neděle 29. května 2011

Kamčatské borůvky a kravince

Babi mě zavedla na tajné místo na zahradě ukryté ve stínu třešně a chráněné včelí letovou dráhou. Na tomto místě rostou kamčatské borůvky. Babi říká, že jsou zdravé. Takže to už máme "je to dobrý, je to sladký, je to zdravý". Chutnají jako nakládaný okurky. Takže skvěle. Navíc trhat je, je dobrodružství. V podvečer jsme vyrazili na kopec. Pejsek Číki nám pořád utíkal dopředu a já jsem popoháněl babi a tátu, ať si pospíší, nebo jim uteču taky. Na stráni se pase spousta kraviček a zanechávají za sebou bobky zvané kravince. Babi vzpomínala, jak v dětství váleli sudy po louce a ty kravince tam byly už tehdy. Zavěsil jsem se do babi a táty a lítal jsem přes ty bobky jak opice po lijánách. Byl to vzrušující let těsně nad hladinou. A oblohu křižovaly vrtulníky a káňata. Před spaním jsem skákal na postel z lavice a udržoval pozornost všech ve střehu. Dokud jsem neusnul.

sobota 28. května 2011

První medování

Netušil jsem, že mě čeká tak velká událost. První medování za mé asistence. Včelky lítaly všude jak blázni, babi Jíťa se oháněla kouřící konvičkou jak kouzelnice a dědeček Jara sakroval, protože schytal spoustu žihadel. My jsme se s tátou schovali do domečku a pozorovali to divadlo z okna. A samozřejmě jsme měli plné ruce a pusu práce se všemi těmi plástvemi. Med nám stékal za uši a za rukávy. Stihl jsem mačkat páčku medometu, vypouštět med do konve, bouchat kladivem a vrtat vrtačkou a ještě nakreslit králíky z klobouku. Odpoledne jsem našel v domečku dva kousky koberce, sundal jsem si boty a jezdil jsem po těch kobercích a volal, že jsem Bob a Bobek na bruslích. Zvládli jsme toho vůbec hrozně moc. A málem bych zapomněl na ranní návštěvu farmářských trhů, kde jsem se tak dlouho mračil, až nám máma koupila perníkový uši a valašský koláče. To byla pochoutka. Bobek byl pak s kousky včelího vosku a posypaný mákem. Bobek s malým "b". I když, spíše velkej... Nebudeme to rozmazávat. Snad si rozumíme.

středa 25. května 2011

Nákupy ve velkém

Táta se rozhodl, že když už je na té rodičovské a nevydělává, tak bude aspoň utrácet. Hned ráno hlásil, že pojedeme na výlet na nákupy. Tak jo. Uskutečnili jsme několik výsadkových zastávek přesně rozfázovaných. Nejdříve mě svezl na vééélikém nákupním vozíku a já se celou dobu divil "co to tady mají?". Koupili jsme hlínu na kytičky. Konečně jsem na živo viděl myšku Bělušku. Jak je bílá! Jako v knížce. Pak jsme byli v takovém malém obchůdku, kde byla jedna teta a já si tam hrál s autíčkama a vláčkama. Cítil jsem se jako doma. Pak tržnice. Jahody, banán, závitek. Táta dlabal levou polívku, pravou mě držel za ruku a já lezl z lavice dolů. Najednou bum a já ležím rozpláclej pod lavicí. To vám byla rána. Kolena hned fialový a řev. Táta se zachoval jako správný Ježíš. Ruce na kolena, metoda pevného objetí a šeptání do ouška. Přestalo to bolet, ani nevím jak. A na závěr jsme šli nakupovat kamión. Byl moc velký, nevešel by se nám do tašky. Tak jsem si do ní zalezl aspoň já. Nákupy s tátou mě prostě baví.

úterý 24. května 2011

Lhota


Ráno jsme při čekání na Ondina a stejdu Michala stihli jak popeláře, co čistí kartáčema silnici, tak popeláře, co vysypávají popelnice a jezdí vzadu na autě. Pak už jsme odfrčeli do Lhoty. Máma říká, že do Lhoty jezdí jenom Pražáci. Udělali jsme dobrovolně výjimku a přesto táta nelibě nesl, že musí platit 110 Kč za to, abych mohl házet lopatičku do vody a on pro ni chodit. Já s Ondinem se zatím takovými myšlenkami nezaobíráme a doporučuju tátovi nebo spíše mámě, ať se snaží, abych se otázkou ceny nemusel zabývat, ani když vyrostu. Pěkně jsme na břehu rybníka řádili. Tátové si postěžovali na mámy a pak vedli jako vždy řeči o tom, jak vydělávat bez práce. Ondin z toho usnul a já si raději sednul do žabince a cpal se oříškama. Život přináší samé beztarostné okamžiky.

neděle 22. května 2011

Dnes má svátek Emil

Toto dnes velmi rozšířené a světově oblíbené jméno nosil slavný rod Aemiliů. Základem je latinské přídavné jméno aemilianus, jehož význam bychom mohli přeložit jako "soutěžící" nebo "soupeřící". Emil si tedy rád hraje a není lehké hned tak ho porazit.

sobota 21. května 2011

Třicetiletá válka a kopřivy

Dlouho jsme zde nebyli. Ale jakmile padla zmínka o návštěvě, hned jsem věděl, že vedle dědy Bédi a tety Oli na nás bude čekat taky pejsek Betynka. A měl jsem pravdu. Za dědou Béďou jsem se musel vyškrábat po stráni nahoru a prolézt trsem pálivých kopřiv. Rozhazoval jsem mu kupky shrabané trávy a zjišťoval, jestli pod ní nejsou ukryty poklady z třicetileté války. Béďa je totiž vášnivý milovník historie, což se projevuje v jeho zálibě slídit po starých mincích a knoflíkách po Švédech a ve výrobě replik válečných děl a pistolí. Jak se takové dělo dělá, mi názorně ukázal s vrtačkou. Takové poklady, co má ukryty v dílně nemá snad ani děda Emil. A to je už, co říct.

čtvrtek 19. května 2011

Vláčkem až ke strejdovi

"Co to byjo? Teda! Nejedem... Ale póč? Už jedem!" Seděl jsem na sedačce ve vláčku metro a komentoval, jak ten vláček vždycky prudce zastavil, otevřely se dveře, pak se zase zavřely a zase mě to přimáčklo zpátky do sedadla. Jeli jsme za strejdou Petrem a jako velkej kluk jsem naskakoval a vyskakoval do vláčku metro a tramvaje a z nich a na jezdící schody a z nich jen tak po boku táty. Pak jsme několikrát přeběhli silnici a vyšplhali jsme se na kopec po spoustě schodů a pak pro změnu zase prudkou strání dolů, než se nám podařilo najít, kde ten strejda bydlí. Otevřel nám kluk Míša a nahoře čekal i chlapeček Martínek. Měl jsem z nich jako ze všech nových dětí trochu respekt. Pak jsem ale našel píšťalku a soudcoval jsem jim hlasitě jejich fotbalové snažení, jak to dělala Ája v Maxipsovi. Cestou zpátky jsem pak tetě Jítě zapěl pořádně procítěně "či a či a čičiči, my jsme kluci kočičí" a "holka modrooká" a máma nás zavezla domů. Příště musíme tím vláčkem jet ještě dál.

středa 18. května 2011

Rošťák

Od posledního mateřského kojení před deseti dny přestávám být maminčin pepánek a začíná se ze mě stávat tátův rošťák. Táta by s takovým příměrem nesouhlasil, ale co naplat, užívá si momentálně mé proměny víc času než máma. Tak za prvé, začal jsem se na svoje poměry hrozně cpát. Od brzkého rána skanduju kaše kaše a nepřejde mě to, dokud v deset večer nezaklapnu víčka. Táta nestíhá vařit ovesné vločky, rýži, čočku, fazole, polentu, kuskus. Nejdříve mě do jídla honili a koukali zoufale, jestli nemám v bříšku hada jako pejsek od kočičky, teď se tváří, že projím rodinou kasu a o tom, že musím mít v bříšku hada už nepochybují. A to není všechno. S tátou jsme se vypravili na nákupy. Ve speciálním obchůdku s botama jsem nelenil a než stačila teta změřit tátovi nohu, přeskládal jsem všechny boty a pak jsem s nimi otáčel na kolotoči. Ostatní tetky stály kolem a hleděly nechápavě. Pak jsem tátovi utekl. V jiném obchůdku se to hemžilo všude zeleným panáčkem s velkou pusinkou, jako má Dobrý Duch. Zaujatě jsem se ho snažil napodobit. No řekněte. Takovej výraz se pro příští dekádu bude hodit, což?

úterý 17. května 2011

Na zahradě


Hodně času teď trávím s babi. Začala ta pravá zahradnická sezóna. Prý existuje i úvodní písnička k zahájení pěstitelských prací: "na prvního máje půda úrodná je a my už teď víme, co si zasadíme... travička zelená to je moje potěšení..." Vím to od táty, protože babi mi ji zatím ještě nezpívala. Že by letos zapomněla zasít? Každopádně na mnou a Barrym oblíbeném pahorku vyrostlo rajčatořadí a pohyb v bludišti rajčat a kůlů i přes přísný zákaz od dědy je od té chvíle větší vzrůšo. Je přece potřeba, aby byla hlína pěkně udusaná a tráva pořádně načechraná hráběma. Ale proč ty hrábě vydávají při práci takový randál?

neděle 15. května 2011

Gemini

Máma byla ve čtvrtek odpoledne po práci u fotografa. Nebo tak nějak. Domů se vrátila taková bledá s tímto obrázkem. Nijak jsem z toho nebyl moudrý, změť šedé, bílé a černé nedává smysl. Profesionální fotografie má vypadat úplně jinak, má být ostrá, jasná atd. Já bych tohle reklamoval. Táta taky nebyl z fotky moudrý. Uklidňoval mámu slovy: "Miri, to bude nějaká blbost". Má to nějakou souvislost s faktem, že od minulé soboty přesněji od zastávky na Komárově je mi soustavně odmítáno pepe a jsem odkázán na vlastní zdroj obživy? Máma je bledá a je jí pořád špatně, docela s ní přestala být legrace. Co se to tady děje?

sobota 14. května 2011

Felicita

Místní nejlepší restaurace Felicita slavila dnes svoje 15. narozeniny. Táta povolal do zbraně strejdu Václava, protože máma je mimo mísu... tedy spíše střídavě na míse a u mísy. Táta sliboval ženy, pivo a zpěv a to mě tak nakoplo, že jsem téměr celou cestu běžel a projevoval radost z pohybu. Ve Felicitě jsem dostal posez na stole ve směru kapely. Ještě než dozněly tóny každé skladby, tleskal jsem a skandoval bravo a v mezičase jsem se domáhal masa. Sotva jsem odhodil první kůstku, už mě táta táhl na pódium pro láhev vína. Nechápavě jsem hleděl kolem, teď totiž pro změnu všichni tleskali nám. Prý jsme vyhráli v tombole. Zbytek večera jsem proseděl ležérně s bradou opřenou o ruku a občas jsem zalarmoval tátu na pokus o bobek. Jak jsem se dostal domů, nevím... To byla oslava!

čtvrtek 12. května 2011

Už tam budeme?

Doma je doma, ale stejně nás to táhne na výlety. A když vyrážím jen s tátou, má taková výprava punc dobrodružství. A je potřeba se na ni pořádně připravit. To máte: dvoje náhradní trencle, dvoje kaťata, dvoje ponožky, dvakrát triko s krátkým, jedno z dlouhým a bundička. Utírací ubrousky a kapesníčky na soplíky. Pak jídlo. Chleba s lučinou nakrájený na hupky do hubky, ředkvička rozkrojená na menší části, abych neměl tendenci se s celou udusit za jízdy, táta by nerad stavěl na dálnici. Jablíčko a pár oříšků. Jo a vodu do malé lahvičky a taky do velké termoláhve. A samozřejmě nezapomenout na botičky do bláta a na sluníčko. Sombréro a čepici přes uši, kdyby se ochladilo. Deku a kočárek. Knížky, nezapomenout na četbu na cestu. Popeláře, kdyby už knížky nudily. Všechno to nacpeme do auta a frrr. Do Mladé Boleslavi nám hraje rádio Classic árie z oper. Pak to táta přepne na opičí byznys. Od Turnova mě začne táta ujišťovat, že už tam budeme. Ještě postojíme na červené a až se rozsvítí zelená, máme zelenou travičku před sebou a všude pampelišky a kamínky do řeky a kofola a bramborové škubánky a prostě paráda. A když usnu, ani táta není sám. Na vesnici tlačí kočár přes pampelišky tři další tety. Už tam zase budeme?

středa 11. května 2011

Na hraně

Z dneška mám já i táta několik silných zážitků. Nejdříve jsem si zahrál na lidovém trhu v Čakovicích na hokynáře a prodával jsem a kupoval, co šlo. "Prosím pane, račte ochutnat, jsou dobré, přímo ze zahrádky." Budu asi obchodník po mámě. Na tátovi jsem usmlouval džus od Staré dámy z Podještědí, svazek ředkviček, makovou buchtu a krávu na futro. Další silný zážitek měl táta, když jsem mu usnul minutu před zastávkou v Husinci-Řeži a on se mnou v kočárku musel objíždět vesnici, načež zjistil, že jeho vyhlídnutá vyhlášená thajská restaurace zavřela pro nedostatek thajských kuchařů a lávka přes Vltavu vede jen na zastávku vlaků, ale do Roztok se pěšky dojít nedá. Aspoň už táta ví, kde mají v inkubátoru podnikatele a kde s němi dělají jaderné pokusy. Transport do auta po neúspěsné misi a objížďku do Roztok přes Kralupy jsem zase prospal. Zde už jsme zase zážitky sdíleli. Čekali jsme na nástupišti tak dlouho na vlak, až nás to přestalo bavit a šli jsme se podívat na přejezd. Když se rozvítily červený světýlka a začali dělat bimbam, fascinovaně jsme je pozorovali. Až do chvíle, kdy na nás málem spadly závory. Uskočili jsme jen tak tak. Pak projel jeden pomalý a jeden rychlý vlak a my jsme zamířili k vodě. Našli jsme si útulné místo s pramicí. Sedl jsem si na ni a v tom začala se mnou ujíždět. To mě trochu vyděsilo. Dojet zase na druhý břeh a čekat na tátu, až to objede pro změnu třeba přes Prahu se mi fakt nechtělo. Závěr výletu jsme si osladili v tržnici v Holešovicích jahodama a závitkem od tety z Thajska. To, že jsme si sedli u stánku na okraj lavice a ta se s náma skoro převrátila, nemá smysl rozebírat. Žijeme s tátou prostě na hraně.

úterý 10. května 2011

Papa's day

Táta pořád ještě nesebral odvahu vyrazit se mnou na místní dětské hřiště a zapojit se do mateřského spolku. Asi má oprávněný strach, že by se stal lovnou zvěří anebo by se musel rovnou picnout. Místo babských řečí dal přednost výletu se strejdou Michalem a jeho Ondinem. Tátovy a strejdovy rozhovory si s ženskými klepy moc nezadaly. Ondin cestu v autě tam i zpátky raději prospal a já si už po stý četl stále stejný díl Králíků z klobouku. Strejda se chlubil, jak vystupoval se sporťákem z tramvaje, zasekly se mu přední kolečka o dlažební kostky, strejda zabral víc, kolečka nepovolily, kočárek se vzepřel a Ondin udělal hůůů a na kšandách visel z tramvaje hlavou dolů nad silnicí. "Bábovky", co stály na zastávce udělaly vuááách a snažily se s mateřským instinktem Ondina chytat.

Jindy zase strejda šel na setkání s přáteli do hospody, spletl si lokál, nechal se usadit k rezervovanému stolu, poručil si Plzeň a přesvědčoval číšníka i výčepního, že mu určitě donesli Birell a když po půlhodině marného čekání a následného telefonického ujišťování, že on i ostatní sedí u stejného stolu jen v jiné hospodě se jal platit jedno pivo, koukali se obsluhující pánové na strejdu s podezřením, jestli má všech pět pohromadě. Jo, rodičovská a hormony.
Náš výlet se vydařil se vším všudy a už se těším na další. Hlavně žádné hřiště a bábovky!

pondělí 9. května 2011

Chroust, kůň, jeřáb, kozy a slepice

Dnešní den byl plný nesourodých zážitků. Vyrazili jsme s tátou a mámou do lesa hned z rána a vida. Ze stromů na nás padali chrousti. Zatím jsem je znal jen z obrázku v "šušky šušky u hrušky, šuškaly si berušky... kolik chroust na svačinu slupne soust". Teď už vím, že těch soust musí spolknout hodně, protože je pořádně vypasenej. Po chroustovi se na cestě objevila teta s koněm a já si ho mohl pohladit. A kde se vzal, tu se vzal, jede lesem jeřáb. Asi zde zabloudil z dřívějška. Procházka mě unavila u koziček se slepicema. "Co to je?" ptal jsem se táty. "Co to papá?" Koza se cpala větvičkou, to jsem ještě neviděl. Na tři hodiny jsem si dal dobrou a zbytek dobrodružství rodičů v lese jsem prospal. Nu což? Taky si musí prohlídnout ty chrousty a poslechnout si berušky.

sobota 7. května 2011

Z mechu a kapradí

Už vím, co jsou pohádky z mechu a kapradí. Křemílek je ten velkej, Vochomůrka ten malej. Já už podle jména jsem KřEmílek. Takže Vochomůrka musí být Sára. Tedy od posledka zase vyrostla a už má takovéty ženské projevy. Tvářila se stydlivě a utíkala přede mnou. Navštívili jsme je u nich na chalupě v pohádkové zemi. Chaloupka je jako malovaná, zurčící potok, hluboký les a veliký pařez, ve kterém bydlí ti dva pohádkoví trpaslíci. Lezli jsme se Sárou na pařez a strejda s náma lítal dolů. Cítil jsem se jako v pohádce z mechu a kapradí.

pátek 6. května 2011

Květinové dítě

Se slovy "je to dobrý, je to sladký, víš táto?" jsem si nacpal do pusy kytičky česneku medvědího a spokojeně mlaskal, až mi tekly z očí slzy. Ale tátu jsem ujišťoval "Emil nepláče, neboj se táto!" zato "Emil má nudli". Ráno jsem běhal po ulici, zakopl a dal čelíčko o zem. Chvíli jsem brečel a volal mámu, ale nakonec jsem to zakončil jen podivením "Co to bylo? Víš táto?" Začínám se podobat Iljovi Muromcovi. Žádné květinkové dítě!

čtvrtek 5. května 2011

Co roste v lese?

Trávím teď s tátou ještě víc času než kdykoliv dřív. Díky tomu se dozvím řadu pro život důležitých informací. Třeba, že si musíme vždy dobře rozmyslet, do čeho budeme investovat peníze. S mámou se shodli, že se zaručeně vyplatí investovat do toho, co jíme. Vrátí se nám to ve zdraví a taková investice za to stojí. A jak řekli, tak děláme. Každý den s tátou podnikáme výpravy do lesa a penízky necháváme doma. Nosíme zpátky pytle kopřiv, medvědího česneku, pampelišek, petrklíčů, hluchavek, maliníku a dalších zelených a kvetoucích bylin. Doma to všechno s tátou zpracováváme na speciálním odšťavňovači, ze kterého pak lezou zelená hovínka. Lednice se nám utěšeně plní. Taky nám všude klíčí zelené badidi fazole a cizrna s ocásky. Máme díky naší zelené stravě takovou svěží barvu v obličeji a o to víc se těšíme na výlet na Boučkův statek a flákotu uzeného se švestkovou a jitrnici. A hlavně na našich výpravách poznávám spoustu novinek. Bzučící mouchy, mravence velké jak můj malíček, tajemná vajíčka a brouky, anebo rezavého kocoura dóďu, co na nás syčel jako had.

úterý 3. května 2011

A prší a prší

Celý den prší a prší. Táta to pojmenoval jinak, prý podle nějakého pana Klasika, ale tomu jsem nerozuměl. Znělo to, jako kdyby táta chtěl jít čůrat. Vytáhl jsem zánovní plavací vestu a cvičně se do ní nasoukal. U moře jsem ji zarytě odmítal. Až teď mi přišla lákavá. Tréninkově jsem v ní i usnul. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Počkám, až naprší venku bazén a budu s ní plavat. Případně cestou na zámek se mi bude hodit, protože jak jsme zjistili, zbourali poslední most mezi Boleslaví a Brandýsem. Od čarodějnického cákání v kalužích mám rýmu a tečou mi nudle. Naučil jsem od mámy smrkat jako maratónský běžec do rukávu, tak mi už aspoň nehrozí odsávačka jako při posledním nachlazení.

Futro