neděle 31. ledna 2010

Dvojčata na túře



Molíkovic dvojčata jsou pěkně akční a dá se s nima podnikat spousta akcí. Třeba tahle naše tůra po zasněžené Boleslavi a přilehlých lesích. Dvojčata mají ještě tu výhodu, že se vejdou do klokaních nosítek. Já už chodím v krosně tátovi na zádech a je pravda, že mám lepší rozhled. Táta při chůzi krásně houpe a já sem tam ještě dám strategického šlofíka, abych byl svěží na případné zastávky. Díky Filipovi za ty super teplý boty!! Jo a abych zase nezapomněl, viděl jsem v lese při minulé procházce anděla!

sobota 30. ledna 2010

Na skok v Loužnici






Strejda Zbyněk tři hodiny odhazoval sníh, jsa ještě nedospán z předchozího večera, kdy dohlížel na důstojný chod oslav otvírání nové hospody, a jen co zasedl k obědu (jak k dílu, tak k jídlu), začalo znovu chumelit. Měl radost. Jsem natolik empatický, že jsem si toho šlofíka dal za něj a vychutnal jsem si ho. Opět se mi nepodařilo chytit žádnou bublinu z bublifuku, něco je špatně. Obdivoval jsem malování strejdy Bédi. On umí krásně malovat chaloupky a les. Poznali jsme Hrubou Skálu a les u skalního hradu v Oldřichově v Hájích.

Zdravý základ z Dolence pro starší i kojence!


Proto kupujeme sýry rodinné farmy z Dolence ze Zlaté Olešnice. Zejména jejich zralý pivní sýr a olešnický konšel mají grády. Dobrá zpráva je, že dobroty z této farmy i z vynikající držkovské pekárny se prodávají i v Semilech, což je z Komárova příjemná procházka (pakliže nahoru jede autobus a zastaví nám u Kordů na jednoho šnita).

Slavíme



Slavnostní toť dědečkův den. Měl chuť si zahřešit a to se mu splnilo v hospodě pod železnobrodskou zvonicí. Před pár lety ji někdo podpálil, ale místní nelenili a postavili tu dřevěnou zvonici celou znovu a je od té původní staré k nerozeznání. No a ten dědečkův hřích není v tom podpálení. Zrovinka jsme se trefili do srnčích hodů a dědeček zavzpomínal na časy, kdy byl přeborníkem v pojídání knedlíků. Já zůstavám věren svému oblíbenému nápoji, neboť když ji miluješ, není co řešit. Pak jsem ještě okoštoval chlupatý knedlíky a mysliveckou polévku.

Nostalgická zastávka


Komárov je teď takovej opuštěnej. Kolem chodí zástupy lidí na procházky, o kousek dál se jezdí na sjezdovce na lyžích a na prkně a my tu nejsme. Máma si umanula, že to s vytápěním našeho letního sídla musí rozlousknout, abychom si mohli dopřát i zimní rekreaci a nemuset být zároveň vrcholoví otužilci. I když to je prý zdravé... Na zahradě se plánuje venkovní sauna a ten sníh pak bude k poleženíčku vyloženě vybízet. Ale uznejte, ještě dotřít kousíček fasády a je to jak z pohádky. Moc se těším na další rodinnou komárovskou koupel.

pátek 29. ledna 2010

Moje hodobóžová židlička


Rozbila se mi moje cenná starožitnost. Tu židličku dostala máma od jedné paní, která nás kdysi potkala, jak si vykračujeme na ulici v šátku a zželelo se jí nás, když usoudila, že nemáme ani na kočár. Asi jsem se v ní neměl tak vrtět a lomcovat s ní. Ona se začala hýbat opěrka, hrozilo to pádem a táta pak předvedl ohromnou (máma říkala přímo býčí) sílu a udělal nám z domova kůlničku na dříví. Teď musím sedět na zemi nebo někomu na klíně a to není ono. Ach jo...

čtvrtek 28. ledna 2010

Teta Dáša s kyticí




Teta Dáša dorazila s kyticí pro dědu k narozeninám. Takouvou kytici jsem ještě neviděl a děda asi také ne. To bude tím, že děda není moc zvyklý dostávat kytice a obzvláště od dam. Jedou dnes se strejdou Matějem slavit, on totiž Matěj má narozeniny hned po dědečkovi a taky kulatý vlastně ještě kulatější! A my s mámou dáme kytici do vázy a vyženeme kočky i Barryho, aby ten puget nesežrali. Ani bych se jim nedivil, ono to krásně voní. Barry u kytice pořád drží dobrovolně čestnou stráž viz foto.

úterý 26. ledna 2010

Příprava na jubileum


Tak a už je to tady, dědeček bude slavit 65tiny. S přáním se začíná brzo, nejdřív dostal dort, co mu pekla babička vysočinská za máminy asistence. Zdobily ho čokoládou, skořicí, badyánem a ořechama ze Štěpánova, co praděda vyloupal. Několik dní před děda nic nečekal a tak jsme mu naservírovali za pění písní v chóru přímo do postele. Koukal asi jako já po probuzení. Pak si připili Lešíkovou slivovicí. Děda nakrájel dort a při tom na nás házel prasátka nožem. Já jsem taky kousek ochutnal tj dortu, ne slivovice.

sobota 23. ledna 2010

Sláva, furt je sníh, jedem na saních....



Na Vysočině je sněhu dost, ale ne tolik, co u nás v nížině podél Labe. Prý to tak ale nebývá pravidlem, říkala máma. Mrzne až praští a mně se vám tak krásně spí, kochat se přes ty teplé vrstvy stejně nemohu. Kochá se táta. Má Vysočinu moc rád, to se pozná. Babička se tu se strejdou Lejdou prohání na lyžích a zdaleka nejsou jediní. Psům mrznou tlapičky a máma vzpomíná na Joula. Kdyby tu byl s náma, dal by si koupel v potoce, tahal by ty moje sáně a pak by se se mnou zahříval v posteli. Ten Joule musel být úžasný strejda.

čtvrtek 21. ledna 2010

9,22kg a 75,5cm

Dneska se to u doktorky povedlo. Normálně vážím víc, ale dnes ráno..no to si domyslíte. Navázal jsem v čekárně kontakt s dvěma postaršími kolegy, mohlo jim být tak dva tři a vyfasoval od nich blikajícího plastového psa. Snažil jsem se tomu vyndat baterky, aby to mámu nerozčílilo, páč tyhle hračky nemá ráda. Odpoledne pak když máma spala jal jsem se přerovnat dědovu knihovnu. Krásně jsem na ní dosáhl z postele. Knihy, co se tematicky nehodily, jsem uklidil na zem. Namátkově šlo o: Moře, sníh a velkoměsta od Jacka Londona, Zelenina v české kuchyni, Kruhútská kronika apod. Někdo tam už musel vznést pořádek a systém!! Jenže pak mi omylem jedna kniha upadla na máminu hlavu a celé moje dílo bylo rozmetáno a znehodnoceno.

středa 20. ledna 2010

Narozeniny



Ale né, né moje. Táta má dnes narozeniny. Sám se k nim moc nehlásí, ale má naštěstí kolem sebe dost lidí, kteří mu to připomenou. Třeba máma připomínala jak o život. Včera nenápadně a dnes nápadněji. Poslala mu do práce dort a doručily mu jej krásné kolegyně. No a večer na mojí uspávací procházce dostal táta veliké srdce. Letělo nahoru a já to celý prospal. Musím se zeptat proč zrovna srdce a ne jiný orgán, vůbec by mi měli spoustu věcí vysvětlit...

úterý 19. ledna 2010

Nosočistochobotnice


Myslím, že mě naši mají na pokusy. Jsem nachlazenej, mám rýmu jak Brno. Když pšíknu, dělají se mi u nosu bubliny jak z bublifuku. Svědí mě to, v noci se dusím, spát nemůžu. A co v takové nejkritičtější chvíli uprostřed noci udělají moji rodiče? Táta mě chytne za hlavu a za ruce, abych se nemohl bránit a máma mi nacpe do nosu hadici, druhou hadici si strčí do pusy a sosá mi soplíky. Je to jako chobotnice. Řvu jako lev. Táta někde vyčetl, že pro zvýšení výkonu se to zařízení dá připojit na vysavač. Tak nevím, co mě ještě čeká. Na tátovu oblíbenou kratochvíli, kdy se mi prstem nebo tyčinkou vrtá v uších jsem si již zvykl a pro změnu držím jako beránek. Včera vtipkoval s mámou, že mě nařežou na kousky a dělal u toho takové ty krájecí pohyby rukou a smál se...Možná je to proto, že se učím chodit a vymetat kamna. Máma říkala, že jí budu pomáhat vytírat podlahu. Od toho ale přece ty tepláky mám!

sobota 16. ledna 2010

Renwolf


Díky strejdovi Béďovi za zkušební jízdu na tomhle parádním stroji! Jsou to zvláštní saně s lavičkou a řídítky opatřené brzdou, kterým se mezi místními říká renwolf, česky „vlček“. Nejdřív jsem seděl a koukal do kraje. Hovořilo se o rybníkářství a zlatejch sudetskejch ručičkách, turbínách, vodních elektrárnách, mačkání korálů a chovu pstruhů.

Pak jsem si sedl mámě na klín a ukázalo se, že tento dopravní prostředek je pro rodinu naprosto dostačující. Akorát táta si s námi neposeděl a jistil nás zezadu.
Dal jsem si pak šlofíčka v lehátkové úpravě a fandil mámě, aby mě při sjezdu a brždění nevyklopila.

pátek 15. ledna 2010

Krakonoš a lyžníci



Na horách v zimě se mi začíná líbit. Ještě než jsme před půlnocí odjeli z Becherchaty, šli jsme pouštět lampiónky. Máma mě posadila ve fusaku do sněhu, aby mohla fotit tu podívanou. Připadal jsem si jako ve filmu Krakonoš a lyžníci. Tři Králové, co byli jen dva, dva psi s blikacíma obojkama, obloha plná nádherných svítících obláčků, já po pás ve sněhu... Minule, když jsme pouštěli lampióny z nedalekého kopce nad Loužnicí, vyděsili jsme pár místních vesničanů, kteří si mysleli, že do Jizerek přiletělo UFO. Říkal nám to strejda Béďa, kterému se svěřil jeho známý s úkazem, který viděl na obloze. Jsem zvědavej, koho jsme tentokrát přivedli k údivu.

Becherchata


V průvodci je o Becherchatě uvedeno toto: "Tajemná roubenka ležící v bipolární magnetické zóně, kde mají vaše játra o 335% vyšší odolnost." Nerozumím tomu. Každopádně jsme tam zavítali. Setkali jsme se tam se skupinou podivně vypadajících lidí a dvou psů. Hrála tam strašně hlasitá hudba a ti lidé na sebe hrozně křičeli. Evidentně měli problémy s nedoslýchavostí stejně jako můj praděda na Vysočině. Na něho musíme taky křičet. Zádumčivě jsem je pozoroval, usmál jsem se jen občas. Zato oni se smáli pořád a prováděli spoustu podivných věcí. Táta říkal, že to sem psát nebudeme a fotky těch lidiček taky neuveřejníme, protože by to prý mohlo mít vliv na jejich další kariéru. Chápu. Strejdu M. by asi hned chtěli k Maximovi, protože za jeho patent na české brambůrky flambované parfémem Hugo Boss by pařížská smetánka utratila majlant. Strejdu L. by zase chtěl pan Copperfield, protože jeho elixír mládí, co dělá na Hané z povidel, se snažil vyrobit už magistr Kelley za Rudolfa II. A tetu P. by angažoval Pedro Almodóvar do hlavní role nějakého svého filmu, kde se nakonec ukáže, že hrdinka byl muž. A to by byla škoda, protože bychom se už všichni příště zase nesešli na Becherchatě.

středa 13. ledna 2010

Saunové nebezpečí

Večer jsme si počkali na tátu a odvezli si ho do sauny. Oblékl jsem si svoje modré plavky, kterým máma říká "filtr tuhých částic". Je na nich obrázek ovečky. Hrál jsem si v sauně na zemi s klíčem od trezoru a od skříňky a táta mi pravidelně kontroloval záda, jestli na mě netáhne, abych nenastydl. Poslouchal jsem rozhovory ostatních nahatců v sauně a dozvěděl jsem se, že sedíme v sauně s parním nárazem. Dole do mě ale nic nevrazilo. Táta mě pak zabalil do ručníku a utíkali jsme přes střechu do odpočívárny. A tam se to stalo. Máma si odskočila do tropické sauny a když byla pryč, dali se s tátou do řeči tři chlapíci. Zajímalo je, jak snáším saunu a jestli mě po ní máčí ve venkovním ochlazovacím bazénu. Táta jim vysvětlil, že mám trénink z Thajska a že v sauně experimentujeme, co všechno snesu. Mezitím se za rohem objevila máma a poslouchala, co táta říká. Chlapíci mámu neviděli a ona je taky ne. Táta debatu ukončil a šli jsme se dál saunovat. Máma se svěřila, že měla o tátu strach, aby nepadl do léčky nějaké zlé osoby, bo chlap s krásným chlapečkem je prý nesmírně sexy a ženy před ním ztrácí zábrany, jak říkal strejda Jiří. Ten těmhle věcem rozumí! Když šel táta na závěr plavat, odebrala se na oplátku máma do finské sauny prolustrovat si ty tři chlápky. Já šel s ní, jen tak pro jistotu...

Barová stolička



Po delší době jsme si zase s mámou udělali odpoledne v Praze. Stavili jsme se u Sáry a tety Evy jen tak na pokec, protože nám holky za pár dní odletí do teplých krajů jako ptáčci na podzim. Seděli jsme u baru. Sára mi půjčila na vyzkoušení svou barovou židličku. Mezi tetou a mámou se rozproudil rozhovor o tom, jak musely strategicky opustit svoje barové stoličky v La Bodeguita Del Medio, aby jsme v nich teď mohli sedět já se Sárou. Nechápu. Vedle jak vidno byly ještě dvě volné a do té naší by se ani teta ani máma nenasoukala. Divná debata. U tety jsem se taky zvážil a oblečenému s psychedelickýma adidaskama na nohou mi váha ukázala 9,9 kg. Normálně se ale vážím nahatej. Taky jsem se vytahoval, jak už umím stát a ukázal jsem tetě názorně, co všechno bude Sára provádět a kam a do čeho poleze, až poleze. Teta mi byla moc vděčná.

úterý 12. ledna 2010

Po schodoch, po schodoch...

Na ty schody jsem samozřejmě nevylezl sám. Vysadili mě, protože jsem chtěl, moc chtěl. Za celý den už mám všechno dostupné prozkoumáno a tak čekám na večer, až přijde táta. Pak nastává kolotoč extrémních zážitků. Třeba to s tím jablkem nebyla úplná náhoda. Dneska jsem obdobný kousek zopakoval. Když nadešla chvíle dávení, snažil jsem se ji překonat tím, že jsem si strčil další kus jablka do pusy. Úplně to nezabralo, táta byl tentokrát rychlejší. Teď, jak je všude spousta sněhu, borovice u domu se pod jeho tíhou naklání až k oknům. Přemýšlím, když se odrazím, doskočím z okna až na větve. To bude rodeo. Do roka a do dne!

pondělí 11. ledna 2010

Deset


Mám právě deset měsíců, deset zubů, možná už deset kilo a minimálně deset čertů v sobě. Už mě nic neudrží, všechno musím zkusit, na všechno sáhnout, všechno ochutnat. Máma má ze mě radost a s radostí čeká tátu, až přijde z práce a s radostí putuju už ve dveřích k němu. Máma pak sleduje dokola všechny díly Soukromých pastí a my s tátou... Dneska jsme si hráli v kuchyni. Táta mi oloupal jablko a já si jej nacpal naráz do pusy. Táta to komentoval, že jsem celý po mámě. Myslel asi moje zelenající se oči. Pak mi ale zrudly, nějak mi jablíčko zaskočilo a začal jsem se dusit. Táta mě bouchal zuřivě do zad. Nechápal jsem, proč mě bije, dloube se mi prstem v krku a věší mě hlavou dolů. Než se přišla máma podívat, jak si pěkně hrajeme, byl už jsem zase na nohou a ukázal jí, jak se umím postavit a dosáhnu až na stůl. S jablkem to bylo o fous, ale než ty hamánky od mámy, to raději ty tátovy hry.

neděle 10. ledna 2010

Radostné odpoledne

Z Radosti se nám ještě nechtělo domů, a tak jsme pokračovali čajovým dýchánkem u Gity a Martina. Čaj byl s vanilkou a pomerančem, ale dýchat se nedal. I tak jsme si to odpoledne báječně užili. Táta dostal na uši Ajpod s Xaverem Baumaxem, máma si prohlížela vystřihovánky známých architektonických skvostů, já jsem bavil dámy svými psychedelickými adidaskami, hrál jsem si se želvou s buvolíma očima a koukali jsme s Martinem na televizi. S Gitou a Martinem mě to moc baví, budu k nim jezdit na prázdniny do Čech nebo do Austrálie, podle toho, kam to bude z Indie blíž.

V Radosti o radosti






V Radosti efix jsme dnes slavili narozeniny tety Gity a strejdy Martina. Sešla se tam s náma ještě teta Markéta a strejda Jiří. Předali jsme Gitě a Martinovi jako dárek každému lampión a ještě jeden navrch (zasvěcení už vědí). Když se vzápětí táta bystře zeptal "neměli vy jste náhodou nedávno narozeniny", musela máma použít svou diplomacii a já zachraňoval situaci dvojitým tuktukem. Pak se radost rozjela na všech stranách. Houpal jsem se na lustru, čistil jsem si zuby kobolojem od strejdy Braňa, s Jiřím jsme zkoušeli, kdo si strčí prst dál do pusy a Gita vyprávěla vtip o soplíku na prostěradle. Mně to moc vtipný nepřišlo, na prostěradlo jsem dokázal umístit už jiný věci. Pak vedli všichni pseudovědecký debaty o tom, zda má jídlo vliv na chuť mámina mléka. Táta navrhoval, ať zkusí topinky s česnekem, Gita zase čokoládu a zda poteče kakao, jako černoškám. Je vidět, že tomu nikdo nerozumí. A přitom je to tak jednoduchý. Rovnice o dvou neznámých. Tak schválně. Máma měla dnes: ovesnou kaši s medem, medovník, wafle s borůvkama, fér treid čokoládu, polské sušenky se šípkovou marmeládou a meruňkové knedlíky s ostružinovým likérem. Já jsem vstával před sedmou, přes den jsem dal dva krátké pětatřicetiminutové šlofíky a večer jsem byl z naší trojice v posteli nejaktivnější. Nejdříve usnula máma, pak prasátko, pak vyhasly kamna, pak táta, pak se vybil mobil, s kterým jsem si hrál, pak zhasly pouliční lampy a když nebylo do čeho píchnout, zalomil jsem to v sedě taky. Do půlnoci zbývaly minuty. Ty cukry, to je čistá radost, už tomu rozumíte?







sobota 9. ledna 2010

Ladovská zima

Tento příspěvek je určen především všem řidičům na sněhu. Nachumelilo u nás v Čechách tak, že táta smutně přemýšlel, jaká zima teprve musí být na Vysočině a máma triumfovala svými zážitky z opravdové zimy na Aljašce. Každý den ráno si proházela cestu k autu, zapojila ho do zásuvky (soudím, že to byla Lada), vyházela zase cestu zpátky a měla hodinku čas na teplý čaj a šminkování, než se auto rozehřálo. Kolem silnic byly vysoké sněhové mantinely, které ji vždycky bez úhony vrátily na cestu a na semaforech zelená znamenala čekej, než dokloužou do křižovatky ti, kteří nezvládli zastavit na červenou. Po návratu do Čech se jí tento jízdní styl párkrát nevyplatil, ale o tom někdy příště (zítra vyrážíme do Prahy, tak třeba).

Nedalo mi to a rozhodl jsem se, že aspoň jednou za rok vyzkouším moje vozítko. Má letní gumy a jsou prázdný tak, že se s ním nedá na pevném povrchu zatáčet. Na sněhu to bylo jiný, ale už se těším na pořádnou jízdu na saních.

středa 6. ledna 2010

Nový svět


Doslova jsem objevil nový svět! Rodiče mě vzali do saunového světa v jednom pražském hotelu, neprozradím kde, aby tam nebyly časem davy. Je to tam totiž bájo. Navštívil jsem tropickou, finskou i venkovní saunu. Byl jsem tam zdaleka nejmladší a sedával jsem na spodních pozicích tj. na zemi u dveří, ale i tak jsem si to vedro užil. Máma ukázala skupině plachých "otužilců", jak se po sauně polít vědrem ledové vody a ochladit ve venkovním ledovém bazénku. My jsme si s tátou raději četli v odpočívárně a pak jsme plavali v pravým bazénu! Trošku jsem se bez plavek styděl, ale máma mi je časem opatří. I když vlastně přeborník ve vybírání modelů plavek až od protinožců je strejda, asi to s ním budu konzultovat. Pak jsem ještě bafnul na strejdu Jiřího, kterýžto tam náhodou hrál s jiným pánem skvoš. Máma zvala víc strejdů, ale nemohli. Přišla jedna obrazová omluvenka od strejdy, který trávil večer v teple rodinného krbu (obrazně, seno totiž hoří!).
Příští týden půjdeme zas a já už se těším! Máma ten hotel napráší do Reflexu jako father friendly zařízení, tak moc se nám tam líbilo.

Intimní povídaní pro silné povahy

Máma dnes ráno psala tátovi, že zážitky s mým velkým businessem nejsou už dávno publikovatelné. Táta je naopak toho názoru, že by se na tomto blogu měly ocitnout hned ze dvou důvodů: edukace širší veřejnosti a větší čtenosti mého zápisníku. Zejména teta Gita časem ocení autentičnost mých postřehů. Tak do toho. Máma je optimistka a nevzdala se pokusů o bezplenkovou metodu, proto chodím na autíčko dělat loužičky. Někdy se to povede a někdy ne, ale za každou loužičku mě máma pochválí a poděkuje. No, ale dělat tam velký business vyžaduje větší soustředění a lepší načasování, což se občas nepovede. Před pár dny mi máma prostě nedopřála dost času a než mě stačila obléknout, tak to přišlo. Mám vypranou postýlku včetně chráničky matrace. Dneska jsem zase názorně předvedl, že dostat ten materiál až na záda, lze v látkové i igelitové pleně. Máma situaci objektivně vyhodnotila tak, že mě vysvlékla v koupelně a dala si se mnou sprchu a já dostal ještě navrch koupel s hračkama, to všechno podmalováno soundtrackem ze známého španělského filmu, jehož název jsem si volně přeložil jako "Láska je pejsek".

neděle 3. ledna 2010

Dnes neumírej!


Začal nový rok a s ním nové výzvy. Na pobyt v teplých krajích jsme již vycvičeni, teď se prý musíme připravit na sibiřskou zimu. Od strejdy Bédi jsme si půjčili takový postroj, co vypadá jako sedačka ze stíhačky. Do něj mě přikšírovali a táta zavelel k tajné akci ve stylu Jamese Bonda. Vyrazili jsme na tréninkový zahřívací pochod. Prošli jsme obytnou zónou, kde jsme pro zmatení nepřítele předstírali neškodné bezdomovce. Pokračovali jsme po zasněžených Zátopkových stezkách borovým lesem. Chumelil se sníh, přituhovalo. Máma mi nasadila svoje zánovní kožené rukavice, co koupila v roce '98 ve Walmartu. Koukal jsem do korun stromů úplně z nové perspektivy a vyhýbal se skloněným větvím. Na posledním fotografickém checkpointu jsem levou rukavici ještě měl...

Pak jsem asi chvíli zdřímnul, protože najednou už byla skoro tma a my jsme se nořili hlouběji do lesa a po našich stopách ve sněhu jsme hledali ztracenou rukavici. Mrzly mi ruce, nos, nohy, a tak jsem hlasitě protestoval. Nebylo nazbyt. Museli jsme zavolat záchranáře dědu. Přijel pro nás neohroženě zasněženou lesní cestou vyhřátým Citroënem se speciální letní výbavou. V pátrání po rukavici bude pokračovat zítra agentka máma při jejím 10 km běžeckém tréninku.

Futro