čtvrtek 31. března 2011

Ovečky, co vypadají jako kozy

Teta Eva nás pozvala na kolaudaci pískoviště a zahradního domku u ohrady s ovečkama kousek za Čakovicema. Cestou se k nám přidala ještě jedna teta s klukem Alískem (Alexandr). Jediná vada na kráse byla, že pískoviště bylo ještě bez písku. Jinak jsme se střídali o konývku s vodou a zalévali trávu, otestovali jsme dětský domeček, krmili jsme ovečky tvrdým chlebem, lezli na ohradu, pouštěli vodu, vyšlápli jsme každý jedno lejno, běhali za bublinama z mexického bublifuku a hlavně jsme oba dělali ramena před Sárou. Klidně nás z dálky pozorovala a nezapojovala se ani do vodních hrátek ani do fotbalu. Prý to tak holky dělají. Pak jsme Sáru uložili k polednímu spánku, odolal jsem lákavé nabídce spát tam s ní, a šli jsme na oběd. Teta si objednala červené pití s ledem. Vzbudil jsem všeobecnou pozornost, když jsem vykřikoval: Jed! Jed! Po chvilce mámě došlo, že se dožaduji kousku ledu a hráli jsme s tetou stolní fotbal. Pak mi teta kousel ledu strčila na chviličku za límec a já se jí chtěl pomstít a dle mámina návodu jí ten led hodit do výstřihu. Teta měla ale zip až ke krku, tak tento plán uskutečním později. Nemohl jsem se na svou pomstu dostatečně soustředit, protože nám přinesli sladkost s malinama, ostružinama a borůvkama. Ty já tůze rád! S tetou babi, co je maminka tety Evy, jsme si pak v autě cestou pro tátu k Rudolfinu povídali o důležitosti preventivních lékařských prohlídek. Rozloučili jsme se u fakulty, pak jsme nabrali tátu a v Brandýse jsem skoro prospal přezouvání auta na letní pneu. Přijeli jsme v pravý čas, utvořila se za námi hned fronta pěti aut a některé zákazníky musel pan profesor odsunout na zítra. Máma nám vyprávěla, jak jednou strašně rychle běžela po chodbě gymnázia k fyzikálnímu kabinetu, kde tehdá úřadovala babi, a v ten moment otevřel dveře tenhle strejda profesor a máma do něj nabourala. Už je to prý ale dávno.

úterý 29. března 2011

Akční rutina



Poslední dny mají stejný průběh. Vstávám jako první a budím tátu. Necháme mámu dospat a jdeme s tátou dělat hovínka a kaši. Táta koupil totiž stroj, kam se dává na jedné straně zelenina, ovoce, vločky a cokoliv, co je po ruce a na druhé straně z toho lezou hovínka. Moc mě to baví a cpeme se pak kaší. Když se máma vzbudí, jdeme řádit na zahradu a s Barrym se honíme o míč. Táta si vybírá svou hodinku volna běháním po lese. V poledne jdeme s tátou na procházku a vždycky u toho usnu. Odpoledne podnikáme něco společně. Dnes jsme vyrazili na závitky na tržnici. Paráda. Jezdil jsem i na velké sekačce a házel kamínky do Vltavy. Táta mezitím udílel audience strejdům Michalovi a Petrovi. Vyhládlo nám a tak jsme zašli na kus skořicovýho Bedrníku. Najednou se objevil další strejda, co vypadá jako Buddha, vzal mě za ruku a říkal, že až vyrostu, budu moc šikovnej a mámě dal pusu na čelo. No teda. Strejda Petr, co vypadá jako malej Buddha a jezdí v Mini autíčku, mi půjčil svoji štramáckou čepici. Na semaforu se rozsvítil zelený panáček a byl čas jet domů. A tak je to pořád dokola. Prostě rutina.

sobota 26. března 2011

Není chýše jako Chýše

Z Jáchymova je to do Varů, co by kamenem dohodil. Žádný jsem zrovna po ruce neměl, ale stejně jsme tam byli časně. Strejda Ivan s babi lezli teprve z postele. Jak se dostali sem a proč není babi doma, úplně nechápu, ale kdo by se zabýval detaily, že? Uzmul jsem postřikovací lahvičku a stříkal na všechno, co se hnulo i co stálo nehnutě. Strejda Ivan bušil kladivem a babi se oháněla kolem sebe hadrou. Táta říkal, že začíná ve vzduchu smrdět práce a že raději pojedeme na výlet. Sotva jsem usnul, už mě budili na zámku Chýše. Zámeček má akorát takovou naši velikost včetně zahrady a pivovaru s restaurací. V takové chýši bychom bydlet mohli. V pivovarské restauraci se táta rozplýval u uzeného piva podle receptu z Bamberka v Německu. Máma spořádala wafli a já koukal na včelí medvídky a vysloužil si od tety označení nejhodnější dítě v hospodě.
Do Valeče, která je opodál, jsme zavítali na podzim s mámou a babi a dnes jsme podnikli jen připomínací autovýsadek. Sochy Matyáše B. Brauna jsou zde všude. A to jsme na vesnici mezi poli! Zakopané poklady, shodli se rodičové. Po zbytek cesty vedli nějaké intimní řeči, kterým jsem moc nerozuměl. Ještě že mám kompjúter. 

pátek 25. března 2011

U Davida

Naskytla se nám po dlouhém čase zase příležitost potkat se se strejdou Davidem v jeho chaloupce u Jáchymova. To jsme si nemohli nechat ujít. Panuje zde ještě zima a padá sníh. V domečku ale bylo krásně teplo a útulno. Strejda uvařil rodičům kotel vynikající zeleninové polévky s hovězím masem. Poctivé čechošvýcarské. Já jsem spořádal blumu a pribiňák. Máma naplánovala s Davidem setkání v Zurichu na začátku července. Místo plavání přes Bospor zdolá máma letos studené vody zurišského jezera. Nejsou tam proudy ani protiproudy ani mužní turečtí záchranáři. To jsem zvědav, kdo bude mámu lovit tentokrát a jestli na to táta bude mít nervy.

Zámecká setkání

Vypozoroval jsem, že setkání s tetou Evou a malou Sárou mívají společné vlastnosti. Dlouho dopředu se domlouvají, několikrát se odkládají a když k nim konečně dojde, konají se nejčastěji na zámečku ve Ctěnicích. V úvodu dochází k výměně dárků a zdvořilostním pochvalám ošacení a toho, jak jsme oba se Sárou zase vyrostli do krásy. Sára se tentokrát cudně držela opodál. Běhal jsem za ní a snažil jsem se jí odvézt za ruku zpátky. Nemělo to moc úspěch. Rozveselili ji až koně ve stáji. Teta plánuje, jak ji zapíše na jezdecké kurzy, aby jí mohla koupit kožený obleček. Už se na tu podívanou těším.

čtvrtek 24. března 2011

Střídavá péče

Po dnešku už vím, co znamená právnický pojem střídavá péče. Ráno odvážně začal děda, ale vzdal to hned při prvním bobku. Pak se hlídání chopila máma, protože táta šel běhat do lesa. Po vzoru táty jsem mámě taky utekl a odchytila mě až na konci ulice. Když se vrátil táta, šla pro změnu trénovat na maratón máma. Tátovo hlídání kdosi zdokumentoval a jsem zvědav, jestli poznáte, kde je kdo? Po krátkém intermezzu s mámou a strejdou Ivanem jsme vyrazili do města a opět jsem osaměl s tátou. Na tržnici jsem se ládoval u stánku vietnamským závitkem a honil sombréro mezi bednama banánů a pomerančů. Následně jsem se tentokrát opět s mámou ocitl u strejdy Jiřího, kde se máma jala žehlit strejdovy košile a strejda mi na oplátku kreslil komiksové střílečky. Večer jsme diskutovali se strejdama nad pivem, jak je to pro malé dítě náročné dávat střídavě na všechny ty dospěláky pozor. Usnul jsem, když mámu cestou pro tátu do hospody stavěli policajti. Už jsem na tu střídavou péči neměl sílu.

úterý 22. března 2011

Obhlídka rajónu

Zavládlo jarní počasí a vytáhlo nás na obhlídku našeho rajónu v Českém ráji. Rodičové se už nemohli dočkat a první zastávku udělali v oblíbeném Boučkově statku. Nazklamali nás. Hned jsem hlásil, že na peci spával děda. Máma se okamžitě pídila po jejím zbožňovaném uzeném se švestkovou omáčkou a bramborovým knedlíkem a táta zkusil jelítko se zelím a jedno řezané. Vedli hříšné řeči o tom, jestli jsou lepší mexický tacos nebo tyto české pochoutky. Klábosil jsem raději s tetou za pultem a žadonil lízatkový badidi a vyprosil si místo toho plyšovýho maxipsa.
Na Komárově zbyl ještě sníh, tak jsem si natáhl speciální rukavice a šel na něj. Ale nebylo to ono. Studil. Rodičové byli taky nějací rozmrzelí a diskutovali, zda se budeme vůbec stěhovat na Komárov nebo raději na Aljašku. Náladu nám všem zlepšila až zastávka v Držkově v pekárně a hlavně na farmě Dolenec. Prošel jsem se močkou, aby teta prodavačka viděla, že kravám rozumím. Dostal jsem za odměnu kus ještě teplého sýra rovnou od vemene. Obtěžkáni chlebama a sýrama jsme se vylodili u tety Olinky a dědy Bédi. Připomínal jsem, že bude fůfů badidi a bylo. Děda Béďa pouštěl bublifukový bubliny, až se mu točila hlava. A já jsem běhal dokola a zažíval euforii radosti. Máme ten náš rajón rádi.

pondělí 21. března 2011

A je tu jaro...


Vysvitlo sluníčko, zavoněl borovicový les, udělalo se bláto a to je nejlepší čas vytáhnout motorku a pořádně po zimě protúrovat motor. Děda vyrazil na své mašině a já jsem nemohl zůstat pozadu. Už dva dny nanečisto zkouším přilbu a čekám na pořádnou motorku. Táta o ní týden mluví a naznačuje, že nějakou dostanu. A když má dnes ten svátek a slaví jaro, tak si udělal radost a máma mi ji koupila. Tak to v naší rodině chodí. Chvilku jsem na ní seděl, říkal "Emi nejede, ale poč?", pak jsem ji vedl a nakonec skončila na zemi. Seznamujeme se. Chybí mi kožený obleček. Pak budeme s dědou teprve ti praví divočáci.

Když jsme doma sami

Máma jela něco zařizovat do města. Zůstal jsem doma s tátou "jájou" sám. A to má většinou své kouzlo. Táta mi natrhal rohlíčky od babi na kousky a říkal tomu "jedno hubky hupky hupky do hubky". To jsem přece musel sníst, to bylo motivační. Pak jsem dostal penízky a rozhazoval je po kuchyni. Za odměnu jsem tátovi přinesl svoje boty od bláta a dal je na stůl. Čaj jsem přelíval do misky s oříškama a zpátky, dokud všechen někam nevyprchal. Ajajajajaja. Pak přišlo na řadu autíčkonočník a na takovou jízdu je potřeba být dobře chráněn. Táta hledí do počítače a vymlouvá se, že nemůže nafukovat badidi, že prý dělá účty. Dostal jsem na uši přehrávač se svojí oblíbenou písničkou od včelích medvídků:
"Nám by se nejvíce líbilo,
natírat celý svět na bílo,
motýla i jeho larvu,
milujeme bílou barvu.
Bílá, bílá, bílá, bílá,
komu by se nelíbila,
bílá vrána, bílá noc,
bílé není nikdy moc."
Strejdovi Jiřímu a Václavovi se prý kdysi takové písničky taky moc líbily. Asi bývali doma často sami.

neděle 20. března 2011

Běhám jako blázen


Chtěli jsme si užít letos ještě trochu zimy, a tak jsme odjeli na Vysočinu. A řeknu vám, panečku ta je. Hned jsem poznal, že padá sníh. Držíme se doma a já tu běhám jako blázen. Za mnou Číki a za ním dědeček Jára. Dědeček ode mě odkoukal, jak jsem kreslil tátu a zkusil to taky. Šlo mu to tak dobře, že se z toho výtvoru sám smíchy málem počural. To se mně už nestává. Jsem na ostro a bez problémů. S dědou Lubošem hrajeme fotbal a to by mi plínka překážela. Děda Luboš mě večer vždycky umývá. Mydlí mě jako psa. Babi pořád něco vaří a peče. Máma leží na posteli, kouká na televizi, papá a stěžuje si, že televize je mor, že nestihne natrénovat na maratón a že by se měli všichni povinně postit. Jinak se neděje nic výjimečného. Snad jen, že Měsíc byl v úplňku a přiblížil se k Zemi na nejkratší vzdálenost za posledních dvacet let. Tak to je vše.

úterý 15. března 2011

Příroda na jaře

Máme u nás takovou zvláštnost. Kdysi někomu utekly nutrie z chovu. Chovají se pro výborné jemné maso, ale hlavně pro kožich. Ten musí  být kvalitní, když se v takovém počasí cákají ve vodě. Při procházce ze Staré Boleslavi k Labi je jich u tůně vidět několik. My jsme obdivovali oranžový chrup jedné konkrétní nutrie, které pracovně říkám velká myška. Pak jsme pozorovali kachny (táta mi osvětlil rozdíl mezi kačerem a kachnou) a několik jezdeckých koní. Kdo odnesl značku zákaz vjezdu motorových vozidel z aleje mezi Brandýsem a Boleslaví?

neděle 13. března 2011

Dvojčata vyrostla

Co jsme byli pryč, tak ta dvojčata zase vyrostla. Káča už váží víc než já a Váša padá bravurně z motorky na hlavu a prý z něho pořád teče krev. Koukal jsem na ně zdrženlivě a držel si od nich odstup. Na prcky jsem zvyklý z Mexika, ale toto je jiná třída. Káťa mi dala k narozeninám tričko a chtěla mi dát pusinku. Ale ona u toho měla dokořán otevřenou pusu plnou zubů a hnala se na mě. To mě řádně vyděsilo a utekl jsem jí. Ještě, že šly brzy spát a já měl všechny jejich hračky pro sebe. Zkoušel jsem jejich motorky, ale chybí mi ten jejich drajf. Tyhlety ty věci nějak neznám z praxe. Rodičové jsou na mě v dárkách skoupí. Jsem zvědav, jestli mi motorku koupí?

sobota 12. března 2011

Begamon a japonská kráva

Už od večera mi rodičové slibovali, že dnes pojedeme za ujo Braňo na snídani. Táta se mi snažil strejdu připomenout, protože jsme se dlouho neviděli. Říkal, že je to ten velký hodný strejda, co nemá na hlavě vlásky. A měl pravdu. Strejda se právě vrátil s tetou Markétou z Japonska a dovezl kus japonské krávy. Byla to ta ještě před tsunami. Všichni si na ní pochutnávali. Já jsem zůstal věrný hroznům a táta rohlíkům, protože ho prý bolelo z přechodu na českou stravu bříško. Pohrdl jsem i kulinářskými delikatesami tety Markéty. Nechal jsem se uhnat až na zelené houbičky. Dávali si je všichni a měli veselou náladu. Zahrál jsem si pak partičku begamonu a strejdovi Jiřímu ji na celé čáře prohrál. Zato malé bejby Filip si užil snídani, co se protáhla až do večera, dosytosti. Dostal jsem dárečky a prohlašuju, že s těmito dospěláky je to fajn.

pátek 11. března 2011

Teta Nayeli mi posílá vzkaz a velký HUG!

Estas son las mañanitas que cantaba el rey david... To jsou slova písničky, kterou zpívají k narozeninám mí přátelé v Mexiku. Slyšel jsem ji celem třikrát, dvakrát ji zpívali pro Alberta a jednou pro Katju, které pracovně říkám teta Hopla.

Chutná jako vloni


Posadili mě k dortu a ať prý foukám. Tak foukám jako blázen a nic. Ještě ke všemu dvě svíčky. Žádná zkouška se nekonala, rovnou na ostro na kameru. Nakonec jsme to s mámou dali. Pak začali pokřikovat, že se mám do dortu zahryznout. Ale to není nic pro mě. Jsem přece distingovaný gentleman. Nabírám jahody na konečky prstů, abych se neuprasil. Vypadá jako vloni, chutná jako vloni. Najděte deset rozdílů. A co já? Asi rostu do krásy, protože dnes mi přišlo osobně přát několik krasavic. Za kytku tulipánů bych se mohl schovat celý. A mámě to slušelo nejvíc. Je to prvotřídní máma.


Mám narozeniny!

Od rána dospávám, nemůžu v noci spát. Zřejmě jsem se ještě zcela nesrovnal s časovým rozdílem. Obvyklý mexický polední šlofíček vychází na spaní od sedmi do devíti večer. Pak vstávám a do tří až čtyř v noci jsem čilý jako rybička. Bohužel se to nedá říct o mém okolí. Pořád by spali. Třeba včera máma vstávala tři hodiny po mém usnutí tj. v sedm ráno a přitom by se nám všem tak krásně spalo. Dnes je slavnostní den a tak si můžeme dovolit upustit od jinak přísného režimu. Tak na zdraví a díky všem za gratulace!

úterý 8. března 2011

Jsme zase doma!

Vyletěli jsme v deset večer v pondělí. Cesta letadlem do Amsterodamu zabere deset hodin. Prospal jsem je na zemi pod sedačkama. Tři hodiny čekání na letišti v Amsterodamu. Čas jsem si krátil ježděním po jezdících pásech a házením s nafukovacím balónkem. Let do Prahy opět s usměvavými holandskými tetami v modrých stejnokrojích trvá hodinu a půl. Dvě minuty před přistáním jsem usnul a vzbudil se o dvě hodiny později na Černém mostě, kde na nás čekal děda. Za čtvrt hodiny jsme byli doma u velkého černého psa Barryho. Bylo půl desáté večer úterý. Vypočítejte, jak dlouho nám trvala cesta?
A kdo to zvládne, odpovězte na otázku, kam se poděly všechny ty pohledy určené dědovi, k tátovi do práce a od strejdy Lejdy někomu tajemnému, které máma vhodila do poštovní schránky v San Cristóbal de las Casas před více než měsícem. Odpovědi na obě otázky vyhodnotím a ty nejlepší uveřejním. Tak pište, pište!

pondělí 7. března 2011

Hecho en México






V Mexiku se dá najít spousta věcí. Velká města plná aut a smogu, malá městečka, kde se zastavil čas, vysoké kopce a sopky, zelená údolí a hluboké kaňony, vodopády, cenote a písečné pláže u moře, pyramidy a koloniální domy, kukuřičné placky na všechny možné způsoby, manga a avokáda, tequila a čerstvé ovocné šťávy, zpívající mariachi a skvělí lidé. Nám se podařilo okusit od každého něco. V lednu jsme začali oslavou v Paříži,  do tajemné mexické země jsme přijeli se strejdou Lejdou jako typičtí neopálení běloši a dnes se vracíme jako praví mexičani. Náramně jsme si ty téměř dva měsíce užili. Máma nám na závěr zapěla na ulici Slavíky z Madridu a zahrála na harfu. Nikdo by už nepoznal, že nejsme místní. Vesele zdravím "ola", "buenos dias", "mučas grasias", "adios". Díky přátelé.

Futro