Nejkrásnější den v roce

Ranní červánky jsou dechberoucí. V údolí se válí mlha. Na pastvině polehávají kravky. Vzduch nese vlahé babí teplo. Zažíváme s tátou denní rutinu pracovních a sportovních aktivit na Komárově. Udělali jsme si výlet přes držkovskou pekárnu až do Zlaté Olešnice ke kravičkám pro sýry. Zpáteční cestu přes hrad Navarov, cyklostezku Járy Cimrmana a vesničky v Tanvaldském kraji jsem prospal. To asi ten silný vzduch, jak by řekl děda Jára. Táta stihl nakoupit maso, zeleninu a vajíčka a při brzdném manévru polovinu vajíček ťuknout. Máme vajíčkové hody a zažíváme nejkrásnější dny v roce. Hlavně když večer zase přijede máma.

Sv. Václav

Na svátek sv. Václava máma tradičně prchá ze svého skoro rodného města (protože skutečné rodiště podle papírů má na Borech) před hordou křesťanských Poláků a Polek. Jak předloni a loni tak i letos jsme se uchýlili k tradičnímu svatováclavskému česání jeřabin na Komárově. Slunečné a suché počasí v posledních čtrnácti dnech vytáhlo z jeřabin všechnu přebytečnou vodu a zůstala jen sladká šťávička ve zcvrkající se slupičce. Před dvěma lety jsem visel v šátku u mámina pepe, když se natahovala na špičky, aby dosáhla na spodní větve. Loni mě zvedal do výšky koruny stromů táta a letos jsem se vydrápal na žebřík sám. Tátu bolí záda. A máma? Na rozdíl od jeřabin se máma rozrůstá do plnosti a vyloženě kvete. Že by Václav? Jeden odlétá na stáž do FBI a druhý povýšil na ještě vyššího ředitele v telekomunikační firmě. Tak pak už jedině ten svatý.

Karla

Jmenuje se Karla. Má míry skoro jako máma. 190x155. Váží asi metrák, protože když se ji táta pokoušel odnést, strhl si málem záda a já z toho upadl na zadeček. Byla celá cudně zahalená v igelitu a táta ji musel vysvlíct. Pak si ji přehodil přes záda a šup s ní na postel. Ještě ji popotáhl sem a tam, aby pod náma neujížděla. Boty dolů, vylézt na ni a už skáču. Volám na tátu: "táto, umíš to taky? Koukej, skáču dokola!" Je pro nás pro oba a kousek necháme i mámě. Ale jenom málo. To se to bude odpočívat. Už odpočívám i s Ferdou, Orlem a panáčkama. 

Joffrey de Komárov

V neděli, zrovna když k nám na Komárov zavítala opět nějaká paní s pánem na obhlídku oken, jsem při hře na zajíce uklouzl v druhé zatáčce a naboural do otevřených dveří. Šrám se mi pěkně vybarvil a ode dneška vypadám jako Joffrey de Peyrac totiž Komárov. Věrného společníka mi dělá Orel. Uzmul jsem ho minule u tety Oli a už u mě zůstal. Je to orel bělohlavý a všiml jsem si, že má i zadeček bělohlavý. Volám na něj ptáku Jarabáku. Kromě dnešního intermezza, kdy mě rodičové opustili a nechali napospas beznohé kočce, Barrymu a strejdovi Šajsovi, který přiletěl z Ameriky, jsme už zase zpátky s tátou na našem zámku v Komárově.

Já a moje

Čas blaženého bytí bez ega se chýlí ke konci. Naučil jsem se říkat já a označování sebe jako "Emi ..." už mi nesluší. Postupně si budu ukládat všechny "moje věci" do batohu na záda a povleču je životem sám. Tak si pojďme udělat prozatimní rekapitulaci:
1. moje oblečení je z Aukra, od Fífy z Olomouce, od Hororové tety a pár vybraných kousků z Gapu od strejdy Jiřího, tety Gity a Háni a dalších
2. postýlka dřevěná po tátovi, použitá asi dvakrát, poté železná od pana Ikea, spal jsem v ní asi pětkrát
3. fungl kočárek od tety Evy, postupně ničený při výšlapu ve švýcarských Alpách, Černé Hoře, v Turecku po kamenech a po Mexiku
4. hračky: plyšáci a dřevění panáčkové od babi Mirky, povětšinou po mámě a její mámě, hrací nesmysl, co promítá na stěnu medvídky a hvězdičky od ujo Braňa, než mu došly baterky, popelář od strejdy Jiřího, bejby, co nevím, kde se vzalo, panáček Igráček, ale většinou klacík, kámen nebo co to leží na cestě a hlavně hračky jiných dětí, když jsme na návštěvě
5. indulona modrá, měsíčková tinktura na štípance a levandulový olejíček od babi Jíti, plínky látkové, slast dudlíku jsem nezažil, odsávačku soplíku asi dvakrát, jinak kapesník, povětšinou tátův, použitý, lahvičku jen v Thajsku, než nám v ní zkvasil papájový džus a nešla už použít, jinak mámino pepe a skleničky a hrnečky, pastu Elmex a na střídačku barevnou s Krtečkem, kartáček z DMka, tak jeden na týden, než ho rozkoušu, šampón ne ne, maximálně jednou za měsíc, protože vodu na hlavu nemám rád, tyčinky do uší, to se vyžívá táta, tak ho trpělivě nechám, nehty bych si nejraději brousil o asfalt, ale to mi máma nedovolí a bývá to s ní boj, a do vody hodně pěny
6. instatní kaše zkusila máma dvakrát a naštěstí ji to přešlo, z pepe jsem přešel přes švestky, ovesnou kaši, thajský polívky rovnou na ty český, jinak, co odpadne od stolu, žádný složitý vyvařování, čaj s medem, šťávičku z Lažan, makový koláče, občas od babi Mirky krupicovou kaši, ale to se nelíbí tátovi, jsem prý chlap
7. Turecko asi třikrát nebo čtyřikrát, nechápu proč, táta taky ne, Švýcarsko, Thajsko, Rusko, tedy jenom letiště, zato v pořádné zimě v letním oblečení, Balkán, Itálie, Mexiko, taky Slovensko a Paříž, a hlavně Český ráj a Vysočina
8. zubař jednou na čumendu, jednou na ostro, dětská bába na očkování a párkrát prohlídka, kupodivu nic nezjistili, jednou s mámou, když se opařila, ukrajinská kadeřnice v Holešovicích, taky jednou, zbytek asi tak celkem třikrát babi Jíťa, táta a teta Dada, s tátou u reflexoložky, dostal jsem tam do hlavy pádem
9. kamarádi Sára od Evy, Fífa z Olomouce, Filip od Gity, Simča od Zbyňka, Molíkovic dvojčata, Max od sousedů, občas kluci z Čakovic, holky Šárka a Dáda, školka od Áji a hlavně kmotr Jiří, ujo Braňo, teta Gita, strejda Vašek a Václav, teta Markéta a teta Háňa, teta Eva a strejdové a tety, jak se jmenujou? a rodinka od Číkiho a od Barryho
10. máma a táta a dvě bejby, co má máma ještě v bříšku.
Nasedám na svoje Yedoo s ptáčkem, na hlavu helmu, aby mi nefoukalo a jedůůůů. Já a moje "věci".

Návštěva

Dnes odpoledna za námi přijela teta Ája s Jurášem, Kačkou, Jasmínkou a malou Julií. Vyrazili jsme na procházku dolů z kopce pod domem jeřabinovou alejí a dál k ovečkám. Pod ovečkama teče potok. Tam jsme se otočili a šli zase nahoru. Juráš mi utrhl tu úplně největší pampelišku, co se do ní fouká a semínka lítají po kraji, jakou jsme kdo kdy viděli. Byla úchvatná. Krmili jsme ovečky travou, byl tam i černej beránek. Černá ovce, sem tam bílá, přesně tak jak to v životě obecně chodí. Nahoru se mi moc nechtělo. Teta prokázala býčí sílu a nesla nás chvíli s Julií oba dva. Pak mi to začalo být žinantní a šel jsem hledat míč co nám utekl někam do strouhy. Takhle ve skupině dětí jsem moc rád, víš mámo?

Míč strejdy Macha

Rozhodl jsem se, že z táty bude fotbalista. Nazuju holiny, ty "barvený", popadnu míč od strejdy Macha a běžím na Havrdovic louku. A samozřejmě hulákám na tátu, který se většinou schovává za kladivo a kleště, ať jde za mnou. Táta se chvíli vymlouvá, ale pak nazuje boty, jak vyhraje a jde. Povzbuzuju ho, že táta je nejlepší a táta vyhraje. Moje skandování musí být slyšet až do Krkonoš. A pak to začne. Táta nazdvihne míč patičkou, přidá kolínko a hlavičkou přihraje. Já dám ránu, malý zvedáček a už peláším s pokřikem "kdo tam bude první?" A nezapomenu dodat "já". Míč chytám efektně rybičkou. A znova rána po louce dolů a za běhu z voleje pošlu míč přes silnici až na stráň ke kravičkám. Táta s podlézáním elektrického ohradníku dělá okolky, ale musí. Míč pak pošle do mraků a já křičím "ještě, ještě". A když nás máma vyruší telefonem a chce přes telemost poslouchat, jak dovádím a směju se, okřikuju tátu "táto nemluv, schov telefon." A tak pořád dokola. Základem je nebát se upadnout do trávy, i když je pěkně mokrá. Měli bychom strejdu Macha přizvat na náš "mač".

Pánská večeře

Nákupy na naše společné vaření byly tentokrát impozantní. Táta je stihl beze mě už ve středu. Trávil jsem čas s babi Mirkou děláním bábovek na zahradě pod rajčaty. Táta se mezitím vysaunoval a dovezl dvě krůtí stehna, krůtí játra, tři různý odrůdy cibule, mrkev, kukuřici, petržel, celer bulvy i řapíkatý, květák a brokolici, řepu, brambory, broskve, banány a hlavně koriandr. Když ho táta na tržnici kupoval, povídá, že si vezme ještě tu petrželku. Paní, že to není petržel, to je koriandr. No, tak přesně ten chci, říká táta. Paní, aby vám doma nevyhubovali, že jste to spetl. Táta, že stejně vaří sám a že máma nerozezná petržel od celeru. Na to už neměla trhovkyně odpověď. Naházeli jsme to všechno s tátou do hrnce a uvařili polévku. Já jsem pomlel jahodovou zmrzlinu a umyl nádobí. Moje oblíbená kratochvíle na Komárově. Žijeme si tu osaměle jako páni. A čekáme na paní domu, až přijede z práce.

Prase Pepík

Už vím, kde bydlí prase Pepík. U Kodrů ve chlívku. Do hospody jsem vběhl jako štamgast. Pěkně jsem pozdravil a hned hlásil, že táta se jmenuje jája. Bylo zahuleno, jak u rybníčku Brčálníku a táta, že raději počká venku. Kodr nám ven donesl pivo a červenou limonádu a pochlubil se kravkama a prasetem. Šli jsme ho s tátou obhlídnout. To byl pašík. Chrochtal nosem a srkal polívku skoro jako já. Pak jsem v euforii upustil malý mastný bobek do kalhot. Táta mě bez okolků strčil pod ledovou vodu v místnosti, která značně připomínala prasečí chlívek se žlabem kolem stěn. Tak jsem okolky začal dělat já a jal se bosý utíkat dokola kolem žlábku. Tátu to nepotěšilo a když v batůžku objevil pečlivě v sáčku složené kalhotky s několik týdnů starým bobkem, nebyla s ním už od té chvíle žádná sranda. Neměl ani pochopení pro moje protesty, že domů nepojedu. Tlačil mě do kopce a já to bral pěkně cikcak. Nahoře jsem spustil pláč, takže zbytek cesty mě táta pěkně nesl. Když jsem si hrál na hadimršku ještě v posteli, dopálil se finálně a vší silou bouchnul rukou do matrace a zahulákal, až jsem nadskočil. Hned jsem to po něm vyzkoušel i s tím plácnutím. Někdy mi přijde, že by táta potřeboval dovolenou jako prase drbání. Nebo aspoň to drbání.

Proutkař

S hledáním vody to není, jak to bývalo. Od té doby, co vodníci už netahají holky modrooký za copánky, nejsou ani vrby. Ten pán, co přijel, měl zahnutý dráty a ty se mu kroutily v rukách. Našel nám dvě místa, kde má smysl vrtat. Pozvali jsme ho taky do domečku, aby nám změřil prameny v pokojích. Nakoukl do kuchyně, řekl, že se mu dělá zle, a že musí na vzduch. Dal si cigáro a vysvětlil tátovi, že jde přes dům silný pramen, který směřuje svou energii nahoru, což je špatné. A že nám směr vyzařování obrátí, ale až budeme mít pověšeny svaté obrázky. Nesmíme pak už bouchat v domě kladivem, abychom to zase nepřepólovali. Budeme si muset pohnout s rekonstrukcí, aby to pán stihnul přehodit. Tvářil se, že do švestek nevydrží. Dal jsem mu na rozloučenou oříšek, co jsem našel pod ořešákem. Táta mu nedal nic, protože poslední peníze utratil za vrtačku. Tak nás asi čeká výlet do Dolní Branné v Krkonoších. Snad to bez proutku najdeme.

Od podlahy

V sobotu přijel přijel strejda zedník a vrhl se na zateplování stropu ve sklepě. Táta ani máma nevěřili vlastním očím, jak to šlo rychle. S mámou jsme vyrazili do místních stavebnin a máma dala řeč s "Jirkou" a než jsme nakoupili, už tu byl na zavolání "Kamil", odborník přes čerpadla a jeli jsme společně zpátky do domečku. "Kamil" řekl, že to půjde. Zbytek jsem neslyšel, protože na mě z té zprávy přišla bobková událost a musel jsem do vany. V neděli přijel ještě "Roman", podrbal se na hlavě a řekl, že by ty podlahy asi taky šly. Takže když máma dneska odjela do práce, vzali jsme to s tátou pěkně od podlahy až třísky lítaly. Máma bude mít radost, jak jsme šikovní. Je tu už celkem zima a to topení prostě potřebujeme. A včera za náma přijela na návštěvu Simča a strejda Zbyněk. Odmítl jsem jít v tu chvíli do postele a usnul vysílením raději v kuchyni na podlaze Simče u nohou. Večer jsme na oplátku zajeli do Loužnice. Hrátky s dědou Béďou bývají pěkně vypečené a řekl bych, že taky takové od podlahy.

Kdo získal dopravní kalamitou?

Cisterna vesele dál blokovala dopravu během celého čtvrtka. Odpoledne ji sice už odvezli, ale dálnice byla uzavřena do sedmi večer. Kolem páté se máma rozhodla opustit pracoviště, protože jí nebylo dobře. Chtěla jet domů do postele, pít horký čaj s medečkem a spát. Jenže... dálnice opět ucpaná a cisternu zrovna přepravovali ze Staré Boleslavi do Mělníka a tím mámě odřízli poslední rozumnou trasu domů. Po divoké jízdě přes Líbeznice, Kostelec, Všetaty, Čičelice, Konětopy a obě Hlavna dojela máma do Hlavence.Tam se mohla napíchnout zase na dálnici a doskákat domů. Něco se zlomilo a máma volala, že na tohle nemá sílu ani náladu a na dálnici najela v opačném směru a přijela za náma na Komárov. Já měl velkou radost a okamžitě jsem rodiče pozval na večeři k Boučkům, kde jsem se věnoval aktivnímu marketingu. Vykloněn z okna hospody - roubenky jsem volal a mával na kolemjdoucí a lákal je do lokálu. Přišel mi osobně poděkovat i obsluhující strejda, co se tuším jmenuje stejně jako děda Luboš. Jsem vlastně rád, že ta cisterna uvízla. Jinak bych mámu viděl až v pátek večer a možná ani to ne, protože v pátek máma regulérně stonala. Věnoval jsem se jí, nanosil jsem jí do postele všechny hračky, stavebnice a puzzle s krtečkem, aby jí nebylo smutno a sem tam jsem jí nechal i spát. Postelový ráj!

Dopravní chaos

Na rychlostní silnici R10 cca 300 metrů od našeho domu se nějaký kamion nevešel pod mýtnou bránu. To by mi samo o sobě nevadilo, ale díky této události se máma nedostala za náma na Komárov a byli jsme takto násilně separováni. Kolona, která činila pak dálnici neprůjezdnou, se tvořila díky zúženi do jednoho pruhu v kombinaci s lidskou odvěkou potřebou čumět. Babi se s dědou vydali na obhlídku situace pěšky a málem rozšlápli noťas reportérovi z Radiožurnálu. Pán tam nocoval. Ráno vypadala situace hodně podobně, u lávky se objevila vojenská sanitka a cisterna se posunula cca o 40 metrů a mýtnou bránu zdolala. Kolony dosahovaly několik kilometru, v 8:00 stála auta až u brandýského nájezdu. Přijedeš za náma dneska, mámo?

Čas jeřabin

Přišlo období jeřabin. Vyrazili jsme s tátou jen tak s konvičkou, co s ní obyčejně kupujeme u Kodrů pivo. Loudal jsem se ledabyle za tátou až do chvíle, než jsem uviděl na louce krávy. Popadla mě chuť jim něco pěkného zaspívat a utíkal jsem napřed. Zvládl jsem dvakrát včelí medvídky i se závěrečným vlastnoručním aplausem "bravo, bravissimo!" Nacpal jsem se jeřabinama a pravděpodobně z nich pak dostal vyrážku. Ale stálo to za to. Pomlel jsem na supermoderním odšťavňovači půl konvičky, táta to smíchal s alkoholem a medem a máme krásné dva litry. Strejda Lejda s náma na dálku svádí souboj o nejlepší jeřabinový lektvar. Už mu kvasí dva demižóny. Uvidíme, kdo si zaslouží v tomto případě vítězný aplaus a kdo bude mít osypky.

Byteček

Máma roste a už se často nevejde v našem bytě ani do dveří. Musíme si sehnat něco většího. Tak sháníme. S tátou teď vyrážíme na prohlídky bytečků. To znamená, že kroužíme v autě kolem jako mafie aspoň půlhodiny předem a pak čekáme další půlhodinu na opozdilého realiťáka. Aspoň přijdeme do styku s místníma. Tuhle mi jedna paní povídá, že jsem hezkej kluk. Já na to, že jsem fešák. Paní se omlouvala, že to s tím klukem nemyslela zle. Na poslední prohlídce měli psa Bučiho a chlapečka Samuela. Většinou se nechám nosit a tisknu se k tátovi. Tady jsem chvilku honil Bučiho a pak stejně tátovi na rameni usnul. Proč prostě nemůžeme být v Komárovském domečku? Nebo u Isy a Alberta? Nebo na Aljašce? Nebo na Filipínách? Nebo na francouzském venkově? Nebo prostě pod pařezem jako Křemílek a Vochomůrka?

"Zdenál"

Podnikáme s tátou další výlet. A na to je třeba se dobře zásobit. Kupujeme kachní játra na polívku, lipánky z Madety, protože jsou bez konzervantů, xantanu a zahušťovadel, kilo chleba od Mikuli, litr výběrové vodky a půlku rumu a pořádnej meloun. Jestli se do toho táta opře, bude "Zdenál" jen koukat. Mimochodem, dnes je v Praze strejda Lejda a cpe se u "Zdenála" líčkama s bramborovou kaší a natáčí ho u toho televize. My dáváme přednost klidu Komárova. Dostal jsem za úkol naporcovat meloun. Porcuju nožem taktaktaktaktak na maličké kousky, až to zelený lítá do toho červenýho a to červený lítá na zem. Táta se zlobí, že tak se mu to nelíbí. "To dělá nůž", přispěchám s odpovědí. "Nech toho, nebo dostaneš na zadek", na to táta. Hlavně se nenechat vyvést z konceptu: "nůž nemá zadek." Nezabralo. Tak jinak: "koukej táto, co to ten nůž dělá?" A zvyšuju frekvenci sekání do melounu. Teď už se zlobím na nůž i já. "Co to dělá ten nůž, jak nemá zadek?" Táta zachraňuje poslední zbytky melounu a rezignovaně dál decentně krájí mrkvičku do polívky. To by "Zdenál" koukal!

Udáváme s tátou trendy!

Jak jsem se dočetl v týdeníku Euro, udáváme s tátou trendy na evropském trhu práce. Po tátovi odešel na rodičovskou dovolenou i strejda Nebesák, i když máma dělá vše proto, aby to strejdovi dlouho nevydrželo. Takže v LMC mají stejný počet otců na rodičovské jako v celém slavném T-mobilu s tisíci zaměstnanci. Na procenta jim to vychází určitě lépe. Ale procenta se teprve budu učit. V tom článku má prsty i strejda Skondrojanis. Otcové na rodičovské dovolené jsou nastupujícím trendem hlavně v severských zemích a tady u nás s tím někdo začít musí. Já jsem rád, s tátou je teď stejně větší sranda než s mámou, která mě už pomalu odmítá nosit, funí při chůzi do schodů a sem tam odpadne do hlubokého spánku, když s ní chci něco důležitého probrat. Mám tátu rád.

Krteček a kočička

Jsou dvě témata, která si myslím, že je hodno z těchto dnů zaznamenat. První je fenomén krtečka. Málokdo ho viděl na živo, ale jinak je úplně všude. V pohádce o řepě... "kopeček se ještě chvěje, jak se pod ním krtek směje." Jedna zapadlá ulička u lesa se jmenuje "Vlčí..." a pak hned pro jistotu, aby se nezapomnělo na krtky, to pokračuje "krtí". Na Komárově na našem fotbalovém stadiónu je kopečků stejně jako v Maxipsovi Fíkovi, když Ája soudcovala. Akorát tady je musím válcovat sám. A hlavně mám s krtkem už tři puzzle a zvládnu je celé poskládat naprosto sám bez jakékoliv pomoci. Dílku 1x16 ks, "pozor, jede lokomotiva" (od strejdů a tet od táty z práce), 2x24 ks "krtek na bruslích" a "krtek se zrcátkem".  Kočka je v kurzu od doby, co nás jednou večer vylekala v domečku na Komárově. Prostě najednou tam byla. Od té doby se pořád ptám, jestli tady je a myslím, že se trochu bojím. Tak snad to nezanechá následky. Krtí kočičí.

Jazýček

Pěkně jsem se rozmluvil. Obkecám úplně cokoliv. Na všem se domluvím. Rodičové jsou vzorní. Máma měla drzou poznámku, že prý víc drmolím a je mi hůř rozumět. Já bych řekl, že to bude funkcí času, který s mámou v poslední době trávíme. Jestli mi teda rozumíte? Třeba táta mi rozumí skvěle. Stačí párkrát důrazně zopakovat "mdina" a už mi přistane kopeček barevné zmrzliny v kornoutu. Lížu způsobně od spodu, aby mi netekla po rukách. Chovám se povětšinou distingovaně a jazýček vyplizuju jen, když jsem čert Lucifer. A když něco nevím, tak se zeptám. Ostatně otázky kladu v poslední době stále častěji. Oblíbenou mám "s Emilem?", a zatvářím se tak, že nelze říct "ne". To když se táta chystá, že někam pojede. Nehnu se teď od něj ani na krok. Pravděpodobně další fáze zvládání separační úzkosti. I k tomu prý slouží jazyk. Nechám si to někdy od táty vysvětlit.

Pod švestkovým keřem

Domeček Hliník u babi Jíti a dědečka Járy mám spojen s medečkem a skákáním do postele. Je to tu zařízeno báječně. Vylezu už bravurně sám po žebříkových schodech do patra a pokračuju po dalším žebříčku na horní postel. Dědeček se z toho celý klepe a vyhrožuje, že se šeredně polámu. Tak když lezu, opakuju pro sebe, že musím opatrně, abych si nezlomil nožičku. S dědečkem jsme se vrhli na rozbíjení polen klínama. Taky jsem vozil drtiny do bláta, abychom neuklouzli. Jsem pracovitý jako buvol. Odpočinout jsem si musel pod švestku. Strejda Lejda ji prý zkapalní i s červíkama. Je to tu takové permakulturní, jak básní táta.

Bufet Vesna

Některá místa mají svoji neměnnou atmosféru a až magicky přitahují k určitým aktivitám. Třeba doma mě to pudí k obrázkům na počítači a není vyhnutí, než mi pustit Kluky kočičí a Maxipsa Fíka. Jakmile poslala máma svolení k volným aktivitám, táta nelenil, sbalil pět švestek, odtrhl mě od Rákosníčka a frrr na Vysočinu. Cestou jsem nacvičoval, jak řeknu medečku "dobrý den". Mlsaní medu je magická aktivita u babi Jíti. Ve Žďáru jsme udělali technologickou přestávku v bufetu Vesna. Táta si ho pamatuje ze svého mládí a prý se nezměnil. Dokonce i ceny zapomněli zvyšovat. Jsme zpátky v bufetovém ráji.

Až do dna

Mámu práce baví tak, že začala do práce chodit na pět dnů. Když se chystá z roboty domů, volá, jestli s ní zajdeme na pivo. Táta dostane pivo a máma řeší její pracovní úspěchy. Já si hraju na pískovišti. Až nám z toho řádně vyhládlo a spořádali jsme dvě misky krémové květákové polévky. Máme společný světonázor. Práce, zábava, jídlo - všechno až do dna.

Závodíme

Dnes jsme podnikli tolik aktivit, že pochybuju, že by je táta neměl naplánované. Ráno mámu do práce, pak strejdovi med. Na tržnici pro meloun a makový koláček. Teta na mě volala "Emi, přijď zase." Do Karlína do tiskárny. Zatímco táta domlouval tisk speciálních červených včeliček, dělal jsem sudy na rohoži u dveří. Táta mě pořád popohání, ať se neloudám, že spěcháme. V Holešovicích stojíme na blikačkách a táta vybírá dárkovou tašku. Ja jsem zatím pomačkal balicí papír v ruli, až se na mě teta obořila, že jí ničím prodejnu. Táta to vyžehlil jedním velkým penízkem a jeli jsme dál. Na dálnici nás předjížděl kamión a my jeli najednou pozadu. Ale zásilku excelentního balení medu jsme stihli dopravit včas. Už nás tu taky znají a všichni nás zdravili. Dopolední závod jsme zakončili kros jízdou kolem Vltavy. Kde se vzala, přihnala se vichřice a déšť. Finiš byl mocný. Za odměnu jsem dostal meloun a táta suchý triko. Spal jsem pak skoro až do večera.

Stavebnice

Máma tvrdí, že děti se umí o sebe postarat samy a že vlastně nic nepotřebují. Jsem prý toho ukázkou. Jím, když mám hlad, spím, když jsem utahanej, hraju si s houbičkama od nádobí nebo když jsme na návštěvě u někoho, kdo hračky má. Táta s těmito výchovnými názory rád polemizuje. Dostat najíst, napít a uložit ke spánku prý musím těsně před tím, než to na mě přijde. Protože pak už je prý pozdě a spustím scénu. A tomu předcházet, je samozřejmě starost rodičů. Na podporu zručnosti a intelektového rozvoje jsme s tátou koupili sadu puzzle Krtečků a dřevěnou stavebnici. Krtek je od tří let a stavebnice od čtyř. Prý musím být napřed, abych zvládl školu Petra Kellnera. Výchova se prý nesmí podcenit. A táta si tak rád hraje a montuje, že mu s mámou ty jeho názory prostě musíme odkývat.

Chlapské aktivity

Máma odjela do práce a my doděláváme, co jsme o víkendu nestihli a dojídáme, co jsme nedojedli. Táta shrabuje zahradu a hraje si na boha Višnu. Já jsem Kálí a jeho hromádky mu zase rozkopávám. Po práci jsme si dali fotbalový souboj a na oběd brambory se sýrem a vajíčkem. Zakusovali jsme lahůdkovou cibuli, až mi tekly slzičky. Usnuli jsme jak polena jeden na druhým. Začalo pršet a nám se zasteklo po mámě. Jsme mámini chlapi.

Půda

O víkendu za náma přijela máma a dovezla holčičku Šárku a strejdu. Strejda s tátou uklízeli půdu a já jsem si hrál s holčičkou. Bývám ve společnosti ještě hovornější a divočejší než normálně. Šárka mi pouštěla písničku o Krokodýlovi Nilském a četla Ferdu Mravence. Usnuli jsme společně na celé odpoledne. A když jsme se vzbudili, byla půda skoro hotová. Ještě pár desek a budu mít tajnou skrýš s poklady. Ale kde teď bude bydlet kuna, co nám nechávala pravidelně u dveří hovínka? Budeme jí muset postavit taky nový domeček.

Jak jsem málem slavil jubileum strejdy Jiřího

Tento rok slaví kulatiny spousta lidí kolem nás. V lednu slavil něco kulatého (i když, na pětce toho moc kulatého není) táta Ráďa. Slavil jsem to tehdá festovním odzkoušením fukčnosti kanalizačních svodů na takové železné věži, to si pamatuju. A teď to přišlo i na strejdu Jiřího. V kruhu svých nejbližších, z nichž někteří se zúčastnili jen virtuálně, slavil strejda Jiří krásné pětatřicátiny. Máma zpívala, že pětatřicátníci, chlapci jako květ. Oslava začala picnicem, podával se sekt, tři druhy pizzy a dort marlenka. Chvílemi museli oslavenci odhánět okoločmuchající psiska. Po dobrém jídle postupovala důstojnost oslavy kvalitním kulturním zážitkem. V letním kině Houšťka zrovinka hrálo Čechovo Prozatímní divadlo svou populární Dívčí válku  . Někteří účastníci oslavy herecké výkony kritizovali, ale máma byla spokojená. Jde o klasickou hru a některé její části zlidověly. Strejda pokračoval v kulturní jízdě v holešovických zábavních klubech. Já to vše prospal, ale v duchu jsem tam s Tebou, strejdo, byl! Vše nej!!

Nárůst

Máma utěšeně roste. U toho mága, co k němu chodí šmírovat dvojčata, jí včera navážili 68kg. Myslím, že se s tím číslem ještě úplně nesžila. Ráno proběhlo měření pasů tj ne těch cestovních, ty mají standardizované rozměry. Máma má v pase 105 cm, což je od běžných 90-60-90 lehce vzdáleno. Útěchou jí budiž, že stále zatím váží méně než táta a v pase má méně než děda Emil. Čas rekordů teprve nastane, na to si počkám.