sobota 30. dubna 2011

Čarodějnice

Na opékání buřtů se s mámou strejdové Miarkové domlouvali cca pět let. Konečně to vyšlo a já byl moc rád. Poslouchal jsem o výhodách věkového rozdílu mezi sourozenci. Miarkovic jsou tři a jsou od sebe po třech letech. Kdy bude na světě Madlenka? Kolik mi bude roků? Zakoukal jsem se poprvé v životě do dívčiny mladší než jsem já. Jmenuje se Nela, je to krásná zrzečka a dlouho jsem jí vášnivě hladil po hlavě. Od starších dětí z klanu jsem vyžebral pár gumových medvídků zn. Haribo, které jsem musel držet od mámy dál, protože je známá svým násilným a impulzivním jednáním, jde-li právě o gumové medvídky. Proto jsem mámu pověřil opékáním buřtů. Cestou domů jsme obdivovali kvetoucí sakury a já zažil slast při procházení kaluží. Jediný jsem ale neměl gumáky, takže mám drobet rýmu. Ale stálo to za to!

úterý 26. dubna 2011

Máma jde do práce

Máma se ráno probudila a řekla, že jde do práce. Nejdříve jsem myslel, že blouzní. Zatahal jsem ji pořádně za pepe a za nos, tak jak to umím jenom já. Nepomohlo to. Trvala si na svém. Oblékla se jak princezna, to znamená několikrát, a bez svačiny a bez přezůvek vyrazila. U branky nám zamávala a táta říkal, že vypadá jak školačka, co jde poprvé do školy. Proč ti rodiče pořád někam chodí a spěchají? To takovej šnek nespěchá nikam. Vždycky, když do něj lehce píchnu, stáhne se do ulity a neděje se nic. Zkusím ten trik s drátkem zítra na mámu.

neděle 24. dubna 2011

Včelař zahradníkem, zahradník včelařem

Dnešní den v mém životě považuje táta za zlomový. Zasadil jsem svůj první strom, spálil jsem se přitom o kopřivu a zatavil jsem první včelí mezistěny. Stal jsem se v jeden okamžik zahradníkem i včelařem zároveň. Na co jiní studují roky, lopotí se s rýči a lopatami a strpí stovky žihadel, to já zvládnu za jedno nedělní odpoledne. Teď už jenom vystudovat práva a naučit se programovat v C++.

sobota 23. dubna 2011

Indiáni

S Fífou a rodiči jsme podnikli válečnou výzvědnou výpravu po místní vesnici. Vyzbrojili jsme se jedním společným odrážedlem pro pohodlné rychlé cestování, pár penězi pro případ zajetí nepřáteli a dávkou odvahy. Zacházení s odrážedlem jsem odkoukal od Fífi, takže teď už bravurně sjedu v obrovské rychlosti celý kopec. Pod kopcem jsme zahnuli k řece a tam začalo pravé dobrodružství. Plížili jsme se po břehu krátkými přískoky, sbírali valouny a házeli je po řece. Fífa zvládl několik perfektních žabiček. Byl se svým výkonem spokojen. Idyla. Až do chvíle, kdy jsme narazili na indiánský tábor. Totemy vyhlížely zlověstně a myslím, že by si s něma těžko poradil i Maxipes Fík. Do naší indiánské pohádky připletu pro jistotu našeho věrného psa Číkiho, který nám dělal v této nepřátelské vesnici po celou dobu společnost.Výpravu jsme zakončili v lokální krčmě na černé kolalokově limonádě. Myslím, že jsme oba s Fífou po dnešku zase o něco zmužněli. 

pátek 22. dubna 2011

Na kočáře

Když mám po šichtě, řeknu babi, ať mě vezme na projížďku. Babi vypráší kočár, podloží ho měkkými polštáři, na hlavu mi uváže hedvábnou pokrývku proti sluníčku, nasednu a zakousnu se do královského jablíčka. Pak objíždíme pozemky sousedů, koukám jim do oken a zahrad, až dojedeme ke splavu. A zase zpátky. Babi je spolehlivý koník a já si na povoze hovím jako král. Teta Dada v mém báječném kočáře viděla pouhé stavební kolečko a nějak se jí nezdál kontrast vesnického ušpiněného chasníka na korbici a mého jinak luxusního městského životního stylu. Budu jí muset vysvětlit, že "já nésu z Prahy".

čtvrtek 21. dubna 2011

Pracant

Na Vysočině panuje pracovní nálada. Jsem v jednom kole, mám toho moc a nestačím se otáčet. Spát chodím opět kolem půlnoci, protože nestíhám, nesvačím, já to prostě nestačím... Babi zedničí, a tak jí pomáhám. Oťukávám cihly, stříkám na ně a všude kolem vodu z rozprašovače, vozím pytle cementu a malty. Taky jsme montovali s tátou a dědečkem takové poličky. Děda pořád opakoval, že je z toho jelen, že tomu nerozumí a že jsme měli zavolat ty lidi z fabriky, kteří ty skříňky vyráběli. Mně to přišlo jednoduchý. Kde je dírka, stačí strčit šroubek a dělat monty monty. Tátu štípla včelička do ucha. Vypadá jako Mach, když na schodech zatáčel k Šebestové. Jen mu to ucho nebliká. Já se včelkám vyhýbám, zato mám už napodruhé odřené levé koleno. Máma říká, že už mi to začalo. A já jí říkám, že slyším, jak pláče dítě a že je tam v díře. Kdo se v tom vyzná?

úterý 19. dubna 2011

Kamarádi z Čakovic

S tetou Martinou se vídáme tak jednou či dvakrát do roka. Bydlí přitom v Čakovicích, jako Sára s tetou Evou, a má dva kluky, Kryštofa a Vojtěcha. Jeden je o rok starší než já a ten druhý je o rok mladší. Prošel jsem s Kryštofem většinu jejich hraček a moc jsem si to užil. Zamiloval jsem se do včelích medvídků Čmeldy a Brumdy, co zpívají písničky. Máma mi vysvětlila, že si je nemůžu vzít domů a to mne trošku rozmrzelo. Snad se nám podaří vidět se častěji, mám kluky rád (ty včelí i ty lidské). Teta Martina se strejdou Honzou byla několikrát na návštěvě u mámy, když ještě bydlela na Aljašce. Naposledy jejich návštěva měla trvat do 11.9.2001. Pak uprostřed noci jim volal děda Emil, ať si pustí televizi a bylo jasné, že jen tak někam nepoletí. Prodloužili si tu návštěvu o deset dní a všichni na to rádi vzpomínají.

pondělí 18. dubna 2011

Postýlka

Muselo to přijít. V určitém věku se z chlapce stává chasník. Přišlo to i na mě. Oslavili jsme to smontováním mé první vlastní postele a mého pracovního stolu. Trénoval jsem chvilku lezení nahoru a dolů. Už jsem v ní spal jednu skoro celou noc. Je to nezvyk, přece jenom jsem si zvykl na jistý prostorový komfort v posteli rodičů, kde z plochy 200x160 jsem zabíral cca polovinu. Teď se musím vejít na prostor 130x80, což se v noci neobešlo bez několika ťuknutí hlavou do zdi či do postele. K ránu jsem ještě mámu přemluvil k azylu pod její peřinou. Mám obavu, že mi to nebude už moc dopřáváno. Jsem velkej chasník, chasník Emil.

Pojednání o romantice

Máma před pár dny vylákala tátu na procházku lesem k Ferusům. Jel jsem ve svém voze a snažil se rychle usnout. Někdy se ty jejich řeči nedají poslouchat. Zaslechl jsem, jak máma mluvila o romantické chvilce, která se bývala byla mohla udát při našem výletu na severní okraj jižních Čech. Prý, když jsem v autě usnul, projížděli jsme kolem nesčetných stohů slámy a máma chtěla tematickou zastávku. Táta ale nesouhlasil se zdůvodněním, že by spíš uvítal hodně lopuchu. Nevím, co přesně má máma proti lopuchu, stejně ještě ty listy nejsou vyrostlé. Rodičové se chovají podivně. I tak je mám rád.

neděle 17. dubna 2011

Malý ráj

Jižní část Středočeského a severní okraj Jihočeského kraje nabízí pestrou směsici míst hodných koch koch pohledu z projíždějícího auta nebo dokonce navštívení. Projeli jsme a někdy pro jistotu i dvakrát vesnice s malebnými názvy jako Peklo, Durdice, Loudilka, Bída, Prčice, Krchov nebo Onen svět. V každé vesničce v tomto kopečkovitém kraji stojí nějaká architektonická dominanta. Vilky, statky, tvrze přestavěné na minizámečky, kaple, mlýny, pivovary. Když to vezmu po naší trase. Strnadovský mlýn láká z dálky hnědými turistickými značkami, ale mlýnské kolo jsme nenašli. Zato Vítkův pivovar v Prčicích vypadá zvenku na pohled jako sklad stavebních hmot. Uvnitř nás čekalo pohostinné prostředí, kde jsme se dozvěděli leccos nového o působení piva (na štíhlou linii doporučují pivo s vodou a jablkem) a vyvalili jsme se ven jako pivní sud. Cestou přes Vysoký Chlumec táta jen s nostalgií nechal minout poslední původní Lobkowiczův pivovar a složitým manévrováním po lesních a polních cestách jsme dorazili na Onen svět. Je to tu takový Malý ráj.
Z jezírka ještě kouká plastiková fólie a štěrk, ze země zavlažovací a odvodňovací trubky a pod stromy jsou nataženy samovstřebávací plachty proti plevelu. Říká se tomu permakulturní zahrada. Máma vyzkoušela pravou kadibudku s krásně vyřezaným srdíčkem ve dveřích, já se pohoupal na růžovém koníkovi a táta vedl odbornou pracovní diskusi se strejdou Liborem. Jednou, až bude Onen svět zabydlen usměvavými lidmi z dzogčhen komunity, porostou zde tuny dýní Hokkaido, stromy a keře budou obsypány bobulovinami, kolem budou supět ježci a všude bzučet včelky, se sem určitě zase vypravíme na obhlídku.

sobota 16. dubna 2011

Závody spřežení - Rudolfův pohár

V Kladrubech je světoznámý hřebčín. Roku 1560 Jaroslav z Pernštejna prodal královské komoře pardubické panství, k němuž náležel kladrubský dvůr se zámečkem a oborou s chovem koní. Císař Maxmilián II. zde založil v roce 1563 hřebčinec, čímž položil základy dnešnímu známému a uznávanému chovu koní v Kladrubech. Roku 1579 nechal císař Rudolf II povýšit původní koňskou oboru na císařský dvorní hřebčín. Tento rok se zapsal do historie jako oficiální založení hřebčína. Dalo se očekávat, že nějakého koníka uvidíme, ale frekvence koníků předčila zcela naše očekávání. Závodilo se o Rudolfův pohár. Stačili jsme zahlédout jenom konec závodu čtyřspřeží a to byla nádhera. Koníci vyčesaní, ozdobení a hlavně šikovní! Kupodivu tohle klání také nazývali maratónem. Prošli jsme na tajňačku hřebčínem a okukovali březí kobyly. Máma povídala, že budou mít za nějaký čas koníky mimi. To se určitě zase přijedeme podívat!

Dědoušek v parku



Dováděli jsme v parku a potkali prima pána s malým pejskem. Pán vypadal na něco kolem šedesáti. Směl jsem si pejska pohladit a pomazlit se s ním. Pán říkal, že pes je jeho dcery, která je z Prahy a běžela půlmaratón. Pochválili jsme jí. Nažeč ten děda povídá, že ty krátké tratě nejsou nic pro něj. On rád s přáteli vyráží do Alp, kde běží ultramaraton (75 km, poznámka redakce) a ve zbylém čase chodí po horách. Ale už to prej není, co bývalo, protože přece jenom v 77 letech už to tak neběhá. Co na to říct? Další frajer! Na mámu dolehla únava, a tak jsem se jí snažil ulevit masáží zad. Počasíčko se náramně vydařilo a bylo nám příjemně. V parku kvetly magnólie a zlatý déšť.

Pardubický vinařský půlmaraton

Táta je jedním z mála lidí, kteří se účastnili a doběhli každý ročník tohoto závodu, který byl letos i mistrovstvím ČR v půlmaratonu. Nemohli jsme tedy chybět ani letos. Vyrazili jsme už za ranního kuropění a vypustili tátu u hokejové haly, aby si mohl vyzvednout číslo. Zaparkovali jsme a cestou kolem hradební zdi jsme zaznamenal nepřátelský pohled svého vrstevníka v jiném kočárku. Evidentně ten můj nevyšel dobře v porovnání strojů. Jenže záleží na motoru a ten můj kočár tlačila máma, takže žádné srovnávání ani nemělo smysl. Tátu jsme našli už záhy a čekali s ním na start. Předstartovní příprava zpočívala v rozcvičce, soustředění, siláckých řečech a nezbytné zastávky na Toitoialetách. Stály na poetickém místě před divadlem a při čekání se mohli záchoduchtivci zamýšlet nad Švandou dudákem a Fidlovačkou. Já svačil kešu oříšky a trénoval skandování. Bojové pokřiky mám v zásobě pro tyto příležitosti už od pražského půlmaratonu dva: "táta vyhraje" a "táta je nejlepší". Občas přidávám ještě "bravo". Pardubická trať je rychlá, běží se tři okruhy a cíl je na krásném starém náměstí. Pro diváky to má výhodu, že při správně situovaném sezení mohou své favority třikrát povzbuzovat bez nutnosti vlastního přemístění. Tuto výhodu jsme nevyužili. Po startu jsem vyšphlal mámě na ramena a vyhlížel tátu. Výška nebyla dostačující, ale přesto jsme tátu viděli a on nás. Po prvním kole jsme tátu pozorovali z příjemné kavárny, pil jsme mošt a jedl medovník a v inkriminovaný okamžik jsem přiskočil k výloze a povzbuzoval. Zaujalo to všechny hosty kavárny a myslím, že tátovi taky fandili.
Máma se věnovala cizojazyčné konverzaci se studenty doktorandského studia původem z Rumunska, kteří si nemohli vynachválit pořádek na našich universitách. Ptali se, co to skanduju. Po druhém kole jsem tátu málem přehlédl, byli jsme už venku a čekali na něj. Přiběhl a plácli jsme si "cinco" alias "highfive". Potkali jsme bronzovou medailistku Táňu Metelkovou (1:20) a osobně jí blahopřáli. Pak jsem usnul a z vyprávění vím, že jsme na tátu čekali před cílovou rovinkou, několik desítek metrů máma bežela s kočárkem vedle táty a pak táta mocně zafinišoval v čase lehce pod 1:50. Pogratuloval mu i kolemletící motýl. Usedl, potěšil a pokračoval v letu.
Našli jsem se za cílem a šli jsme vyhlížet Jirku Soukupa. Našli jsme ho u podjezdu, kde mě probudili projíždějící a bezohledně houkající hasiči. Jirka mocně finišoval a dokončil pod tři hodiny. Udílíme důtku městské policii Pardubice za nepříjemné pronásledování Jirky na dvou motorkách. Taková zvuková kulisa mu určitě nebyla příjemná. Jirka je frajer! A to jsme ještě netušili, že ještě jednoho frajera dnes potkáme. Táto, jsi nejlepší! Táta vyhrál medaili!

úterý 12. dubna 2011

Hovorný introvert

Máma říká, že budu tajemný introvert po tátovi. Táta oponuje, že to je mámino zbožné přání a že s ohledem na to, kolik toho nakecám, budu spíše konkurovat mámě. Každopádně si to můžeme shrnout. V dvacetipěti měsících dosáhnu na kliku, otevřu dveře a odejdu a přijdu kdykoliv se mi zlíbí. Pepe dostávám jen jednou večer před usnutím a jinak mi stačí si sáhnout mámě do výstřihu, abych se ubezpečil, že tam pořád je. Odpolední šlofíky navenku protahuju na tři až čtyři hodiny. A navíc bravurně zvládám říkanky a umím se za to dostatečně pochválit. Bravo!
Takže základní životní dovednosti jsem zvládl a teď je čas vrhnout se na dosahování digital skills.

neděle 10. dubna 2011

Od meandru Ohře až po Kamenné řady


Rodiče mají svérazné výchovné metody. Myslím, že je ale uplatňují především na sobě a já se k tomu vždycky jen náhodou připletu. Projdou se kolem luxusních lázeňských hotelů, vedou řeči o tom, kterou vilu koupí a jestli osm miliónů je už přijatelná cena a pak si ustelou na matracích ve spacáku se záchodem bez prkýnka. Jak já k tomu přijdu? Naštěstí si vystačím s pribiňákem, dědou s řepou a Maxipsem. Ráno mě pro dobrou náladu vzali do nového přírodního parku nazvaného Meandr Ohře. Rampelničili jsme na visutém mostě, lanovce, kolotoči a zajezdili na houpacích konících. Vary rostou do krásy. Výlet na Kamenné řady u Kounova jsme začali a skončili u informační cedule. Ano, jednou se sem určitě vrátíme a se všemi těmi kameny uděláme hop do vody. Téééda. Mutějovické venkovské domy postavené z neomítnuté opuky jsme si nenechali ujít a jeden nazvaný podžbánský pivovar jsme si prohlédli i zevnitř. Jak jinak. 

sobota 9. dubna 2011

Příprava na lázeňskou sezónu

Zbývá měsíc do zahájení lázeňské sezóny v Karlových Varech. Čeština je v centru slyšet už jen sporadicky. Převažuje ruština a němčina. V parku naplno kvetou žluté narcisy. Strčil jsem do nich nos, ale moc nevoní. Asi import z Číny. Mámu jsme nechali pracovat a s tátou jsme se oddávali brouzdání po promenádě a přilehlých uličkách. Zvláště ulice Krále Jiřího nechala na tátovi opět silný dojem. Rozpovídal se, že ekonomika byla v posledních letech přepálená, že je znát, jak se snižuje kupní síla a že se stahují i Rusové a že bychom měli nakupovat, abych měl za dvacet třicet let kam zvát své kamarády z Indie. Nedalo se to poslouchat. Odtáhl jsem tátu k řece na kačeny a labutě, kofolu a žateckou dvanáctku. A pak jsme sprintovali mámě do náručí.

čtvrtek 7. dubna 2011

Yjajá!

Tak dělá koníček, to je doufám všem jasný. Slon dělá hlubokým hlasem "dobý den". Husa jednoznačně "gagaga". Tedy podle toho, jestli je velká nebo malá. Velká dělá hluboko jako Domingo, malá pisklavě jako Harapes. Medvěd dělá "bumbum" a někdy "haf haf", v případě, že ho ušili v podobě psa. To jsou najčastější radovánky z tajného babiho šuplíku. Pomáhají mi, když máma není doma. Třeba včera se zapomněla na nějakém dámském výletě dlouho do noci a tak místo obligátního pepe před usnutím bylo tátovo rameno a můj pláč a zoufalé volání "mámo de si?" Dnes prý radil mámě strejda Libor, co mi nedávno věštil slibnou budoucnost, že má být na mě přísnější, jinak ze mě bude mámin mazlíček. Tak to ne. Nic, nic! Jsem přece ještě malej. To, že nenosím plínky a nevím, co je dudlík, přece neznamená, že budu v dětském věku pracovat jako králíci z klobouku, no ne? Nahoru, dolů, doleva, doprava, raz dva a znova.

úterý 5. dubna 2011

Zahradničím

Zahrada na jaře umožňuje mnohé radovánky. Slalom mezi Barryho hovínkama, dovádění s molitanovým míčem, který jsem se naučil nosit v zubech stejně jako Barry, stříkání vody hadicí na Barryho, nabírání a házení hlíny na Barryho a tak dále. Tyto dny přinášejí ale i mnohá roztrpčení. Nechal jsem se přemluvit, že se půjdu podívat, jak tátovi bude teta z Ukrajiny stříhat vlásky. Naposledy. V nečekaný moment se na mě vrhli a mašinkou mi bzučeli po hlavě. Nedal jsem se bez odporu. Výsledek byl jednoznačný. Když mě uviděl strejda Leoš, se kterým měla máma rande, hned se ptal, jestli jsem taky byl u té kadeřnice, co ho odsoudila k týdenní pracovní neschopnosti? Táta ji hájil, že stříhá dobře, jen neumí česat. Pěkně z povzdálí přes ulici jsem jí pak udělal pápá a zůstanu pro příště raději zahradní muž. Špína za nehty, dlouhé vlasy plné hlíny a soplíky u nosu.

neděle 3. dubna 2011

Grilovačka pod Karlštejnem



Neděle je prý nejlepší den pro zahradní grilovačku. Slunce pálilo jako v létě a strejda Dan a teta Katka měli zrovna naloženo několik kil libového masíčka a vychlazené Plzničky. Táta pokorně uznal, že v takové situaci je přípustné porušit životní styl obilných kaší a zeleninových šťáv a máma jásala, že si může se strejdou Danem nacpat společně pupky tak jako za časů jejich společného pracovního soužití. Já dostal tři bezva badidi a honil jsem je po zahradě. Strejda je tenista a táta u něj loboval, aby mě začal trénovat, že už je čas, že Agassi taky začínal brzy. Strejda mě bránil, že raketa je větší než já a že se mám nejdříve naučit balónky házet. Je fakt, že mám takovou podivnou faleš, po které balón skončí buď na mé hlavě nebo vzadu za mnou. A pak se divím, "badidi neni, ale poč? de je badidi?". Za pár let se ukáže, jestli se má tenisová kariéra upekla tady ve vesničce pod Karlštejnem?

sobota 2. dubna 2011

Lejda v nálevu

Pro regeneraci a odpočinek po sportovním výkonu jsme strejdu s tetou odveleli do pivních lázní, kde byli naloženi v kádi, čepovali si Budvar a pak odpočívali na slámě. Pečovala o ně lázeňská paní Lenka s hodně východoslovanským přízvukem. Neuposlechli instrukcí a nepořídili investigativní fotoreportáž. Oba byli s procedurami spokojeni a voněli pak po bylinkách. My jsme zatím prošli další kus Prahy a koupili mámě Art&Decoration. Přes Staré město a Karlův most, Kampu a park jsme se pak vraceli za šera k autu. Já usnul jako špalek.

Borci v cíli

Usadili jsme se s tetou v parčíku na trávě pod kvetoucí magnolií mezi stanem maratonského expa u Rudolfina a řekou. Tady bylo domluveno místo setkání. Zaúkolovali jsme vedlesedící paní, aby nám zajistila lžičku, protože jsem neměl jak jíst pribiňáčka. Pak jsme si s tetou hráli s obsidiánovou rybičkou, s bublifukem, s míčem, s foťákem a s telefonem. Přidal se k nám doběhnuvší strejda Dobroš v dresu LMC. Čekali jsme na tátu se strejdou a střídavě chodili fandit do cílové rovinky. Pořád tamtudy ale běželo tolik lidí, že jsme je neviděli. Pak se odněkud zničehonic oba objevili a já byl moc rád. Přišla i teta Bára a šli jsme na pivo do hospody. Seděl jsem na klíně strejdy Dobroše a učil jsem se od něj vymodelovat rytíře v brnění z chleba a párátek. Šlo nám to báječně. Pak jsem si pohrál s kočičkou ve strejdově mobilu, co jí táta říká Karel. Gratulujeme všem borcům, co se statečně postavili na start tohoto obtížného (bylo vedro) závodu! Naše skupinka pak pokračovala v odpoledním programu sladkostmi na terase hotelu U prince.

Balónky nad Prahou


Nastal velký den. Včera večer přijel strejda Lejda s tetou Veronikou a dali jsme si rande u Makra. Ráno jsme se zabalili, maratonsky posnídali a vyrazili do centra dění. Táta se strejdou vyskočili z auta na Klárově a my s mámou a s tetou jsme hledali vhodné parkovací místo a našli až u Arbesova náměstí. Šli jsme procházkou zpátky a dopřáli si ranní kapučíno v kavárně Savoy. Přeběhli jsme most a fandili keňanům, co kolem nás udělali frnk. Kousek za nima prosvištěl strejda Dobroš. Skandovali jsme několik hesel např. "táta vyhraje", "táta je nejlepší", "táta do toho" a podobně. Pak jsme uviděli tátu se strejdou Lejdou uprostřed toho skoro desetitisícového štrůdlu lidí. Byla dřina je najít. I oni udělali frnk a já zaznamenal, že spousta lidí kolem nás má balónky. Já je taky chtěl. Na protějším břehu té lidské řeky stál a mával na nás strejda Nebesák. Museli jsme strašně dlouho čekat, než jsme mohli za ním přejít na druhou stranu. Sotva jsme se ale stačili pozdravit, zaútočil na nás nableštěný popelářský vůz a hned po něm ještě jeden. Popřáli jsme stredovi ať mu to běží a štrádovali jsme si to ke startu pro ty balónky. Byla tam dlouhá nekonečná fronta, ale trpělivost růže přináší. V mém případě bohužel, protože jsem o růžový keř jeden balónek zničil. To vám byla rána! Další zelenej jsem vypustil nahoru a koukal se, kam až doletí. Další dva jsme uvázali na kočár pro tátu a pro strejdu Lejdu jako překvapení po doběhu.

Futro