neděle 31. července 2011

Gita

Tetu Gitu jsme viděli po dlouhé době. Bejby Fíla už není bejby, ale blonďák s kudrlinkama a konkurent. Pořád mi bral jeho hračky a to se mi nelíbilo. Za tu dobu začal běhat a mluvit. Proč říká "máma"? To je přece moje máma! Tahleta mladá generace je strašně drzá. Ještě, že dorazil ujo Braňo s tetou Markétou. Strejda dostal míčem do hlavy a vůbec s ním byla zábava. Už se těším na prázdniny pod jeho vedením. Prý to bude na Slovensku. Jen táta se tváří, že se toho nezčastní. Tak nevím. Že by se bál indiánů?

Na raftu


Na raftu jsem se opět neprojel. Původní plán byl samozřejmě ten, že se projedeme na Vltavě s vodáckou výpravou a budeme jim dělat doprovodné vozidlo. Byl to plán mámy Miri. Celý víkend pršelo a s vodákama jsme se potkali akorát v hospodě. V Českém Krumlově nás dělilo od raftařského zážitku asi 300 metrů, ale jim se nepochopitelně nechtělo s raftem proti proudu a nám zase v lijáku přes město. Akční byl až dnešní den, kdy raftaři po noci strávené ve stanu a za vydatného ranního pršení odmítli pokračovat na vodě a raději zavítali do noblesního hotelu na českokrumlovském náměstí na oběd. Dobrodružný výlet na vodu nás stál víc než týden v Alpách, ale aspoň jsme návštívili hned dvě UNESCO památky. Český Krumlov a Holašovice. A to za to stojí.

sobota 30. července 2011

Tajemství

V Rožmberku jsme strávili tři noci. První na poštovním hradě, další dvě v penziónu na náměstí s krásným výhledem na hrad a v sousedství Kámásutry. Mně to nic neříká, ale táta mluvil něco o filozofickém přesahu našeho života a na hodinu se vytratil. Zůstal jsem na pokoji v děštivém počasí s mámou, tetou a jejím bejby. Koukali jsme na Jen počkej zajíci v ruštině a máma vymyslela soutěžní otázku pro obecenstvo. Když někdo uhádne, co skrývá máma v ruce, odtajním, co zažil táta během jeho opušťáku. Malá nápověda je, že toho máma půlku vypila!

Letní poštovní detektivka


Nevím, jestli s tím nápadem přišel ujo Braňo, ale tato poštovní detektivní soutěž pro děti v muzeu ve Vyšším Brodě tátu nadchla. Dostali jsme jasný cíl najít deset historických poštovských předmětů, ve kterých se ukrývají pohádkové postavičky ze Čtyřlístku. Paní na pokladně rýpla do tátovy ctižádosti tím, že nás konejšila, že dostaneme cenu i když najdeme jen čtyři. Táta hledal a opisoval čárové kódy jak šílený. Já jsem pro změnu hledal a volal celou dobu mámu. Odskočila si do kláštera a to při její povaze a čisté duši hrozilo doživotním pobytem. Uspěli jsme všichni. Táta mi vybojoval razítka, na mámě podle pupíku poznali, že na klášter je už pozdě a já jsem zaslouženě usnul tátovi na rameni. Někdy se do toho poštovského muzea musíme vypravit znovu, abychom si prohlédli, co to tam vlastně vystavují.

pátek 29. července 2011

Hrad Rožmberk


Máma má ráda historii a zná nazpaměť všechny vládce v Čechách i leckde jinde. Prohlídka té druhé části hradu, kam se poštovský panáček nedostal, byla povinností. Vybrali jsme si druhý okruh, který nás provedl soukromými pokoji obývanými posledními vlastníky hradu francouzským šlechtickým rodem Buquoyů. Ti dali hradu novogotický ráz a nákladným životem se vcelku zruinovali. Výklad paní průvodkyně jsem zdařile komentoval a pořád vyzvídal, co to má holčička na hlavě a co je tadyto a co je támhleto. Před Buquoy patřil hrad rodu Rožmberků, pánům z růže. V době své největší slávy (té první za časů pěti synů Vítka z Prčice a ne té druhé o několik set let později za Viléma z Rožmberka a Petra Voka) jich bylo několik větví a každé patřila jedna růže v erbu. Ti si z původně gotického hradu s počátky ve 13. století udělali renesanční sídlo. Hrad je obehnán ramenem Vltavy a z Anglické věže je krásný výhled. Chtěl jsem házet dolů kamínky, ale na řece byl šrumec lodiček a raftů. Asi v Rožmberku zůstaneme násávat - máma atmosféru českých dějin, táta rožmberský speciál vařený už za Petra Voka a já? Hmm a co já?

čtvrtek 28. července 2011

Noc na hradě



Jak to zařídit, abychom mohli strávit noc na starobylém hradě Rožmberk? Stačí mít za kamaráda jednoho popřípadě víc výkonných ředitelů České pošty. My jsme měli hned dva a tak se nechal i táta přemluvit k této neopakovatelné příležitosti, která nám měla poskytnout spoustu obrazového materiálu zachycujícího nás v postelích a jídelnách aristokratů dávné české historie. Po čtyřech dlouhých hodinách na cestě nás čekal výlet do minulosti rodičovských dětských let plných státních podnikových ozdravoven, společných sprch, řízené zábavy, kulturních referentů, nástěnek se striktními pokyny účastníkům zájezdu a účelového využití architektonického odkazu královských dějin českého národa ve prospěch rozvoje našich socialistických pracovníků. Máma navrhovala, že toto malé faux paux zakumuflujeme nafocením nákladně zrekonstruovaných místností šlechtickým rodem Buquoyů z 19. století dochovaných v druhé části rožmberského souhradí. Z plánu sešlo z důvodu zákazu focení a taky z toho důvodu, že mezi opravenými místnostmi nebyla ložnice, kde bychom se mohli producírovat. Snídani v podobě rozpečeného včerejšího rohlíku a slazeného pigi čaje jsme dostali dílem z protekce a dílem pod pohrůžkou strejdy, že správcům ostrouhá finanční rozpočet, pokud nechají mámu Miri hladovět. Aspoň víme pro příště, že když budeme chtít zase snobsky strávit noc na nějakém hradě, stačí zajít na poštu.

středa 27. července 2011

U mě dobrý

Výlet jsme završili sérií setkání s asi sto strejdy a dvěstě tetami. Nejdříve jsme byli u jedné takové ušaté tety, co měla strašně moc balónů a kožené lehátko, ze kterého jsem skákal dolů. Zapnul jsem jí všechny lampičky a hodil míč na hlavu. Pak jsem tancoval na stole u Buddyho, kde se sešla vybraná směsice přátel a já byl v sedmém nebi, až mi skončil makový bobek v kalhotech a všichni hleděli na moji a tátovu souhru. Máma pořizovala dokumentaci jak zběsilá. A aby toho nebylo málo, přijeli strejdové Zbyněk a Béďa s tetou Petrou a holčičkou Simčou a chlapečkem Bedřiškem a ti mi vlili další krev do žil. Honili jsme se po zahradě a vydržel jsem zpívat celou cestu až na letiště. Loučení bylo rychlé a cestou domů jsem natahoval k pláči. "Kde jsou?" "Emi neudělal pápá". Marně mě táta utěšoval, že jsem všem dal pusinku a že zase z toho Egypta přiletí zpátky. Ty věci se dějí hrozně rychle. Ale jinak: u mě dobrý!

Máček a nudle

Součástí dnešního výletu byly i gastronomické hody a jízda na koni. Táta nešetří a chce mi dopřát. Ráno na čakovických farmářských trzích mi na stánku Držkovské pekárny koupil makový koláč a chléb s ořechy. Odpoledne jsem dostal sváteční příděl závitku a nudlí od thajské tety z tržnice. Dnes na nás v okýnku koukala jiná, ale jiná teta. Vypadala thajsky, ale mluvila plynně česky bez přízvuku. Na moje "Emi chce závitek, teto" reagovala naprosto pohotově a než jsem se pořádně rozkoukal, už mi jeden přistál v ruce. Ten byl! Zajedl jsem to profesionálně nudlemi z tátova "pho bo chín" z hovězí kližky. Večer jednoho Lipánka s okurkou a je ze mě kluk, jako buk.

Pozor, zákruta!




Udělalo se hezké počasí. Ideální příležitost vyrazit k vodě. Kraj kolem Vltavy severně od Prahy má své kouzlo i přes mohutnou zástavbu novostaveb nalepených do původních malebných vesniček. Kouzla přírody a vesnice se chopili investoři a přetváří krajinu tak, aby se zde klukům, jako jsem já, dobře žilo. To máte samé houpačky, kolotoče, vodotrysky, asfaltové dálnice pro tříkolky a odrážedla a hlavně všude bazény. Je přece léto. Já, odchován ve spartanském duchu, jsem si místo hraček z Číny musel nasbírat kamínky a jedinou zábavou bylo házet je z pětimetrového převisu do řeky. To byl šplích. Až na nás. Na zpáteční cestě mi táta na chvíli půjčil volant, protože si potřeboval zařídit něco na počítači. Pozor, jedu!

pondělí 25. července 2011

Voda

Na Vysočině v domečku u včeliček pijeme vodu ze studánky. Je to zázračná voda. Dědu přestávají bolet klouby, babi Jíťi mizí vrásky, Číki má po ní lesklou srst a já sametový bobek. Byli jsme dnes opět ranní ptáčata a abychom ostatní nebudili, vykradli jsme se potichu z domečku. Do šátku mi táta sbalil koláče s tvarohem a frrr autíčkem na výlet. Táta říkal, že jedeme za tetou, co má v lahvičkách vodu. Po kapsách stále nosím zásobu kamínků pro případ, že by se naskytla příležitost udělat šplích. Teď se hodily. Teta měla všude spoustu skleniček, lahviček, zkumavek... ale kde je ta voda? Zase mě odbyli vodou z bečky. Ta ze studánky je prý moc pěkná, říkala sama vedoucí laboratoře tátovi. To budou mít včeličky radost.

neděle 24. července 2011

Kulinářské zážitky


Když se sejde na jednom místě teta Dada, strejda Lejda, babi Jíťa a táta, tak se pořád kouří nad hrncem. Teta Dada vaří báječný polívky s nokama, strejda Lejda griluje stejky a cuketky, babi peče koláče a smaží koblížky a táta dělá ze starého kváskového chleba z Holešovické tržnice panzanellu. Teta Dada tuto oblíbenou italskou pochoutku nazvala "salát s krutóny", ale táta jí to odpustil, když viděl, jak si přidává. A já požitkářsky sedím u medometu, Otíkovský sluchátka na uších, aby mě nikdo nerušil, obkročmo mezi nohama konev s medem a lížu. A když to neteče, radím tátovi, ať zapne motor. Navrch se potajmu vloupu do záhonu s borůvkama a loupu perníček. A když je všechno snězeno a vypito, najdeme po ránu Číkiho, jak statečně hlídá náš stůl. A kolečko kulinářských zážitků může zase začít. 

sobota 23. července 2011

Kouřová


A jsme konečně zase u včeliček. A u vody. Mám kapsičky obtěžkaný kamínky, co průběžně sbírám, kudy chodím. Dostal jsem kbelík s vodou, vyhrnul rukávy a to bude šplích. A taky proud. Jsem totiž již plně samostatný ve věci čurání. Vybírám si s oblibou vyvýšená místa, abych demonstroval své umění. Kalhoty stáhnu vždycky jen decentně tak, aby nekoukal zadeček a jedu. Ostatní obdivně koukají a dokonce i Fífa to po mně opakuje. A já jsem zase nadšen z jeho kousků s Číkim. Je tu veselá nálada. Teta Dada se strejdou Lejdou dělají oheň a já musím jezdit s korbičkou pro dřevo. Po práci sedíme u venkovního grilu a zažíváme atmosféru. A vzpomínáme na Mexiko a na to, jak strejda Lejda nakupoval doutníky, protože chtěl pořádný kouření. Tak konečně může. Je to prý chlapská záležitost.

pátek 22. července 2011

Ve škole

Nic se zde prý nezměnilo. Aspoň to říkal táta a nostalgicky se každou chvíli zasnil a někam zmizel. Nasával atmosféru a vůni mazacího oleje a solviny. Tu jsem musel strpět i já, protože se mi ruce zamazaly až na bradu. Děda Luboš s těmi stroji umí a předvedl nám perfektní vrt do plechu. Já jsem od tety dostal křídu a kreslil jsem na černou tabuli bílá, bílá. Až v září nastoupí do dílen noví učni, budou mít učební plán názorně vymalovaný. Doufám, že za svůj výtvor dostanu jedničku.

Putování

Déšť ustal, Filip se ztratil za nějakým velkým kamarádem, strejda Lejda a babi Jíťa dělali buch buch v koupelně do kachliček a teta Dada malovala snad už potřetí pokoj na oranžovou. Nezbylo nám, než vyrazit ven. Foukal vítr, ale na cestě za pivním speciálem z Protivína jsme se nenechali odradit. Šel jsem celou cestu po svých a dostal za odměnu tetu Grenu. Když je to rozmarné léto a máma zase daleko... Jsme od včerejška s tátou zase na Vysočině a táta vzpomíná na staré časy domoviny. Tehdy se ještě točila Polička a Svitavy. Město od té doby dostalo sice nový kabát, ale následky města horníků a švadlen jsou zde patrné dodnes. Říká táta. Nedokážu posoudit. Asi něco uvnitř.

pondělí 18. července 2011

Perestrojka

Komárov je teď zase v kurzu. Vypadá to, že to tu budeme přestavovat na trvalé bydlení. Moc se těším. Zatím je to lecos provizorní. Třeba moje pískoviště. Písek mi děda průběžně stříká chemickými prostředky proti rostlinám a táta ho zase přemísťuje a kártruje přes drátěnku ze staré dětské postýlky. Budeme budovat tepelný systém a hlavně zateplovat. Přijeli se za náma podívat Žlebkovi z Liberce se svýma dvěma vnučkama. Málem jsem se zase zamiloval (jenom MÁLEM!), pak totiž letělo na obloze letadlo a dělalo za sebou takovou tu bílou stopu a já si uvědomil, že to je znamení. Letadlo tam kreslilo I jako Isa a tu já mám stále moc rád. Přesvědčil jsem rodiče, aby neměnili plány s vanou, protože ta tu musí zůstat. Sice kvůli ní musíme vytrhat podlahu a zpevnit trámy, aby nás všechny i s vanou plnou vody unesla, ale i tak to bude stát za to. Já mám pro tu starou vanu prostě slabost.

neděle 17. července 2011

Já do lesa nepojedu

Tak to je jedna z mých nejoblíbenějších. Odzpívám je všechny. Vraný koně, Vyletěla holubička, Pásla ovečky, Ovčáci, čtveráci, Holka modrooká, Červený šátečku, Tluče bubeníček, Na paloučku, v jetelíčku, Poštovský panáček, Opičí muzika a hlavně ta o sekyře za dva zlatý. Konečně jsme tu sekyru našli. Visí u Kodrů u vchodu nade dveřmi. Přispěli jsme Kodrovi na rozvoj podniku a já mu natrhl cedulku s otevírací dobou, co stála na okně už miminálně padesát let. Začínáme být štamgasti.

Dáda, Šárka a Emil

Na Komárov za náma dorazila mámina stará známá. A přivezla s sebou malou holčičku Dádu a velkou holčičku Šárku. Chvíli jsem se schovával za mámu, ale pak do mě vletěl rarášek a byl jsem k nezastavení. Naši jen koukali, co ty holčičky se mnou dokážou. Holčičky mají podobně starého brášku, a tak prý vědí, jak na mě. Vyjeli jsme i na kopec na rozhlednu, kde jsem utrpěl úraz a modřinu na stehně pádem, který nechtěla máma nijak detailněji komentovat. Ale byl jsem statečný, když mě utěšovala taková smečka žen. Naši mě asi pro moje dobro šoupnou do školky. Nejlépe do nějaké dívčí. Budu za frajera a nechám se tam vozit Kajpanem. Ten zase dostane táta od mámy. Viď, mámo?

sobota 16. července 2011

S elegancí sobě vlastní...


...táta vaří a my odpočíváme. Posuďte sami.

Jako doma

Včera večer jsme zavítali k dědovi Béďovi a tetě Oli. A zůstali jsme přes noc. Oli nás zásobila dobrůtkama na mlsání a spoustou hraček od holčičky Simonky. Děda Béďa řešil v místní hospůdce historický význam Husa a Komenského, což byl pádný důvod zůstat dlouho do noci. Zato ráno, hned jak se přede mnou objevil, jsem zvolal: "dědo Bédo, de je bublifuk?" Asociace s dědou je jasná. Pak jsme skládali hlavolam a já vydatně pomáhal vracet vyhozené figurky zpátky do hry. Byl jsem u vytržení a pořád volal "dědo Béďo, de si? Poď za Emi". Když děda zmizel nadobro, protože si musel něco důležitého zařídit v dílně, ztratil jsem náladu a táta zavelel k odjezdu směr Komárov. Pobyt u dědy Bédi a tety Oli je to, co bych nazval "cítit se jako doma".

pátek 15. července 2011

Hola, México

V těchto dnech připomíná hala 22 v Holešovické tržnici zeleninový trh v menším mexickém městečku. To znamená, že v Čechách zavládl vrchol zemědělské sezóny. Od této chvíle to bude už jenom horší. Než zase vyrazíme za teplem a pochoutkami Mexika a dalších jižních destinací, užijeme si to, co nám nabízí česká kotlina. A zavzpomínáme přitom na naše gastronomické choutky za oceánem.

Bílá, bílá, bílá, bílá


Vtrhl jsem na Boučkův statek a na celou hospodu zahalekal "tak už jsem tady". Objednal jsem si kofolu "chci kofoju", nacpal se polívkou, zahrál si bouchanou s pivníma táckama a koukal na Maxipsa. Máma do mě pořád hustila, ať zazpívám naši oblíbenou písničku "bílá, bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila..." Nechápal jsem proč? Vždyť v dosahu byla jen jedna teta a ta měla dost co dělat s vepřovým kolenem a jedním mladým křenem. Jen když jsem hlásil, že budu čurat, usmála se na nás těma svýma velikýma očima a pusou od ucha k uchu. Asi budeme sousedi.

čtvrtek 14. července 2011

Medová úroda

Letos jsem se několikrát aktivně účastnil včelařských prací a výsledky mého přičinění jsou znát. Medové žně vrcholí. Jaké jsou výsledky naší sklizně? Med medovicový lesní na mlsání, med smíšený z medu medovicového a květového do čaje a na pečení a med luční upravený do lehce roztíratelné pastové konzistence na chleba a taky malým dětem. A na zkoušku i košt medoviny pro chlapy na zimní návštěvy Becherchaty. Na medu jsem závislý skoro jako táta. Moje "chci med, medeček, jenom jeden" už znají všichni nazpaměť. O med bude opět boj. Popularita roste, počet zájemců taky a sklenice mizí jedna za druhou. Navíc máme na kvalitu certifikát "Český med". Dědeček Jara, kterému táhne na devadesát, měl radost. Zaslouženě. Letos schytal tolik žihadel, že jeho fotku z úcty ukazovat raději nebudu. A babi Jíťa, hlavní včelařská šéfová se nerada fotí. Tak to zas budu muset obrazově doprovodit já. No jo, ale já nemám čas. Cpu se ve spíži medem. Tak ať vám chutná.

Futro