středa 30. června 2010

Chlapi a máma sobě




Vyrazili jsme na cca 2.900 m nad mořem vysoký kopec Mythen. Sluníčko pálilo, cesta byla kamenitá a příkrá a občas spadlo z mraků pár kapek. S plážovým vybavením a městským kočárkem jsme rozbalili ležení na první metě u kraviček a kopce pozorovali zespodu. Z horského slunce jsme se šli schovat do stále aktivního kláštera v Einsiedeln a pak už jsme si s tátou užívali u ledového Wägitaler see chlapské radovánky. Táta má radost jak jsem se krásně vybarvil do osmahlého, větry ošlehaného blonďáka. Dokud nebudu mluvit jsem od místních k nerozeznání.

úterý 29. června 2010

Bei Leuenberger's in Ursenbach

Ursenbach je malá vesnička v kantonu Bern. Máma tu před mnoha lety pobývala u rodiny Leuenbergerových a moc ráda na to vzpomíná. Oni na těch prý tři až šest měsíců mámina pobytu vzpomínají také vcelku živě. Máma zapírár a trvá na tom, ze to tenkrát bylo jenom šest týdnů. Zřejmě je v přítomnosti mámy vnímání času značně relativní. Seznámil jsem se s Liamem (první zleva). Je o trošku starší než já a půjčil mi traktor. Na obrázku chybí Johannes, který nás přišel pozdravit, ale měl spoustu práce se sekáním luk a také Margret, která odjela na týden do lázní. Na máminu otázku, co je zde nového od jejího pobytu, spokojeně všichni odvětili, že nic, i voda prý teče zase dolů. Mají patnáct krav a patnáct koní. Pohladil jsem si i třítydenní telátko. Přijetí bylo vřelé a ani se nám nechtělo pryč. Určitě se zase brzy uvidíme.

Holzbrücke in Luzern


Luzern je jedno z nejkrásnějších švýcarských měst. Takové Karlovy Vary Česka. Máma spřádala plány na koupi nemovitostí a vyprávěla po několikáté historku o tom, jak tu s dědou byli před mnoha a mnoha lety a jak potom někdo most zapálil... Statečně jsem vše poslouchal a pozoroval ze svého stanoviště v kočáře, takže vím věru všecko.Most byl postaven v roce 1333 a je dlouhý něco kolem 200 metrů. Věž je prý ještě starší a sloužila jako vězení, mučírna, pokladnice i archív. Proč si někdo dělal taborák zrovna tady nechápu, mama? Ona se máma kdysi pohybovala i u mostu v Mostaru a ten taky už nestojí... Právě dorazila zpráva, že se tetě Gitě a strejdovi Martinovi narodil Filip. Gratulujeme a těšíme se na viděnou!

pondělí 28. června 2010

Labutí jezero


Ten balet napsal prý nějaký Rus podle německé pohádky. Se Švýcarskem to nemá nic společného, ale přece. V Zürichu je jedna z nejlepších světových technických univerzit (já ještě nechci studovat!) a taky známý operní dům. My jsme dali přednost skutečným labutím u jezera. Máma je cestou do vody srdnatě oklikou obešla, ale dostat se zpátky na souš měla problém. Asi si vybrala ten dramatičtější ze dvou možných konců baletu. Labutí píseň mámy, smál se táta. Nevím, co tím myslel. Každopádně máma vyhrála v syčení na labuťáka o prsa a mohli jsme se v klidu s tátou koupat.

Na plovárně u jezera


S tetou Nicol, Klarou a strejdou Rolfem jsme vyrazili k vode. Kam jinam nez k curysskemu jezeru. Pujcil jsem si Klarin plavaci postroj a brazdil jsem vlny s mamou. Dozvedel jsem se, ze kdyby byla Klara kluk, jmenovala by se Emil. To bychom se tedy jmenovali stejne. Emil tu neni nijak vzacne jmeno a prijmeni Huber uz vubec ne. Mama se mi smala, ze tady je moje jmeno exoticke asi tolik, co doma Honza Novak. Alespon mam spolecenske mimikri. Teta zjistovala, jestli si dame k obedu Güggeli. Málem nezbyly ani kosti. Ta plovárna člověka vysílí.

neděle 27. června 2010

Země zaslíbená


Strýc David je nejlepší cestovní agent na světě. Prostě jsme jen přijeli do Švýcarska a od té chvíle se věci dějí samy. Dostali jsme k volnému užívání wohnwagen (obytný přívěs pro méně chápavé) u jezera včetně plynového sporáku a ledničky, bedny vína a sušenek, dále mobilní telefon se švýcarským kreditem, kolo, kajak a nádherné slunné počasí.
Objíždíme Zürich See ze všech stran několikrát (prý schválně), než trefíme ten správný most z Pfäffikonu do Rappeswil, kde jsme se prošli po starém dřevěném mostě, prohodili pár neformálních slov (ba be čao apod.) na pláži s mládeží, co kouřila marihuanu (máma to poznala, asi se vyzná) a nakonec skončili na ulici v tureckém bistru na kebabu a pizze. Kolem jedoucí velopedista (česky cyklista, ale zde se kolu říka "velo") našel hned vedle nás padesátifrankovku a omluvně nám popřál dobrou chuť. Peníze zde očividně leží na ulici. Já jsem našel jen účet na 36 franků.




Mam nevestu




Uz je to oficialni. Mam nevestu. Zasnoubeni probehlo dnes rano pri oficialni snidani zase za pritomnosti rodicu obou stran. Jmenuje se Klara, bude ji jeden rok. Maminka Nicol je nasinec narozena ve Svycarsku a jeji babicka je z Brandysa. Tatinek Patrick je odtud. Nicol mluvi svycarsky, nemecky, anlicky, francouzsky, rusky a cestina je jeji materstina. Mame spadla celist, kdyz se dozvedela, ze studovala i jeden semestr na mamine pravnicke fakulte v Praze. Trosku se bojim, ze bude mama chtit abych vsechny ty reci taky umel.

Grüezi, Güggeli!

Ve Švýcarsku mluví místní švýcarsky. Není to němčina ani náhodou. Němce ostatně moc v lásce nemají. Pomalu švýcarštině přicházíme na kloub. Intonace je taková zpěvná s důrazem na druhou slabiku. Máma má dobré odposlouchávací schopnosti, takže zjistila, že když zazpívá a na konec dá slabiku ce nebo ci, tak jí všichni rozumí. Třeba pozdrav je grüezi [gyeci], což je něco mezi grüssen sie a grüss gott. Kuře se řekne güggeli a vyslovuje jinak, než se píše. Já s dorozumíváním nemám problém. Modrooký blonďák se světovým jménem je v těchto končinách jako doma.

sobota 26. června 2010

Narozeniny strejdy Lorenze



Lorenz byval Davidovym kolegou z prace a jak jsem pochopil, Davidovi je lito, ze uz to tak neni. Slavily se narozeniny, kulate se ctyrkou a nulou. Pochopil jsem, proc mama pribalila na cestu i soudek plzenskeho piva. Lorenz z nej mel velkou radost. Ze strechy jsme si krasne prohledli kus mesta. Oslava byla velika a obdivoval jsem Davida, jak dokazal krasne barevne sladit motylka s ponozkama. Pri male prochazce jsem se stacil seznamit s iPadem, ma sikovne ovladani, ale mama rikala, ze to kupovat nebudeme. Tj zatim, takze jde o penize jak ji znam. No a ze jsem si na vecirku udelal znamost vas asi neprekvapi. Jmenuje se Agata a je o rok starsi. Blahoprejeme!

Zürichsee





Tohle jezero jsem znal z mamina vypraveni. I tata si musel znovu vyposlechnout, jak ji z nej pred patnacti lety v noci zachranovala jezerni policie. Dnes jsem se dozvedel, ze si mama tenkrat i zalyzovala a ze se o ni dedecek tehda dost bal. Prohlidl jsem si kotviste lodicek a pozoroval vodu, jak dela vlny a sploucha. Po vydatne snidani na nejkrasnejsi terasce v Uetikonu a prozkoumani kosmicky nerezove kasny na lidsky pohon jsme se vypravili o kousek dal k jezeru, kde stoji magicky Wohnwagen a kam nas David vzal na plavani. Voda je krasne cista, drobet studenejsi a mama prisla zase s nejakym plavacim napadem.

Cesta do Svycar

Vyuzivame lakaveho pozvani strejdy Davida a vyrazime o pulnoci do Svycar. Mame me nechala hodne dlouho vzhuru, abych pry v aute spal. Tata se neohrozene vratil z prace, nevyuzil slechetnou nabidku (kombinovanou s dobre minenou radou az lehkym rozkazem) na predcestovniho sloficka, nalozil nase veci do auta a hura na Plzen a dal. Usnul jsem jeste doma, takze uplne presne report z cesty podat nemohu. V polospanku jsem slysel jak se nasi domlouvali, ze zastavi teprve az se probudim. Chtel jsem jim udelat radost a probudil jsem se az ve Svycarech. Snad se jim ty mocove mechyre casem smrsknou na normalni objem. Uzili jsme si jeste kus ranniho slunicka na dece a vydali se hledat Daviduv dum. Pres nazorovy nesoulad mych rodicu o vhodnem smeru jizdy, ktery se tentokrat obesel bez fyzickeho nasili, jsme cil nasli prekvapive snadno. Diky za navigaci a orientacni body vz. u borovicky doleva. Nase rozhodnuti projit se po meste prekvapive zmenil strejda David, ktery nas potkal na parkovisti pri ranni prochazce s beaglem Ascanem (za zkomoleni jeho jmena se redakce dodatecne omlouva), protoze nam rekl, ze tu mesto neni.

čtvrtek 24. června 2010

Julie a sraz po 20 letech

Teta Aja sebrala nakonec odvahu a dorazila na sraz spoluzaku po dvaceti letech. Tykalo se to i mamy, ale tu pry ta cislovka urazila a stejne jsme byli na Vysocine u babicky. Teta mame obsirne poreferovala o tom, ze vetsina spoluzaku a spoluzacek ma dva kluky, s vyjimkou jakesi Katky, ktera s mamou kdysi sedela v lavici a ktera ted ma deti pet (a Marty, co jsme ji potkali v lese s dvojima dvojcatama). Potvrzuje se tedy zprava Ceskeho statistickeho uradu, prumer je vys nez dve deti na jedu zenu. Teta Aja take ten prumer zveda, Julinka je jeji treti. Sedeli jsem pod jabloni a bylo nam prijemne.

středa 23. června 2010

Zámecká čokoláda




Večeřeli jsme na zámku a snažili se přilákat toho Filipa. Nechtělo se mu. Zalíbil jsem se slečně servírce, vyfasoval jsem spoustu hraček i speciální sesličku. Šel jsem slušně poděkovat i kuchaři do kuchyně a za to přinesla ta dobrá žena košík s pečivem, vyžádala si ještě i tátu, a odvedla nás k zámeckému příkopu na krmení ovcí a koz. Vychutnávali jsem si večerní sluníčko. Teta si mezitím objednala horkou čokoládu a netušila, že jako pozornost podniku dostane nápoj ve váze. Ono jenom propracovat se tou šlehačkou byla focela fuška, ještě že je moje máma taková žravá. Pak jsme narazili na problém krátkých brček, který jsme bravurně vyřešili. Nakonec nás nechtěli pustit domů, dokud to nevypijeme. Utekli jsme!

Čekání na Filipa


Filip se má dneska narodit, ale prý to tak nevypadá. Má čas do pondělí. Teta přijela na kus toho čekání se strejdou Martinem k nám. Máma pro jistotu ohřívala nenápadně vodu a čekala, co se semele. Krásně jsme si spolu hráli, strejda mě naučil troubit a rozsvítit světla v autě. Řídím rád. Pak mě ještě povozil na motorce, teda bez motoru, ale to je úplně jedno. Já byl moc rád.
Teta čeká, prý to bude porod. Máma jí uklidňovala, že situaci má pod kontrolou. Při čekaní na tetu sekala máma trávník a dvakrát šlápla bosou nohou do Barryho hromádky, a to prý přináší štěstí. Některé pověry nějak nechápu, ale tetu to uklidnilo i rozesmálo. A to je důležitý!

úterý 22. června 2010

Dvojčata stůňou


Ochořela. Vašík víc než Káťa. Šli jsme je večer zkontrolovat a podívat se, co dobrého se připravuje na grilu. Jenom nevím, proč si meducínu na zahradě nalévali táta se strejdou, když stonají přece dvojčata. A proč k tý meducíně kouřili kubánský doutník?

pondělí 21. června 2010

Sára se vrátila z Hrvatska


Na přivítanou mi půjčila svého nejoblíbenějšího plyšového medvěda. To se cení. Je to paráda, teď oba umíme běhat a honili jsme se s mámama po chodbě. Já byl taky už unaven, ale Sára byla asi unavenější a přesto jsme zvládli i válení sudů a kolaudaci zahradního domečku. Cítil jsem se nesvůj, protože mě máma navlékla do gatí s kšandama, ale tetě jsem se líbil.

Business meeting


Rychlá setkání se strejdou Jiřím mám rád. Řešili s mámou nad kávou něco pracovního a já dostal úkol nakreslit obrázek pro strejdu. Moc se mu líbil, a tak jsem ho (jako přídavek) krmil křídou. Akorát pořád nevím, jestli kreslit pravou nebo levou rukou. A taky nevím, která je pravá a která levá... Máma kreslí pravou a táta levou. Strejda Lejda pravou, teta Dana levou a teta Lucie taky levou. A většina ostatních pravou. Tak já nevím, kterou si vybrat...

neděle 20. června 2010

Svratka, řeka stříbrná



Táta recitoval cosi zmateného o tom, jak někdo zlobivého Luboše strčil do koše a že Svratka, řeka stříbrná, odnesla koš do Brna. Táta má básně rád. Já tomu moc nerozumím a chtěl bych vidět, jak by dědu někdo dostal do koše a jak by ten koš plaval... a pak taky, zkoušel jsem teplotu vody a mám pocit, že by se dědovi nelíbila. Je studená!

Adrenalinová Vysočina


V sobotu i v neděli jsem se zastavili v adrenalinových parcích. Vůbec jsem netušil, že něco takového existuje. Lidi na Vysočině jsou tím zocelení. Táta povídal, že jsou potomci Keltů a že přes ně nepřešli ani Švédové. Ti prý ani Pernštejn nedobili, zato Starou Boleslav málem vymazali z mapy, zbořili kostelní věž sv. Václava a kousek od našeho domu si v lese zřídili tábor, kde trávili zimu. O tom by mohl povídat strejda Béďa. Dodnes se tam dají po nich najít památky. Ale zpátky k těm trenažérům pro kosmonauty. Držel jsem se statečně, ale pěkně se mi točila hlava a pak se mi i motaly nožky. To všechno jsme zvládli v sobotu cestou z hospody, odkud jsme tátovi vezli džbánek s pěnou. Je to drsnej kraj.

sobota 19. června 2010

Mašina strejdy Lejdy


Strejda měl o víkendu noční a moc jsme si ho neužili. Nechtěl jsem ho přes den budit a tak jsme se snažili být venku. S bratrancem Filipem jsme okukovali, pak osahávali a nakonec i osedlali strejdovu mašinu. Na řídítka zatím nedosáhneme a přilba je nám taky zatím veliká. Filipa už strejda prý povozil (bez motoru). Já ještě musím čekat, ale počkám rád. Máma mi totiž vyprávěla, jak jí jako malou vozil dědeček na nádrži, protože vzadu seděla teta Lucie. Máma má traumatické zážitky z takové jízdy, konkrétně z uzávěru nádrže. Ale taky říkala, že zkušenost je nepřenosná.

pátek 18. června 2010

Zkrocení divokého koně



Není třeba asi nic dodávat, vím jak na něj. Umím nasednout i sesednout, vím, kde má hlavu a kde ocásek. Máma říká, že jde o starožitnost a to má asi pravdu. Prý na něm taky jezdila, ale to se mi nějak nepozdává, tak velikej ten oř není..

čtvrtek 17. června 2010

Jsem andílek


To teda alespoň říkala máma, když mě špehovala při odpoledním šlofíčku. Přes den se otužuju v bazénu a běhám po zahradě a z toho jsem pak unavenej jako pes. Taky se mi osypalo bříško. Asi to mám z té hospody...

pondělí 14. června 2010

Povečeřeli jsme v Pivovaru


U nás ve Staré Boleslavi je na náměstí pivovar. U něj dvoreček s velikými stromy, máma by řekla kaštany a teta Ája v nich vidí jílovec. Teta se vyzná. Zasedli jsem tam takhle odpoledne a povídalo se až do pozdního večera. Když odešli všichni hosté a zůstal jen náš stůl, přidal se k nám i pan vrchní. Probrali jsme hlavně stavbu mostu, aktivity památkářů a sobotní grilování. Jsme zváni, začíná se od čtyř a kromě krkovičky a spol se najdou i pstruzi a jiné dobrůtky. Pili jsme čaj, zulukolu i kvasnice. Na dobrou noc jsem přítomným zazpíval jednu Barryho árii a vzbudil jsem velký ohlas.

Teta Stáňa



Teta má dnes narozeniny. Sešli jsme se na oběd ve Felicitě, náramně jsme si pochutnali a pak jsem dámy vyzval na procházku do zámeckého parku. Máma se zase projevila velmi taktně a musel jsem zachraňovat situaci. Tetě Stáně jsem dal spoustu dárků, které jsem sesbíral na parkové cestičce. Některé jsem jí nasypal do boty. Choval jsem se vzorně a dalo by se říct galantně a přesto jsem se na chvíli ocitl za mřížema. Pak jsem tu bránu obešel a byl zase na svobodě. Nedošlo ale na plánovaný dezert v zámecké restauraci, měli zavřeno. Proto jsme se museli spokojit s náhradním programem v zámecké vinotéce. Cítím se tam už jako starej mazák, prostě štamgast. Neříkejte to tátovi, bude to překvapení! Tetě držíme palce, zítra má velký den!

Futro