středa 31. srpna 2011

Čerešničky

Nevím, o čem se v té písničce zpívá, ale snad by mohly vypadat jako tyto jeřabiny, co nám zrají za domem. Utekl mi k nim míč a ve snaze ho chytit, zakopl jsem ve fungl nových holinách o kámen a letěl na kolena a ruce. Táta foukal, co mohl a honil utíkající míč. Zastavil se až u česačů jeřabin. Ukázalo se, že to jsou sousedi, co se sem přistěhovali z Ostravy. Měli v šátku bejby, a tak, aby řeč nestála, říkám "kouká, má otevřený oči". A táta na to "ano, holčička kouká". A teta od toho bejbyho "to není holčička, to je přece chlapeček!" Snad budeme časem kamarádi. Teta říkala, že zde máme bydlet, že je to tu paráda. A hlavně v zimě sáňkování. A taky škola, kde se každé ráno zpívá. Třeba zjistím, co jsou to ty čerešničky.

Pozor, Lucifer!

Ráno jsme odvezli mámu do práce a od té doby je pořád v práci. Občas se ptám, kde je máma a na tátovu zpětnou otázku "no, kde? kde?" odpovídám "přece v práci". Zato my jsme stihli tržnici, Globus, čakovické trhy, koláčky, malinovou šťávu z Lažan, něco málo na polívku a kvantum zeleniny. A hupky šupky na Komárov. S obligátní zastávkou ve známé hospůdce u řeky. Hned, jak jsme vešli, jsem vytušil, že něco není v pořádku. Za tím velkým dřevěným poklopem, co vede do sklepa, se schovávají čerti. Minule to tvrdila teta. Nabádal jsem strejdu u baru, ať to otevře, že půjdeme za Luciferem. Strejda se bál a říkal, že čerti vylézají, až když večer zavře hospodu. Na jídlo jsem najednou neměl ani pomyšlení. Pobíhal jsem kolem a každému, kdo vstoupil, jsem hrozil prstíkem a volal na něj "pozor, je tam Lucifer". A nedali si říct a nedali. Ale já jsem je varoval. V řece pak plavalo pírko a to je jasné znamení. Pozor na peří a hlavně žádnej alkohol! 

úterý 30. srpna 2011

Krása odlišnosti

Je to jako ve Fíkovi. "Tak už si konečně jednoho z nás vyber. Copak nevidíš, jak jsme každý jiný?" Nabádají Dóďové psí krasavici ke sňatku. "Jste každý jinak směšný. Já miluju pouze Fíka." Odvětí fenka a povije s Fíkem šest štěňat. Rodičové jsou taky každý jiný a na sňatek to nevypadá. Táta se bojí, že by po něm lítaly hrnce a máma, že by musela vařít. Jak spolu ale můžou vydržet? Táta kouše vertikálně po kruzích, máma horizontálně po řadách a já to beru siksak podle toho, kde je to nejlepší. A ještě si v té odlišnosti libují a fotí si to. To já budu úplně jinej než oni.

neděle 28. srpna 2011

Pozér

Počasí se umoudřilo a vysvitlo sluníčko. Ideální chvíle zalézt do vany a koukat, jak se v údolí válí mlha. Máma běhala kolem s foťákem. S ohledem na dětské pedofily a tátovu budoucí politickou kariéru zasílám fotky našich hrátek jen na vyžádání. Raději se pochlubím výpravou za strejdou Bobanem alias Bonbónem na letiště v Zásadě. Včera se zde konal letecký den a dnes konečně lítali i letadla. Vystihli jsme to ideálně. Bez vstupného, pěkně zblízka a s milým komentářem hlavních pořadatelů. Potřásli jsme si pravicí a příště zapózuju přímo z letadla.

Umění pivních tácků



Obávám se, že jsem objevil prokletí svého rodu. Pokud budu po tátovi, skončím u piva. Pokud budu po mámě, skončím u pivních tácků. Oba o svém umění spíše hodně mluví, než konají, ale o to hůř. Máma se nechala vyhecovat a kus svého kumštu nám předvedla. Táta zaostával, protože se prý nehorázně přežral. Já se s čistou hlavou a rozhodností sobě vlastní vrhl na bourání rodových prokletí. U Boučků z nás měli radost. Při loučení nezapomněla teta dodat, že doufá, že zase přijdeme. Určitě. Některé zvyky rodičů zas tak špatné nejsou.

sobota 27. srpna 2011

Prší do pusy

Přesunuli jsme se z Varů k Jáchymovu. Strejda Mach si zde koupil chaloupku. Pěkná, stará, útulná. Stačí rozbourat pár příček, postavit jiné, zaizolovat, přestavět sucháč na vyhřívaný s bidetem, vyměnit pár oken, rozbourat kamna, postavit jiný, vymalovat... Prostě klasické chataření. Strejda je zdatný sedmdesátník, hraje výborně fotbal, jezdí na vodu, staví mlýnky na řece, tak zvládne hravě i tu chaloupku. Teta Tessa nás pro jistotu ale ubytovala v chaloupce strejdy Davida. Byla zde i malá teta a teta obrovská a z mého označení měly obě dvě radost. My jsme ale neměli moc radost ze změny počasí. Krásných 15°C a prší až do pusy. Nezbylo, než stavět se strejdou Koláčem věž a před obědem se rozloučit a vyrazit na přejezd kolem Krušných hor přes Malou Skálu až na Komárov. Z cyklu, jak objet půl republiky za 48 hodin.

pátek 26. srpna 2011

Vosa

Letos se urodilo neúměrně moc vos. Neúměrně, protože jediný jejich přirozený predátor je dědeček Jara, který i přes svoje vlastní stachanovské plány na jejich hubení nemůže stačit. Doufali jsme, že u mámy bude líp. Nočním rychlíkem jsme se po dálnici přesunuli až do postýlky k mámě a dnes ráno už společně vyrazili do Varů. Kde jsou rusy, nemůžou být vosy. Máma jako správná paní domácí obešla nájemníky a vybrala od každého trochu dlužné činže a mimo to řídila vyklízecí práce povolané čety sociálně zdatné části obyvatelstva. My jsme s tátou vyrazili na projížďku na kolečku. Kamínky lítaly do vody a když jsem chtěl jeden vytáhnout z boty a sedl si na zem, štípla mě do ruky vosa. Už vím, jak to bolí. Táta se pořád ptal, jestli dýchám a pak mi v raftařské hospůdce na břehu ruku octoval a ledoval. Úlevu mi přinesla až máma. S ní je tu krásně.

čtvrtek 25. srpna 2011

Čas borůvkových koláčů

Na Vysočině si užíváme. Mám pořád veselou náladu a něco vymýšlím. Nazul jsem si velké boty do roboty a experimentoval jsem při čurání s úhlem pindíka, až jsem si občural čelo. Babi tomu nechtěla věřit a děda to chtěl vidět ještě jednou. Jenže takové věci se stávají maximálně jednou za deset let. Jako borůvkové koláče. Babi peče, až se z ní kouří. Nejdříve zavoněly křupavé housky, pak se na nás smály koláčky. Máma psala, že je jí smutno. Potýkáme se s dilematem, zda máma nebo koláče. Mámo přijeď na koláče!

středa 24. srpna 2011

Halasovo Kunštátsko

"Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně přištěbetáno jaro, já se tam vrátím."
Naposledy jsme navštívili Halasovo Kunštátsko s mámou. Návštěva zámku mámu tehdy utvrdila v tom, že "komunisti jsou svině". Zničili všechna kachlová kamna a že jich tam bylo. My jsme se sem dnes vrátili s babi Jíťou a dědečkem Jarou. Dali jsme si na náměstí žlutou zmrzlinu a do soudku Pátera 11° z Černé hory. Od té doby, co podíl v pivovaru přeprodal pan Fuska skupině K Brewery už nejsou noví majitelé k místní Kunštátské pivotéce tak štědří a vedoucí si tátovi stěžoval. Dědeček si pak stěžoval na to, že se táta dal na chlast, ale hned se přihlásil o tři kousky. Před popíjením na včelí farmě jsme ale absolvovali výšlap a v mém případě výjezd k zámku. Skákal jsem po hlavě střemhlav z pomníčku Jiřího z Kunštátu až k obrovskému dubu.
"Ty můj kraji! Jsi tam, kde Vysočina nabírá dech a pole skládají slib chudoby."
V podzámčí stojí osvědčená pálenice a kolem vznikly fungl nové rybníky. Až pojede strejda Lejda pálit, já se tam vrátím.

úterý 23. srpna 2011

Bazénová kultura

Konečně došlo i na dlouho slibovanou událost. S Fífou jsme skočili do bazénu. Přidala se i teta Dada. Poté, co jsem udělal vrtuli a šel pod hladinu a táta musel skočit záchrannou rybičku z břehu v riflích, navlékl plavky a šup taky do vody. To byl šplích. Fífa předváděl veletoče a prskal vodu všude kolem. Výskal jsem bez ustání. Až když jsem pomalu modral a třásl se jako včera ta švestka, nechal jsem se přemluvit k odpolednímu šlofiku. Zůstalo u pokusu. Aspoň jsme přečetli celého krtečka, jak se ztratil ten zajíček. Nakonec mě musel táta v podvečer naložit do našeho autíčka a objet blok, abych si odpočinul. Protáhnu to až do rána. Dneska budou sny o koupání. Chudák táta. To bude šplích! 

Bystřická zastavení

Ranní moudro po probuzení: "Táta má vlasy jako máček. Až Emilovi vyrostou vlasy, budou taky jako máček." Byli jsme ranní ptáčata, tak jsme vyrazili do města na oblídku. První zastavení bylo zmrzlinové. Způsobně jsem olizoval, aby mi netekla po rukách, jako mrňatům od vedle. Další zastávka byla edukativní. Bystřice čerpá dotace z EU na zeleň a nakládání s odpady. Dočetli jsme se, že na přelomu 19. a 20. století museli v New Yorku likvidovat ročně až 15 tisích koňských zdechlin a že v 29 mobilech je 1 gram zlata. Podnikatelský záměr se rýsuje. Kdo z vás má zbytečných 29 mobilů, pošlete mi je. My totiž odpady důsledně třídíme a recyklujeme. Předposlední zastavení mělo úřednický nádech. V Bystřici je nový městský úřad za 18 miliónů. Hrazeno z rozpočtu města a tátových daní. Poslední zastavení jsme udělali na dětském hřišti. Ale dlouho jsme se nezdrželi. Táta byl v babském kolektivu opět v menšině a to není nic pro něj.

pondělí 22. srpna 2011

Švestkobranní

Táta od rána plnil disciplinovaně úkoly z úkolovníčku. Nezlákali jsme ho ani na houby do lesa, ani do sena, ani do vany s pěnou. Když jsme pochopili, že to bude neměnná genetická záležitost, šli jsme mu pomoci. Táta hrabal, máma nakládala a vozila a já jsem dělal od každého něco. Zpátky jsem jezdil v prázdné korbě jako pán. Když se táta vyšplhal s děravým elektrickým kabelem a motorovou pilou do vršků ořešáku, odebrali jsme se s mámou do postele. Místo spaní jsem nacvičoval kotouly. Máma to chtěla zapsat do análů. Tak zapisuju. Na stojky na hlavě nezbyl čas, protože mi prozradila, že pojedeme za Fífou do bazénu. Vlezl jsem si sám do auta, tátovi řekl, že už jsem se rozloučil a ať se s mámou taky rychle rozloučí. Máma měla zase slzičku na krajíčku, ale voda čeká. To pochopí asi jen malé dítě. Po zběsilé jízdě, kterou jsem skoro celou prospal, jsme přijeli právě včas. Ze stromu padaly švestky jak kroupy. Strejda Lejda odstartoval švestkobranní. A ono vám to kvasí a kvasí... i bez červíků. Mňam.

neděle 21. srpna 2011

Po práci kofolu

Včera jsem spořádal několik výtečných makových koláčků z Držkova. Vyjídám máček a zbytek dostane máma. Možná to nebyl jen máček nebo ho prostě bylo moc a dostali jsme bolení bříška a průjem. Po třináctihodinovém nočním odpočinku se já dnes cítím již líp. Pracujeme s pánama od rána. Venkovní vanu s vodou naplňuju svědomitě pískem, cihlama a dlažbou. Pan zedník vyhrožuje, že na mě pošle psy. Ale ani Barry ani Číki tady není. Zato přijel děda Emil na motorce a přivezl chlupatýho ušáka politýho kofolou. To bylo znamení. Když k večeru pracovní aktivity ustaly, vyrazili jsme na rýži a na kofolu do hospůdky. A pod velkým mostem jsme s holčičkou od nesympatického pražského táty házeli kamínky a kameny. Prostě relax.

sobota 20. srpna 2011

Balkónek

V pátek jsme se na Vysočině rozloučili a odjeli za mámou Miri na Komárov. Využíváme domeček jako místo setkávání s mámou. Víkendy zde bývají intenzivní. Přijeli pánové a opravovali nám zase balkónek. Slíbili, že teď už určitě zatékat nebude, že to chtělo ruku odborníka. Já jsem trávil dlouhé chvíle s mámou ve vaně. Využívám bříško mámy Miri jako skluzavku. Báječně odpružuje. Nechápu, proč mě táta od této legrační aktivity odrazuje. Asi ho chce mít jen pro sebe a pro kriegel. Prý by ho už bříško uneslo. Máma říká, že je tam v bříšku Eda a Madlenka v pracovní verzi a že ji taky už kopou. Doufám tedy, že ti dva nebudou protekční.

čtvrtek 18. srpna 2011

Na výletě

Táta už dva dny slibuje, že pojedeme na výlet. Ale stále nic. Když se už konečně rozhoupal, rozhodl jsem se, že budu proti. Držel jsem se pevně mého kola rukama a nohama, řval jsem od ucha k uchu, že nikam nepojedu, že chci na silnici, že mám auuuvajs, že upadnu na zadeček a na hlavu, že budu plakat a to už jsem plakal včetně slziček. Nakonec jsem kolo upustil, abych si uvolnil ruce a tátovi jsem pořádně nafackoval. To už neunesla psychicky babi a spustila, že to už je příliš a že mi má táta jednu nebo dvě vrazit. Jenže táta je bohužel psycholog a místo pořádný bitky udělal smutný obličej, až jsem se lekl. Cestou nám pustil krávy, krávy, jak jsi vlastně povídáte a my jsme se s Fífou předháněli v tom, kdo umí lépe němé tváře. Výlet se vydařil. Snědli jsme s Fífou každý dvě různé zmrzliny a jeli domů. A táta dostal od babi Jíti za statečnost tvarohové knedlíky s borůvkama.

středa 17. srpna 2011

Dětská hřiště

Téměř v každé malé vesnici vyrostli v posledních letech dětská hřiště se skluzavkama, houpačkama, pískem a prolízačkama. Dokonce i tato vesnička uprostřed kopců a do loňského roku pod silným vlivem komunistických předáků už má dvě oficiální dětská místa. Vzali jsme kola, tedy já a Fífa a vyrazili jsme na obhlídku. Na odrážedle sbírám zkušenosti. Nejdříve jsem absolvoval první přelet přes řidítka a pak jsem pro změnu zvládl asi desetimetrovou volnou jízdu bez doteku země nohama. Ještě bych potřeboval silnější brzdu, abych mohl dělat efektní smyky jako Fífa. Na skluzavkách a houpačkách jsme se vyřádili. Samozřejmě jsem dost protestoval proti odchodu domů. Na obloze pomalu vycházel měsíc a to je známka končící zábavy. Museli jsme si udělat hřiště z postele. Házeli jsme na tátu polštáře a mu nezbylo, než mi pustit na uklidnění čerty, co s nimi nejsou žerty. Ten největší se jmenuje Lucifer.

pondělí 15. srpna 2011

Seno, sláma


Vysočina je takový poklidný venkov. Dědeček pravidelně ráno obchází panství, jestli mu neuletěly včely. Babi běhá mezi jedním a druhým domečkem, jestli už jí doprala pračka v jednom a zda se jí nepálí maso v druhém. Já vstávám jako první a povykuju, že chci med. Táta poletuje kolem mě s kartáčkem na zuby a ponožkama a botama a nenechá si vysvětlit, že ani jedno není nic pro mě. Fífa dovádí s Číkim a co chvíli se snaží zmizet z mého dosahu. A Číki je rád, když vyrazíme na louku. Vzduch voní senem, ale jinak tu všem čouhá sláma... Snažím se zapadnout.

Pá, pá, mámo

Máma musí do práce a my jedeme na Vysočinu. Loučení bylo rychlé. Nač dělat okolky. Mámo jdi do práce, táto za volant, opičí muzika naplno a jedém. Máma uronila možná slzičku, ale copak to nechápe, že nás čeká dlouhá cesta a musíme stihnout cíl, ještě než usnu? Tedy z Komárova na Vysočinu je to dvě a půl hodiny a 170 km i s přestávkou na čurání. Byla rychlá. Tátovi pršelo na záda a mně na nohu. Přehráli jsme dvakrát dokola všechna obě cédéčka. Travičku zelenou i Němé tváře, jak si vlastně povídáte. Táta jel podle google maps silničkami, co mohou být v sezóně zavřené a nikdo po nich nejezdí. Frčeli jsme v hustém dešti sto dvacet mezi poli a černými lesy. Večer jsem předvedl všem něco z svých skvělých čísel a usnul před půlnocí. Zato ráno jsem budil už v sedm dům hlasitým konstatováním, že strejda Lejda je v Bystřici a teta Dada v Olomouci. No vida. Tak, aby bylo jasno.

Řízkování

Táta se rozhodl, že se bude odborně věnovat ovocnářství a zelinářství. Vzal to z gruntu. Koupil si vysoký žebřík a pilku, kterou nosí frajersky u pasu. Udělal párkrát říziřízi a z letité třešně zbyly pahýly olistěné jen na koncích větví, kam se táta bál. Usoudil, že na řízkování tato třešeň už vhodná nebude, tak se vrhnul na kompostování. Ze starých dveří stloukl důmyslný systém několikakomorových kompostů, který ani máma nepochopila a tázavě se koukala, jak dlouho bude tato konstrukce hyzdit zahradu. Aby tátovi ukázala svoje mičurinské schopnosti, posbírala od sousedů ingredience a vyzkoušeli jsme spolu řízkovací umění. Měli jsme všichni boule za ušima a navrch přišel rýžový nákyp servírovaný do koupele s pěnou. Máma vede v řízkování 1:0 na body.

neděle 14. srpna 2011

Rozprava o h...

Máme dva pěkné rituály, které nám zpestřují pobyt na Komárově. Jeden jsou gastronomické navštěvy Boučkova statku a druhý rozpravná setkání v Loužnici. Na Boučkárně jsem zaznamenal tentokrát dva úspěchy. Máma mě vyzbrojila penízkem a poslala z venkovního sezení dovnitř do hospůdky pro malou kofolu. Zvládl jsem tuto mission impossible bravurně. Ze samé radosti jsem vyběhl z hospody bez penízku i bez kofoly. Teta mi kofolu natočila a ještě mě chválila. Úspěch jsem oslavil salvou kamínků do řeky. Jeden z nich asi nebyl pravý kamínek. Táta na to přišel až ve chvíli, kdy se nám nedařilo utéci od hrozného smradu. Spontánní tátovo klení jsem po vzoru mámy okamžitě do puntíku zreprodukoval: "ty voje, táto, to je hnus." Spravila to až večerní koupel v naší luxusní vaně. Druhý pěkný rituál, návštěva Loužnice, vyšla taky dobře. Teta Oli a děda Béďa sice doma nebyli, ale zastihli jsme strejdu Béďu s Bedřiškem. Hráli jsme divoký fotbal s dvěma míči a jednou hokejkou, se kterou dostala i máma do břicha. Do toho strejda urputně gestikuloval při popisu jeho zážitků z harrachovské noci Tří sester pro děti. Už se na ty dětské tábory v Loužnici těším.

sobota 13. srpna 2011

Garáž

Na Komárov za náma přijela nejen máma, ale i dva pánové, kteří nám z útulné skoro muzejní verandy udělali prostornou moderní garáž. A než jim zatvrdl beton na podlaze, vzali krumpáč a pěkný zatíkající balkónek přebouchali na stan s bazénem krytým vojenskou celtou proti dešti. No, nevím. To, když já lezu do garáže, zasunu tam nejdříve nohy, pak zadeček a nakonec i hlavu. U mámy v garáži se náramně usíná. První usne táta, pak máma a nakonec, když už nikdo nereaguje na hopsání po hlavě, zalomím to i já. Prý nás teď čeká spousta práce na domečku, abych mohl později vzpomínat na dětství strávené na věčné stavbě. Ostatně tak jako moji rodičové na to svoje.

čtvrtek 11. srpna 2011

Moji sourozenci

Máma roste. Zejména do krásy a taky objemově. Jak jsem se dozvěděl, budu mít dva sourozence. S tátou doufáme, že je mezi nimi i Madlenka. Jinak mě nastávající změna zatím nechává chladným. Je trochu omezující, že máma občas chytá dech při běhu po ulici a když mě nese domů i s kolem, tak funí jak parní lokomotiva. Běh do schodů se mnou v náručí už jí taky na eleganci nepřidává. Usíná občas dřív než já. A taky nemá ráda, když jí skáču po břiše, a někdy mi vyloženě sobecky sežere snídani jako třeba předevčírem a táta jí toto nevhodné chování ještě trpí!! Jestě, že mi pak táta rychle uvařil další kaši s medem, medem, medečkem. Jinak bych protestoval.

Najdi šest rozdílů!


Kviz od tety Maruš z Athen. Je to složité, ale já třeba vím, že na jednom obrázku má strejda speciální tenisky na vodu za 500 a na druhém je bos. Na každém obrázku jde stín na jinou stranu. Jinak nevím, vidíte ještě někdo něco? Teta Maruš vám za uhodnutí přidělí body!

středa 10. srpna 2011

Ferda mravenec


Stávám se milovníkem a odborníkem na pohádky všeho druhu. Znám kocoura Mikeše, kozlíka Bobše i prasátko Pašíka, pamatuju si povídky z Kapely pana Anděla a aktuálně nejoblíbenějším je pro mě brouk Pytlík a Ferda mravenec. Jsem šikovný a pracovitý jako on. A taky silný. Dopoledne jsme měli pojížďky po Praze, na tržnici i na Vinohradech v jedné významné vilce, ale pak už nás čekal rychlý přesun na Komárov. Celé odpoledne jsem s tátou řezal pilkou do desky a montoval nový katr, pak jsem házel písek a nakonec stavěl bábovky. Až jsem z toho večer vyčerpáním usnul při samostatné četbě a před večeří. Prospal jsem se až do rána. Krásných a nezvyklých 13 hodin. To nám ta dovolená na Komárově dobře začala.

pondělí 8. srpna 2011

Komerční záležitost a náročný program


Máma ráno chtěla odfrčet vyřizovat něco se stavebním úřadem ve Frýdlantě a my s tátou jsme měli počkat na Komárově. Jenže zase pršelo a my s sebou měli oba plavky, takže jsme naplánovali návštěvu bazénu. Máma nás vysadil v Babylónu a my po cca hodině čekání do otvírací hodiny byli vpuštěni dovnitř. Zkušenost to byla zajímavá, mám vodu rád. Jezdil jsem na skluzavce do vody a popoháněl zdržující holčičku přede mnou. Po zhruba dvou hodinách jsme se osušili, oblékli a šli jsme hledat něco k jídlu. Pak jsem tátovi usnul na rameni a čekalo se na záchranný mámin automobil. Po krátké zastávce u babi v Boleslavi a po pojídání brambůrek bandůrek jsme vyrazili zase dál. Dnes máme program natřískaný na minutu. Vyjeli jsme dvěma auty k strejdovi Vláďovi, kde jsme měli v plánu jeden vůz zaparkovat. Těsně před tímto bodem do mámina auta, ve kterém jsem slastně pochrupoval, nabourala zezadu nějaká paní a o šrámu na zadním nárazníku tvrdila, že to tam už musela máma mít, že to od ní není. Poprvé jsem zaznamenal, že máma pod vlivem únavy je schopná věci neřešit. Mezitím nás začal hledat táta, který jel před náma a naši nehodu nezaznamenal. Potkali jsme se u plánovaného parkovacího bodu, naložili tátu a frčeli do Králova Dvora u Berouna. Tam prodáváme docela pěknej byt. Táta vyměnil zámek a něco málo jsme nafotili a hurá na koluadaci k strejdovi Vláďovi a tetě Marušce, kterým se za pár dnů narodí chlapeček, zřejmě Eduard. Obdivovali jsme nádhernou rekonstrukci bytu, teta Maruška se asi minula povoláním. Kdyby se chtěla interiérovému designu věnovat i nadále, pár zakázek bychom pro ni měli. Hrál jsme si spravedlivě se všema tetama a strejdama na této kolaudační akci přítomnými a skákal na polštářích. Po půl desáté jsme se rozloučili a frčeli na letiště pro Simonku, Bedříška, tetu Petru a strejdy Béďu a Zbyňka, co zrovna přiletěli z Egypta. Cestou jsem mámu popoháněl k rychlejší jízdě, protože jsem se na Simonku moc těšil. Vykřikoval jsem "už přistáli", "mámo, jeď", "máme zelenou" atd. Loučení v Boleslavi jsem oplakal. Musíme brzo zajet do Loužnice, ale nejdřív do postýlky a spát. To byl den!

neděle 7. srpna 2011

Bílí tygři a propršená neděle

Navazujeme na příjemnou tradici nedělních odpolední s dvojčatama a strejdou Václavem v zoo. Tentokrát jsme se potkali v Liberci. Naše rodina dorazila dřív a tak si mohla vychutnat prohlídku krásné secesní čtvrti kolem zoo, zejména na Husově ulici. Pořád to ještě vyžaduje trochu fantazie, neboť ne každá secesní vila se už dočkala pořádné rekonstrukce, ale i tak je kolem spousta krásy. U jedné takové vilky pak rodičové zastavili, když jsem usnul, aby se naobědvali. Probudil jsem se právě včas, abych mámě mohl pomoci s noky a tátovi s rizotem. Posíleni jsme vyrazili do zoo. Hned za vchodem máma vyhledala pavilón úlevy a pak se pěkně rozpršelo. Evakuovali jsme se k žirafám (pozdrav žirafě Máje, co čeká doma) a vyčkávali příjezdu dvojčat. Po radostném shledání jsme trávili vydatnou chvíli pozorováním spící slonice, (co vypadala jako neživá, dokud nemrskla aspoň ocasem) a pak jsme kreslili křídou na tabuli. Táta odborně psychologicky vyhodnotil kresby strýce Václava a nevím, jestli byl s tou analýzou strýc spokojen. Pak jsme v dešti procházeli zahradou a okukovali další zvířata. Tygr dostal pusinku a akorát jsme stihli krmení lachtanů. To se mi moc líbilo. Do zoo budu chodit rád.