pondělí 28. února 2011

Pátzcuaro

Vlastně jsme sem jet ani neměli. Náhodou měla ale Nayelina maminka s bratrem Rodrigem cestu přes Morelii kousek dál a svezli nás. Na cestu jsme dostali doporučení, že tohle městečko je oblíbeným cíĺem místních o velikonocích, protože má krásné náměstí s podloubím, je tu příjemná atmosféra a v místním kostele staví Panna Maria nechodící na nohy. Město je hodně v péči památkářů, všechny střechy a fasády v centru jsou ve stejném stylu jak architektonicky tak barevně. Obě místní náměstí jsou lemována domy s podloubím, které slouží povětšinou jako hotely. Přijeli jsme mimo sezónu. Pobíhám kolem kašen, válím se po trávě a posedáváme ve stínu stromů. Po tom nesmírném suchu v Querétaru je tohle moc milé osvěžení.

Léčivé koktejly

Ne ne, nečekejte nic alkoholického. Žádné třinácté karlovarské prameny zde nečepují. Po smršti piňacolády na Yucatánu a odjezdu strejdy Lejdy přestali naši holdovat alkoholu. Objevili něco lepšího a dokonce nealkoholického. Ovocné a zeleninové koktejly jsme ochutnávali už v Playa del Carmen, ale tady to nabralo naprosto nové dimenze. Naposledy, těsně před odjezdem z Querétara do Morelie, rodičové objevili kousek od naší základny podivného rádoby doktora, který na každý problém umíchá lektvar. Máma při pohledu na tu manu pocítila nutnost krve do žil a objednala si Anemico a Circulation a táta tušil, že to s máma poté bude náročné a nechal si umíchat Vampiro a Energetico. Od každého litr a na ex. Základem všech je čerstvě vymačkaný metrák pomerančů. K tomu se do mixéru přidává lecos, třeba celerová a další zelená nať, kakturs, petrželka, betabel neboli červená řepa, jablíčko, mrkev, ovesné vločky, rozinky, ořechy, křepelčí vajíčka atd. Je to umění, ale ne pro mě! Zůstávám u pepe.

neděle 27. února 2011

Opravdové narozeniny

Narozeniny kamaráda Alberta jsou událostí pro celou rodinu. Generální zkouška proběhla minulou neděli v Pachuce a dnes se sešla ještě daleko širší rodina. Přišli oba bratři tety Nayeli s rodinou, kamarádka teta Laura s rodinou, přijel i Federico s rodiči a Albertova babička z Pachucy. Babička (teta Tita) z Querétara uvařila posole a všichni baštili a povídali. Předali jsme tetě i tetě Títě pugety a dárek Alberotovi. Pak jsem zbytek večera hrál s tátou a s Manuelem fotbal na dvorku. Nejdřív fotbal klasický a pak jsme si házeli míčem na americký fotbal. Taky se jezdilo na tříkolce, v autíčku, kreslilo se na tabuli (v mém případě i na nohy a na kalhoty) a hlavně se ochutnával dort. Já si dort moc neužil, roste mi zub, ve spánku slintám a časně se budím. Oslava se vydařila. Alberto, amigo mio, vše nejlepší!!

La Casa de La Marquesa

Doporučení tety Nayeli. Něco, co se v Queréraru musí vidět. Nádherná záležitost. Dali jsme si luxusní kávu a flan s malinama. Mám naše luxusní zastavení rád. Legenda z 18.století říká, že Marquis se nějak zamiloval do krásné jeptišky Clarisy, která by la ale vázána svatým slibem a odmítla ho. Vyslovila ale přání, aby jí postavil aquaduct, který by do města přivedl dost vody.
“La Casa de La Marquesa” je historickým klenotem baroka sloužícím v současné době jako hotel s 25 nádhernými pokoji. Něco jako můj obíbený hotel U Prince.



Ježíš

Vypozoroval jsem překvapující rozdíl v tom, jak jsou dekorovány kostely u nás doma v Evropě a tady. V kostele často vidím skleněnou rakev, ve které leží pán v bílém prostěradle. Doma taky často vidím Ježíše na kříži, ale nikdy jsem si nevšiml, že by měl na kost rozedřené kolena, lokty, holeně, koukaly mu žebra a krvácel silně z hlavy. To místní zobrazení je takové realistické, naturální a člověk si uvědomuje, že ho to muselo bolet. Taky se tu uctívá hodně lidí, řeholníků, světců atd. Nemám přehled. Kostely jsou krásné, zdobné a je v nich příjemný chládek.

sobota 26. února 2011

La Peña de Bernal

Geologové tvrdí, že je to druhý největší monolit po Ayer's rock v Australii a na výšku třetí hnedle za  Rock of Gibralter a Sugar Loaf v Rio de Janeiro. Nemůže říct sám, ty ostatní jsem neviděl. Zato na tento obr kámen jsem koukal ze své speciální autosedačky vleže na břiše už z dálky. Skála trčí nad městem do výšky 350 metrů a má úplně jiný tvar než o hodně nižší okolní kopce. Táta říkal, že je to meteorit a že spadl z oblohy. Strejda Jorge na otázku původu mluvil o aliens, tedy mimozemšťanech, nebo taky cizincích. Pro mě to bylo místo, které mě doslova nadupalo energií. Rodiče se nepochopitelně před výšlapem zdržovali večeří. Obdivoval jsem raději Isabeliny dolíčky ve tvářích a běhal jak šílený po celé restauraci. Výšlap k úpatí jsem nechal tátovi a šetřil síly na jeho zádech a povídal mu o tom, jak ten kámen udělal bum. Nahoře byla fontána, co z ní stříká voda zbarvená světelnou šou. Skákal jsem, běhal, točil se až jsem mámě rozbil tu obsidiánovou želvičku, co si zrovna koupila. Možná se jen lekla a zasunula nožičky pod krunýř. Cestou dolů jsem si zkoušel několik slamáků, ale bez úspěchu. Mají buď dětský anebo chlapský.

Oslavy všeho druhu



Další zastávka na naší cestě bylo městečko Tequisquiapan, kam se jezdí odpočívat k termálním pramenům, za vínem La Redonda a sýry. Teta Nayeli tátovi doporučila další specialitu zvanou Michelada. Na dno půlitru se dá chilli a salsa a celé se to zalije pivem. Podává se pak se sklenicí, co má sůl na okraji. Táta tvrdil, že to samozřejmě již není pivo, a tak ochutnala dokonce i máma, což není v jejím případě časté. Pak jsem si dal na náměstí šlofíka, zatímco ostatní koukali na svatbu v růžovém kostelíku. Byla prý romantická. Na nevěstu venku čekal květinami ozdobený bělostný terénní hummer. Další oslava taky připomínala svatbu. Strejda Jorge poznal, že se jedná o oslavu patnáctých narozenin nějaké slečny. Prý se z ní stala žena a to se musí oslavit. Moc jsem to nechápal. Máma strejdovi říkala, že už by měl začít šetřit. Strejda pohotově odvětil, že ušetří na letenku a místo oslavy pojede Isa k nám. To bych byl moc rád!

Kaňon v období sucha


Jméno kaňonu nám bude muset teta Nayeli zopakovat, bo neulpělo v naší paměti. Každopádně jsem se dozvěděl, že tu mají víceméně jenom dvě roční období. Sucho a deštivo. Právě jsme uprostřed suchého období, zima pomalu končí a někdy cca v květnu začnou deště. Přes den nebude takové vedro a rozdíly mezi teplotou přes den a v noci nebudou tak velké. Rozdíl zaznamenala i máma, když si večer umyje vlásky a já odkopávám deku, kterou sdílíme, tak má pak spolehlivě rýmu jako trám. Já jsem otužilec a tyto obtíže jdou mimo mojí osobu. Taky se mluvilo o dalších kaňonech, vzpomínal jsem na ten v Turecku, máma na Velkej americkej kaňon, táta na kaňon ve Verdunu a strejda na Copper kaňon v severním Mexiku. Prý trvá dlouho, než voda něco takového vytvoří. Já myslel, že to udělal bagr..



Amealco

Na dnešek pro nás naši hostitelé naplánovali vyjížďku do okolních vesnic. Už po příjezdu do Amealco jsme si s tetou Nayeli na dámských záchodcích povídali o významu slova vesnice. Ono Amealco může mít tak 30 000 obyvatel, ale ve stínu místních metropolí je to vesnice. Výhodou takových vesnic je nízká cenová hladina. Posnídali jsme v nejlepším hotelu na náměstí jako králové a já spadl po hlavě do kašny. Byla nízká a bylo v ní málo vody. Máma mě zachytila, takže jsem se nepraštil, ale vylekal jsem se pořádně suché zůstaly jen nohavice. Prohlédli jsme si kostel a prodejny jezdeckých potřeb a sedel, protože rodeo tu berou vážně. Rampelničili jsme na náměstí. Honil jsem s Isou její korále a byl jsem šťasten.

pátek 25. února 2011

Kolibřík

Na terase našeho rodinného hotýlku Casa Bertha (vřele doporučuji všem cestovatelům) je mimo kuchyňky, stolů, pračky a křesílek i krmítko pro ptáčky. Ale takové jiné, dává se do něj nektar nebo prostě nějaký sladký jugo (čti chugo, čili juice). Ke krmítku si létá malilinkatej ptáček, co kmitá křídlama tak rychle, že nejsou vůbec vidět a působí dojmem, že stojí na místě. Kolibřík. Máme štěstí, po ledňáčkovi v Celestůnu u plameňáků je tohle další pták, kterého prý není lehké (ne jen v našich končinách) takhle z blízka pozorovat. Líbí se mi.

čtvrtek 24. února 2011

Na kopci


Vyšlápli jsem si na snídani. Přinesli jsme si papayu, banány a litr čerstvého pomerančového juice. Od cesty jsme si dali (tj rodičové) půllitřík zeleninového koktejlu ponejvíce z celeru. Na terásce to táta romixoval dohromady a vznikly tak dva litry nektaru kříženého s ambrózií. Já kousal housku. Pak jsme vyrazili k lanovce a ta nás vyvezla na vyhlídku na kopec proti naší terásce. Město je odtamtud vidět jako na dlani a člověk může obdivovat koloniální budovy a barevné fasády. Seskákali jsme s tátou dolů a pokračovali v promenádě na naše oblíbené další náměstí. Koupili jsme si každý kukuřičný klas a okusovali jej na schodech kostela. Tohle město je plné studentek, univerzita má přes 20 000 studentů, a zdá se, že se líbím všem. Hned u kostela si mě zase (poněkolikáté už) půjčila skupinka na focení. Bylo to příjemné, seděl jsem jim střídavě na klíně a ony zase obdivovaly mé mužné rysy.

středa 23. února 2011

Mexičan

Mám námět na román. Možná krimi nebo western. Děj se odehrává v malém městečku sevřeném z obou stran strmými kopci v samém středu Mexika. Říkejme mu třeba Guanajuato. Nikým nezván a nečekán se zde objeví jednoho dne malý kovboj s pronikavě modrýma očima a světlou hřívou. Brouzdá uličkami, nedbale krmí holuby, občas do kašny utrousí pěťák, zdraví mexické krásky usměvavě podmanivým a zároveň nesmělým "ola" a občas si hlasitě zavýskne. Každý se za ním otočí. Kdo to je? Sancho Panza? Don Quijote? Kdepak. Kavárenský povaleč? Znuděný turista v Jardín de la Unión? Ani to ne. Potomek Jorge Negrete "el charro cantor" (černohubý Chorche alias sprostý mexický zpěvák)? Neřekl bych. Nikdo neví. Setkání s ním změní mnohým osud. Casa Bertha, kde přebývá, se má na co těšit. Možná mu zde jednou taky postaví sochu nebo zřídí muzeum. Od pohledu je to pravý Mexičan.

úterý 22. února 2011

Poslední polibek

V městečku Guanajuato se dlouhou dobu těžilo skoro 40 % veškeré světové produkce stříbra. Bohatli na tom Španělé i místní baroni. Rodičové tvrdí, že u toho nemůžeme chybět a tak jsme tady. Sídlí zde univerzita a město je plné studentů z celého světa.
Usazené je na strmých kopcích a podkopané spletí tunelů, aby se městem nehnalo moc aut. Uličky jsou úzké, spletité a plné schodů. Legenda praví, že v jedné, kde se protější balkóny vzájemně téměř dotýkají, zažívali romantiku chudý horník a bohatá dívčina. Když jim na jejich miliskování přišli, dali si poslední polibek a pak je rozčtvrtili. My jsme s mámou na ten legendární balkónek museli taky. Jsme oba z bohaté vrstvy, tak nás nechali. Z terasy rodinného hotelíku je skvělý pohled na město, které žije naplno i v noci. A my s ním. Buenas noches!

pondělí 21. února 2011

Odpočíváme


Po prodlouženém víkendu plném zážitků odpočíváme, pereme prádlo, konverzujeme s Nayelinou maminkou ve španělštině rukama nohama. Já si vystačím bohatě s "ola, adios, mučas grasias, buenos dias". Mámě teče z nosu červená a nikdo neví proč. Asi vysokohorská nemoc. Sbíráme síly na odpolední přesun do Guanajuata v nejlepším podniku v Querétaro pod názvem Cocina economica. Objednáváme cenově výhodné menu a dostáváme 2x misku řídkých fazolí, 2x rýži a 2x kuřecí kůže. Rozdělili jsme se spravedlivě: já rýže, máma všechny fazole a táta půl kila kuřečích kůží. Ideální základ pro cestu luxusním busem. Jsme v něm skoro sami a kupodivu se žádná spanilá jízda jako posledně nekoná. Pospávám a koukám na Králíky z klobouku a na Maxipsa, co se jmenuje Fík. Guadajuato je taky hornické město, jako Pachuca, ale tohle je i zapsané na seznamu UNESCO. Hotel s vyhlídkou do parku nalézáme snadno. Bez batohů vyrážíme na noční obhlídku. Míjíme místní matějskou pouť, nakupujeme kukuřici, mango a minibanány k snídani. Našli jsme se na mapě a to je dobrý základ pro zítřek.

neděle 20. února 2011

Rodinná sešlost a dort pro Alberta

Strejda Jorge má bratra Omara a sestru Lurdes. Všichni i s rodinama se s námi sešli v něděli v podvečer. Vrchní babi uvařila kuřecí caldo (vývar z kuřete připomínající rajskou polévku s čtvrtkama kuřete, plátky kaktusu zvaného nopales, který se jí za pomoci tortill s rýží. Máma zase snědla všechno avokádo. Od té doby, co ho viděla růst na stromě, je na něj vysazená). Po večeři jsme nakrojili Albertův dort. On bude mít narozeniny až příští víkend, ale tato část rodiny se s ním neuvidí a tak slavíme dnes. Alberto bravurně zvládnul obě svíčky a pak za mohutného skandování všech přítomných provedl první záhryz do dortu. Vím to z vyprávění, já zrovna spal. Těch zážitků je poslední dobou hodně a musím je všechny zpracovat. Vynahradím si to na oslavě číslo dvě.

Pachuca

Pachuca je hornické město, kutá se tu už skoro 500 let. Strejda Jorge tu vyrostl a zná tu každý kámen. Hlavně tu věž, co jsou na ní zvony. Tu taky postavili strejdové z Anglie před dlouhou dobou. Má v sobě stejný mechanismus hodin jako Big Ben. Prošli, tedy spíše proběhli jsme se taky kolem bývalého kláštera de San Francisco a v poledne jsem se usídlili v parku na travičku. Isa mne naprosto ohromila svou neohrožeností.
Pachuca je pokládána za kolébku fotbalu v Mexiku, který sem přivezli angličtí horníci.Při povídání o fotbalu nás překvapila teta Nayeli oznámením, že na universitě fotbal hrála. Táta byl nadšen povídáním s půvabnou ženou, která ví, co to je offsite. Tohle není téma pro mámu. Navštívili jsem i přeplněné dětské hřiště a protože tam na mne bylo moc rušno, zabrousili jsme ke kolotočům. Už jsem byl pohodlně usazen za kormidlem motorového člunu, když jsem zjistil, že kormidlo je moc rozpáleno od sluníčka, a tak z té jízdy na kolotoči nebylo nic. Šli jsme na houpačky a pak taky na divadelní představení pro děti. Sice španělsky moc nerozumím, ale vydedukoval jsem, že tam šlo o to, že se má jíst i zelenina a ne jenom sladkosti a hamburgery. Co je to hamburgr?