neděle 30. října 2011

Dveře a hrad

Dnes v noci se posunovaly hodiny. Táta si to nějak špatně spočítal a ještě za tmy vyrazil na Komárov. Nachytal tam nepřátelskou sousedku, jak nám krade ořechy. Jak tátu viděla, zrudla, ztuhla a pokorně nesla tátovi pytlíček s oříšky. Táta jí je velkoryse nechal, že jsou stejně plesnivý. Cílem výpravy ale nebyly ořechy, ale dveře. Přivezli nám nové, bílé jako moje zoubky. Nemohli jsme si to nechat s mámou ujít a přijeli jsme taky na obhlídku. Prostě nádhera. Jen nám bylo zima a dlouho jsme na Komárovském domečku nepobyli. Zamířili jsme na hrad za Molíkovic dvojčaty. Cítil jsem se jako v Babylónu. Všude dováděly děti a já se raději držel v povzdálí u mámy. Až všechny odešly, vyrazil jsem do boje já. Ve fotodokumentaci dostaly přednost dveře. Myslím, že z Babylónu budeme mít fotek ještě dost. Nebo ne?

sobota 29. října 2011

Líní rodičové

Máma má konečně svůj přirozený rodičovský přístup podepřen řekl bych skoro vědeckou autoritou a několika celebritama. To táta je trochu plašan. V posteli dlouho nevydrží, vstává v pět, aby to všechno stihl a furt by mi čistil zoubky. Ale na pár věcech se shodnou. Třeba, že k domu patří zahrada a na zahradu velké stromy. Před domem se od té doby, co jsme se nastěhovali, červená buk jako hora a za domem se proháním na zahradě s místním Tomášem. Volám na něj "Tomáše". Táta natírá na verandě stůl a pořád mě odhání, ať se toho hlavně nedotýkám. To je jakoby chtěl po mámě, ať nemyslí na slona. Máma lenoší v posteli a myslí na slona. Možná spíše slůňata. Alberta a Madlenku. Pořád se melou a dávají mámě dost zabrat. Převalit se z boku na bok je pro ni výkon hodný Brouka Pytlíka. A to je panečku silák.

pátek 28. října 2011

Historická jízda



Dnes je prý historický den. Asi proto, že máma nejde do práce. Táta šúruje schody, vysává a běhá nervózně s hadrem na podlahu. Držíme se s mámou pěkně v povzdálí v posteli. Pak to slavnostní napětí přejde a táta nás táhne na tramvaj. Prý jede dnes naposledy v letošním roce starodávná tramvaj z minulého století. Kousek od nás je zastávka a už od rána slyšíme v pravidelných intervalech nezvyklé pískání. Myslel jsem, že to dělá kočka, ale teď vidím, že to vydává ta stará tramvaj, když jede do zatáčky. Není to tak dávno, co do podobné naskakovala a vykakovala za jízdy máma v Istanbulu. Dnes málem nedoběhla a pak těch sto metrů do mírného samitu vydýchávala až na konečnou k viaduktu. Nejraději bych vůbec nevystupoval a jezdil třeba celou historii.

čtvrtek 27. října 2011

Nekalé živly



Jsem citlivá duše a stále myslím na blaho všech mých blízkých. Táta třeba hlasitě zívnul, tak se ho ptám, co to dělá. "Zívu", říká táta. Já na to: "já ti tu zívačku pofoukám." A už mu foukám na pusu. Jindy zas ho utěšuju, ať nepláče. "Neplač, táto. Já taky nepláču. Mámin obrovský pupík taky nepláče. A veliký pepe taky nepláčou." Vyrazili jsme dnes poprvé na obhlídku okolí našeho nového bytečku. Jestli tady není nějaká smutná duše, které bychom pomohli. Povedlo se. Nasměrovali jsme rodinku z Hradce k ZOO, ubezpečili jsme paní důchodkyni, že táta se nejmenuje Mirek a označkoval jsem plot velkým písmenem T. "Té jako táta a prší z něho." Pak jsem se natahoval za plot pro bílé kuličky a práskal je na chodníku. Kolem se proháněli policajti a jen koukali. Neměli asi na naše nekalé řádění čas, protože hned za rohem mají úřadovnu s krásnou edukativní mozaikou včetně tlusté knihy s rudou hvězdou. Myslím, že se není čeho bát.

středa 26. října 2011

Psí bouda

Ráno mě vytáhli z postele strašně brzy. Stihl jsem se akorát vyčurat a v pyžamu a bez kalhot mě naložili do auta. Venku byla ještě tma a pršelo. Tiskl jsem se k mámě a dělal, že spím, abych nemusel do sedačky. Vyložili mě u babi Mirky a odfrčeli vyřizovat nějaké pracovní záležitosti. Táta se vrátil po odpoledním šlofíčku, opět mě naložil do auta a jeli jsme zase zpátky. Spěchal skládat skříň. Vydatně jsem mu pomáhal. Bouchal jsem kladivem hřebíčky a z kartonových podložek jsem mu dělal závoru na záda. Měl radost. A ještě větší, když jsem jeho dílo označil za psí boudu a lezl jsem hned do ní. Takovou neumí ani králíci z klobouku. Na rozdíl od té králičí se totiž nerozsypala sama. Rozebral ji sám táta, když při finálním nasouvání šuplíků zjistil, že namontoval základní nosné bočnice hlavou dolů. Utěšoval jsem ho, že se to zahojí a dělal mu na to fůůůfůůů.

úterý 25. října 2011

Doma to voní

Máma včera ráno odjela zase do práce a přijímala gratulace v průběhu dne. Jak jsem se dozvěděl, dostala od kolegů spoustu vonících věcí, které nevím k čemu jsou, ale voní tím celá koupelna. Pro efekt je ještě dekorována pugétem tulipánů od strýce Jiřího. Ložnici provoněla kytice lilií, kterou jsme mámě do práce poslali kurýrem my s tátou. Ve velkém pokoji v květinovém koutě zase zdobí gerbery od babi Mirky a dědy Emila. Večer jsme mámě na uvítanou zapálili vonnou svíci. Jsme už relativně zabydlení. Ráno, až vyjde sluníčko, přivezou nám matrace do postele a bude se nám bydlet zase o něco lépe. S tátou dnes plánujeme složit skřín a nechat mámu prospat. Taky vlastně přijede pán čistit koberce a zase budu muset nosit bačkory, abych neměl mokré nožičky. Máme spoustu práce! Ale mrzí mě, že jsem promeškal setkání se Sárou a s tetou Evou. Máma vyprávěla, že jim to oběma tradičně moc sluší!

pondělí 24. října 2011

Krásný den

Mámo Miri, děkujeme za pěkný obrázek. Koukám na něj a říkám, že Ti musím podat ruku, aby jsi se nezatoulala. Užij si Tvůj dnešní sváteční den a hlavně nezlob! A nezapomeň... opatrně! Máme Tě rádi.

neděle 23. října 2011

Oslava


Zítra má máma Miri narozeniny. To se musí oslavit. Navíc na den přesně před dvěma lety jsme se potkali se strejdou Lejdou a dědou Emilem na letišti v Bangkoku. Čekaly nás tehdy lehké čtyři hodinky večerním vlakem, které se protáhly na nekonečnou noční jízdu přes půlnoc. Tak jsme slavili ve vlaku. Dnes jsme pozvali dědu Emila a babi Mirku o něco blíž. Ve staré známé hospůdce na Boučkově statku jsme u hovězího jazyka na křenové omáčce se šesti, kančího na šípkové a malých půlkilových kynutých knedlíků se šlehačkou vzpomínali na dietní thajské nudle a rýži. Tipujte, kde oslavíme mámu za r

sobota 22. října 2011

Špatná nálada


Špatná nálada přetrvává. Nic na ní nezměnilo ani dopoledne strávené v nákupním centru. Venku mrzne, my nemáme v novém bytečku nic na jídlo a nákupní vozíky s autíčkem jsou rozebraný. Volám střídavě mámu a pak zase tátu. Mají se mnou svatou trpělivost. Táta si montuje Ikea postel a tváří se u toho, jakoby to byl projekt na celé odpoledne. Byl. Máma leží na pohovce a dělá, že spí. Aha, spí. Tak to budu asi brečet. A brečím. Nová tabule s křídama a fixou účinkuje jen chvíli. Možná prostě jen trpím agorafobií. Vytáhli mě na svět bez varování za nohu, život jsem prožil na cestách a hotelových pokojích a byl jsem zvyklý na 1+1+točité schody, na které nesmím. A teď mě strčí do luxusního 4+1+hala a vernada se zahradou a já se pořád bojím vydat se sám na záchod, abych nezabloudil. Kdo by z toho neměl špatnou náladu?

Co se vše událo před pěti lety

Koncem října se běhává maraton a půlmaraton v Dráždanech. 20.10 před pěti lety máma skládala záverečné státnice na právnické fakultě UK. Studovala tam nadvakrát a jak to počítám, tak jí to zabralo velkem dost let. Tehdá to prý byl pátek. Po úspěšné zkoušce ze čtyřkombinace trest-občan-obchod-správa šla procházkou za tátou do LMC. Zrovinka ten den mělo LMC velký večírek a máma slavila. V časných ranních hodinách se pak zdravé firemní jádro rozhodlo k přesunu do kanceláře a na snídani si u personálu vyžádalo zabalit sebou zbytky dobrot z rautu. Nocovalo se hromadně na zemi ve spacákách a snídalo se pečivo, sýry a masíčko. Rodičové se pak vydali směr Děčín se zastávkou v Boleslavi, kde jim babi Mirka nabalila svačinu z jablíček, řízků a gumových medvídků. Máma to v rámci maratonské přípravy snědla v autě. V Děčíně se jim podařilo najít báječnou ubytovnu pro manuálně pracující a když se vrátili z večeře v nejlepším podniku ve městě, měl klíč od jejich pokoje místo vrátné v kapse jakýsi pan Schwein, kterému se vůbec nechtělo jim klíč vydat. Brzo ráno vyrazili směr Dresden a postavili se na start. Máma se zdržela na devátém kilometru v krásném parku zvracením gumových medvídků. V cíli se rodičové našli a prospali se na fotbalovém trávníku po svačině, kterou po doběhu pojídají borci v Německu tj. klobáska a pivo. O dva dny později dostala máma od táty 30 čokolád k třicátinám. Máma řikala, že to tehdá byl náročný víkend. To vše jsem vyposlechl dnes ráno u snídaně. Co se o nich ještě dozvím?

pátek 21. října 2011

Máma

Máma byla na prohlídce u jejího šarlatána, jak říká táta. Zjistil, že Madla je stále zadečkem napřed a váží víc, než Albert, který je aspoň stále v alfa pozici. Každopádně máma má bříško jako balón a každou chvíli se to někde zavlní, nadzvedne nebo dokonce boxne. Jinak je máma ale stále štíhlá jako srnka, jen funí jako medvěd. Strávili jsme večer taškařicemi s máminým pupíkem. Táta nás z povzdálí pozoroval a popíjel francouzské víno, co mu přivezla máma. Čekala nás první noc v novém bytě. Já v postýlce, co v ní nespávám, máma na matraci na zemi a táta na pohovce po Joulovi. Spali jsme neklidně všichni a myslím, že jsme byli rádi, že přišlo ráno. Máma s náma dnes zůstává a to je hlavní. Budu brečet jen decentně.

Bez kompromisů

Teplota pominula. Táta rozhodl, že se stěhujeme. Za Hlavencem přišla mohutná mlha a vydržela až do Bačova. Na Komárově jasno a slunečno jak v Alpách. Hráli jsme chvíli fotbal poloprázdným míčem od Macha, ale nebylo to nějak ono. Něco se mi prostě nezdá, tak kvílím. Táta je z toho evidentně nervózní, balí matrace a odsouvá nás do Liberce. Raději jsem usnul, abych tam nemusel. Spal jsem v autě dlouho až to táta nevydržel a odvezl nás na jídlo. Dal jsem dvě lžíce polévky a šel třikrát neúspěšně dělat bobek. Zbytek dne jsem víceméně probrečel. Kde je Komárovský domeček? Kde je máma? Kde jsou králíci? A kde je ten bobek? Je toho na mě nějak moc a chci pochovat. Jenže táta, jindy tak citlivý k mým potřebám je tentokrát neoblomný. Zůstáváme v novém bytečku. Táta se rozhodl a na kompromisy nepřistoupí. Ještě, že dojela máma! S ní bude určitě legrace.

středa 19. října 2011

Stůňu

Teplota se mi vrátila. A táta mě odevzdal k babi, sebral se a odjel se strejdou Ivanem. Brečel jsem, až jsem z toho usnul. Táta s Ivanem mezitím v dešti stěhovali. Odvezli sklad Ikea a Mall, kus naší domácnosti a stihli vyklidit i Komárov. Po schodech táta upadl s křeslem z masívu. Kromě odřené tátovy ruky, modřiny na zadku a díry ve zdi se křeslu nic nestalo. Se stejným křeslem nad hlavou se se strejdou Ivanem propadla následně zem a skončil s nohou po koleno v tajemné krtčí díře. Myslím, že někdo nechce, abychom se stěhovali. Teď nemáme stůl a židle nikde a od mojí postýlky, co v ní nespím, zbyl jen prázdný roh. Snad se mi to zahojí.

úterý 18. října 2011

Od pátku do úterý

V pátek odpoledne jsme se rozloučili s Vysočinou a frrr za mámou Miri. Už jsem se na ni těšil a máma na nás taky. V sobotu šel do práce pro změnu táta. Večer jsme strávili po dlouhé době u Molíkovic dvojčat. Slavila zrovna druhé narozeniny, takže celkově čtyři roky. Od té doby, co jsem je viděl naposledy, pořádně dospěla. Držel jsem se raději stranou. To bylo ródeo! Pustili jsme jim na oslavu nad Prahu lampióny a jeli domů. V neděli jsme byli na rodinném obědě ve Felicitě a v pondělí pro změnu zmizel na celý den s mámou i táta. Trávil jsem den u babi a dostával dávky Maxipsa Fíka a postele, neboť se o mě pokoušela teplota. V úterý se udělalo krásně a táta mě vytáhl na nákupy. Šmejdili jsme kolem zeleného panáčka, co se jmenuje Alza a jako správní bezdomovci hltali teplou polívku od Thajce. Armáda spásy sídlí jen o ulici vedle, ale tam je v tenhle čas už narváno.

čtvrtek 13. října 2011

Lesní výprava


Výprava začala defacto v pondělí na Komárově. Naši odjeli na nějaké pracovní vyřizování. Máma na soud, táta na podpis smlouvy. Víc nevím. Zůstal jsem s dědou a babi sám. Babi mi povídala o koblížkovi a lišce, až jsem z toho usnul. Večer jsme udělali pápá mámě a noční jízdou plnou tmy a světel a kamionů v příkopě a dědova hartusení, že v noci se nejezdí, jsme se přesunuli na Vysočinu. Úterý bylo ve znamení bobků a jeden schytal táta na ruce, když jsem se k němu tisknul jako opička makak. Ve středu jsme řádili s dědou Járou a babi s barevnýma balónkama a ve čtvrtek došlo na koblížky a lesní výpravu. Soudě podle aut u lesa, houby rostou. Nedbali jsme demoralizačních řečí dědečka Járy, který se divil, proč máme s sebou jen jeden nákupní košík, že potřebujeme aspoň pytel. Místo, aby hledal po zemi, koukal do stromů a obdivoval, kolik který smrk má kubíků a jak ho dostat domů. První úspěchy se dostavily záhy. Mně přitahují houby, o kterých táta říká, že se nejí a že patří zvířátkům. A když jsem chtěl ochutnat ty jeho, jedlý, tak mě zase odháněl, že je musíme nejdřív uvařit. S houbama to na tomto světě asi není úplně jednoduchý.

Operace Albert

Podle dnešních zpráv je Albert zpátky v alfa pozici, hlavou dolů. Madla je vytěsněna do závěsu, zadečkem napřed. Máma prý opět kladla dotěrné otázky ohledně smysluplnosti lékařského počínání v souvislosti s porody a šarlatán mámu strašil, co všechno se může stát. Máma se nedala a vypadá to, že se s ní pan doktor brzy rozloučí, protože je pro něj máma se svými názory nebezpečná. Babi Jíťa chtěla kdysi studovat zdravku, ale děde a babi jí to nedovolili a musela na švadlenu. Šít tedy umí. Když bude potřeba, myslím, že si s mámou poradí. Babi svoje lékařské umění prokázala na Albertovi. Dostal nový ucho a pár barevných bot, levou na levou a pravou na pravou. Asistoval jsem u toho a musím říct, že nechápu, čeho se ten šarlatán pořád bojí. Vždyť je to tak snadné.

úterý 11. října 2011

Odchod buddhisty

Zatímco jsme s tátou pobývali na Komárově, umřel Steve Jobs. Strejda Šajz říká, že odešel jeden z nejvýznamnějších zenbuddhistů světa. Pro Apple dokonce vymyslel nějaký pan v Číně nové logo s Jobsovým profilem. Měli by ho začít používat. Strejda s tetou Tam pobývá v našem bytě v Boleslavi do čtvrtka, kdy odletí na nějakou konferenci do Indie a do Nepálu. Kdy my poletíme zase do Asie, táto?

neděle 9. října 2011

Náš chov

Po slavnostním předání zlatých medailí za včelařské úspěchy jsme se šli pozdravit s ovečkama. Zjistili jsme, že zlatou medaili dostal i jeden velký beran. Když může kozel vařit pivo, proč by nemohl beran včelařit. Samou slávou bychom málem zapomněli na pořádné jídlo. U stánku, kde se na obrovské pánvi dusil taky jeden beran, jsme narazili na bodrého chlapíka. Vylezlo z něj, že se vyučil kovákem na Vysočině a že dědeček Jára v té době učilišti šéfoval. Dojatí byli z toho oba. Vzpomínali na známé kumpány a co všechno tehdy prožili. Já jsem usnul tátovi na rameni, chlapík po našem náletu vybral pánev až do dna a mámě mrznul zadeček. Rozloučili jsme se a se zastávkou u babi Mirky, dědy Emila, Šajseho a Ivana jsme odfrčeli zpátky na Komárov. Myslím, že bychom si měli beránka a včeličky taky pořídit.

Zlaté medaile



Dnes nadešel dlouho připravovaný a netrpělivě očekávaný den D. Oblékli jsme se všichni do gala a vyrazili z Komárova směr Lysá. Hned po příjezdu jsme zaujali strategická místa pro novináře pod pódiem. Pán s mikrofónem povídal o včeličkách, vychvaloval český med a nabádal ke zvýšení jeho ceny. Kousal jsem mandle a nacvičoval nástup na pódium. Naši mě raději vyvedli o patro níž k prasátkům. Přenesla se na mě spací nálada a vzhledem k tomu, že se medaile předávaly podle abecedy, málem jsem na dědovo "Z" nevydržel. Pak to přišlo ráz na ráz a já se motal kolem, nevěděl jsem, jestli se mám klanět obecenstvu a nechápal jsem, kde je ta medaile. I dědeček se dožadoval hroudy zlata, ale slzy mu tekly stejně. Třicet pět let včelaření a konečně takový úspěch. Škoda, že u toho nemohly být naše včeličky. 

pátek 7. října 2011

Dřevorubci



Včera večer se objevila u nás na Komárově výprava z Vysočiny. Je konec asketického života. Zavoněla slivovička, na stole se objevila mísa koláčů, do ledničky se ukrylo několik kilo vybraného masíčka a všude se to zelená a červená paprikou, okurkama a rajčatama. A dnes, posilněni gulášem a silnou polévkou jsme se vrhli na dřevorubeckou práci na zahradě. Strejda Lejda šplhal v korunách stromů s motorovkou a táta uvazoval lana a tahal a tahal. Jako ten dědeček řepu. Babi Jíťa hrabala listí a nosila větve a dědeček Jára sbíral oříšky, topil v kamnech a zametal celý dům. Já jsem řádil s pilkou a lezl dědečkovi na záda. Po práci jsme jako správní chlapi vyrazili s Lejdou, Číkim a tátou na pivo a limonádu. Až večer máma přijede na inspekci, myslím, že se bude divit.

čtvrtek 6. října 2011

Vrtule

Je tu další den plný sluníčka. Je tak krásně, že se nevyplatí nic dělat. Táta čte na zahradě pod třešní knížku bez obrázků a já mu hážu lopatou přes hlavu písek. Někdo to odedřít musí. Do kopce hučí traktor a veze kravičkám vodu. Už mu pan zemědělec opravil kolo. Minule zůstal stát pod jeřabinkama na špalkách. Teta babi nám přinesla na ochutnávku borůvkové kynuté knedlíky. Když ji táta ubezpečoval, že knedlíky má rád a že jich sní klidně deset, přinesla nám vzápětí další várku. Vyjedl jsem borůvky a táta ten zbytek. Po odpolední siestě jsme vyrazili na vrtule. Lítaly ze stromů jak kobylky. Zkoušeli jsme to taky a náramně jsme se bavili. Táta si pochvaloval, že tyto hračky jsou úplně nejlepší a navíc zadarmo. Jenže pak mu to nedalo a myslím, že na mě čeká nějaké překvapení. Třeba i poletím.

středa 5. října 2011

Ostrov

Máma bez nás dlouho nevydrží a my jsme za to rádi. Přijela, vyzvedla nás na cestě od Kodrů a hurá na Boučkárnu na kofolu. U kofoly nezůstalo. Dal jsem si brambůrky od táty, rýži od mámy a navrch borůvkový knedlíky. Měl jsem břicho plný tak, že jsem ve vaně klesl až na dno. Zato máma už vyčnívá přes okraj. Táta přemýšlel, že bychom na ostrově mohli vztyčit pivní vlajku. Nebo postavit maják z kostek. Jenže Madlenka a Albert pořád kopou a otáčí se sem a tam. To by nám ty stavby dlouho nevydržely. Při poslední prohlídce mámy u šarlatána se na ultrazvuku zjistilo, že je alfa samice teď Madla a navíc zadečkem napřed. Alberte, zjednej si pořádek!

Sociální život

Odstěhovali jsme se za krásami Českého ráje a nestíháme se potkávat s přáteli a známými. Jak se asi má Sára? A co strejda Skondr? Máma se ptala, zda nám nechybí sociální život. Vyrazili jsme za kravičkama a ovečkama, že si to promyslíme. Abychom se zapojili, ptal jsem se krávy: "krávo, je dobrá tráva?" Kráva nic neříkala, jen koukala. Usoudili jsme, že tady se sociálního vyžití nedočkáme a zamířili jsme na kolečku ke Kodrům. V hospodě byl jeden štamgast, tak jsme zůstali venku s Ronem. Ruda Kodr na mě dělal za oknem posunky a já se mu smál. Pak hulákal na štamgasta, že jsme z Pastorkovic vilky. Do debaty se zapojil i Pašík a Věrka, dcera Kodra, nám vyprávěla, že žere živý slepice. Pak přijel její Jirka a byl utrum. Prckovi Tomovi jsem udělal zdar, ale taky bez odezvy. My si s tátou prostě musíme vystačit sami.

úterý 4. října 2011

Had

Babi Mirka nás upomínala, ať nezapomeneme nasbírat kaštany. Zatím plníme svědomitě každý den bedýnku s ořechy popadanými na zem. Ale kaštany tu nerostou žádné. Tedy až do dnešní kolovýpravy. Vyrazili jsme do kopce na kolečku a za zatáčkou narazili na hnědé skrvrny rozježděné po silnici. Táta bleskurychle usoudil, že tady budou. A hned našel několik velkých pichlavých koulí a říkal jim kaštany. Já jsem sesbíral do kapsičky několik malých hladkých kaštánků a frčeli jsme zpátky z kopce dolů. S pomocí vrtačky a měděného drátku se nám za nedlouho kroutil v rukách had. Pověsili jsme ho na dlouho tyčku a nechali ho jezdit jako na skluzavce. Ta podivná paní s pejskem ze sousedního domečku na nás volala, že umíme pěkně dovádět a že by chtěla, aby si s ní táta taky tak hrál.

pondělí 3. října 2011

Když tam nebyla kočička

Tátovi při umývání nádobí upadlo ouško od hrnečku. Na oušku byla kočička. Když jsem viděl, že hrneček nemá ouško, upustil jsem ho na zem. Rána a hrneček na kousky. Táta kouká nechápavě na mě, já nechápavě na tátu. "Proč jsi rozbil ten hrneček?" ptá se vykuleně táta. "Když tam nebyla kočička", odpovídám logicky. "Ale proč jsi ho rozbil?" táta je evidentně v šoku. Tak mu opakuju: "nebyla tam kočička, tak jsem ho rozbil. Hele, střepy!" "To nemůžeš přece rozbíjet! Podívej se, pejsek je rozbitej", nenechá si to táta vysvětlit. "Když tam nebyla kočička", nezbývá než mu holý fakt zopakovat. Je to jako v té povídce. Prostě jsem ho zabil, protože mi ukradl kozu. Co je na tom nepochopitelného. Jojo, táto, máš se pořád, co učit.

Babi má dnes...

Babi Mirka má dnes narozeniny. Je to prý přísně tajné a nesmí se to veřejně šířit. Tak pšššt. To zas bude dort od Marušky, dvacetpět svíček a možná i svíčková. Včera za náma přijel na motorce děda Emil a dostal od Havrdů dvě krabičky cigaret. Tak má aspoň dárek pro babi zajištěn. A co já? Posílám velkou pusu!

neděle 2. října 2011

Carpenter

Máma nám vyprávěla, že v Americe se většinou domy nestaví z cihel jako tady, ale ze dřeva. A zedník nenosí zednickou lžíci, ale narážecí pistoli na hřebíky za pasem. Říká se mu carpenter a staví domy za tři týdny. To se potom jeden nediví, že je trh s nemovitostmi v Americe tak likvidní. Vypůjčil jsem si od táty knížku, co teď hltá a tam se to takovými hezkými slovy jen hemží. Nebo naposledy, tuším ve čtvrtek, jsme byli na kole zase u Kodrů a já se učil slovo "hopsoda". Táta to říkal jinak. Znělo to něco jako "hos! podá". A to měl jen jedno. Seznámili jsme se s Kodrovic nejmladším Tomášem. Je o rok mladší. Stál tam a koukal na nás beze slova. Uvidíme, jak se vybarví. Základ od dědy dostal snad dobrej. Bude z něj hopsodskej nebo pivař. Ze mě bude stavitel, zedník nebo carpenter.

sobota 1. října 2011

Drakiáda

Přijeli strejdové zedníci a přivezli s sebou i velkou tetu a pejska Charlie. Dům je na nohou a pořád někdo něco bouchá, řeže, natírá, míchá a vrtá. S mámou a tetou jsme zajišťovali nákupy surovin na jídlo i na stavbu. S Jirkou z místních stavebnin si máma téměř už tyká a dostává podpultovky za přátelskou cenu. Teta pekla bábovku s hruškama a já jí spořádal snad půlku. Pak jsem usnul vysílením tátovi na rameni a způsobil lehkou frustraci mámě, protože jsem u ní odmítl spát. Vynahradili jsme si společné chvíle na odpolední drakiádě na kopci. Bylo letovo jak nikdy. Večer jsme završili opékáním buřtů na starých okenních rámech. Další dvě noci se mi pak o opékání zdálo a mluvil jsem o buřtech ze sna. Ty zážitky jsou na mě příliš intenzivní.