středa 29. června 2011

Modrá je dobrá

Dnes trávím celý den s babi a se zvířátky ze šuplíku. Dlouho jsme se neviděli. Máme si co vyprávět a já zase co objevovat. Natrefil jsem na bezva ozdobu s kamínkem, co se jmenuje chalcedon. Perfektně ladí k mému letnímu outfitu. Proháněl jsem se s ní celé odpoledne. Táta povídal, že vypadám jako cikánský baron, no. Máma dneska vyrazila do práce taky v letních modravých šatičkách. Její bříško v nich vyniklo jako hora Říp a už to nešlo maskovat za přežratý pupek, jak říká máma. Její šéf měl prý radost, jakoby to byly jeho vlastní. Obloha je krásně modrá a léto v plném proudu.  

úterý 28. června 2011

ZUŠ Olomouc Žerotín

Za neutuchajícího zvuku vibrujících bubnů, v inspirativním prostředí, kde rozvíjejí hudebního ducha žáka a dbají o jeho přehled o kulturním dění v regionu trávím chvíle čekáním na tátu. Teta Dada tu má vzorovou nástěnku a na webových stránkách školy pěknou fotku. Fífa mě cestou utahal k smrti a rozesmíval tak, že mě nevzbudí ani rozdávání vysvědčení. Maxípes Fík možná taky jedno dostane. To zas budou občuraný patníky kolem školy. Holt končí školní rok a všichni mají veselou náladu. Na co budu hrát já?

pondělí 27. června 2011

Polyxena, Severín, Filoména, Izidor, Kolombína, ... Moritz!

Rodičové začali vybírat jména. Máma zalistovala v dějinách české renesance. Táta na to šel přes kombinatoriku. 2x2 jména krát kombinace dvou a více pohlaví splňující požadavky vhodného numerologického výpočtu s kvalitní charakteristikou z Knihy zrození dá zabrat. Rozhodl se, že nejlepším místem pro inspiraci a počítání bude hostinský pivovar v Olomouci. Teta Dada s Fífou měli cestu, tak jsme podnikli společný výlet. Cpeme se žebrama, brambůrkama, černým džusem a pivem. A jak je táta u třetího, všimne si, že na džbánku je napsáno Moritz. A je rozhodnuto. V Sokolově prý točí výborného Permona. Bráchové by byli. A co ty ségry? Chci holky? Co je takové typické ženské jméno ladící s českou kuchyní? Flora, Perla, Rama... Kvasnice. Hmmm. Ještě jedno!

neděle 26. června 2011

Vesnické výjevy




Život na vesnici má svůj pravidelný rytmus, specifické rituály a typické výjevy. Vstávám se slepicemi, cpu se medem a zapíjím ho vodou ze studny a běhám v holinkách po záhonu jahod a řepy. Dědu Jaru poštípaly včely do očí a vypadá jako sloní muž. Sakroval a naučil mě další slůvko, které bylo impulsem ke generační přestřelce mezi tátou, babi Jíťou a dědou Jarou. A vzhledem k tomu, že děda neslyší a kvůli těmto slovním výměnám si schválně nechce brát náhradní ucho, všichni na sebe křičí. To já si s rodiči rozumím báječně. Tedy, někdy svůj příkaz musím zopakovat desetkrát, než se chytí. Ale chápu je, nejsou už nejmladší. 

sobota 25. června 2011

Máma a Stáňa

Už jsem si pomalu začal zvykat na drsnej chlapskej život na Vysočině jen s tátou a ejhle. Máma to bez nás nevydržela a meldovala tátovi, že přijede na inspekci. Táta se jí to snažil chvíli rozmluvit odkazem na její zdravotní indispozice, ale marně. Mámě se evidentně bez nás ulevilo a kde se vzala, tu se vzala, stojí tu i s tetou Stáňou. Tetu Stáňu jsme uctili buřtem a pivem a ukázali jí nejvýznamnější pamětihodnosti místní vesnice. V hospodě jsem ale dlouho nevydržel a zatáhl tátu a Fífu k řece. Kamínky do vody a pozorování rybáře je pro Ryby přece jen lepší zábava. 

pátek 24. června 2011

Divočina

Přijel Fífa s tetou Dadou a to znamená, že pryč je klid, četba knih a stavění hradů a zámků. Ještě včera jsem byl ochoten ležet s dědou Jarou na posteli a poslouchat vyprávění pohádky, na jejímž konci šla všechna zvířátka do hospody se opít, z čehož dostal dědeček takový záchvat smíchu, že jsem měl o něho strach. Dnes je vše jinak. Prohání se tady závodní auta, skáčeme venku z pařezů na zem a v domečku máme eldorádo na posteli. Nacpal jsem se koláčema s našimi povidly a v noci ve čtyři pak křičel "nejde to, nejde to" "Maxipes, Maxipes, Emi chce Maxipes" "chci dolů, dolů, dolů". Celý dům na nohou a já po pěti minutách spokojeně spal dál. Je to tu divočina.

čtvrtek 23. června 2011

Meleme

Sbalili jsme mrkev a řepu a ranec peněz a vyrazili na Vysočinu. Je to chudý kraj. Kvalitní zeleninu na Vysočině určitě ocení a my zas s naditou peněženkou zde nebudeme mít obavy, že umřeme hlady. Zopakovali jsme výlet ve dvou. V autě jsem spal jen krátce a už od Golčova Jeníkova jsem skandoval Fífa, teta Dada, strejda Lejda, babí Jíťa, děda Luboš, dědeček Jaroušek, Číki, Milan, včeličky a hlavně med med medeček. Nemohli jsme se dočkat a oni taky ne. Děda vyhlížel u brány. Babi nás poctila polívkou a my jsme jí na oplátku darovali jedny třešňový povidla. Strejda Lejda schytal klíště Emila na záda. A pak jsme mleli a mleli. Děda moc neslyší, ale babi se nestačila divit, kolik toho namelu. Prý jsem po mámě. Tak to bude asi pochvala. A děda se pořád ptal, jak to funguje a k čemu je to dobrý. A že je potřeba produkovat. Tak jsem si sedl na nočník a vyprodukoval tááákovou dávku.

úterý 21. června 2011

Utíká nám deštník

Přišly bouřky a shořela nám skříňka, co je v ní internet a Králíci z klobouku a Kluci kočičí a Včelí medvídci. Máma tam má účty a táta Cuketku a Motejlka. Jsme bez přístupu k informacím. Jsme odříznuti od světa. Když se počasí na chvíli umoudřilo, vzali jsme s tátou deštník a vyrazili pro pomoc. Deštník byl vééélikej a když do něj zafoukal vítr, vznesl se výýýsoko. Měl jsem co dělat, abych ho udržel. Vzali jsme ulici stečí. Rodinka, kterou jsme si vyhlídli jako pronásledovatelé, před náma zmizela do lesa.
Kdo nás zachrání? Potřebujeme rychle někoho, kdo se s náma spojí!
"Táta bude běžet a Emil bude běžet. Tááák běžím...
Emil běží na ně.
Kam jdou..?"

pondělí 20. června 2011

Beze mně

Rodičové se začínají spouštět. Dnes si udělali výlet beze mně. Zůstal jsem doma s babi a s dědou. Má to taky něco do sebe. Ale výlet je výlet, zvlášť když se jezdí po pamětihodnostech. S dědou jsme podnikli procházku ke kozičkám a koníkům. Ušel jsem to celé sám. Rodičové přijeli zmožení až večer. Památky jim daly zabrat. A já jsem je taky nešetřil. Když se vidíme tak krátce, musí to být intenzivní. Pořádná fyzická aktivita "Emi skáče" po tátovi a po mámě je před usnutím potřeba. Beze mě by se jim špatně spalo. 

sobota 18. června 2011

Jak se vaří povidla

Chcete vědět, jak se vaří třešňová povidla? My to už víme. Dlouho. V poledne jsme začali a spát jsme šli až v jednu v noci. Celý dům voněl nasládlou teplou vůní bublajících třešní. Základem je nemíchat. A žádný cukr, žádná zahušťovadla, žádný pektogel. Prostě jen vařit s pravou vanilkou a skořicí a kouskem mořské soli. Sklenice jsme vypláchli rumem a tu hmotu připomínající ropu jsme pomalu naládovali dovnitř. Tak a teď už jen najít někoho odvážného, kdo ta povidla vyzkouší.

Ideální podmínky

Ideální podmínky jsme měli dnes všichni. Já na odpolední odpočinek. Začal ve tři hodiny a ukončil jsem ho v půl osmé večer. Máma měla tím pádem podmínky pro Jiráskovo Temno. Táta pro vaření povidel. Strejda Lejda pro půlmaratónský závod. Podvečerní běh Olomoucí zvládl na jedničku a časově předběhl i nejlepší tátův výkon. Gratulujeme. Šli jsme to oslavit do nejlepšího lokálu v širokém okolí. Starý Kodr měl radost, že zavítali cizáci a nacpal mi kapsy jahodama. Cestou zpátky foukal mocný vítr a obloha byla strašidelná. Ideální podmínky pro kochání se. Táta nesl Emila a máma nesla tátovi džbánek. Ideální. 

pátek 17. června 2011

Jó, třešně zrály

Dlouho jsme tu nebyli. Minule jen na skok. Dostal jsem zde své poslední pepe. Před tím dlouho nic. To je samé Mexiko, Itálie, Chorvatsko a pravý Český ráj nic. Až teď. A je nejvyšší čas. Zrají třešně. Doma máme sice ještě demižón jeřabinky z podzimu, ale rodičové se už předhání v receptech na třešně v rumu a třešňové kompoty. Shodli se, že je v dětství oba neměli rádi. Tak to snad nebudou zkoušet na mně. Já bych si dal třešně raději do medu. Anebo za ucho. Ale pozor. Je tam pecka! Opatrně...

středa 15. června 2011

Kapitán

Jsou dny, kdy oba rodičové po ránu zmizí, sotva se rozloučí a já zůstanu sám s babi a s Barrym. To jsou chvíle pro kouzelný šuplík, co v něm babi ukrývá překvapení. Husa "gaga", oslík "ya", slon "dobrý den", kačka blátotlačka, zajíček, pejsek. Taky maňáskové a loutky. Jednou taky prozkoumám, co jsou to ty bílé bobulky. Obsah šuplíku končívá rozházen po posteli a dalších koutech pokoje a já pádím za mašinkama. Jezdí tunelem a přes most. Tradá. A když už i toho je moc, jdeme s babi vařit brambory. K odpolednímu odpočinku uléhám s pásmem říkanek a písniček, které babi umě skládá do jednoho kusu. Pak už se většinou objeví táta i máma. Ta měla dnes zpoždění. Byla prý zapařit na parníku. Muselo to být divoké, protože mi přinesla trofej. Kapitánskou čepici. Že by i máma měla své tajné šuplíky?

pondělí 13. června 2011

Klíště

Pondělí, když jdou všichni ostatní do práce, je prý nejlepší den pro výlety. Výlet jsme spojili s tajnou misí. Jejím cílem bylo najít v lesích na konci slepé cesty vilku z 19. století a zde předat zásilku dvou sklenic s blíže neurčeným sladkým obsahem. Druhá část transakce, kdy táta obdrží nějaký tajný dokument, bude následovat do týdne. Při hledání jsme zažili krušné chvilky, kdy jel táta dozadu úzkou stezkou a vůbec se přitom nedíval dopředu na volant! Měl jsem z toho legraci. Misi jsme nakonec zvládli. Čekal nás relax na břehu Vltavy. Házel jsem do vody klacíky, kameny a málem i hada užovku, co se nám připletl pod nohy. Z mise jsem si odnesl nečekaný šrám. První klíště a úplně na stejném místě, jako kdysi pijavici. Asi mám sladký zadeček. Táta byl při odstraňování klíštěte nekompromisní a já kvílel. Ale co, hlavně, že nám to spolu šlape!

neděle 12. června 2011

Jedeme za mámou

Prázdniny na Vysočině pro tentokrát končí. Balíme saky paky a jedeme za mámou Miri. Zvládli jsme to první odloučení dobře. Koncept vícero blízkých pečujících osob kolem mě se vyplácí. Prostě místo mámy teď v noci volám tátu. Příště to bude zas opačně, neboj mámo. Chvála vyrovnaného rodičovství. Jediný háček vidím v tom, že když se o někom řekne, že je v práci, tak to znamená, že není. Jestli se tato okolnost promítne do mých budoucích nevědomých tendencí, tak pravděpodobně budu trpět odporem k chození do práce. Tak rodičové pěkně pracujte, ať já nemusím tyto nevědomé tlaky jednou řešit.

pátek 10. června 2011

Včelařská sezóna



Od rána jsme se do toho pustili. Všude samý med, plástve, včely a lžička. Když vytáčíme med, je potřeba být dobře vyzbrojen. Mňam. Vydržel jsem ve včelím domečku celé dopoledne a absolvoval jsem i prohlídku úlu zevnitř. Táta to raději fotil přes okno z bezpečí. Žádný strach. Ale tátu trubce jsem do ruky nevzal. A když přijel Fífa s tetou Dadou, vrhli jsme se na kreslení. Hodně jsme nad tím výtvorem přemýšleli. To není jen tak. Jak se třeba kreslí taková ryba na grilu? Maso, maso, žadonil jsem. Kde jsou ty časy mámina pepe?

čtvrtek 9. června 2011

Zatoulané kuřátko

Jak to bylo pohádko? Zabloudilo kuřátko.
Za zahradou mezi poli, pípá pípá, nožky bolí.
A ve vysokém obilí, bude večer za chvíli.
...
Pověz milý ječmínku, kde mám hledat maminku?
...
Kuře pípá u pšenic, nevědí však také nic.

Byli jsme dva. Zatoulané kuřátko a zbloudilé tele. A v dálce býk. Tak jsme se osmělili a podlezli drát a šli skákat přes kravince. Tele utíkalo před náma, Číki za teletem, my za Číkim a nakonec všichni za tátou trubcem. Lezl po úlu a každou chvíli udělal bác na zem. Málem jsem se počural smíchy. Nebo když Číki běhal obilím a vyskakoval jako zajíc. O zábavu postaráno. A na výletě do obchůdku jsme potkali dědu Luboše a Milana a ti zas na nás koukali nechápavě, kde se tu bereme. Děda mě v mžiku naučil pár trefných výrazů jako například "jdi do háje". Aspoň jsem se s ním mohl rozloučit po jeho způsobu. Byl rád a ještě mi sliboval, že dostanu něco na zadeček. Je to tu vlídný a štědrý kraj. Ale kde je máma?

První noc bez mámy

Udělal jsem další krůček na cestě k dospělosti a nezávislosti. Strávil jsem první noc bez mámina pepe v blízkosti. Náhradou mi byla tátova chlapská ruka. Táta kreslil prstem na zeď mámu od hlavy až k zadečku. Usnul jsem, když byl u pepe. Táta naopak ožil. Ve čtyři ráno mě probudil stesk. Táta říkal, že jsme včelí medvídci v úlu. Aha. Děláme med u babi Jíti. Tak jsem zase zalezl do buňky v plástvi a spal dál. Venku je deštivo a chladno. Medování se asi odkládá. Posílám pusu mámě.

úterý 7. června 2011

Ve stínu

Po nedělním rozmarném létu jsem k večeru ulehl s teplotou téměř 40 °C. Naši měli podezření na úžeh ze sluníčka. Snažili se mě, mravenečka, celou noc chladit, ale protestoval jsem i ze sna "to to studí". V pondělí se přidal průjem. Tak jsme úžeh překlasifikovali na to, že jsem asi olízl kočičáka. V poslední době je tu překočkováno. Dnes už je mi do skoku, tak už zase skáču. Jak to udělat, abych přeskočil svůj stín? Ani táta ho nemohl chytit. Pořád před ním utíkal. Předáme problém mámě, aby ho vyřešila za domácí úkol. Jo. Když je teď ta manažerka, tak si s tím musí vědět rady. Víš, mami?

neděle 5. června 2011

Tento způsob léta...

... se zdá být poněkud vydařený. Zrají jahody a třešně, mám nové plavky, v Labi se dá koupat a teta Stáňa má zahradu hned u řeky. Dostal jsem sváteční čokoládovou sušenku a vrhnul se do vody. Brrr. To byla paráda. A máma musela se mnou. Letos asi Bospor odpíská, tak se budeme cachtat v Labi a v Jizeře. Odpolední malování křídou na tělo beru jako bonus. Jestli to takto půjde dál, tak nám nezbude, než se příští rok přestěhovat do Švýcarska na jezero na jachtu. Tahle země bude pro náš prostopášný život malá.

Vstávám se slepicemi

Dnešní noc jsme strávili po dlouhé době opět všichni v jedné posteli. A byla divoká jako za starých časů. Uzurpoval jsem střídavě mámu a tátu a točil se jako vrtule. Vzhůru jsem byl jako první už za ranního kuropění a táhl jsem tátu k popelnicím. Myslím, že jsme vzbudili všechny sousedy. Ať vidí, jak se u nás žije. I slepice na nás koukaly podezíravě. Pak si táta vzpomněl, že nechal na plotně vařit rýžovou kaši. Běželi jsme přes čáry jako blázni, abychom ji stihli zachránit. Na minutu. Byla dobrá. Snědl jsem dvě misky.

pátek 3. června 2011

Zářivá světla velkoměsta

Je pátek a mámě Miri začal víkend. Chceme jí dopřát odpočinek. Vydáváme se tedy s tátou do víru velkoměsta. Cestou nám auto vyhrává klasický jazz od Zajíčka. Na tržnici jsme cobydup a pídíme se po španělských okurkách. Bez úspěchu. Dostávám banán, co nebyl určitě trhán v rukavičkách a nemytou karotku od strejdy, co mi říkal "zdar mladej". Tlačila se tu spousta lidí a já mezi něma skákal přes čáry. Těšil jsem se na závitek od thajské tety. Byla tam a vesele jsme na sebe posunkovali. Zatímco táta dlabal polívku z kližky, popadl jsem foťák a udělal sérii paparazzi záběrů známé filmové hvězdy. To budou titulky v novinách! Pak jsme ještě stihli nákupní centrum s veškerou tou zářivou reklamou. V jednom obchůdku měli ve výloze krajíce chleba v toustovači, tak jsem se tam protáhl mezi stojany a hrrr na ně. Řvoucího mě táta vyvlekl pryč z dosahu zděšených pohledů prodavaček. Aspoň mi spravil chuť štramberskýma ušima a prohlídkou včelařské prodejny. Usnul jsem těsně před tátovou poslední zastávkou. Město skýtá spoustu požitků a nástrah.

čtvrtek 2. června 2011

Šminkování

Když venku prší, mají kluci kočičí dlouhou chvíli. A to pak většinou skončí tak, že vymyslí nějakou rošťárnu. Táta kočičák si usmyslel, že vyvede něco kočce Miri a koupil jí přes internet žehličku, aby se už nemohla vymlouvat, že ten Mount Everest prádla, co se nám tu tyčí, nemá čím vyžehlit. Tak jsem se přidal taky. Vlezl jsem potajmu mámě do šminkovacího šuplíku a zmaloval se od paty až po kaťata. Stejně ty šminky u žehlícího prkna nebude potřebovat. Skončil jsem ve vaně a pak jsme s tátou svorně usnuli v mé postýlce. Jsme prostě mámina koťata.

středa 1. června 2011

Kluk kočičí

Dnes je svátek dětí. A to je dobře, protože děti jsou potřeba a dětství je dětem taky potřeba. Můžete třeba udělat komín a vystrčit holej zadeček na tátu a na mámu a oni vám ho budou ještě masírovat olejíčkem a dávat na něj pusinky. Nebo můžete vylít všechnu vodu z vaničky na kachličky do koupelny a volat, že voda není. A oni přiběhnou a vodu vám zase napustí a než to všechno vytřou, tak je s úsměvem na rtech pořádně postříkáte. Nebo když si lehnou na zem, aby si narovnali záda, tak jim vlezete na břicho a vší silou vyskočíte nahoru a dolů, až vyjeknou. Samozřejmě, že je po tom upozorníte: "pozooor skočím". Nebo když vás láskyplně vezmou do náručí a chtějí vás pusinkovat, tak pohotově vyceníte všechny zuby a zakousnete se jim do nosu. Mají mazlivou náladu, tak vám neublíží. Prostě jako dítě můžete být Kočičák. A když si s vámi neví už rady, ještě rádi vás posadí k počítači a pustí vám Kluky kočičí.