pátek 31. prosince 2010

Medvěd kodiak

"Já říkám to, co říkali v televizi. Že medvěd kodiak měří 3,7 metru.
Nesmíš věřit všemu, co se říká v televizi.
Já říkám, že tam říkali, že když si stoupne na zadní, měří tři metry sedmdesát, možná víc!
Zkus se dotknout stropu, a uvidíme, jak je ten tvůj kodiak velkej.
Tak. No opatrně. Počkej...
Stůj, opatrně, jo? Já jdu nahoru.
Udělej tam značku!"
Prostě jsme si to chtěli s tátou vyzkoušet taky, když je prý ten Silvestr. Čiki na nás štěkal jak blázen. Asi toho mědvěda z nás cítil. Teda spíše z táty. Já jsem bručel a dělal značku drápem. A taky jsem osedlal koně jako princ z pohádky o třech oříškách. Nebo že by to byla scénka z divokého západu?

čtvrtek 30. prosince 2010

Z nežízně žízeň udělá teprve náš májový ležák


Křesťanské vánoční svátky prožíváme ryze nekřesťansky. Navštěvujeme židovské památky a cpeme si břicha v hospodách lokálních pivovarů. Dnešní mrazivý ale sluneční den jsme strávili procházkou po starém židovském městě v Třebíči, židovským hřbitovem a románsko gotickou bazilikou sv. Prokopa. Všechny tyto památky jsou zapsány v UNESCO. Máme tedy další fajfku na cestě po těchto světových památkách. Třebíč sama o sobě působí spíše dost provinčně a tak jsme po mámině přednášce o čistě závistivých kořenech nenávisti křesťanů k Židům zamířili do nedalekých Postřížin. Městys se světoznámým pivovarem se ve skutečnosti jmenuje Dalešice. Jiří Menzel sem v roce 1980 dovezl Petra Čepka, 2x Rudolfa Hrušínského, Jaromíra Hanzlíka, Magdu Vašáryovou, Jiřího Schmitzera a další a zahráli si tu skvělé pivní i nepivní scénky, kvůli kterým se má smysl podívat do Dalešic ještě dnes. Vychutnali jsme si pivovarnický gulášek, vrabce, noky s mákem a skvělou Dalešickou 11°, Májový ležák a černou 13° Fledermaus. Budeme muset nějaký pivovar koupit taky.

středa 29. prosince 2010

Komu není dáno shora, neví, kde je Černá hora




My jsme zkušení cestovatelé. Víme, kde je Monte Negro i kde Černá hora. V Černé hoře stojí pivovar a vaří zde výtečná piva, pivní pálenky i chmelové limonády. To jsme si nemohli nechat ujít. Po návštěvě muzejní výstavy gotických a renesančních kamnářských kachlí v Boskovicích, po výstupu na hradní zříceninu a procházce po místní židovské čtvrti jsme neomylně zamířili právě do zapadlého a přesto slavného a vyhlášeného městečka s více než 700 letou pivařskou tradicí. Užili jsme si návštěvu všichni a hned několikrát. 

úterý 28. prosince 2010

A jedem!

Dny na Vysočině spokojeně plynou. Je tu tolik lidí kolem mě a je tu pořád, co dělat, že jsme ani nepostřehli, že jsou Vánoce. Tedy až na mámu. Hlavně, že jí chutná. První noci jsem spal opravdu málo, rozrušením volám stále strejdu Lejdu, Fífu, tetu Dadu a další. A ráno jsem první vzhůru a spěchám ostatní vzbudit. Pak se se všemi zdravím, hraju si s Fífou, teta Dada mě krmí, dědeček se ptá, jak jsem se vyspal a sám si odpovídá a tak pořád dokola. To hlavní z těchto dnů je, že mrzne, padá sníh a já jezdím na saních! A Čiki nás honí a tahá za nohavici, abychom nejeli tak rychle.

neděle 26. prosince 2010

Bratranci a sestřenice

Mapuji i vzdálenější příbuzenstvo na Vysočině. S Filipem, (můj bratranec, syn tátovy sestry) jsme zajeli za dcerami tátovi sestřenice Jitky (dcery tátovy tety Dany) Adélkou a Sárou. Vedle mě pak stojí jejich bratranec Václav, což je syn bratra otce obou mladých dam. Nebo tak nějak, dál už se ztrácím. Zbývá ještě několik větví na prozkoumání. Baví nás to!

pátek 24. prosince 2010

Stromeček


Jsou Vánoce. Někdo je má rád, někdo ne. Třeba moje máma je ráda nemá. Babičky je mají rády obě, teta Dada je má ráda a u táty a strejdy Lejdy nevím. Já Vánoce asi rád mám, protože se sejde dost lidí a hlavně dětí a já si mám s kým hrát. Taky pro orientaci na trhu jsou Vánoce fajn. Při rozdělování dárků jsem přesně očíhl, co dostal Filip a jeho hračky mě zaujaly na několik dalších dní dopředu. Taky mám rád společné přípitky. Velmi jsem ocenil, jak se děda se strejdou a později i babi na slavnostní chvíli oděli do hodobóžových županů z Thajska.

čtvrtek 23. prosince 2010

Tradiční setkání pod staroměstským stromem


V tomhle čase tam čepují báječný punč a svařené víno. Tahle tradice byla zavedena před spoustou let. Obnáší zastávku dole u stánku u orloje a pak hlavně taky na terase hotelu U prince, kde se pro vybranou společnost podáva šampaňské. Letos nám ještě z veže od orloje vyhrával trubač na trubku.
Loni nám tu teta Gita oznámila, že se narodí jezulátko a letos už tam byl Filip s náma. Zavěšen na mužné hrudi svého otce se na nás na všechny smál a mohl na mě oči nechat. Asi jako já na bratrancovi Filipovi, co mu je už šest let! Jsem rád, že teď už bude strejda Braňo blíž a že si ho víc užijeme. Pro začátek si necháme všichni zřídit osobní datovou schránku, protože to strejdovi udělá radost a myslím, že teta Stáňa to taky ocení! Letošní účast byla hojná, přiletěli Braňo s Markétou, Jiří s Lucií, Gita s Martinem, Filipem a teta Stáňa.

Jen strejda Kubík se letos nemohl zůčastnit a myslím, že mu to je hodně líto.

Hrajeme koledy

Tradičně jsme zašli za tetou Dášou na ochutnávku domácího vaječného likéru. Spojili jsme to i s ochutnávkou naší jeřabinky. Dobře, že jsem se naučil držet skleničku a připíjet si na zdraví. Teta umí báječně hrát na housle a na piano. Trošku jsem se styděl, ale něco mála jsem zatancoval. Nejsme nijak muzikální rodína, ale když jsem začal mlátit do piana, teta okamžitě poznala, že umím "chytit oktávu". Naučil jsem se zahrát medvěda a ptáčka. Tetin tatínek navrhoval dřevěné hračky pro továrnu v Semilech a já si mohl hrát se dřevěným městečkem. Postavil jsem si kostel i s věží a hodinama. Taky mašinky, autobusy a kamiony. To byla paráda.

neděle 19. prosince 2010

Muzeum Becherovky

Je s podivem, že jsme do tohoto muzea nezabrousili už dříve. Koneckonců, vyvěrá zde třináctý a jak jsme se dozvěděli i čtrnáctý karlovarský léčivý pramen. Prohlídka muzea zabrala 45 minut - historie, návštěva sklepů, promítání, degustace - 3 ochutnávky produktů Jan Becher + obligatorní nákup v podnikové prodejně. Dokonce jsme viděli i část původního bechorovodu - potrubí, které dosahuje 9 km a spojuje laboratoř se sklepy a sudy. Ve sklepě to náramně vonělo po bylinkách. Průvodkyně tak zasvěceně hovořila o aperitivech a digestivech, že jsem si musel vyžádat technickou pauzu na převléknutí kalhot. Utvrdili jsme se v názoru, že se jedná o meducínu a ne obyčejný alkohol. Při degustaci mě trošku ošidili, protože jsem dostal jenom čaj bez speciální příchutě, kterou měli máma s tátou. Odcházeli jsme příjemně naladění.

sobota 18. prosince 2010

Pozorujeme vánoční atmosféru


Vánoce se nás nijak netýkají, ale čas od času na ně přijde řeč, jako třeba dneska cestou do Varů. Sněžilo, pak vykouklo sluníčko a my vyjeli z lesa před Řevničovem (kousek od Královského pivovaru Krušovice). Před náma jelo auto viz obrázek. Máma říkala, že spodek toho stromku asi ještě stojí na Staroměstském náměstí. Je krásně mrazivo, zimní království. To mám rád.

středa 15. prosince 2010

Sněhové radovánky

Včera jsme ještě dováděli na gondole v Benátkách a užívali sluníčka a dnes jezdím po zadečku na sněhu a kouluju se s tátou. Už vím, co znamená "padá sníh". To jsou samé radovánky, jásání, zábava. A když mi přistanou vločky na krku, je to "brrr". Když se táta o tuto naši zimní radost chtěl podělit s kolegy v práci, nepochodil. Prý když bude muset deset dnů po sobě odhazovat sníh, tak ho to nadšení přejde. Já se přitom tak rád brodím sněhem. A tady na Vysočině je cestička ráno vždycky čistá. Chce to mít na všechno lidi a psa.

úterý 14. prosince 2010

A hurá domů

Poslední procházka kolem kanálů a přes mosty, hledáme autobus, který by nás dostal na pevninu. Tam sbírá před cestou domů sílu naše autíčko. Shledání bylo vřelé. Vyrážíme na sever, projíždíme devatero hor a devatero řek a devatero lesů. Jede to dobře, máma usnula za volantem jenom cca jednou. Ve Vídni se chystáme na vánoční trhy, ale nepřeje nám počasí. S vidinou dobré polívky od babi v Bystřici frčíme dál. Babi psala, ať zaparkujeme v depu, což nám nedávalo smysl do chvíle, než jsme opravdu parkovali. Jsou tu hromady a hromady sněhu! Cestou v autě jsem měl dost času popřemýšlet o další cestě. Je toho hodně, co jsme nestihli... Ravenna, Bologna, Ferrara... Lago di Garda...

Gondola

Lodě na vodě nás fascinují. Dlouho jsme odolávali pokušení osedlat
gondolu, většinou z mámina vrozeného skrblictví a díky divokým snům o tom, ja mě máma loví ze studených a hlubokých vod místních kanálů. Přemluvil jsem tátu a ten uargumentoval mámu a šli jsme hledat svolného gondoliéra. Není to úplně jednoduché, lidé jsem různí a pro tak delikátní zážitek nemůžu nastoupit do lodě jen tak s někým. V uličkách jsem tak toužebně jednoho pána pozoroval, až nám sám své služby nabídl a mohli jsme vyrazit.
Nástup jsme provedli přes jinou zpřátelenou loď. Nejdřív jsem ani neprote stoval proti zabalení do přikrývky, kterou nepoužívám ani v noci, protože jsem byl dojat. Pak jsem si chtěl omočit ruku a nedovolili mi to. Přitom ten pán si klidně stál na zádi lodi a strkal do vody takový podivný kus dřeva. Projeli jsme kolem známých míst a byla to paráda. Loučíme se s Benátkama a hurá domů!

Schody do nebe přes Ponto di Rialto

V praxi jsme zjistili, ze Benátky nejsou město pro plně naložený kočárek vhodné. Ano, je tu krásně a město láká k procházkám přes romantická zátiší, ale na každých pár set metrech musíme překonat vodu a to po mostě. Schody jsou všude. Proto jsme změnili procházkovou strategii a vyrážíme bez kočárku. Limituje se tím sice vzdálenost, kterou můžeme od naší základny v Lanterna di Marco Polo urazit, ale já se krásně vyběhám a mám možnost procvičit obratnost v běhu, skocích a lezení po čemkoliv. Dnes jsem vyšel schody na Ponte di Rialto úplně sám a sám jsem je pak sešel i dolů. V hotelu mě pak táta naučil ty prudké schody potažené kobercem sjet po zadečku, coz je výborná zábava. Usnul jsem pln zážitků a údajně jsem vykřikoval ze spaní "teta pá pá, táta není, lodě na vodě, Emi sám, Emi bravo".

pondělí 13. prosince 2010

Náměstí svatého Marka


Ústřední a nejlepší místo pro honění holubů v Benátkách je bez debat největší místní náměstí. Pozorovali jsme racka, jak se cpe mršinou nějakého menšího ptáka. Pak jsme drobili sušenku holubovi, kterému jsme začali říkat náš pták. Je to pouze pracovní označení, do tajů ornitologie proniknu až později. Na náměstí běhám po lávkách, které slouží jako chodníky v době záplav, a neohroženě z nich skáču dolů. Táta mě zatím vždycky chytil. Táta je na tyhle hry lepší než máma. Taky jsme pronikli do baziliky svatého Marka vysvěcené v roce 1097 a obdivovali slavné mozaiky, pokladnici a zlaté kupole. Netušil jsem, kolik může mít mramor barevných odstínů a kreseb. Viděli jsme tisíc let staré číše z jednoho kusu kamene obložené zlatem a drahokamy. Viděli jsem sbírku relikvií svatých. To mě trošku vyděsilo, je to výstavka lebek, úlomků kostí, zubů, obratlů ve zdobených futrálech. Svého času to bylo žádané zboží. Nemusíme chodit pro ilustraci daleko. Tělo svatého Marka místní taky ukradli v roce 808 z Alexandrie. V dóžecím paláci jsme hráli s tátou na honěnou a našli jsme se až na nádvoří po prohlídce vězení. Máma zadumaně mumlala něco o tom, že měly Benátky vlastní právní systém a pravidla voleb. Táta říkal, že máma je štír, a proto jí zaujmou jiné věci než nás. Já jsem narozen ve znamení ryb a nevidím jediný důvod odcházet od vody. Docela často se názorově rozcházíme v otázce směru a trasy procházek.

neděle 12. prosince 2010

Lodě na vodě

Kráčím ve šlépějích Marca Pola, rodilého Benátčana, cestovatele, obchodníka a dobroduha. Kdybych se nejmenoval Emil Henry, měl bych jméno jako on. Na cestách se vyznám, když rodičové bloudí, ujímám se vedení a velím "tam". Okouzlím svým šarmem každou tetu a na potkání dostávám proviant. Většinou se vydávám na druhou stranu, než rodiče a rád poznávám neznámé. Cesta z Florencie, města umění do Benátek, města námořníků a gondol a nalezení hotelu ve změti uliček nám trvalo asi jako Marcovi cesta do Číny. Táta mě celou dobu ubezpečoval, že už tam budem a budou tam lodě na vodě. Utrpení z trmácení po schodech, mostech, temných uličkách... a jednu chvíli i bez mámy, kterou jsme museli v zoufalství zanechat s bagáží v zapadlé hospodě a sami s tátou hledat nocleh... bylo nekonečné. Ale dočkal jsem se. Lodě na vodě tu jsou a jsem jimi fascinován asi jako Marco z objevů na jeho cestách.

sobota 11. prosince 2010

Nákupní nálada

Tátu s mámou zachvátila nákupní horečka. Vzhlédli se v luxusu, žijí si na vysoké noze jako strejda Příhoda a rozhazují. Opatřili si tašky z pravé kůže, čepice, shání se po kabátech a botách. Přebýváme v domečcích, co mají na dveřích hvězdičky (jak jinak než "pět"), stěny pokojů potaženy hedvábnou látkou, vyřezávané sekretáře a trámové stropy. Ideální příležitost připomenout se a vyžádat si dárek k mým dnešním 21 narozeninám. Naštěstí nemusíme chodit daleko. Dvacet metrů od našeho příbytku v Benátkách má krámek strejda Ferrari a hned naproti strejdové Dolce a Gabbana. Bude z čeho vybírat!

pátek 10. prosince 2010

Na kolotoči

To jsem si na začátku nemyslel, že život s mými rodiči se bude podobat jízdě na kolotoči. Vypadali tak nějak normálně. A ouha. Každý den se probouzím v jiné posteli, každý den potkávám nové a nové tety, jednu chvíli hážu kamínky do vody a pak mě zase vlečou jinam, abych honil holuby. Máma mi vysvětluje, že život je jako bim a bam. To znám, to dělají hodiny a zvon na věži kostela. Chvíli tam a chvíli zase zpátky. Nestěžuju si. Přímo naopak. Rád se točím na kolotoči, rád honím holuby a kamínky hážu do vody ze všeho nejraději. Život je krásný a za to dostane máma a táta pusinku. Pět.

Florencie



Brouzdáme od časného rána. Není čas psát, není čas ztrácet čas. Nemám úplně přehled o tom, co se děje. Užíváme atmosféru a příjemné ostré sluníčko. Máma básní o nějakém Davidovi a dómu a renesanci. V jednu chvíli se od nás oddělila a sama šla na prohlídku knihovny, kterou navrhoval Michalangelo. Prošli jsme několikrát obytný most, na kterém se dá koupit leda tak šperky a je tam jenom jedna cukrárna. Máma nadhazuje galerii a já jsem proti. Je potřeba nastudovat něco o dějinách rodiny Medici, protože oni toho taky mají asi hodně na svědomí. Tady se psaly dějiny, tak se tu zapíšeme taky. Něco vymyslím a dám vědět.


čtvrtek 9. prosince 2010

San Gimignano

Další místo ze seznamu UNESCO si můžeme odšrtnout. Průvodce psal, že z dálky to vypadá jako středověký Manhattan. A něco na tom popisu bude. Bylo větrno a táta nás vyložil, když hledal parkování. Vešli jsme do města sami s mámou a s tátou jsme se pak náhodou potkali na náměstí. Další město, které mělo kliku, že po době rozkvětu přišel úpadek a nikoho nenapadlo stavé domy a vežě vybourat kvůli místu pro novější. U kašny jsem našli tři eura.