úterý 29. listopadu 2011

Dostaveníčko v ordinaci

Máma slibovala, že jak přestane jezdit do práce, budeme sedět na zadku doma a nohy dáme nahoru. Místo toho mě snad každý ráno honí do gaťat, soukají do bundy, nasazují zimní boty a ženou na výlet. Protestuju, že nechci na výlet, pak zase nechci vystupovat z auta. Cestou vedou takový divný řeči o řezání a o tom, že to sfouknou doma, až budu spát. Raději koukám ven a dělám, že jim nerozumím. Podezřele často chodíme dlouhýma chodbama po zelených a červených čtverečcích a jezdíme výtahama nahoru tam, co mají velkého čápa. Tahám mámu ven a říkám, že ji nedáme. Vůbec je číslo jedna teď máma. Už se bez ní odmítám i vyto. S tátou teď maximálně spím na naší půlce postele, druhou zabrala máma. Nevím, jak to zařídili, ale dokonce se při jednom našem výletu do bílých šatiček oblíkla i teta Oli a zavírala se s mámou k panu doktorovi. Nechali mě pak nahlídnout dovnitř. Pan doktor nebyl Janoušek a neměl brejličky ze zlata, tvářičku buclatou a ucho jak led. Spíš vypadal jako hruška. Nechápu, co mámu na takovéhle turistice baví. Dnes jsem se cestou z dostaveníčka poprděl za jízdy a rázem z toho usnul. Námět na růžovou ordinaci to teda nebyl. Dal bych snad zase raději přednost nočním výletům po chatrčích v Thajsku, než tohle.

pondělí 28. listopadu 2011

Nový foťák

Máme spotřebu jeden a půl foťáku na rok. Jeden nepřežil thajský prales, o druhý se postaral písek tureckých pláží, o další já a teď je řada počítám na Albertovi a Madle. Táta složitě vybíral, pročetl všechny recenze a tips&tricks o tom, jak se nespálit a nakonec koupil kompakt Olympus podle ceny a toho, že jde nabíjet přes USB. Peripetie o tom, jak ho nejdříve objednal u zeleného mužíčka, pak to zrušil a využil Vánoční akce v Mironetu, aby se nakonec vrátil k Alze, popisovat ani nebudu. Nebyl jsem u toho. Stačí mi výsledek. Dostanu k použití zánovní červený samsung a rodičové ať se fotí třeba jeden druhého tím novým Olympusem. No vida, první fotka a máma ve vší parádě.

neděle 27. listopadu 2011

Betlémská jezulátka


Prý se blíží Vánoce. Tedy, mně to nic neříká a ostatně i rodičové nejraději vzpomínají na Vánoce strávené v pravoslavném Řecku, než jsem se narodil. Letos dostaneme dárečky ještě před Štědrým dnem, tak to nemá smysl ani shánět stromek. Blbé je, že zavřou u tety s kofolou, co má na peci kočičáka a ve sklepě Lucifera. Dnes jsme si ještě užili posvícení do sytosti a vyhřívali se pak u řeky na sluníčku. Vůbec si neumím představit, jak se vejdeme s tím dvojčecím kamiónem do dveří te staré roubenky? A těch kamenů na žáby tam taky není moc. Sotva pro mě. A do naší postele se přece už dnes nevejde ani ruka navíc. Jestli se ti rodičové s těmi dárečky trochu nepřepočítali. Dost možná, že to byla nějaká unáhlená akce a sami si už ani nemůžou vzpomenout, jak k tomu přišli. To je jim podobný.

pátek 25. listopadu 2011

Kniha zrození říka, že:

Hlavní povahový rys osob narozených 8.12. je "všechno převálcovat". Pravdu má teta Jíťa, která tento výzkum v knize prováděla, že by se dvojčata asi v životě neztratila. Otázkou je, jestli bychom to s nimi vydrželi my, jejich rodina. Táta prostudoval následná data a rozkaz zní jasně! Dřív než 15.12 se vyklubat nemohou. S úctou zdravíme strejdu Kubíka (10.12.) a strejdu Václava (toho času v JAR, 11.12.). Nevím přesně, co táta myslel tím:" a to i kdybych Tě měl zašít", když mámě tento svůj metodický pokyn sděloval. V úterý se tedy bude vyjednávat o novém náhradním termínu, do Vánoc času dost. Madlo, konečně se otoč a rozhodněte si to tam s bráškou sami, ať to táta nemusí řešit za vás!

úterý 22. listopadu 2011

Tematická turistika

Někdy mě mrzí, že rodičové nedokážou zůstat déle u jednoho turistického tématu. Úplně prapůvodně objížděli hospody vcelku bez nějakých zásadních kritérií, pak přišlo období turistiky za vínem, objíždění malých pivovarů, návštěvy hradů a zámků, gastroturistika, pak lehká pravidelnost v návštěvě místních výrobců (pivovar Svijany, mošty Lažany, palírna Zásada, farma Filoun, farma Dolenec, pekárna Držkov, farma Pěnčín atd.) kde nakupujeme spoustu základních potravin. Pravidlem se stávají také naše návštěvy Boučkova statku. Zrovinka včera se mi snažili nakukat, že je za dveřma od hospody Lucifer a v tom vešel dovnitř kudrnatý pán. Tak na něj ukazuju prstem ukazováčkem a křičím: "podívej táto, nemá rohy, Lucifer nemá rohy!" Pán ani nemrkl, tvářil se jakoby nic. Tak ještě upozorňuju: "pozor na peří a žádnej alkohol! ... nepij mámo." Máma se čertila, co co? Tak jsem jí musel vysvětlit, že táta alkohol může, protože je Lucifer a máma má velký bříško, tak nemůže. Zpátky k tématu. Od minulého týdne rodičové objíždějí porodnice. Nabídka je široká. Minulý týden v Mělníku jsem měl možnost se této události vyhnout a hrát si s babi Mirkou. Rodičové se vrátili zklamaní, neboť oproti doporučení porodní báby Ivany paní primářka neměla pro máminu situaci pochopení a strašila mámu, že se jí bříško protrhne a proto je potřeba Madlenku a Alberta vyříznout někdy za týden. Máma jim ujela. Předevčírem jsem si hrál na bájo hřišti v Liberci. Máma si tam zašla popovídat s lékařem ale snad díky nedbalému vzhledu bez make upu a v tátově mikině se s mámou nebavila ani noha od stolu a s odkazem na nástěnku jí poslali pryč. I poučila se a do Jablonce se dnes vyfikla, namalovala, ověsila náušnicema a korálema a při sepisování se neupejpala zmínit akademický titul JUDr. Chování jabloneckého porodního personálu bylo úplně jiné. K mámě se chovali hezky, oslovovali jí "paní doktorko", ona pana doktora taky oslovovala "pane doktore", což jsem úplně nepochopil, a docela si notovali. Skoro to vypadalo, že máma našla co hledala. Pan doktor jí skalpel nevnucoval a byl vstřícný k přírodním postupům. Pak ale zjistil, že Madla se ke světu stále staví zadečkem. Takže místo strašení prasknutím bříška přišlo strašení, že Madla poleze zadečkem ven, a to se prý nemůže a musí se to šmiknout.
Seděli jsme tam s tátou a ani nedutali. Tedy kromě škemrání, ať jdeme zpátky do autíčka a že mámu nedáme. Ideální by bylo, kdyby si to Madla ješte rozmyslela a otočila se hlavou dolů. Dle měření má ale Albert (ten víc vpravo) už 2,6 kg a Madla 2,3 kg, takže moc místa na kotrmelce jim tam nezbývá. Madlo neblázni, nebo se narodíš plánovaně 8. prosince a to datum nemá táta prolustrované v knize zrození! To by nedovolil ani ujo ing. mgr. Braňo! Ještě to s Albertem proberte. Zítra se máma znovu hodí do gala a půjde prostudovat podmínky tady u nás v Liberci, těším se na hřiště! Snad už pak dají s tímhle cestováním pokoj, v pivovarech byla s nima větší sranda...

sobota 19. listopadu 2011

Vášnivý čtenář

Už jsme skoro zabydlení. Parkety se lesknou, v kuchyni stojí fungl nové skříňky, dokonce i sedačka má nové sedáky a stůl čerstvý nátěr. Vytváříme si nové rutiny. Třeba ze mě se stává vášnivý čtenář a kreslíř. Tuhle jsem vydržel pózovat s knihou pro kameru celou jednu minutu. Zato na Jáju s Matýskem, co kreslí velblouda a maják dokážu hledět hodiny. Bravurně po nich kreslířské postupy reprodukuju. Uděláte čáru nahoře, nakreslíte oblouček a pak se zase vrátíte zpátky. To se mi moc líbí. Máma koupila sadu kříd na tabuli a občas mě táta k dílu pustí. Jinak ale vyhrává Matýsek. Je rychlejší a mají narozdíl od táty takový líbivý pisklavý hlásek. Jenom jednou jsem vzal tátu na milost. To když lezl z vany a já mu sebral trenky. Běhali jsme sem a tam jak šílenci. Táta nahatej, za mnou vlály jeho trencle a máma se náramně bavila z postele. Uhonil jsem se až do usnutí tátovi v náručí. Ten den patřil tátovi a na čurání mohl se mnou jen on. Ale jedna vlaštovka jaro nedělá. Už jsem zase jen mámin.

pátek 18. listopadu 2011

Umělecká fotografie

Poslední dobou se hodně ve své tvorbě věnuji křídě a fixe na tabuli, ale dnes jsem si udělal malý odskok do světa umělecké fotografie. Co se týče vybavení, není to žádná sláva, mám k dispozici malý kompaktní digitální fotoaparát Samsung, který toho moc neumí. Třeba clony a mlžné opary, což mne mrzelo. Vrhnul jsem se do samostudia a vyzrál jsem na to. Když na čočku objektivu několikrát hmátnu zkušeně mastným prstíkem, vytvoří se téměř dokonalá iluze doplněná o bonus ve formě neostré fotografie. Ono to samo prostě přes vrstvu otisků prstíků nezaostří. Takže ideální podmínky pro umění. Prospal jsem skoro celou návštěvu dědy Emila a babi Mirky, ale zato jsem se vyřádil, když dorazila teta Lea a strejda Aleš. Jsou to naši komárovští skorosousedé a stavili se na kus řeči cestou z Drážďan. Uznejte sami, co kus to originál!

středa 16. listopadu 2011

Azuro

V Liberci je totiž několik dní azuro a zbytek republiky je lehce dušen smogem. Máma vyprávěla, že takhle nějak to vypadalo, když se strejdou Jiřím přistáli v Indii. Místňáci si taky mysleli, že se jedná jen o pravidelnou mlhu. Vyrazili jsme směrem Komárov a k našemu velkému překvapení se mlžný mrak roztrhal hned u hostince U Kodrů a na Komárově jako takovém bylo nádherně slunečno a oproti vískám přikrytých mlhou i výrazně tepleji. Já jsem si v mezičase ještě stihnul dát šlofíka. Stala se nám prapodivná věc. Na Boučkově statku nebyla ani noha, byli jsme sami v lokále. Bylo zatopeno v peci a já si tam lebedil. Jako štamgastovi už mi nalévají automaticky dvě deci kofoly a táta si dává pivo. Mámě říkám: "pozor na peří a hlavně žádnej alkohol nepij, mámo!". Tátovi jsem dovolil pivo. Vypadalo jako zpěněná kofola.

Matrika na zámku

Středa je tady v Liberci úřední den, což znamená, že na náměstí otevřeli ten zámek, co se mu říká radnice. Hned jsme se tam vydali na exkurzi. Nejzajímavější částí exkurze bylo pozorování popelářů před radnicí, což mi vzhledem k chladu nebylo dopřáno dlouho. Vybavil jsem se šiškou proti trudnomyslnosti. Rodičové se zasekli u jedněch dveří, a že prý tam počkáme na nějakou tetu. Přijala nás příjemně a jala se s námi řešit, jak se budou Madlenka a Albert jmenovat a koho budou mít zapsaného v kolonce otec v rodném listě. Předevčírem táta mámě oznámil varianty jmen, musíme mít dvě chlapecké varianty a dvě dívčí. Máma věrna svému slibu, že do toho tátovi nebude kecat (vybírala moje jméno a teď je řada na tátovi), řekla "proboha, tak jo". U té tety na matrice jsem se trošku nudil a házel jsem si se svou šiškou. Překvapilo mě, že o Albertovi nepadlo ani slovo. Zdá se totiž, že se bude jmenovat jinak, Madlenka taky nebude Madlenka úplně přesně... víc nemůžu prozradit. Do zápisu se dostal i můj rodný list, protože jak jsem se dozvěděl, jsem prvorozeným společným potomkem svých rodičů, a proto se o mně píše i v tom lejstru o Madlence a Albertovi, co na něj pak přišlo kulaté razítko. Doktoři lobbují za to, aby se dvojčata narodila za dva týdny. Máma hodlá jejich snahy sabotovat a s daleko větší vervou zůstává v posteli. Nosím jí hračky a omezil jsem skákání na mámino bříško na nezbytné minimum. Koneckonců, v mém případě chtěli zasáhnout dřív o měsíc a taky mě máma nedala. Jen ať si dvojčata ještě počkají, líbí se mi mít rodiče pro sebe. Občas se v noci budím s výkřikem "kam jedeš, mámo?" a neusnu, dokud mi máma nevysvětlí, že nikam neodjíždí, ani do práce. A to jsem rád. Vše nejlepší dědovi Lubošovi do Bystřice k narozeninám!

úterý 15. listopadu 2011

Zavoněly lilie

Úplně bych zapomněl na jednu důležitou událost. Minulý týden ve čtvrtek byla máma naposledy v práci. Byl to náročný týden pro nás pro všechny. Zatímco jsme se věnovali na Vysočině švestkové úrodě, máma žila nevídaným společenským životem. Společenské obědy se strejdama z LMC, s tetou Janinou a čtvrteční slavností rozlučkový oběd s kolegy v práci. Završila tradici nocí s tetou Gitou a jejím Fílou, stihla se kulturně vyžít na koncertě šansonů se strejdou Jiřím (kde společnými silami dostali věkový průměr publika pod 90 let) a přespat u něj na Lolitě, nakoupit dvojčecí kočárek zvaný kamión a ve čtvrtek si s tátou dát rande v Ikea, kde nakupovali asi půl kuchyně. Nejlepší je dřez, který je přesně anatomicky tvarován pro koupání Madlenky a Alberta. Do Liberce jsme dojeli dobře, ale naše doprovodné vozidlo řízené mámou, dle vlastních slov už jelo na rezervu. To, že je na mateřské dovolené, se první cca tři dny moc neprojevilo, neboť většinou spala a stejně jsme o ní nevěděli. Dnes ale rozkvetly bílé lilie a mečíky, kterými mámu zásobili kolegové v práci, mámě pomalu splaskly ošklivě nateklé kotníky a začala fungovat. Ráno mi v posteli nafoukla čtyři barevné balonky a některé se  svých věcí poprvé přemístila z cestovní tašky do skříně. Napustili jsme si vanu, do které máma rozdrobila cosi voňavého modrého od tet a strejdů z CH, co udělalo takovou pěnu, že jsem poprvé vanu opouštěl modrý od vychladlé vody a ještě s pěnou na zadečku. Ve vaně jsem pak mámě namasíroval bříško a pomáhal jsem s vysáváním. Asi dvacetkrát jsem namotával šňůru od vysavače. Máma je s náma doma. Jsem rád a máma taky. Snad si na to zvykne i táta.

neděle 13. listopadu 2011

Tradice po roce

Svatomartinské posvícení na Boučkově statku se stává tradicí. A zřejmě silnou. Stačil jeden mámin povel a účast byla tak veliká, že jsme zaplnili půl hospody. Pivo teklo proudem, omamně voněla hruškovice, z talířů odpadávaly chlupatý knedlíky se zelím a hlavně se na nás smály kachničky, husičky, holoubátka i králíci. Díky tetě Markétě jsme zasvěceně debatovali o krizi v Řecku a podivovali se Řekům, že se nehodlají omezovat. Až už jsme byli plní k prasknutí, vylezli jsme s ujo Braňem na pec a přetahovali se o kočičáka. Uběhl rok a soudě podle fotek se toho zase tak moc nezměnilo. Narostly ceny o 25 %, mámě pupík, strejdovi Kubíkovi vous, ujovi Braňovi post, strejda Jiří pořád hubne, teta Markéta má řecký úsměv od ucha k uchu, teta Gita má chlapa Fílu a babi s dědou přijeli s tetou Luckou a strejdou Ondrou jen na chvíli. Jen nám se nechtělo pryč. Příští rok se sem už skoro nevejdeme.

sobota 12. listopadu 2011

Upoutávka na svatomartinské posvícení


Pro všechny, co se rozhodli přijmout naše pozvání ke společnému stolování i pro ty, kteří se necháte pohostit po vlastní ose a za svoje, posílám upoutávku na svatomartinské posvícení na Boučkově statku. Byli jsme dnes nasát atmosféru a vůni z kuchyně. Více není třeba dodávat. Těšíme se na zítřek jako husy.

Bobky ven

Od té doby, co jsme se přestěhovali, jsme mnohem blíže našim přátelům z Loužnice a okolí. Strejda Zbyněk nám opravuje postel Ludvíka, aby se do ní vešel i táta. Přijeli jsme na nenápadnou kontrolu, abychom věděli, jak pokračuje. Zdá se, že do Vánoc to bude. Se Simčou a dědou Béďou jsme pouštěli bubliny a s tetou Oli konzultovali mé trable s bobkem. Moc se mu nechce ven a smrdí. Paní doktorka volala tátovi, že výsledky vyšetření dopadly dobře, že salmonelu nemám a že chlapeček už bude zdravý. Asi jsme natrefili na další lékařskou kapacitu. Půjdeme na bobky od lesa. Tedy spíše od pole. Zajeli jsme do Vysokého pro místní speciální špičaté zelí. Máme patnáct kilo kysaného. To by v tom byl čert, abychom nedostali čerta ven.

středa 9. listopadu 2011

Toreador

Tyto dny na Vysočině jsem v extatické náladě. Dostal jsem nafukovací balónky a dědeček nestíhá chytat moje rány. Naučil jsem se od něj efektní hlavičku. Strejda Lejda přebudovává celý obývací pokoj. Přibyla nová kamna, kamenná dlažba na komíně, zmizela skříňová sestava z osmdesátých let a na podlaze leží nová dřevěná prkna. Nevím, kam dřív. Chvíli skáču na posteli, chvíli ležím na zemi, pak zase vběhnu do kuchyně a uzobnu něco dobrého od babi a běžím za Číkim a schovávám se dědečkovi Járovi. Vrchol přišel, když se mě snažil děda Luboš umýt a následně osušit a obléci. Prchal jsem před ručníkem a pyžamem a ukazoval mu pindíka. Na jeho hartusení, ať schovám "šulína" a "frantíka", čemuž jsem moc nerozuměl, ale zato jsem se těmto výrazům mocně smál, jsem odpovídal, že mě to naučil táta. Tak to schytal od dědy ještě on. Vládne zde přísná kázeň a pořádek.

úterý 8. listopadu 2011

Já, koblížek, koblížek...


Ráno jsem se probudil se slovy: "táto, já chci koblížek." Pak jsem ještě usnul, abych dal babi čas na přípravu. Povedly se jí náramně. Táta zasedl k novinám a spořádal asi dvacet. Mně jde více o atmosféru. Nechal jsem si povyprávět celý příběh o koblížkovi. Nejvíce mně utkvěla v hlavě ta pasáž, jak si koblížek sedne lišce na nos, začne zpívat a pak liška udělá chlamst a je po koblížkovi. Dědeček Jara k tomu přidal pohádku o medvědovi, jak si zlámal nožičku a veverka mu to mazala a mazala, až byli oba dva namazaný. Táta rozhodl, že je nejvyšší čas jít trochu na vzduch. Trénuju na dostihy koblížka. Už mi jde jízda perfektně a zvládnu i kros po poli. Kolečko skončilo v myčce a já byl spokojen. Já koblížek, koblížek.

pondělí 7. listopadu 2011

Švestky před a po


Než jsem okusil první švestku, znal jsem jenom mámino pepe. Pak přišla Komárovská švestka a od té chvíle se švestky v mém životě stále nenápadně objevují v různých formách. Máma nám ráno odjela jako za starých časů studentským autobusem do práce a nám přišlo nejlepší strávit týden bez mámy produktivně a pohostinně. Jak jinak, než na Vysočině. V pravý čas. Strejda Lejda chystal zrovna pět sudů naložených švestkami na pálení. Po dlouhé cestě jsem zůstal raději s babi Jíťou a dědem Jarou doma a ukazoval jim, jaký umím dělat blbiny. Táta se odebral se strejdou na to pálení. Vrátili se až k večeru celí oslivení a hned si se strejdou Lejdou sedli na košt. Švestky vykvasily parádně na 63 stupňů. Na mě je to ještě moc horký, tak jsem se aspoň ládoval švestkama sušenýma. A to nás ještě čekaly švestky v povidlech na koláčích. Švestky zde jsou asi něco jako chleba.

neděle 6. listopadu 2011

Freude, Freude...

Ve svém vývoji jsem dospěl k Freudovi. Mámino pepe jsem opustil na jaře, i když teď už zase voní jako jahůdky a rád si za ně zatahám. Momentálně mě nejvíce zajímá oblast anální. Učím se vyrovnávat s autoritou. Odmítám důsledně čištění zoubků a zadržuju bobek tak dlouho, až už to bolí, když tlačím. Táta se dokonce překonal a šel se mnou dobrovolně k pediatričce na vyšetření. Prohmatávala mi bříško a pak mi strčila tyčinku do zadečku. Byl jsem statečný a hlásil, že mám boty do zimy a do sněhu. Ale bobek nic. Šetřím si ho až pro mámu jako dárek. Pak řeším, jestli záchod papá bobek. Zrovna tak když skládám kostky nebo puzzle, počkám si, až už mi chybí poslední kousek, vždycky ho přiblížím k ostatním, pak zase oddálím a maximálně odkládám chvíli, kdy to bude bravo, bravisimo a dílek doplním do skládačky. Prostě si vychutnávám požitek z odloženého uspokojení. Táta sedí nad Freudem a láme si hlavu z toho, jestli má přitvrdit v rodičovských požadavcích a vyvolat tak ve mě sklon ke spořivosti, hromaděni majetku a peněz, anebo být shovívavý a vyvarovat mě svéhlavosti, potřeby mít vše pod kontrolou a sklonu ke sběratelství a shromažďování věcí pro strýčka Příhodu. Nemá to jednoduché. A za půl roku až rok ho čeká moje falické období a naše vzájemná oidipovská rivalita. Bude to boj, Freud, Nefreud.

čtvrtek 3. listopadu 2011

Opice a tradice

Mám asi pár vlastností po mámě. Třeba to, že neradi děláme cokoli zaběhnutým systémem, když nejsme přesvědčeni o jeho smyslu. Zejména rozebíráme a snažíme se pochopit smysl tradic, například Vánoc, svateb, Velikonoc, rodinných konstelací atd. Naštěstí letošní Vánoce tradiční být ani nemohou a když si tak uvědomím, jak tradice vznikají... Schválně, podívejte se na obrázek. Přece nejsem pokusná opička makak!

Těšíme se do bazénu a do sauny!

O libereckém bazénu máma básní už dost dlouho. Za dob skalního chalupaření boleslavské větve mojí rodiny, byl liberecký bazén v chladném počasí ideální příležitostí pro osobní hygienu. Taky si člověk lépe zaplave v louži, co má 50 metrů, než v malém brouzdališti. A pozor! Plánují se změny, na které se těším i já. Pro bezpečný vstup batolat či vozíčkářů vznikne rampa a v nové části areálu, která vytvoří jeden celek s původním bazénem, přibude i dětská, vícedráhová skluzavka – vlna, kde se může rodič držet za ruku s dítětem a společně se klouzat. Vznikne také „slaná“ vířivka a Kneippova lázeň. To je koupel nohou na chodníku plném oblázků se střídavě studenou a horkou vodou. Jako bonbónek pak v rozšířeném areálu návštěvníci najdou i 8,5 metru hlubokou „studnu“ pro výcvik potápěčů. Využít ji budou moci i příchozí, kteří chtějí s potápěním začít pod dozorem vyškoleného personálu. Potápěče bude možné sledovat okny z ochozu bazénu. Součástí přístavby bude dětská saunaarea – uzavřený prostor pro děti s parní komorou a klasickou saunou. Takže mohu směle navázat na svou saunovací kariéru! Zasaunovat se tu dá za úžasných 80 CZK na dvě hodiny. Myslím, že o náplň na zimu máme s tátou postaráno. Půjde s námi někdy i máma?

středa 2. listopadu 2011

Samé lepší

Nejlepší z dnešního výletu byly makové koláčky z Držkova, varhaní koncert u Zbyňka a teta, co šla dělat šplích. Měli jsme toho dneska moc k vyřizování. Na vozíku v Bauhausu jezdím zkušeně jako král a už předem hlásím, že se musíme podívat na čerta. Minule tu někde byl. Dneska jsme nakoupili asi dvacet pikslí barvy na Ludvíka. V Držkově přišla labužnická chvilka. Tři makové koláčky raz dva. U kraviček jsme se nedobouchali, takže sýry odkládáme na víkend. Výsadek u strejdy Zbyňka přinesl nečekaný hudební požitek. Strejda mi pustil varhany a já jsem vyťukal z patra celou stupnici. Komárovský klavír sice předěláme na bar, ale ty varhany stejně budeme potřebovat. Strejda umí udělat i přenosný. Chvilku jsem točil u Bobana na zahradě beruškou a koukal na popeláře. Byli zajímavý tím, že se po vysypání popelnice čistili kartáčem. Hned jsem hlásil, že mám ruce špinavý od popelnice a potřebuju taky vyčistit. Místo toho jsme zastavili u podivného chlapíka. Táta mu dal naši koženou pohovku a on nás na oplátku nechal koukat na tetu. Hned jsem identifikoval, že bude dělat šplích. Měl na sobě jen rukavice. Táta říkal, že vypadá jako máma. Možná ty pepe. Zajedli jsme zážitky na Boučkárně. Našli jsme jediné místečko. Hospoda byla plná podivně mluvících a vypadajícíh lidí. Nejvyšší čas dát si odpolední čtyři hodiny spánku.

úterý 1. listopadu 2011

Kam na mě revizoři



Tramvaje nám jezdí za rohem a koukáme na ně z okna pokoje. Přesto kromě jízdy historickou tramvají, jezdíme jako pražáci stále autem. Čekali jsme dnes doma na dvě návštěvy a teprve pak jsme mohli vyrazit do víru velkoměsta. Nejdříve se dostavil veselý mužíček a měřil nám zásuvku. Pak se šel podívat na sloup a zase se s úsměvem vrátil. Internet bude. Pak jsem si schrupnul a v mezičase dorazil Černohous s myčkou. O tom až později. Jen co jsem proloupl oko, už mě táta tahal ven. Zhltnul jsem jeden banán, cestou další a už jsme dělali zdar panáčkovi Alzovi. Dostal jsem zelený bonbón a pexeso se zeleným mužíčkem. O kousek dál šel táta ještě cosi dokupovat a já jsem rejdil na krávě a pak jsem se snažil tátu přejet autem. Škudlil, nedal mi tam pětku, a tak jsem daleko nedojel. Na zpáteční cestě jsem protestoval, že z auta nevystoupím, ledaže pojedeme tramvají. Táta mi trpělivě vysvětloval, že nemáme lístek a že ho takto pozdě večer už nikde nekoupíme. Kam na mě s takovými výmluvami. Popadl jsem na zemi dva javorové listy, pěkně žluté, dávám jeden tátovi a povídám: "tady máš lístek. A můžeme jet." Táta hluboce vzdechl a už jsme se vezli. Bylo to teda pekelně krátké. Než jsem se stačil podivit, kde zůstala máma, už jsme vystopovali. Prý konečná. Příště budu muset těch lístků nasbírat víc.