pondělí 31. ledna 2011

Labná

Původně jsem sem do Labné vůbec neměli jet. Byly na programu krápníkové jeskyně. Jenže jsem se stal obětí globální krize. Stalo se to tak: přijeli jsme k jeskyním, zaparkovali a už byli skoro ve fázi kupování lupení na vstup, když nám místní pán začal tvrdit, že služby průvodce nejsou v ceně lístku a že výklad v angličtině bude stát 600 pesos (900CZK poznámka redakce). Máma se s ním pustila do křížku a málem prý využila několik peprných španělských nadávek, které se před lety naučila v mexickém baru. Výsledkem bylo, že jsme do jeskyní nešli a zase odjeli kousek dál. Labná nám to vynahradila, byli jsme tam úplně sami, zapadalo sluníčko a já byl rád, že to tak dopadlo. Našli jsem i tu slavnou hlavu hada, které z čelistí kouká lidská hlava.



Mayské město Ušmál (piš Uxmal)



Máma nás nalákala na koupání v cenote tj v jeskyni se sladkou vodou. Hledali jsem jednu dle mapy a opravdu to nešlo najít. Největší vedro jsme museli přetrpět v autě, ale nechtěli jsem se vzdát a obětovat pyramidy na úkor koupačky. Uxmal je stejně jako Palenque uprostřed divočiny a když se to povede a neni tam ani noha, člověk si může v klidu sednout do stínu a premýšlet jak to tu asi vypadalo, když tu bydlelo dvacet tisíc lidí. To přemýšlení trvá cca deset minut, pak si uvelebeného pozadí všimnou mravenci a jde se zase dál. Je tu několik zachovalých chrámů, náměstíček a sloupořadí.

Hacienda, kde se zastavil čas

Dnes ráno jsme se vydali na mexické silnice po vlastní ose. Půjčili jsme si auto v rodinné autopůjčovně, kde znali Prahu, ale nadávali, že tam málo lidí mluví španělsky a že je tam těžké se domluvit. Protekčně jsem vyfasoval i svoji speciální autosedačku. Vyrážíme na jih k památkám, jeskyním a haciendám. Vlastně v opačném pořadí. Kolem Meridy je spousta haciend, které před cca sto lety bohatly na výrobě vláken sisalu. Trh se sisalem šel ale do kytek a z těch haciend jsou buď ruiny, restaurace nebo hotely. Navštívili jsme dvě, jednu muzeovou a jednu hotelovou. Tam nám dali i najíst a protože bylo vedro a bazén se teprve napouštěl, museli jsme ohledně mé koupele krapánek improvizovat.
Já měl strašnej hlad. Ta první muzeová hacienda měla krásnou zahradu plnou různobarevných keřů a hlavně kvetoucích jasmínů. To byla nádhera! Měli tam koupelnu skoro tak pěknou jako máme na Komárově, jen nudně bílou.

Zprávy z domova



Strejdové ze Zásady, tj zleva Boban, strejda Dan (co nám vytruhlařil dveře na Komárov) a strejda Zbyněk letos opět netruchlí nad mrazivým počasím. Proaktivně vlastními silami vytvořili rampouch a chodí si tam hrát.
Letos se bohužel nemůžeme zůčastnit, bo se zrovna budeme koupat v Karibiku někde kolem Playa del Carmen, ale třeba za rok mě konečně na rampouch přilepí. Strejda Zbyněk stejně slíbil, že v létě začneme na skále a pak už to bude hračka.

Bílá Mérida


Objevili jsme malinký hotýlek ve stylu haciendy kousek od centra Méridy, kde se můžu vycachtat v bazénku, což je doposud nevídaný a ani neviděný luxus. Jsem nadšený a není jednoduché mě dostat z vody. Při večerní procházce jsem si pak zaskákal ve skákacím hradě s domorodou holčičkou jménem Antonia a táta mi koupil autíčko, co si ho za sebou tahám a ono chrastí. Díky němu jsem došel po svých z náměstí až domů. Strejda Lejda se myslím dnes taky nenudil. Ostatní zážitky dne, jako návštěva katedrály, pozorování folklorního vystoupení a kulinářské zážity, byly událostmi popsanými výše vytěsněny.

Zapatisti, třeste se!!


Jestli se nám někdo z vás dostane pod ruku, tak uvidíte ten tanec. Mám pochopení pro levicové intelektuály, kteří bojují za práva chudých indiánů státu Chiapas i pro ty, kteří o tom u piva zasvěceně hovoří. Ale opravdu, museli jste dělat problémy na té příjezdové cestě do San Cristobolu? Nechalo to tak intenzivní zpravodajství, že autobus, kterým jsme z města odjížděli na pravidelné lince do Méridy v 18:20, plánovaná délka cesty 14hodin, musel přes dvě další hodiny čekat s ostatnímy auty a autobusy na vojenský konvoj v úseku do Palenque, protože bez ozbrojeného doprovodu nás nechtěli pustit. Pak se taky jelo strašně pomalu. Úsek dlouhý 200km, na kterém jsme se těšili ochraně, jsme jeli celkem sedm a půl hodiny!! Seděli jsme vzadu v autobuse, já se tedy docela vyspal, ale táta vůbec a máma válčila s Montezumou, což asi nebylo nic moc. Takže takhle teda ne, subcomandante Marcosi, tohle se mi nelíbilo.

neděle 30. ledna 2011

Opouštíme San Cristobal


A vůbec se nám nechce. Je tu užasná atmosféra, turistu by člověk pohledal, ceny jsou příznivé a naše hotelová restaurace prodává pizzu i drinky dva za cenu jednoho. Líně procházíme tak a zpátky a mimochodem nacházíme úžasný dvoreček u tržiště, kde si dáváme nejlepší snídani široko daleko. A já házím penízky do fontány a nacházím další ctitelku. Černooké dívky mají své kouzlo. Oči čjornyje...však musejí to být jen oči tmavohnědé, jinak se nepovede, abych šel spát..Dědovi přejeme vše nejlepší k narozeninám!

sobota 29. ledna 2011

Nakupujeme na trhu



Sehnat se dají nádherné věci. Máma si zakoupila koženou příruční kabelku na průvodce a pas. Na trhu jsme viděli prodávat i malé želvičky, postavičky maskovaného vůdce zapatistů subcomandateho Marcuse, látkové hračky, jantarové šperky (i když já prodejcům tvrdil, že to je chalcedon), oděvy, ovoce a zeleninu, pečené banány a čerstvě vymačkaný pomerančový juice. Skoro všechny malé děti jsou nošeny v šátku jako já, když jsem byl m
imi. I včelky jsou tu zapatistické!


Krásy San Cristobol de las Casas




Nějak jsem nevěděl co si mám představit pod pojmem koloniální městečko. San Cristobol je úchvatný. Jsme vysoko nad mořem, přes dva tisíce metrů na plošině mezi kopci. Ulice jsou dlážděny kameny a fasády mají nádherné barvy všech možných odstínů. Okukujeme haciendy a v jedné bydlíme. Zastavili jsme se taky v muzeu kávy, táta si dal mexické kafe. Teď už víme, že to je něco jako kafe latte, ale s dvojitou dávkou kávy a tequilou. V roce 1994 město obsadili zapatisté a docházelo tu k nepokojům. Mexická armáda je tehdá rozprášila a bojovníci se stáhli do džungle


pátek 28. ledna 2011

Montezuma útočí

Zcela nenápadně zaútočil včera Montezuma na levé křídlo naší jednotky. Říkám nenápadně, protože průvodní znak byl ten, že Lejda přestal mluvit. Takže jsme si toho docela dlouho nevšímali. Když přestala mluvit máma tj pravé křídlo, bylo naprosto jasné, že situace je vážná. Velení jednotky tj táta a já se statečně drží. Poučen historkou o stredovi Jiřím a charakteru v Indii ale vím, že situace na bojišti se dramatická a může se měnit každou minutou. Zůstáváme proto déle v základních pozicích v San Cristobol de las Casas, dokud se morálka jednotky nedostane na původní úroveň. Došlo i na nejhorší možný scénář: k ránu došel toaletní papír. Nás nezlomí!

čtvrtek 27. ledna 2011

Lázně červené královny

Kolem paláců teče potůček, který pak padá dolů po skalách a tvoří nádherné tůňy. Nebýt mokří jako žáby, možná bychom si jich užili trošku víc. I tak je ten pohled krásný.
Mžilo tak, že fotoaparát nemohl zaostřovat a na dlouhé vychutnávání pohledů do okolí to taky nebylo. Shodli jsme se na tom, že takový deštíček k tomuhle pralesu s opicema prostě patří. Vřešťani tentokrát ani moc neřvali, určitě mají nějaká suchá doupata, potvory.

Kaskády Aqua Azul

 Kaskády opravdu původně mají krásnou modrou barvu. Ale stejně jako u Misol Ha i tady protéká dnes daleko víc vody než normálně. Pozná se to na pouličních prodejcích suvenýrů. Dnes je nic nezajímá, vědí, že pár zoufalců, co k vodopádům dnes přijde, nebude tak nadšeno, aby utrácelo horentní sumy za suvenýry. Zpětnou analýzou docházíme k závěru, že zde došlo k tragické události spočívající v tom, že si jak máma tak strejda Lejda objednali k obědu vařené kuře. Zdá se, že právě toto ďábelské kuře využil Montezuma coby trojského koně, k čemuž se dostaneme později. Globalizace se pozná podle toho, že tu prodávají domorodci u stánků stejná dřevěná autíčka jako jsme koupili pro bratrance Fífu v Turecku.


středa 26. ledna 2011

Ruiny Atlantidy v Palenque

Na osmou ranní objednán odvoz k ruinám. Snídáme a doufáme, že přestane pršet. Doufáme marně. Protože jsme skalní optimisti, nepovažujeme za nutné balit se do igelitového ponča. Ostatní turiské vcházejí oděni do růžové, žluté, modré či zelené igelitové pláštěnky. Nasazuji svou jungle čepičku a jdu zkoumat terén. Baví mě skákat ze schodu na schod. Představuji si, jak to tu muselo vypadat za doby Pakala, kdy chrámy byly oštukovány červeně a schodiště byla bílá. Nějvětší rozmach město zažilo v 7.století. Tedy to tvrdí někteří historikové. Jíní říkají, že "hrob" Pakala musí být o několik tisíc let starší, neboť dveře a podstatnou část vnitřního prostoru kryl závěs mohutných krápníků.




Říct, že pršelo nevystihuje zcela situaci. Šlo o celodenní systematický jungle slejvák a promokli jsme okamžitě. Po cca hodině jsem situaci vyhodnotil tak, že je čas na svačinu a šlofíka. Máma mě pak nosila v šátku a hřála, takže mi byla zime jenom trochu na nožky.

Palenque city

Dorazili jsme do Palenque, nemuzu psat blog, protoze jsem na tatove pocitaci objevil nekolik dilu vecernicku Kralici z klobouku a neustale si je poustim. Jedno kde. V autobuse, rano na pokoji (dnes od sesti rano) a velmi nerad pocitac nekomu pujcuji. Mam postipanou pravou nozku, tata mi to vytira mesickovou tinkturou. Zdejsi vlhke klima nam s mamou vylecilo kasel, neni tu ten protivny prach v kombinaci se suchym vzduchem. V noci byla bourka, ktera zvukove pripominala start stihacky. Nevzbudila jenom strejdu Lejdu, ktereho neprobudi vlastne skoro nic.
Dnes nas cekaji ruiny, vodopadove kaskady Aqua azul, nejvyssi mexicky vodopad a vecer dorazime do San Cristobal de la Casas. Tesim se na koupacku!

Zdivočelé vodopády Misol Ha

Sem nás vylákala máma. Nejvyšší vodopád v Mexiku, pod kterým se prý dá plavat v jezírku. Před osmi lety se tu s tetou Stáňou koupaly. Jenže to tehdá nebylo po průtrži mračen a celodenním dešti. Vodopád byl řvoucí, nedalo se pod ním projít, byla zima a i z velké vzdálenosti jsem dostal nepřímou sprchu při pózování pro foto. Ona ta divoká voda padá z výšky 35 metrů. Musíme se sem vrátit za suššího počasí, abychom si mohli krásu vodopádu vychutnat. Tohle byla divočina.

pondělí 24. ledna 2011

Veracruz



Vyrazili jsme na jih. Autobusem. Po ranní kombinaci mléka a melounu se mi v autobuse neudělalo dobře. Dvakrát. Jednou jsem seděl na klíně mámě a jednou tátovi. Rozdělil jsem to spravedlivě. Z autobusu jsme ve Veracruz vystupovali polonazí. Město založil Hernán Cortéz v roce 1519 a každý, kdo do tohoto světa připlouval tudy pravděpodobně prošel, neboť Město svatého kříže bylo hlavním přístavem Nového Španělska. Svižnou chůzí jsme doskotačili na náměstí a vybrali si hotel Orient. Večeři máma slíbila opět v nejlepším podniku ve městě, což znamená červené plastové židličky a změt názvů, které se nám pořád nedaří rozklíčovat. Událost večera byla, že mi táta koupil barevný míč (řečeno slovy klasika: badidi) a já byl v sedmým nebi. Ranní procházku do přístavu nám táta okořenil návštěvou místního akvária, kde jsem okukoval žraloky, piraně a podobnou faunu. Dokonce tam měli želvičky co má strejda Lejda doma na Vysočině. Okukoval jsem langusty, morénu, delfíny, tukana, rejnoky a kapustňáka. Všem svorně jsem říkal obdivně "ta ryba!"

neděle 23. ledna 2011

U mexického prince

Při ranní procházce ke katedrále nás zaujala teráska na střeše hned na náměstí. Ještě si pamatuju s jakou radostí moji rodičové navštěvují terasu hotelu U prince v Praze na Staroměstském náměstí. Tohle bylo na první pohled něco podobného. Nejlepší podnik ve městě. Máma zavelela k výstupu na střechu a objednala první margarity. Není nad ranní posezení s výhledem na zókalo. Okukoval jsem hráčku na nástroj, jehož název se mi nějak vykouřil z hlavy a chodil mávat k okolním stolům. Strejdu z Argentiny zaujalo moje tričko a tak jsem se chlubil, že to mám od tety Lucky z Čech.

Teotihuacán

Teotihuacán leží na vyprahlé náhorní plošině v nadmořské výšce asi 2200 metru nad morem. Je vedro a sucho, spatne se nam dycha. Smog z Mexico City moc nepomaha. Mama si me uvazala do satku na zada a vyrazili jsme vzhuru k pyramidam. Cestou jsme jeste potkali chlapiky provozujici domorode tradice. Uvazani za jednu nohu se nechaji pekne spoustek za zvuku hudby k zemi. Pekna podivana, ale na blbnuti je porad vedro. Okukuju kaktusy a premyslim jak se asi dostaneme az nahoru.

Mama je jako nosic nepouzitelna, kazdou chvilku to vypada, ze prijde o plice. Pruvodec psal, ze jeden den tady rovna se 40 vykourenym cigaretam. Deda by nahoru vybehl jako srnka.
Pyramida Slunce byla postavena na místě rituální svatyně, kterou byla 100m dlouhá jeskyně, kterou Aztékové považovali za místo zrození Slunce a snad i celého vesmíru.
Pyramida Slunce má výšku 63 m a spotřebovala 2,5 milionu tun materiálu. Na plošinu, kde kdysi stával chrám, vede široké schodiště. Vysplhal jsem sam za mirne pomoci taty. Strejda Lejda nahore fotil panaramata a mama sedela na zemi a tvarila se divne. Okukujeme jeste pyramidu mesice, ale kdyz jsme uz tady tak tam musime, ne? Cestou jsme Lejdovi koupili zelvicku z obsidianu zdobenou perleti a tygrim okem. Je krasna!