úterý 30. listopadu 2010

Cesta skrz vodopády


V devět hodin ráno jsme vyrazili směr Montenegro. Cesta má cca 470km, což se za normálních okolností dá zvládnout levou zadní. Dnes to šlo pravou přední a ještě hodně těžce. Od rána prší, bylo by na místě citovat pana Kemra z našeho oblíbebného filmu Na samotě u lesa. Dle mapy nepojedeme po dálnici. Nevadí. Prvních pár hodin ujde. Vjíždíme do hor, kolem sníh, povolená rychlost 60km/hod. Do hranic cesta ubíhá vcelku dobře a před celnicí nám mladík s visačkou prodává za 10EUR dálniční známku Montenegra. Dle mapy tu dálnice nikde být nemají. (máma se zase rozčiluje zbytečně, neboť: Při vstupu autem na území Černé Hory se platí „ekologická taxa“, jejíž platnost je 1 rok. Za vozidlo o počtu sedadel do 10 míst k sezení se platí 10 €. Viněta, která je dokladem o zaplacení, musí být viditelně umístěna na čelním skle.)Prší čím dál tím víc. Během celé cesty docílíme krásného průměru rychlosti 60km/hod. Mám úplně osezenej zadeček, přečetli jsme všechny moje knížky, oba výtisky časopisu Euro a dvě Art&Decoration. Vjíždíme do nádherného kaňonu a už je tma. Padá víc a víc vody. Tok řeky Morača doprovází silnice vytesaná ve skalách, celkem s 32 tunely a nesčetnými pomníčky. Kaňonem vede i železnice, rovněž s četnými tunely a mosty. Před každým a po každém tunelu projíždíme vodopádem, voda nemá kam odtékat. Pod námi teče rozvodněná řeka Morača a u silnice jsou značky, které máma interpretuje jako: "dej přednost autu skákajícímu do řeky". Máma vjela na shluk kamenů na silnici, auto to vydrželo a máma se nechala vystřídat v řízení. Cesta je nekonečná, ale držím s našima basu a neprostestuju.
Těším se do Podgorice na večeři, kterou mi servírují v osm hodin. Koketuji s číšníkem a doufám, že se dostanem výhledově do postýlky.

pondělí 29. listopadu 2010

Hotelový host


Baví mě kariéra hotelového hosta. V noci jsem se naučil rozsvítit světla v celém pokoji z nočního stolku, zapnout rádio z téhož místa, pustit televizi, přepínat kanály a zvyšovat hlasitost. Na nočním stolku jsem objevil telefon a průběžně zkouším volat babi a dědovi. Nikdo neodpovídá. Dál umím zavolat a ovládat výtah, čistit si jako pravý gentleman boty na mašině a požírat míchaná vajíčka k snídani. Autíčko se setrvačníkem mi ale pořád zajíždí pod postel a pak vyžaduji asistenci rodičů. Dnes se mě snažili unavit v hotelovém bazéně a v sauně, aby si mohli otevřít víno. Jsem opravdu zvědav, jak dlouho vydrží vzhůru. Včera a předevčírem usnuli brzo a já se je snažil docela dlouho a bez valných úspěchů oživovat.

Bílý hrad



Prošli jsme první branou opevnění a obdivovali využití obranného příkopu pro umístění tenisových kurtů. Pak jsme prošli druhou branou, kde byl přikop využit pro výstavku bojové techniky z ne příliš vzdálené minulosti. Za třetí branou bylo v příkopu parkoviště. Nahoře jsme se pokochali výhledem na soutok Sávy a Dunaje. Z původního hradu nezbylo nic, dnes to vypadá jako dobře opevňený park. Princ Evžen Savojský to tu vybojoval v roce 1717, pak tu během patnácti let postavili novou pevnost, kterou při předávání města zpátky Turkům v roce 1739 zase zbořili.

Beograd




Nevědouc o tomto městě skoro nic, vydali jsme se po vydatné hotelové snídani do víru velkoměsta. Značení ve městě je zhruba stejně kvalitní a přehledné jako v Budapešti. Našli jsme památky na mnohé kapitoly z historie tohoto města. Bylo zhruba čtyřicetkrát zničeno, takže se tu jaxi nedá s otevřeným průvodcem pochodovat od jedné památky ke druhé. Ta zbořenina je památka na bombardování Bělehradu jednotkami NATO za éry Slobodana Miloševiče. Prošli jsem několik chrámů, zastavili se před parlamentem, před budovou pošty jsem zavzpomínali na našeho oblíbeného strejdu a pak jsme docupitali na hrad.

neděle 28. listopadu 2010

Vánoční trhy v Szegedi


Cestou z Budapešti jsem se pěkně prospal a probudil jsem se kousek od srbských hranic, když jsme parkovali v Szegedi. Máma nám slíbila, že objedná guláš, aby se konečně v širších kruzích vědělo, jak takový segedín vypadá, chutná a co obsahuje. Okamžitě nás obklopila omamná vůně svařeného vína a dalších neidentifikovatelných dobrot. Vůně nás přivedly před místní dóm a zůstali jsme úžasem stát. Teda rodičové, já zíral na poníky. Starých památek se v Szegedu mnoho nedochovalo, a to proto, že město bylo téměř celé zničeno při obrovské povodni řeky Tisy v roce 1879. Při jeho obnově finančně pomohlo mnoho zahraničních měst, což poznáte i dnes z názvů největších ulic (Moskevská, Pařížská, Bruselská). U stánků na náměstí jsme našli labyrint, několikametrový vánoční věnec a hlavně stánky s jídlem. Ulovili jsme kuře na místní paprice a brambory maštěné kachním sádlem, u stánku jsem usmlouvali i možnost platit eurama a myslím, že takový kurz EUR/HUF by nám nikde jinde bez uzardění nanabídli. Hlad je hlad...

Okoupání v Budapešti


“Neexistuje pravděpodobně jiné město v zemích věřících a možná na celém světě, kde tak hojně tryskají prameny, aby vyléčily všechny neduhy, jako Buda”, napsal v 16. století Evlia Chelebi. Tento slavný středověký cestovatel si svůj postřeh nezapsal jen tak náhodou. Ze 40 termálních lázní a koupališť v Budapešti patří lázGellért k nejznámějším a nejnavštěvovanějším. Je to nejenom díky zachovalému secesnímu vybavení, nádherné mozaikové výzdobě, mramorovým sloupům a sochám, ale především díky tomu, že prameny napájející tyto lázně jsou známy již téměř dva tisíce let. Vzhledem k vysoké teplotě vody byly dříve nazývány Očistec a později dostaly název Panenská lázeň. V tureckém období zde stávalo nádherné lázeňské zařízení a Turci si je cenili právě pro teplotu místní vody. V roce 1918 bylo toto místo přestaveno do současné podoby a dnes je to jeden z nejelegantnějších čtyřhvězdičkových hotelů hlavního města.
Lázeňský hotel Gellért zahrnuje krytý i otevřený bazén s vápenitou, slabě kyselou, hydrogenuhličitanovou, mírně radioaktivní vodou, obsahující mnoho minerálních látek. Je stejně vhodná pro koupele, pitné kúry nebo inhalace a je zvláště účinná v případě léčby revmatických a kloubových onemocnění, neuralgie, neurózy, dny, gynekologických potíží a poruch metabolismu.
Na závěr jsem si dopřál několik koleček běhu kolem ochozu a na všechny relaxující tety v bikinách jsem mával. Všechny reagovaly a máma říkala, že to s ženskýma umím.

sobota 27. listopadu 2010

Vyrážíme do neznáma!


Dnešním polednem nastal dlouho očekávaný čas T, kdy jsme vyrazili vstříc zážitkům v zahraničí. Odfrčeli jsme do Bratislavy na vánoční trhy za tetou Zuzou. Procházel jsem s nima celé staré město, pozoroval lidi, snažil se poslouchat jak jinak mluví. Jako teta Zuza. Pak se ozvala zase milá čeština a pozdravila nás teta Magda, kterou jsem dlouho neviděl. Náhodou se tady s kamarádkou vydala na tyhle vánoční trhy. Teta Zuza jim doporučila nejlepší čokoládovnu ve městě (jmenuje se Bon Bon). Prošli jsem kolem bývalé synagogy, pokoukali na hrad a prodebatovali korunovaci Marie Terezie Uherskou královnou, která se tu s velkou slávou uskutečnila 25.června 1741. A jak se tak mluvilo o sladkém, zaskočili jsme na čaj a něco na zub do Kafé Mayer. To byly dobroty! Vánoční Bratislava má nepochybně kouzlo. Vřele doporučuji makovou tortu nebo makovovišňovou štrůdlu. Večer jsme ještě kontrolovali, jestli pořád platí, že se v Budapešti nedá odbočit doleva. Vše je při starém, nedá!

pátek 26. listopadu 2010

Jak jsem si otestoval harleye


Zavedl jsem rodiče kolem prodejny silných strojů. Před časem táta taky říkal, že se mu harley libi. Měl jsem možnost otestovat si hned dva stroje, speciální stabilizační tříkolky, oranžovou a zelenou. Musím říct, že to motorkaření má něco do sebe. Jen moji rodičové zase vedli protistátní řeči v tom smyslu, že něčeho takového mi není třeba. To budou koukat, až přijdu domu v koženém obleku, s helmou a s kérkou na rameni!

čtvrtek 25. listopadu 2010

Přepadovka v Brandýse


Optimisticky jsme se vydali na procházku do Brandýsa a po pár set metrech nám bylo jasné, že bude potřeba malá zastávka na oddech. Ohlásili jsme se tetě Stáně na návštěvu. Oznámili jsme svůj záměr odcestovat do Mexika a teta, zkušená cestovatelka, nám dodala i chytré knihy na cestu. Táta se hloubavě začetl a máma s tetou zavzpomínaly, jak to tenkrát v Mexiku bylo, když tam jely tetě Nayeli a strejdovi Jorgovi na svatbu... jak si je obě chtěl vzít seňor Octavio, co vlastnil krásnou haciendu, jak na svatbě došla tequila, jak se stalo to malé faux paux a tak dál. Teta byla tak nějak napůl nemocná, chtěl jsem jí rozveselit. Příližitost se naskytla záhy, když jsem si převlékal kalhoty a začal tancovat do rytmu. Máma mě vysadila na stůl a teta hned druhý den hlásila, že je jí hned lépe, když nahatí mladíci u ní takhle tancují. A já tancuju rád, moc rád.

pondělí 22. listopadu 2010

Hrady a zámky na podzim




Probudil jsem se relativně pozdě, bylo už světlo. Rodičové přesto ještě spali. Načapal jsem dědu Béďu v pokoji a přemluvil jsem ho na další bublifukovou seanci. Po snídani jsme ještě pozdravili strejdu Béďu a vyrazili na Komárov. Táta si potřeboval na tu naši cestu po hradech a zámcích vzít sekeru. Postupně jsme navštívili Trosky, Hrubou Skálu, hrad Kost, Dětenice s hotelem tematicky zaměřeným na středověk, Mčely a přes Lysou nad Labem jsme se dokodrcali domů. Setkání se smrťákem mi zprostředkoval místní umrlec viselec, se kterým jsem si podal ruku. Usnul jsem pak cca 1,3km od domova tak tvrdě, že jsem ani nezaznamenal, jak mě odnesli do postele.

sobota 20. listopadu 2010

Zimní království v Loužnici

Vidina víkendu tradičně stráveného v pohodlí domova nás vyhnala na krátký výlet do Loužnice. Nakonec jsme zůstali až do pondělí, protože v Loužnici je královsky. S dědou Béďou a tetou Olinkou je neskutečná zábava. A se strejdou Zbyňkem a tetou jsme vyrazili do hor za prvním letošním sněhem. Osmikilometrovou procházku jsem statečně prospal, byla zima a mlha doslova jak na horách. Nezapomněli jsme se stavit pro vyhlášené vysocké nakládané špičaté zelí v místním statku a pro ověřené sýry a kváskový chleba v Držkově. V Loužnici se cítím jako král.

pátek 19. listopadu 2010

Klidná síla


Strejda Václav je zocelen péčí o dvojčata. Proto ho vůbec nevyvedlo z míry oznámení tety Hany o tom, že s mojí mámou jedou do víru velkoměsta a že strejda krom dvojčat bude hlídat i mne. Dvojčata vcelku brzo usnula a já měl strejdu jenom pro sebe. On si něco dělal na počítači, já prozkoumal hromadu hraček, co mají dvojčata a které jsem neznal. Pak jsem skákal na gauči a strejda mě chytal. Vyřádil jsem se a když konečně přišla máma s tátou, byl jsem tak akorát připraven uvažovat o usínání. Krásný večer, díky strejdo!

čtvrtek 18. listopadu 2010

Léčivé prameny

Blížící se zima, deštivé počasí a s tím spojená rizika onemocnění nás vyhnali na léčebnou kúru do Karlových Varů. Cestu jsme strávili kratochvilnou zábavou, kdy jsem si donekonečna sundával ponožky, které mi táta opětovně dával na nožky. Na kolonádě bylo rusky rušno. Jedno z desatera pravidel karlovarské pitné kúry nabádá pít minerální vodu výhradně z tradičně tvarovaných porcelánových či skleněných pohárků. Nám musela postačit moje lahvička na čaj. Ostatní doporučení jsme dodrželi stoprocentně. Prameny jsme užívali při pomalé chůzi, beze spěchu, v duševní pohodě a uvolnění - se mnou to ani jinak nejde. Dokonce jsem ani nezaléval okolostojící rostliny a turisty rušil jen minimálně. Mámu jsme pak vyslali na zdravou stravu do indické restaurace a s tátou jsme mezitím občíhli muzeum Jana Bechera. Mimochodem jeho jmenovec Dr. David Becher prý přivedl kdysi léčebnou pitnou kúru ve Varech k dokonalosti a zasloužil se o její vyváženost - pravděpodobně spojením s paní Becherovkou.

středa 17. listopadu 2010

A ještě o Loučeni

Ve středověku a raném novověku se na Loučeni střídají nepříliš známá a významná jména majitelů. Zásadní proměnu vnáší do historie panství třicetiletá válka. Tehdy, konkrétně roku 1623, přicházejí na Loučeň Valdštejnové (ne tedy sám mámin milovaný Albrecht Václav Eusebius osobně, ale jeho strýc Adam). Od té doby Loučeň nebyla prodána, což nepřímo ukazuje na její hodnotu.
To, že se jejími držiteli stali po Valdštejnech postupně ještě dva další šlechtické rody, bylo způsobeno tím, že se u předchozích rodů nedostávalo mužských potomků. Každá změna erbu na loučeňském panství po roce 1623 (na zámku následně vládli Fürstenberkové a po nich Thurn - Taxisové) tak byla důsledkem sňatkové politiky, kdy ženská dědička z předchozího rodu uvedla svým sňatkem na Loučeň rod nový.
Máma byla nadšená ze zámecké koupelny, vypadá skoro jako naše komárovská. Necháme se prý ještě inspirovat pro úpravu záchodů.

Současný vlastník, akciová společnost Loučeň, zahájil po koupi zámku v roce 2000 projekt rozsáhlé rekonstrukce. Jeho součástí byla celková obnova zámeckého areálu – tedy nejen samotného zámku, ale i vzácného anglického parku, který ho obklopuje.

Retroprohlídla zámku Loučeň




Úderem třetí odpolední jsme se přenesli o 21 let nazpátek. Loučeň byl školícím střediskem pro zaměstnance v dopravě. Dobová terminologie říkala, že byl „účelově využit". Trošku jsem se bál, aby se zase nestřílelo jako na té minulé akci, kam mě rodičové přivzali. Stali se z nás účastníci školení, pracovní název Pepa z depa, protože se většinou jednalo o zaměstanance na železnici. Vedoucí nás rozdělil do turnusů k jídlu, uklízečka nám zase vynadala kvůli trabantu zaparkovaném na nádvoří, dostali jsme doporučení na kvalitní literaturu a dopuručené společenské hry. V hudebním salonku nám zahráli i nejoblíbenější píseň tatíčka Stalina Kalinka. Soudruh vedoucí během prohlídky dostal výjezdní doložku a dcera mu odjela do Prahy na nějakou nepovolenou studentskou demonstraci. Krátká přednáška historika v závěru prohlídky doplnila mozaiku z minulosti i o tragické odstíny předlistopadového dění na příkladu několika členů rodiny majitelů zámku. Ujmul se jí historik Zdeněk Hazdra z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, donedávna ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, tedy jeden z nejpovolanějších českých historiků pro tématiku minulého režimu. Já u té přednášky dostal hlad a máma to maskovala nejdřív pomocí tátových širokých zad a pak už vůbec. Spícího mě donesla až do auta.

Labyrintárium v parku


Po naší úspěšné misi na Hrubý Rohozec jsem byl zvědav na obdobnou akci na zámku Loučeň. Tátovi jsme neřekli kam se pojede, protože to bylo pro něj překvapení. Soubor deseti labyrintů a bludišť na Loučeni vstupuje do slovní zásoby českého jazyka. Provozovatel loučeňských labyrintů požádal o patentování nového slova - labyrintárium - a jeho uvedení do slovníků spisovné češtiny. Asi hodinu jsme běhali po zámeckém parku a procházeli labyrinty. Ono je jich tu celkem deset a některé nám dali zabrat. Nejvíc asi ten vysázený z tisů, protože jsme museli vynášet můj chlapečkomobil po několikerých schodech. Máma supěla, ale když viděla pána, co vláčí kočárek s dvojčatama, uklidnila se a cestu ven jsme pak už našli dobře. Ostatní byly už přehlednější, i když stejně zamotané. Prošli jsme labyrint tisový, dlažbový, prstový, kamenný, provazový a travní stezku. Byla to fuška.
Táta byl z labyrintů nadšený - připomínaly mu plnění pracovních úkolů. Taky vyžadují notnou dávku analytického myšlení a intuice. Ostatně se v těch labyrintech dokázal potkat s podobně zdatným strejdou Vláďou od táty z práce. Prý když táta strejdu přijímal, dal strejdovi řešit taky takový excelovský labyrint. Tak to bude asi osud.

úterý 16. listopadu 2010

Moudrá šedesátka

Dnes slaví děda z Vysočiny kulatých 60. Je to ten děda, který vždycky, když přijedeme na Vysočinu, mudruje, že zase přijeli ti pražáci. Vidívám ho málo, ale bezpečně jej poznám. Občas dostane dědečkovský choutky a drhne mi záda, aby byly čistý. Ale většinu našeho pobytu nemá čas a řeší nějaké důležité věci. Chtěli jsme mu na dálku poslat písničku na přání, ale Naďa Urbánková se asi zalekla špičkového textu, a do éteru přání neposlala. Nevadí.
"Denní stres a chmury zažeň, připrav sobě horkou lázeň. Z rádia ti hrajem polku, šťastná čísla vsaď na sportku. A bez dalších ovací, vše nej! Tvoji pražáci."
Táta na počest oslavence otevřel svůj nejlepší archivní kousek od Bruno Rocca z Piemontska. Barbaresco DOCG 2006. To zas bude bolavých hlav!
PS: přikládám ještě přání od dědových kolegů z práce. Zřejmě ho už nějaký čas znají.

Dvojčata trénují na bazén