňa a prý že jedeme za mámou a tátou. Jsou to zvraty. Nechal jsem se pěkně dlouho přemlouvat. Oblíkat se tedy rozhodně nebudu. Nakonec mě do toho terénního bílýho BMW nacpali a já cestu prospal. V domečku s výtahem jsem začal zářit. Bylo mě všude plno a donekonečna jsem se s rodiči objímal a hladil bejby. Pak teta Stáňa odjela a já už s rodiči zůstal. Dostal jsem přiděleno klecové lůžko, které při každém mém pohybu vydávalo zvonivé zvuky. V porodnici jsem nocoval naposledy téměř před třemi lety. Spal jsem jako v kolíbce. Na rozdíl od rodičů.

Máma dojnice

U prcků je základem, aby přibývali na váze. Počítá se každý gram a všichni jsou pak z toho paf. V určitým věku se to obrátí a zase jsou všichni paf z toho, že se prý moc cpete. Děda Emil o tom ví svý. Vánoce nevánoce. Vincent nabral na dnešek stovku a Madla osmdesát. A všichni jsou z nich paf. Na mě se přitom zapomíná. Copak nevíte, jak jsem za poslední měsíc pečoval o mámina pepe? To já je prckům rozkojil. A to mě máma odháněla. Nevděk světem vládne. Ale máma je hvězdná dojnice. Tandemové kojení zvládá na výbornou.

pátek 16. prosince 2011

Solárko


Madla dostala lehký pomerančový make up. Místní pediatričku to trochu vyděsilo a už se sápala po injekční stříkačce, že si jako Madlu opíchá. Táta zasáhl a když se přibelhala kvůli vzniklé hlasité diskusi i máma, doktorka povolila a na radu primáře dostala za úkol nepíchat a léčit. Takže Madla dostala mobilní solární lehátko a celou noc svítila modře. Vincent na žluťáka peče. Každopádně od té chvíle v rukou pediatričky oba křičí děsem. Táta s mámou nás nedají. Už se za něma všema ve skrytu srdce těším. Patříme k sobě. A mimochodem, přijde mi, že mám nějakou bledou pokožku. Asi nedostatek sluníčka. Snad mě Madla na chvíli do solárka taky pustí.

Hej rup!

Táta s mámou si užívají v domečku s výtahem jako v hotelu a na nás zbyla práce. S babi vaříme, s dědou chodíme do lesa. A do toho nám přivezli klády dřeva. Při skládání jsem stál na plošině nakladače a budil obdiv pro odvahu. S babi jsme pak odklízeli kůru a větve a ve finále zametli ulici. Jako v té pohádce. Mámo upeč koblížky. Až mi dojdeš na šišky. Nemám už čím topit, synku... Soudě podle množství dřeva tyčícího se kolem dokola domu, tak tady problém s nedostatkem paliva nehrozí. Alespoň letošní zimu. Prší a je nad nulou. Ještě jedno poleno. Hej rup!

Opička a malý Buddha

Zdá se, že po skřítkovi křEmílkovi přibyly do naší rodiny další nečekané exempláře. Madlenka vypadá podle táty na šimpanzí opičátko. Tátu vyvedla z konceptu místní doktorka, která tvrdí "celý táta". Když se v podobném duchu vyjádřila i teta Eva, začíná táta na Madlu nahlížet trochu jinak. V opačném případě by to totiž znamenalo... ne, to je blbost, přátelé. Zato bráška Vincent je na první pohled malý Buddha. Místo krku má jeden obrovský zátylek a na zádech černé chlupy. Prý podobně vypadala teta Dada. Když to shrneme, bude lepší, aby příbuzní a známí se k podobě sourozenců nevyjadřovali. Já to měl jednoduchý. Jsem krásný po mámě.

čtvrtek 15. prosince 2011

Já vám ujedu

Včera večer jsem nemohl usnout, v noci jsem s sebou mlel. Na babi byla dnes znát nervozita z mého protestního chování. Nebudu se oblékat. Nechci za mámou. Chci za mámou. Nechci. Nakonec jsme vyrazili a já byl ze setkání s rodiči nadšen. Vozil jsem Madlenku a dělal pššš, ať ji neprobudíš. Vincenta jsem okoukl, ale na pořádný blbiny to s ním ještě není. Tak to schytal táta. Dělal skluzavku, lezl jsem mu na záda a pak mě nosil po nemocnici a houpali jsme čápa a letadlo. Pak už toho na mě bylo nějak dost a povídám našim, že jim ujedu. Táta mi venku uplácal pár ledových koulí sněhu, až jsem se musel jít zahřát do auta. Táta dostal velikou pusu, třikrát a pak už jsem mu jen zamával. Mají to asi nějaký těžký, když nemůžou se mnou.

středa 14. prosince 2011

Albert a Madla

Podle důvěrných informací přímo z místa činu vyskočili dnes takříkajíc po snídani mámě z bříška Albert a Madla. Máma rázem přišla o několik svých prvenství. Už neváží úctyhodných 85 kg, což je o dobrých 8 kg více než táta a přes pupík už taky nemá podle konzervativního odhadu 130 cm, čímž každopádně trumfla dědu Emila. O prvenství se teď začnou tahat ta dvě mrňata. Mně to nechává klidným. Ve srovnání se mnou budou stejně vždycky až druzí. Jo a pozor. Albert nakonec prý není Albert, ale Vincent Harry a Madla dostala oficiální verzi jména Henrietta Magdalena. Táta na jména šel od zadu. Nejdříve sestavil žádoucí psychologický profil tak, aby zapadly do rodinného týmu. Pak na to napasoval numerologické charakteristiky a získal požadovaná životní čísla. Prostřednictvím makra v Excelu dotáhl k číslům z databáze křestních jmen vhodné kombinace a vyfiltroval pryč všechny háčky a čárky. A pak už jen objednal u pana primáře správný termín. Jáchyme, hoď ho do stroje. Hlavně, že se nám famílie Huberovic utěšeně rozrůstá.

Polední prestávka